Socialistická dělnická strana (PSOE) premiéra Pedra Sáncheze utrpěla v komunálních a regionálních volbách ve Španělsku těžké ztráty a konzervativní Lidová strana (PP) ovládla řadu klíčových...
Záchody a sprchy budou i nadále rozděleny podle pohlaví, jak jsou lidé zvyklí… Nyní bude přestupkem, pokud někdo použije určité toalety, které neodpovídají jeho...
Minulý týden norská Rada pro vyšetřování ve zdravotnictví (nezávislá státní organizace, zabývající se problémy ve zdravotnictví a sociální péči) oznámila, že reviduje stávající pokyny...
Přes čtyřicet chicagských pomníků je v ohrožení. Chicagská městská komise po několikaměsíčním zkoumání vytvořila seznam 41 z celkem pěti set městských pomníků, o jejichž...
zajímavým hraničním právem je právo na sebevraždu. projevuje se v něm hned několik tendencí, a z nich plyne dnešní rozpačitost vnímání tohoto práva ve svobodné liberální společnosti. Na jedné straně se zdá, že nikdo nemá nikomu právo v sebevraždě bránit. Na druhé straně je sebevražda vlastně porušením základního “odsouzení ke svobodě” – tedy v tomto smyslu podobně jako vymahatelný závazek stát se doživotně manželem či otrokem. na rozdíl od nich ale nelze člověka důsledků zbavit prostě odmítnutím vymyhatelnosti těchto důsledků vůči budoucí změně jeho rozhodnutí – protože ten, kdo se rozhodl, už neexistuje. Takže sebevražda jako by byla napůl tolerována jakožto bilanční sebevražda . i když je snaha hledat za co největším počtem rozhodnutí k sebevraždě duševní poruchu a nesvéprávnost, které by oprávnily zásah. Zároveň vůči dětem platí, že je jim v sebevraždě bráněno kategoricky – je to tedy obdobné jako u odmítnutí transfuze.
1. Jak dnes současní judaisté vykládají Dekalog je irelevantní vůči faktu, že Dekalog je základem mravního kodexu křesťanství a judaismu. Blahoslavenství tento vztah neruší, jen naplňují. Věta RJ je pravdivá.
2. Zákon, slepé podřízení se zákonu či jakýsi karabáč zákona NIKDY nemůže vést k růstu ctností lidských jedinců. Samotná existence zákona (ač spravedlivého) není postačující podmínkou k takovému růstu ctností, to je prostě nesmysl.
3. Náboženský stát není vůbec garantem vlády milosti, naopak, je nejlepším prostředkem pro to, aby lidé skutečným náboženským životem nežili, protože jim bude chybět esenciální prvek vztahování se člověka k absolutnu: svoboda.
Ahoj Romane, chci ti jen připomenout, že jsem ti do tohoto chatu před časem (asi jsi byl zrovna v USA) psal nějaké rozbory tvého článku o možnosti rozumu poznat pravdu, tak se na to koukni, ještěs nereagoval.
Ad Darwin: souhlasím s Liborem, že je nesmyslné vyvozovat z darwinismu (tedy obecně: evoluční teorie) důsledku o nějaké vnitřní nehodnotě člověka či jeho roli v božím plánu – ostatně, jak asi dobře víš, valná část křesťanů je evolucionisty a v tomto smyslu jím byl i bývalý papež, či se k němu aspoň přikláněl (evolucionismus podle něj byl “víc než teorie”).
Evoluční teorie popisuje metodu, způsob, jakým funguje a rozvíjí se příroda a člověk. Neřeší, zda za touto metodou někdo stojí, zda je to něčí čin. Na úrovni tohoto popisu dnes nemá evoluční teorie žádného konkurenta – kreacionismus jím není, protože ten nepřichází s nějakou alternativní vizí metody, prostě jen říká, že bůh to nějak zbastlil a uplácal. Existují tisíce důvodů pro evolucionismus: evolucionismus např. může vysvětlit, proč máme některé věci v oku (tomto starém “trumfu” všech krescionistů) uspořádané zdánlivě nesmyslně, nebo proč nám rostou zuby osmičky…apod., apod. Podstatné je, že evolucionismus má pro každý takový jev konkrétní přesné vysvětlení, tedy např. neřekne paušálně “no, příroda holt upadla s člověkem, tak to funguje blbě”.
Ad práva člověka: ta jsou založena prostě v tom, čemu lidé dávají přednost: respektive přesněji čemu by dali přednost, kdyby měli možnost mezi sebou různé věci a jejich důsledky porovnat. Práva prostě vycházejí z nějaké představy, co je pro člověka dobré, z ústřední představy, že pro dobré se člověk musí dobrovolně rozhodnout, a z logického vyplývání, tj. hledání toho, na čem je něco jiného závislé, jako např. svoboda projevu na právu na život, apod. Moderní koncepce práv vychází i z nemožnosti zrušení práv rozhodnutím jejich nositele, tj. je vlastně “odsouzením ke svobodě” – a to doslova, ne sartrovsky obrazně. Pokud by někdo chtěl podepsat papír, že se od zítřka do konce svého života stane otrokem někoho jiného, a chtěl by, aby toto rozhodnutí nemohl pak zvrátit ani on sám, nebude mu to umožněno. (Totéž platí i pro např. sňatek.)
Lidé vnímají některé věci jako dobré, usilují o ně a snaží se koncepcí práv zajistit si možnost tak činit bez bránění ze strany druhých lidí.
Ad pokračování evoluce: to je pravda, není důvod, proč by evoluce nepokračovala. Z lidského rodu může vzniknout jiný druh nebo druhy. Otázkou je, jak to poznáme a kdy to definujeme jako jiný druh. Hranice není jasně určena. V posledních desetiletích se zjišťuje, že zvířata jsou schopna mnoha činnností (v primitivním provedení), které jsme dosud připisovali jen lidem. Kdy bychom označovali některý druh jako vyšší a jiný jako nižší? Definovali bychom to vůči nám samotným? Šlo by o inteligenci, nebo o jiné schopnosti? Jak bychom např. mohli identifikovat úplně novou úroveň bytí – jako bylo (snad) vědomí vůči instinktu? Vnímají zvířata lidi jako vyšší bytosti nadané vědomím, které ona nemají?
Mnoho lidí se nepovažuje za “vyšší” než jsou zvířata, výrazně vnímá jejich bolest a potřeby. Jiní tak činí rovněž a nevidí rovněž žádné ostré hranice, ale považují člověka za “plnější bytí”, a zase jiní lidé to vidí skokově, podobně jako Aristoteles s jednou duší u rostlin, dvěma u zvířat a třemi u člověka (tohle se mi zdá nejpřijatelnější, ovšem s mírnými revizemi vzhledem k našemu současném vědění o schopnostech a chování zvířat a života vůbec).
V každém případě není žádný důvod, proč bych měl bytosti, u které nějak identifikuji řádově vyšší schopnost, dávat nějakou ontologickou přednost před sebou, přiznávat jí více práv na úkor svých – ledaže bych měl koncepci světa, v němž budou uspokojeny nároky mé i této bytosti, pokud tak budu činit.
Okruh lidí je v současnosti nějak definován, byť s nejasnými okraji (embrya, lidé se zničeným mozkem), a do té definice určitě patří i muslimské ženy, takže není možné jim přiznávat méně práv. Teoreticky by snad bylo možné představit si společnost, kde si různé skupiny vymezí vlastní pravidla, na nichž se lidé v nich dobrovolně dohodnou – ale pak by bylo zřejmě nutné stanovit, že při konfliktu s těmito pravidly může člověk místo trestu odejít do společností, kde dané pravidlo neplatí, a přijmout její pravidla. Jako reálné to ale moc nevidím.
Je zde navíc ještě rozdíl mezi právy pro dospělé, právy pro děti a přednostním právem rodičů vychovávat své děti. Práva dětí jsou definována detailněji a tedy mohou vést k více konfliktům: např. se stále více akceptuje, že dospělý může z náboženských důvodů odmítnout transfúzi, i když to bude znamenat jeho smrt. Ale u dětí není takové rozhodnutí ani od nich samotných, ani od jejích rodičů respektováno.
Americká SF spisovatelka Urshula Le Guinová kdysi napsala povídku o městě, kde si všichni lidé velmi spokojeně žijí, ale jejich život je závislý na utrpení jednoho zcela nevinného dítěte zavřeného ve sklepě. Povídka vyznívá tak, že je správné celé to město zničit. tato povídka za pokládá za obraz radikálně levicového absolutistického přístupu ke společnosti – když je něco špatně, celé to zničte a udělejte to celé znovu. Multikulturalismus ve svém pozitivním smyslu je jednak pozitivní snaha o poznání druhých, jejich uvažování a motivací, jednak maximální možná tolerance k jejich zvykům, která je mj. dána i pragmatickým kalkulem, co přinese nucení, aby změnili své postoje – zda jen trochu žbrblání, nebo občanskou válku, či zničení planety.
MImochodem, zajímalo by mě, jak se situace vyvíjela po britském zákazu upalování vdov v Indii a hrozby šibenicemi – nemám pocit, že by např. hrozba šibenicí mohla nějak změnit postoj nějakého islamistického teroristy hodlajícího rozšířit islám násilím po celém světě…
Protoze hodnoceni jako pojem v takovem pojeti uz nevypovida vubec, ale skutecne vubec nic nic. Je redundantnim priveskem, ktery lze povesit uplne kamkoliv a tvrdit ze veci jsou podobne. Pokud je prehazovani pisku stejnym zpusobem hodnotici jako fyzika a estetika, pak si klidne hodnoceni klidne si ho nahradte slovem BUM. Prehazovani pisku je stejne BUM jako fyzika. Pravo je stejne BUM jako jizda na kolobezce. A samozrejme vse je stejne BUM navzajem. Vsechno podrizujete snaze dostat filolosofii i prirodni vedy do jedne prihradky posouvanim vyznamu slova. Bohuzel nakonec je ta ohrada tak siroka, ze v ni bude cokoliv, jakakoliv lidska cinnost a to jste urcite nemel v umyslu. To co vam vyjde pak muzete nazvat klidne jednoduseji. Nazorne predvedu: fyzika jsou lidske cinnosti. Zhruba k tomu jste dosel.
Proč ztrácí smysl? Pokud “hodnocení” vnímáme jako adekvátnost popisu reality, pak – teď i Vy to uznáváte – hodnocením je (téměř) všechno – a já s Vámi souhlasím! Estetika hodnotí krásu a ošklivost, fyzika Newtona a Einsteina, atd. A mou otázkou pak je – proč má být v takovém případě hodnocení zakázáno právě při popisu spravedlnosti politických obcí, či jednání režimů???? Proč právě tam nesmí hodnocení být, když může být ve fyzice, geografii, astronomii, ekonomii, gastronomii, atd? Proč onen zákaz hodnocení právě v etice a politické filosfii? Protože je nezdvořilé říci jiným lidem: “Konáte špatně!”? Ale není to náhodou adekvátní, pokud tak konají?
V tom pripade hodnotime vsichni, porad a neustale. Kazda aplikace cehokoliv je hodnocenim. Prehazovani pisku je hodnocenim (zkusit to mohu lopatou, vidlemi, rukou. tudiz hodnotim co je lepsi) podle stejne logiky, jako je hodnocenim Fyzika volbou mezi Newtonem a Einsteinem. Uzivat pojem hodnoceni v takove podobe uz ztraci smyl.
Aby me nejaky chytrak nechytil za slovo. Je jasne, ze pokud si do zadani pekny/osklivy nacpete , vyjit vam muze lecos. Ale snad rozumite co jsem chtel sdelit.
Asi jsem to napsal nedosti jednoduse. Hodnoceni jsem myslel ve smylu horsi a lepsi, pekny a osklivy, coz je presne to co dela vase politicka filosofie. Reseni prikladu ani udani data do teto kategorie nespada. Nebo nejaka rovnice muze vyjit pekny/osklivy? Vysledek se vam libit muze a nemusi, ale to uz je vas problem. Problem je asi v tom, ze vy povazujete sva stanoviska za odlesk vyssi objektivni pravdy a celkove hodnoceni historicke udalosti vnimate ve stejne rovine jako datum v kalendari.
Srovnavat humanitni a prirodni vedy je hooodne odvazne, pokud chcete znat muj nazor. Tradicni jabka a hrusky jsou dost slaby odvar.
RODINA JE OD SLOVA RODIT, ZRODIT. Stále proto nechápu jak se může nazývat rodinou něco, u čeho je rození (plození) předem vyloučeno!
zajímavým hraničním právem je právo na sebevraždu. projevuje se v něm hned několik tendencí, a z nich plyne dnešní rozpačitost vnímání tohoto práva ve svobodné liberální společnosti. Na jedné straně se zdá, že nikdo nemá nikomu právo v sebevraždě bránit. Na druhé straně je sebevražda vlastně porušením základního “odsouzení ke svobodě” – tedy v tomto smyslu podobně jako vymahatelný závazek stát se doživotně manželem či otrokem. na rozdíl od nich ale nelze člověka důsledků zbavit prostě odmítnutím vymyhatelnosti těchto důsledků vůči budoucí změně jeho rozhodnutí – protože ten, kdo se rozhodl, už neexistuje. Takže sebevražda jako by byla napůl tolerována jakožto bilanční sebevražda . i když je snaha hledat za co největším počtem rozhodnutí k sebevraždě duševní poruchu a nesvéprávnost, které by oprávnily zásah. Zároveň vůči dětem platí, že je jim v sebevraždě bráněno kategoricky – je to tedy obdobné jako u odmítnutí transfuze.
1. Jak dnes současní judaisté vykládají Dekalog je irelevantní vůči faktu, že Dekalog je základem mravního kodexu křesťanství a judaismu. Blahoslavenství tento vztah neruší, jen naplňují. Věta RJ je pravdivá.
2. Zákon, slepé podřízení se zákonu či jakýsi karabáč zákona NIKDY nemůže vést k růstu ctností lidských jedinců. Samotná existence zákona (ač spravedlivého) není postačující podmínkou k takovému růstu ctností, to je prostě nesmysl.
3. Náboženský stát není vůbec garantem vlády milosti, naopak, je nejlepším prostředkem pro to, aby lidé skutečným náboženským životem nežili, protože jim bude chybět esenciální prvek vztahování se člověka k absolutnu: svoboda.
DČ
Ahoj Romane, chci ti jen připomenout, že jsem ti do tohoto chatu před časem (asi jsi byl zrovna v USA) psal nějaké rozbory tvého článku o možnosti rozumu poznat pravdu, tak se na to koukni, ještěs nereagoval.
Ad Darwin: souhlasím s Liborem, že je nesmyslné vyvozovat z darwinismu (tedy obecně: evoluční teorie) důsledku o nějaké vnitřní nehodnotě člověka či jeho roli v božím plánu – ostatně, jak asi dobře víš, valná část křesťanů je evolucionisty a v tomto smyslu jím byl i bývalý papež, či se k němu aspoň přikláněl (evolucionismus podle něj byl “víc než teorie”).
Evoluční teorie popisuje metodu, způsob, jakým funguje a rozvíjí se příroda a člověk. Neřeší, zda za touto metodou někdo stojí, zda je to něčí čin. Na úrovni tohoto popisu dnes nemá evoluční teorie žádného konkurenta – kreacionismus jím není, protože ten nepřichází s nějakou alternativní vizí metody, prostě jen říká, že bůh to nějak zbastlil a uplácal. Existují tisíce důvodů pro evolucionismus: evolucionismus např. může vysvětlit, proč máme některé věci v oku (tomto starém “trumfu” všech krescionistů) uspořádané zdánlivě nesmyslně, nebo proč nám rostou zuby osmičky…apod., apod. Podstatné je, že evolucionismus má pro každý takový jev konkrétní přesné vysvětlení, tedy např. neřekne paušálně “no, příroda holt upadla s člověkem, tak to funguje blbě”.
Ad práva člověka: ta jsou založena prostě v tom, čemu lidé dávají přednost: respektive přesněji čemu by dali přednost, kdyby měli možnost mezi sebou různé věci a jejich důsledky porovnat. Práva prostě vycházejí z nějaké představy, co je pro člověka dobré, z ústřední představy, že pro dobré se člověk musí dobrovolně rozhodnout, a z logického vyplývání, tj. hledání toho, na čem je něco jiného závislé, jako např. svoboda projevu na právu na život, apod. Moderní koncepce práv vychází i z nemožnosti zrušení práv rozhodnutím jejich nositele, tj. je vlastně “odsouzením ke svobodě” – a to doslova, ne sartrovsky obrazně. Pokud by někdo chtěl podepsat papír, že se od zítřka do konce svého života stane otrokem někoho jiného, a chtěl by, aby toto rozhodnutí nemohl pak zvrátit ani on sám, nebude mu to umožněno. (Totéž platí i pro např. sňatek.)
Lidé vnímají některé věci jako dobré, usilují o ně a snaží se koncepcí práv zajistit si možnost tak činit bez bránění ze strany druhých lidí.
Ad pokračování evoluce: to je pravda, není důvod, proč by evoluce nepokračovala. Z lidského rodu může vzniknout jiný druh nebo druhy. Otázkou je, jak to poznáme a kdy to definujeme jako jiný druh. Hranice není jasně určena. V posledních desetiletích se zjišťuje, že zvířata jsou schopna mnoha činnností (v primitivním provedení), které jsme dosud připisovali jen lidem. Kdy bychom označovali některý druh jako vyšší a jiný jako nižší? Definovali bychom to vůči nám samotným? Šlo by o inteligenci, nebo o jiné schopnosti? Jak bychom např. mohli identifikovat úplně novou úroveň bytí – jako bylo (snad) vědomí vůči instinktu? Vnímají zvířata lidi jako vyšší bytosti nadané vědomím, které ona nemají?
Mnoho lidí se nepovažuje za “vyšší” než jsou zvířata, výrazně vnímá jejich bolest a potřeby. Jiní tak činí rovněž a nevidí rovněž žádné ostré hranice, ale považují člověka za “plnější bytí”, a zase jiní lidé to vidí skokově, podobně jako Aristoteles s jednou duší u rostlin, dvěma u zvířat a třemi u člověka (tohle se mi zdá nejpřijatelnější, ovšem s mírnými revizemi vzhledem k našemu současném vědění o schopnostech a chování zvířat a života vůbec).
V každém případě není žádný důvod, proč bych měl bytosti, u které nějak identifikuji řádově vyšší schopnost, dávat nějakou ontologickou přednost před sebou, přiznávat jí více práv na úkor svých – ledaže bych měl koncepci světa, v němž budou uspokojeny nároky mé i této bytosti, pokud tak budu činit.
Okruh lidí je v současnosti nějak definován, byť s nejasnými okraji (embrya, lidé se zničeným mozkem), a do té definice určitě patří i muslimské ženy, takže není možné jim přiznávat méně práv. Teoreticky by snad bylo možné představit si společnost, kde si různé skupiny vymezí vlastní pravidla, na nichž se lidé v nich dobrovolně dohodnou – ale pak by bylo zřejmě nutné stanovit, že při konfliktu s těmito pravidly může člověk místo trestu odejít do společností, kde dané pravidlo neplatí, a přijmout její pravidla. Jako reálné to ale moc nevidím.
Je zde navíc ještě rozdíl mezi právy pro dospělé, právy pro děti a přednostním právem rodičů vychovávat své děti. Práva dětí jsou definována detailněji a tedy mohou vést k více konfliktům: např. se stále více akceptuje, že dospělý může z náboženských důvodů odmítnout transfúzi, i když to bude znamenat jeho smrt. Ale u dětí není takové rozhodnutí ani od nich samotných, ani od jejích rodičů respektováno.
Americká SF spisovatelka Urshula Le Guinová kdysi napsala povídku o městě, kde si všichni lidé velmi spokojeně žijí, ale jejich život je závislý na utrpení jednoho zcela nevinného dítěte zavřeného ve sklepě. Povídka vyznívá tak, že je správné celé to město zničit. tato povídka za pokládá za obraz radikálně levicového absolutistického přístupu ke společnosti – když je něco špatně, celé to zničte a udělejte to celé znovu. Multikulturalismus ve svém pozitivním smyslu je jednak pozitivní snaha o poznání druhých, jejich uvažování a motivací, jednak maximální možná tolerance k jejich zvykům, která je mj. dána i pragmatickým kalkulem, co přinese nucení, aby změnili své postoje – zda jen trochu žbrblání, nebo občanskou válku, či zničení planety.
MImochodem, zajímalo by mě, jak se situace vyvíjela po britském zákazu upalování vdov v Indii a hrozby šibenicemi – nemám pocit, že by např. hrozba šibenicí mohla nějak změnit postoj nějakého islamistického teroristy hodlajícího rozšířit islám násilím po celém světě…
Omlouvam se za hory preklepu a chyb, navic chybi slovo v zaveru.
fyzika a filosofie jsou lidske cinnosti. tak opraveno
Protoze hodnoceni jako pojem v takovem pojeti uz nevypovida vubec, ale skutecne vubec nic nic. Je redundantnim priveskem, ktery lze povesit uplne kamkoliv a tvrdit ze veci jsou podobne. Pokud je prehazovani pisku stejnym zpusobem hodnotici jako fyzika a estetika, pak si klidne hodnoceni klidne si ho nahradte slovem BUM. Prehazovani pisku je stejne BUM jako fyzika. Pravo je stejne BUM jako jizda na kolobezce. A samozrejme vse je stejne BUM navzajem. Vsechno podrizujete snaze dostat filolosofii i prirodni vedy do jedne prihradky posouvanim vyznamu slova. Bohuzel nakonec je ta ohrada tak siroka, ze v ni bude cokoliv, jakakoliv lidska cinnost a to jste urcite nemel v umyslu. To co vam vyjde pak muzete nazvat klidne jednoduseji. Nazorne predvedu: fyzika jsou lidske cinnosti. Zhruba k tomu jste dosel.
Proč ztrácí smysl? Pokud “hodnocení” vnímáme jako adekvátnost popisu reality, pak – teď i Vy to uznáváte – hodnocením je (téměř) všechno – a já s Vámi souhlasím! Estetika hodnotí krásu a ošklivost, fyzika Newtona a Einsteina, atd. A mou otázkou pak je – proč má být v takovém případě hodnocení zakázáno právě při popisu spravedlnosti politických obcí, či jednání režimů???? Proč právě tam nesmí hodnocení být, když může být ve fyzice, geografii, astronomii, ekonomii, gastronomii, atd? Proč onen zákaz hodnocení právě v etice a politické filosfii? Protože je nezdvořilé říci jiným lidem: “Konáte špatně!”? Ale není to náhodou adekvátní, pokud tak konají?
V tom pripade hodnotime vsichni, porad a neustale. Kazda aplikace cehokoliv je hodnocenim. Prehazovani pisku je hodnocenim (zkusit to mohu lopatou, vidlemi, rukou. tudiz hodnotim co je lepsi) podle stejne logiky, jako je hodnocenim Fyzika volbou mezi Newtonem a Einsteinem. Uzivat pojem hodnoceni v takove podobe uz ztraci smyl.
Aby me nejaky chytrak nechytil za slovo. Je jasne, ze pokud si do zadani pekny/osklivy nacpete , vyjit vam muze lecos. Ale snad rozumite co jsem chtel sdelit.
Asi jsem to napsal nedosti jednoduse. Hodnoceni jsem myslel ve smylu horsi a lepsi, pekny a osklivy, coz je presne to co dela vase politicka filosofie. Reseni prikladu ani udani data do teto kategorie nespada. Nebo nejaka rovnice muze vyjit pekny/osklivy? Vysledek se vam libit muze a nemusi, ale to uz je vas problem. Problem je asi v tom, ze vy povazujete sva stanoviska za odlesk vyssi objektivni pravdy a celkove hodnoceni historicke udalosti vnimate ve stejne rovine jako datum v kalendari.
Srovnavat humanitni a prirodni vedy je hooodne odvazne, pokud chcete znat muj nazor. Tradicni jabka a hrusky jsou dost slaby odvar.