James Q. Wilson je profesorem managementu a politických věd Kalifornské university v Los Angeles. Mezi mnohé knihy, které napsal, patří např. American Government: Institutions and Policies (Americký vládní systém: instituce a politika), Thinking About Crime (Úvahy o zločinnosti), Bureaucracy (Byrokracie), sbírka esejů On Character (O charakteru). Jeho poslední knihou je The Moral Sense (Morální smysl), vydaná nakladatelstvím Free Press v červenci 1993.

Ozzie a Harriet jsou manželským párem v televizním seriálu s lehce karikujícím podtextem “Naše nejhorší léta”, který líčí běžné trampoty průměrné, spíše chudé americké rodiny. Harriet nepracuje, ale věnuje se výchově dvou dětí. Ačkoliv každý rok je ten “nejhorší v jejich životě”, společnými silami překážky zdolávají. (Pozn. překl.)

Z anglického originálu “The Family-Values Debate”, publikovaného v časopisu Commentary, ročník 95, č. 4/duben 1993, str. 24-31,

přeložil Eduard Geissler

            Na současnou americkou rodinu existují dva názory: jeden zastává veřejnost, druhý politické špičky. Během presidentské kampaně to vypadalo, že Bill Clinton stojí za názorem veřejnosti. Teprve se však ukáže, které stanovisko bude podporovat Clinton jako president.

            Názor veřejnosti vypadá takto: rodina je místem, kde jsou dětem vštěpovány ty nejzákladnější hodnoty. V posledních letech však dochází k ohrožení těchto hodnot. Částečně proto, že došlo k oslabení rodiny, částečně proto, že její konkurenti ve vlivu na dítě – zvláště kino a televize – získaly na síle. K oslabení rodiny dochází jednak proto, že stále více a více dětí vyrůstá v rodině pouze s jedním rodičem, a tímto rodičem je často adolescentní dívka mladší dvaceti let, jednak proto, že rodiče – ať už je v rodině jeden nebo oba – tráví se svými dětmi méně času a méně je ukázňují. Vzhledem k tomu, že význam rodiny je tak důležitý, političtí kandidáti by o něm měli hovořit, i když je zřejmé, že vláda s ním příliš mnoho udělat nemůže. Američané si kupodivu myslí, že pro dítě je lepší, když jeden z rodičů zůstává doma a nepracuje, i když to znamená méně peněz.1)

            Žádná taková všeobecná shoda neexistuje mezi odborníky a politickými činiteli. To samo o sobě prozrazuje mnohé. Víra v rodinu, kterou většina lidí považuje prakticky za samozřejmou, je horlivě zpochybňována lidmi, jejichž zaměstnáním je studium nebo podpora rodin.

            Názorný příklad elitářské argumentace se objevil minulý podzim, kdy novinář na přední straně Washington Post citoval výroky některých odborníků, tvrdících, že tradiční rodina s oběma rodiči není pro zdravý vývoj dítěte tak důležitá, jak se kdysi předpokládalo. To bylo pobídkou pro profesora Davida Popenoea, který často píše na téma rodiny, aby publikoval v New York Times článek zpochybňující citované odborníky. Popenoe tvrdí, že “desítky” studií dospěly k opačnému závěru a že váha důkazů “nepopiratelně” podporuje názor, že rodina s oběma rodiči je lepší než rodina s jedním.

            Nepopiratelně možná pro něj, ne však pro ostatní. Profesorka sociologie Judith Staceyová odpověděla v dopise do Times, že význam rodiny s oběma rodiči je pouze “širokou veřejností sdíleným předsudkem”, nepotvrzeným empirickými studiemi; prohlásila, že Popenoe se pokusil proměnit “falešnou nostalgii po říši ‘Ozzieho a Harriet’ ve společenskovědní pravdu.” Profesoři Arlene a Jerome Skolnickovi uznali, že by Popenoe sice mohl mít pravdu, tato pravda vyřčená veřejně by však podle nich mohla “zbytečně poznamenat děti, vychovávané v rodinách, které nevyhovují modelu ‘Ozzie a Harriet’”. Skolnickovi podotýkají, že koneckonců muž, vychovaný mimo tento model, byl právě zvolen presidentem Spojených států.

            Názory Staceyové a Skolnickových rozhodně nejsou netypické pro akademické myšlení na toto téma. Barbara Dafoe Whiteheadová nedávno prozkoumala nejvýznamnější učebnice o manželství a rodině. Zde je moje parafráze jejího souhrnu toho, co zjistila:

Běh života je plný vzrušujících možností volby. Ty zahrnují život v komuně, skupinové manželství, možnost být samostatným rodičem nebo žít s někým “na hromádce”. Manželství je jedna možnost způsobu života, ale než si ho někdo zvolí, zvažuje jeho výhody a nevýhody oproti jiným možnostem. Rozvod je částí normálního rodinného cyklu a není ani úchylkou, ani tragédií. Spíše může sloužit jako základ k obrodě jedince a k novým začátkům. Samo manželství by nemělo být považováno za zvláštní, privilegovanou instituci; musí naopak držet krok s různorodou, pluralistickou společností, v níž žijeme. Například manželství partnerů stejného pohlaví často znamená větší míru sdílení a rovnosti než vztahy heterosexuální. Ale dokonce i v tradiční rodině je třeba, aby vztahy mezi mužem a ženou byly vymezeny pečlivě projednávanými dohodami, které chrání osobní zájmy a práva každého z partnerů.2)

            Mnozí politikové a komentátoři opakují jako ozvěna tato stanoviska a posouvají polemiku o krok dál. Ubohý Ozzie a Harriet (bezpochyby nejosočovanější postavy v dějinách televize) nejenže symbolizují nostalgický předsudek a stigmatizující omyl, ale představují typ rodiny, jaká ve skutečnosti sotva existuje. Byl citován výrok poslankyně Kongresu Pat Schroederové, že pouze asi sedm procent amerických rodin odpovídá modelu rodiny Ozzieho a Harriet. Naše noviny soustavně tvrdí, že většina dětí nebude vyrůstat v rodině s oběma rodiči. Poselství je jasné: nejenže rodina s oběma rodiči nepřináší dětem nějaký mimořádný užitek, ale naštěstí také rychle mizí.

            Ať už je však rodina s oběma rodiči pro děti dobrá nebo špatná, očividně není pravdou, že tento typ rodiny se stává historickým přežitkem. Neboť ačkoliv se dramaticky zvýšil podíl dětí, zvláště černých, které tráví část nebo dokonce většinu svého mládí v rodině s jedním rodičem, naprostá většina dětí – celonárodně asi 73% – žije v domovech ženatých rodičů. Dnes asi pracuje více matek z těchto rodin, než tomu bývalo dříve, jenže většina nepracuje na plný úvazek. (Jsem dost starý na to, abych pamatoval, že i Harriet pracovala, alespoň ve skutečném životě. Byla zpěvačkou.)

            Zastánci teorie přežitku nedokáží používat statistiku správně. Cestou, jakou dospěli k objevu, že pouze pro sedm procent všech rodin se hodí model Ozzieho a Harriet, bylo zjišťování, kolik rodin se skládá právě z otce, matky a dvou (ne tří nebo čtyř) dětí, v nichž zároveň matka nikdy nepracuje, dokonce ani dva týdny v roce jako výpomoc na poště v době předvánočního ruchu.

            Jazyk, kterým jsou vedeny diskuse o rodinách s oběma rodiči, prozrazuje, že v sázce je něco víc než pochybnosti vědců. Kdybychom se zajímali pouze o to, jak na životy dětí působí rodina s oběma nebo jen jedním rodičem, stále by bylo o čem diskutovat, ale debata by nebyla vedena tónem stěží ovládaného hněvu. Ani by v ní nezaznívaly slogany o televizních postavách a neopírala by se o zavádějící statistická čísla.

            V sázce je samozřejmě role ženy. Kritikům dělá starosti to, že hájit rodinu s oběma rodiči znamená hájit instituci, kde žena je podřízena svému manželovi, připoutána k domácím povinnostem bez jakékoliv příležitosti dělat kariéru, a je vedena k tomu, aby svým dětem vštěpovala víru ve správnost takového uspořádání. Podle některých kritiků není taková žena pouze omezována, je zneužívána. Podle tohoto názoru je tradiční rodina arénou, kde muž smí ženu bít, znásilňovat a vykořisťovat. Hájit tradiční rodinu znamená hájit diskriminaci žen. A jelikož v čele rodin s jedním rodičem stojí nepoměrně častěji černé ženy, kritika takových rodin není pouze diskriminací pohlaví, ale také rasismem.

            Snad nejvýznamnější knihou sedmdesátých let na toto téma byla Budoucnost manželství význačné odbornice Jessie Bernardové. Byla hojně recenzována a její základní poselství zní takto: prvním příkazem ve věci manželství musí být “zmírnění jeho rizik pro ženu.”

            Na rozdíl od radikálnějších spisovatelů si Bernardová myslí, že budoucnost manželství je nesporná, ale je tomu tak jen proto, že v současné době má manželství mnoho podob. Tradiční manželství se udrží, ale přízeň si získají (už si samozřejmě získaly) další formy – komuny, skupinová manželství, manželství ve třech, vzájemné výměny manželek, nesezdaná manželství a manželství s omezenými závazky. (Bernardová nehovoří o rodině tvořené pouze matkou jako o jedné z těchto “možností volby”. Nemluví ani o rase.) V podstatě žádná forma není lepší než jiná, protože “v lidské povaze není nic, co by dávalo přednost jedné formě manželství před druhou.” Ve skutečnosti jsou nejlepšími formami ty, které jsou nejlepší pro ženu. Nemluví se o tom, co je nejlepší pro děti. Zdálo by se, že děti jsou pro manželství vedlejší záležitostí, pokud ovšem péče o ně nepůsobí rodičům, zvláště pak matkám, příliš velkou námahu.

            V sedmdesátých a osmdesátých letech byla hlavním tématem většiny prací zaměřených na manželství a rodinu práva jedince. Stejně jako politické zřízení bylo legitimní pouze tehdy, když respektovalo práva jedince, tak také manželství si zasluhovalo úctu jen tehdy, bylo-li založeno na uznávání práv.

            Tento názor zapůsobil i na mnohé lidi mimo oblast vědy, jak je zřejmé z pojednání, publikovaného v roce 1973 v Harvard Educational Review. Prý “je třeba zrušit … právní status nezletilosti”, aby děti mohly být vybaveny všemi právy dospělých. Ba co víc, jakýkoliv zákon, který označuje člověka jako dítě a zachází s ním jinak než s dospělým, “by měl být považován za podezřelý”. Výsledkem by bylo, že stát “už by nemohl předstírat, že předpisy opírající se o věk jsou rozumné.” Autorem tohoto pojednání byla Hillary Rodhamová.

            Na právech postavený, individualistický názor na manželství je sám o sobě pochybný, ale z těchto teoretických pochyb se stanou nepřekonatelné námitky, budeme-li moci prokázat, že dětem škodí, když vyrůstají pouze s matkou, v komuně, v nestálých nebo rozvedených domácnostech. V sedmdesátých letech však vědecký výzkum rodiny nepředložil žádný nevyvratitelný soubor důkazů, že tomu tak je. Několik studií se pokoušelo posoudit vliv rodiny tvořené pouze matkou na školní výsledky dítěte, jeho úspěšnost v zaměstnání a na osobní chování, ale mnohé neobjevily žádný vliv, nebo se jednalo o vlivy dvojznačné či neprůkazné.

            Poprvé jsem si to uvědomil na začátku osmdesátých let, kdy jsme spolu s Richardem J. Herrnsteinem psali knihu Zločinnost a lidská povaha. Jedním z mých úkolů bylo připravit první koncept kapitoly o vlivu toho, co bylo později nazváno rozvráceným domovem, na míru zločinnosti. Zcela samozřejmě jsem očekával, že najdu spoustu studií, ukazujících, že vyrůstá-li dítě – zvláště chlapec – pouze s matkou, vystavuje ho to  nebezpečí sklonu ke kriminalitě.

            To, co jsem očekával, jsem nenalezl. Po pravdě řečeno, narazil jsem na známou skutečnost, že lidé ve vězení nepoměrně častěji pocházejí z rozpadlých domovů, ale lidé ve vězení také mívají rodiče, kteří jsou sami zločinci, a přicházívají z chudého prostředí menšin. Jelikož tyto faktory – společenská třída, rasa, kriminalita rodičů a postavení rodiny – se měnívají souběžně, nebylo jisté, že rodinné zázemí na člověka nějak působí nezávisle na jeho povaze nebo okolnostech. Rovněž Elizabeth Herzogová a Cecelia Sudiaová vyhodnotily osmnáct studií rodin vedených pouze matkou, provedených mezi rokem 1950 a 1970. Zjistily, že u sedmi z nich byla v domovech bez otce kriminalita vyšší, u čtyř byla nižší a u sedmi byly výsledky nejasné. Některé studie ukázaly, že u chlapců v domovech bez otce se nerozvinula příslušná mužská identita, a jiné studie žádný takový jev neodhalily. (Měli jsme – a máme – hojnost důkazů, že děti z lhostejných, disharmonických domovů budou mít s velkou pravděpodobností mnoho problémů, ale existuje mnoho lhostejných, disharmonických rodin s oběma rodiči).

            Od té doby, co jsem onu kapitolu napsal, důkazů toho, že rodina s jedním rodičem není pro dítě dobrá, značně přibylo. Nikdy nebude existovat něco jako nezvratný důkaz tohoto tvrzení, dokud namátkově nepřidělíme děti hned po narození do rodin s jedním a s oběma rodiči s různými ekonomickými a etnickými podmínkami, a nebudeme sledovat, jak vyrůstají. Díky zákonům a zvykům této země naštěstí k takovému pokusu snad nedojde. Nejlepší důkazy tudíž poskytují dlouhodobé studie, které sledují, jak děti vyrůstají v takových rodinách, jaké jim opatřila příroda.

            Jeden příklad: když bylo po třicet let sledováno 5.000 dětí narozených ve Spojeném království v prvním týdnu měsíce března 1946, ty, které byly vychovávány v rodinách rozpadlých díky rozvodu nebo odchodu jednoho z rodičů, se stávaly delikventy daleko častěji než děti z rodin s oběma rodiči.3)

            A druhý příklad: Sheppard Kellam a jeho kolegové na Johns Hopkins University po mnoho let sledovali několik set chudých černošských prvňáčků v krizí postižené čtvrti Chicaga. Každé dítě žilo v jednom z několika různých typů rodiny, rozlišovaných podle toho, kolik a jakých dospělých v rodině žilo. Asi v jedné třetině rodin byla matka jediným dospělým; v další třetině rodin žila jak matka, tak otec. (Pouze v nepatrném zlomku rodin vedl rodinu otec bez matky). Zbytek tvořily nejrůznější kombinace matek, prarodičů, strýčků, tetiček, dospělých bratrů a sester, a různých dospělých bez příbuzenského vztahu. V době, kdy děti vstupovaly do třetí třídy, ty z nich, které žily pouze s matkou, na tom byly co se společenské přizpůsobivosti týče nejhůř. Po deseti letech ti chlapci, kteří vyrůstali pouze s matkou (v té době už tyto rodiny tvořily asi polovinu celkového počtu) vykazovali bez ohledu na rodinný příjem vyšší kriminalitu než ti, kteří vyrůstali v rodinách, kde bylo více dospělých, zvláště otec.4)

            Teprve roku 1986, když Rolf a Magda Loeberovi z University of Pittsburgh vyhodnotili 23 studií zabývajících se souvislostí mezi absencí rodičů (zpravidla otce) a kriminalitou mladistvých, objevili určitý vliv, i když menší než vliv konfliktů uvnitř rodiny s oběma rodiči.5) Problematičnost jejich celkového závěru spočívá v tom, že do jedné položky shrnuli rodiny, kde biologický otec nikdy nebyl přítomen, s těmi, které opustil následkem roztržky, rozvodu nebo smrti v době, kdy dítě rostlo. Jejich údaje naznačují, že pomineme-li druhý případ, vztah mezi charakterem rodiny a kriminalitou poněkud zesílí: situace, kdy otec nikdy nebyl přítomen, vytváří větší nebezpečí než ta, v níž otec rodinu opustí (následkem smrti nebo rozvodu) v pozdější době života dítěte. Ze všeho největším nebezpečím jsou rodiny, kde rodiče mají nejvíce problémů – nejsou přítomni, hádají se, jsou neschopní, odvrhují dítě, jsou zločinci.

            Nejnovější významnou studii o struktuře rodiny vypracoval Department of Health and Human Services. Zkoumal rodinné podmínky více než 60.000 dětí žijících v domácnostech celé Ameriky. Rozhovory byly vedeny tak, aby byly zjištěny všechny problémy dětí se zdravím, ve škole a v osobním chování. Výsledky byly uspořádány do tabulek podle věku, pohlaví a etnického původu dětí, a podle příjmu a manželského stavu rodičů.

            Byly překvapivé. Na každé úrovni příjmů vyjma těch nejvyšších (nad 50.000 USD ročně), u obou pohlaví, u bílých i černých stejně jako u obyvatel španělského původu, na tom byly děti nikdy neprovdaných nebo rozvedených matek podstatně hůře než děti žijící v rodinách s oběma rodiči. V porovnání s dětmi žijícími s oběma biologickými rodiči byla u dětí žijících pouze s jedním rodičem dvakrát větší pravděpodobnost (alespoň dočasného) vyloučení ze školy, citových problémů nebo problémů s chováním a konfliktů s vrstevníky; byla u nich také mnohem větší pravděpodobnost protispolečenského chování. Tyto rozdíly byly přibližně stejně velké u domácností s ročním příjmem přes 35.000 USD jako u domácností s příjmem menším než 10.000 USD.6)

            Charles Murray z American Enterprise Institute vyšetřoval lidi, jejichž život sledovala National Longitudinal Study of Youth (NSLY) od doby, kdy byli na střední škole (nyní se blíží třicítce nebo ji už překročili). NSLY nejen vede pečlivé záznamy o školním vzdělání, zaměstnání a příjmech těchto mladých lidí, ale sleduje také domácí prostředí, ve kterém vychovávají děti, pokud je mají. Tato pozorování posuzují citové schopnosti, zapojení rodičů do výchovy dítěte, druh výchovných prostředků atd. Takto sledované domovy mohou být seřazeny od nejlepších po nejhorší.

            Murray porovnával domácí prostředí s ekonomickým postavením rodičů a právním postavením dítěte. Na vyhlídky dětí žijících v nejhorším domácím prostředí silně působily dvě věci: zda rodiče uzavřeli sňatek před tím, než měli dítě, a zda byli pravidelnými příjemci sociální podpory. U dítěte neprovdané ženy, která byla chronickým příjemcem sociální podpory, byla pravděpodobnost jedna ku šesti, že bude vyrůstat v nejhorším – tedy citově nejhorším – prostředí. U dítěte provdané ženy, která nikdy nežila ze sociální podpory, byla pravděpodobnost pouze jedna ku dvaačtyřiceti.7)

            Být chudým dítě zraňuje. Zraňuje ho, když žije v chudé čtvrti. Jistě ho také zraňuje, má-li lhostejné nebo nedbalé rodiče. Ale stejně tak ho zraňuje, je-li nemanželského původu nebo žije z podpory. To platí obecně pro bílé stejně jako pro černé.

            A totéž platí pro adolescentní matky. Frank Furstenberg z University of Pennsylvania a jeho kolegové po mnoho let sledovali 300 adolescentních matek žijících v Baltimore. To, co zjistili, podporuje veřejný názor. Adolescentním dívkám, které mají dítě, se vede mnohem hůř než těm, které odložily mateřství na pozdější dobu, a platí to dokonce i pro dívky se stejným socioekonomickým zázemím a akademickými vlohami. Je u nich větší pravděpodobnost, že začnou brát podporu, a menší pravděpodobnost, že uzavřou trvalý manželský svazek. V porovnání s dětmi starších matek mívají děti matek adolescentních více potíží ve škole, bývají agresivnější a mívají horší sebekontrolu. To platí zvláště pro chlapce.8)

            Adolescentní matky u nás vždy existovaly, v některých méně rozvinutých společnostech jsou dokonce normou. Nové a znepokojivé na současné situaci je to, jak rychle se počet těchto matek zvyšuje, a jejich soustřeďování v určitých čtvrtích. Dívka s dítětem představuje určitý druh problému, když je výjimkou nebo když je obklopena rozsáhlou rodinou, která jí může poskytnout radu a pomoc starších žen, jež s ní žijí. Představuje zcela odlišný a mnohem vážnější problém, když je jednou z tisíců podobně situovaných adolescentů, které žijí v téže čtvrti nebo domech se sociálními byty a pokoušejí se z podpory udržet samostatnou domácnost.

            Mnohem více světla na tyto záležitosti bude vrženo, až Sara McLanahanová z Princetonu a Gary Sandefur z University of Wisconsin zveřejní své pečlivé analýzy nejdostupnějších průběžných databází.9) Existují nejméně čtyři takové soubory dat: již zmiňovaná National Longitudinal Study of Youth, Panel Study of Income Dynamics, High School and Beyond Study a National Survey of Families and Households. Po zjištění příjmu, rasy a vzdělání zkoumají McLanahanová a Sandefur vliv rodinné struktury na takové záležitosti jako jsou vyhlídky dítěte na absolvování střední školy, pravděpodobnost, že se dívka stane adolescentní matkou a že chlapec nebude dělat nic (tj. nebude ani pracovat, ani chodit do školy). Jejich výsledky zatím naznačují, že děti, které vyrůstají v rodinách s jedním rodičem, jsou na tom hůř než ty, které vyrůstají v rodinách nenarušených, a že to platí pro chlapce i děvčata, ať už jsou bílí nebo černí, bohatí či chudí. Tyto další faktory mají svou váhu – je lepší být bílý než černý, bohatý než chudý – ale tu má i rodinný stav.

            Domnívám se, že Američané mají pravdu, pokud jde o jejich názor na rodinu. Když se dívají na to, jak během posledních třiceti let neuvěřitelně roste počet rozvodů, rodin s pouze jedním rodičem a nemanželských dětí, vidí rodiny v rozkladu. Nepotřebují výzkumy, aby jim řekly, že následky jsou většinou zlé, protože to znají z vlastní zkušenosti nebo ze zkušenosti svých známých. Rozvod někdy může být správným a nutným lékem na zásadně narušené manželství a na stav způsobený hrubým nebo lhostejným partnerem, ale obecně rozvod situaci lidí zhoršuje: žena chudne a děti se stávají citově rozrušenější. Vychovat řádně dítě je nesmírná zodpovědnost, která často vyžaduje úsilí a energii dvou rodičů; na jednoho je toho asi moc. Nemanželské děti se ve velké většině případů rodí do chudoby. Miliony lidí jsou živým důkazem této holé skutečnosti. Jestliže odborníci říkají, že důkazy nejsou přesvědčivé, tím hůř pro ně. Ale věřím, že teď začínají usilovně hledat fakta na podporu obecně rozšířeného dojmu.

            Diskuse nad vlivem rodinné struktury pokračuje, objevují se nicméně určité vyhlídky na dosažení shody někdy v blízké budoucnosti. Chybí ale byť jenom náznak takové shody ohledně dalšího horkého tématu studií rodiny – denní mimorodinná péče o dítě. Mezi dětskými psychology převládá názor, že denní péče dětem neškodí. Profesor Jay Belsky z Pennsylvánské státní university sdílel tento názor dlouhou dobu. Když svůj názor změnil, byl podroben zničující kritice. Nyní je toho mínění, že denní péče, zvláště v prvních letech života, v některých ohledech některým dětem škodí.

            V proslulém článku z roku 1988 Belsky hodnotí všechny studie posuzující vliv mimomateřské péče na upevňování vazeb a sociální vývoj. Dospívá k závěru, že – s mnoha výhradami -

přijetí do (denní) péče v prvním roce života na dvacet a více hodin týdně je “rizikovým faktorem” pro vznik nepevných vazeb v dětství a zvýšené agresivnosti, neposlušnosti a uzavírání se do sebe v předškolním věku a v prvních letech školy.10)

“Rizikovým faktorem” Belsky míní to, že dítě v denní péči zakusí tyto nepříznivé důsledky s poněkud větší pravděpodobností než dítě v péči rodičů, zvláště když denní péče není prvotřídní.

            Někteří kritikové se s Belskym přeli na vědecké bázi a říkali, že důkazy nejsou tak zřejmé jak tvrdí, že zjišťování míry citové pohody na základě pozorování reakcí dítěte odloučeného od matky má trhliny, že děti jsou dobře vychovány i v kulturách, kde mimorodičovská péče je běžným jevem, a že pokud vůbec nějaké nepříznivé důsledky existují, pak nepřetrvávají.

            Ale mnozí ho napadali ze stanoviska politického, a odborné kritiky dokonce dodávaly těmto útokům na břitkosti. Ve srovnání s diskusí o struktuře rodiny nejsou v tomto sporu v sázce pouze fakta a jejich interpretace, ale také filosofie a politika: má-li denní péče špatné následky, pak by ženy měly o své děti pečovat doma. A to je z politického hlediska nevhodný závěr. Věřím, že mnoho vědců cítí, že podporovat tvrzení o úpadku rodiny znamená poskytovat pomoc a povzbuzení konzervativním politikům a náboženským vůdcům, kteří nad tímto úpadkem naříkají a volají po znovuprosazení “tradičních hodnot”.

Měnící se kultura

            Počet těhotných adolescentních dívek i neúplných rodin se od roku 1950 dramaticky zvýšil. Hospodářské změny a změny dávek sociální péče vysvětlují některé z příčin tohoto nárůstu, ne však všechny a dokonce ne ani většinu. Některé z příčin lze nepochybně vysvětlit jistými rysy typickými pro americkou společnost, ale jelikož k úpadku rodiny – z hlediska počtu trvalých manželství a v manželství narozených dětí – došlo v mnoha státech, nemůže jít výhradně o důsledek americké politiky a svéráznosti.

            Jsme svědky hluboké, celosvětové, dalekosáhlé proměny rodiny, která bude pravděpodobně ještě dlouho pokračovat. Příčiny této proměny jsme ještě zcela nepochopili, ale svou roli zde pravděpodobně hrají dva podstatné vlivy: posun v ekonomické funkci rodiny a posun v kultuře, do které je zasazena. Rodina už není jednotkou, která řídí hospodářskou produkci, jak tomu bylo v dobách, kdy převládající formou výroby bylo zemědělství, ani už není nejdůležitějším obstaravatelem pomoci starým a výchovy mladých.

            Současně už rodina neuplatňuje takový vliv na své členy, jako tomu bývalo dříve, a širší příbuzenské uskupení (rod, kmen a širší rodina) už neuplatňuje takový vliv na jednotlivé vlastní rodiny. Od dob osvícenství převládá v právním a filosofickém myšlení tendence osvobodit jednotlivce od všech forem poručnictví – státu, zjeveného náboženství, dávných zvyků – včetně poručnictví příbuzenstva. Tato emancipace postupuje v epizodách a nepravidelně, ale vytrvale. Liberální politická teorie oslavuje jednotlivce a omezuje moc státu, ale o rodině mlčí.

            Pozoruhodné je, jak dobře rodina tento proces přežívá. Kdyby byla rodina pouhou společenskou konvencí, jak se domnívají někteří vědci, skončila by už dávno stejně jako domácký průmysl a hospodářství provozovaná vlastníky – stala by se nevyhnutelnou obětí individualizace a racionalizačních trendů moderního života. Rodina však není lidský vynález určený k dosažení určitých cílů, který lze předělat tak, aby bylo možné dosáhnout cílů jiných.

            Rodina – a příbuzenstvo obecně – je základní podstatou uspořádání každé lidské společnosti, primitivní nebo vyspělé, a tou byla po desítky tisíc let. Rodina je produktem evolučního procesu, který při svém výběru pracuje proti lidem, kteří jsou náchylní opustit své potomstvo, a pracuje ve prospěch těch, kteří jsou připraveni o potomstvo pečovat a tuto péči zajišťovat v rámci příbuzenstva charakterizovaného především genetickou linií. Kdyby příbuzenství bylo kulturním artefaktem, mohli bychom ho stejně snadno definovat na základě výšky, sportovních schopností nebo politického postavení, a děti by byly vychovávány v kolektivech nejrůznějšího druhu, od státních sirotčinců po trhem podporované pěstounské domovy. Sirotčince a pěstounské domovy samozřejmě existují, ale pouze jako poslední útočiště, určené (za velkého znepokojení veřejnosti) k tomu, aby zajistilo dítěti péči, pokud jeho biologická rodina neexistuje nebo nemůže plnit svou funkci.

            Kdyby rodina byla pouze pohodlným zařízením a kdyby reagovala výhradně na ekonomické okolnosti, v současné debatě nad rodinnou politikou by bylo mnohem méně nenávisti. Liberálové by trvali na tom, abychom zprofesionalizovali výchovu dětí prostřednictvím denní péče; konzervativci by opakovali, že na ni máme přispívat slevami na daních z příjmu. Liberálové by charakterizovali problém veřejné sociální péče výhradně jako záležitost chudoby, a jako řešení by doporučovali velkorysejší dávky; konzervativci by tento problém charakterizovali výhradně jako závislost a jako řešení by doporučovali radikální snížení dávek. Liberálové by viděli problém v tom, že rodiny mají příliš málo peněz, konzervativci pak v tom, že rodiny dostávají tolik peněz, kolik mají, od státu. Boj by probíhal dál, ale nakonec by skončil dosažením určitého kompromisu, jehož součástí by byly dohody ohledně výše dávek a pravidel pro to, kdo má dávky dostávat, a prolínání veřejných i soukromých obstaravatelů péče o dítě.

            Ale jakmile člověk začne pojímat problém rodiny tak, že je v něm do značné míry obsažen konflikt mezi celkovým charakterem lidské společnosti a vážným protestem kultury proti moci této instituce, pak celá záležitost dostává zcela jinou tvář. Do jaké míry člověk věří v protest kultury – tj. v emancipaci jednotlivce a v individuální výběr – do té míry má sklon zpochybňovat legitimitu a autoritu rodiny. Do jaké míry člověk věří v rodinu, do té míry ho to vede k pochybnostem o některých nebo všech částech protestu kultury.

            Proto je debata o “významu rodiny” tak ostrá. Lidé na obou stranách cítí, že to je nejdůležitější bitva kulturní války, která nyní upoutala pozornost Američanů (nebo alespoň americké elity). Mají naprostou pravdu. Pro mnoho liberálů představují hodnoty rodiny znovupotvrzení mužské autority, omezení těžce vydobytých práv žen a oprávnění pro hrubé nebo nedbalé rodiče zacházet špatně se svými dětmi, aniž by společnost mohla okamžitě a rázně zasáhnout. Pro některé liberály představuje hodnota rodiny něco ještě více znepokojivého: že totiž lidská povaha je méně tvárná, než chce naznačit doktrína o determinaci prostředím a o kulturním relativismu – že je do značné míry pevně daná, nezměnitelná. Pro mnoho konzervativců je význam rodiny hlavní linií odporu proti sňatkům homosexuálů, zbyrokratizované péči o děti a povinné sexuální výchově na školách. Pro mnohé konzervativce znamená rodina ochranu před samou myšlenkou plánované společnosti.

            Rozumně uvažující lidé – řekněme typická matka nebo otec – budou mít na dané alternativy méně přísný názor. S konzervativci budou souhlasit v tom, že rodina je nejdůležitější institucí společnosti, nelze ji bez katastrofálních následků nahradit, dokonce ani příliš přizpůsobovat. Budou je znepokojovat manželství osob stejného pohlaví, vyvádět z míry adolescentní matky, hněvat veřejné subvence na nemanželské porody a pobuřovat rozdávání kondomů a otevřených příruček sexuální výchovy dětem na základních školách. Ale budou souhlasit s mnoha liberály, že bychom neměli připoutávat ženy pouze k domácím povinnostem nebo je podřizovat moci mužů a že bychom měli uznat a zvládnout finanční těžkosti, s nimiž se dnes setkávají mladé manželské páry, když se pokoušejí žít z jednoho příjmu ve velkém městě.

            V jedné sporné otázce se rodiče dokonale shodnou s konzervativní stranou, a podle mého názoru jde o otázku nejdůležitější. Budou chtít po našich vůdcích, sdělovacích prostředcích, televizních programech a filmech, aby se postavili na jejich stranu ve sporu o tom, co je to rodina. Rodina není jednou z několika možností způsobu života; není to aréna, kde se vyjednává o právech; není to staromódní a zpátečnická překážka sexuální promiskuitě; není to řetězec úvah nad náklady a výnosy. Je to závazek.

            Je to závazek, potřebný pro výchovu dítěte a tudíž pro jakoukoliv reálnou vyhlídku na lidské štěstí. Je to závazek, který lze přijmout po romantických experimentech a s jistými obavami ze ztráty svobody, ale jakmile ho člověk jednou přijme, je to závazek, který nepomíjí u bohatších ani u chudších, v nemoci ani ve zdraví, v dobách lepších ani v dobách horších. Je to závazek, za který neexistuje žádná přiměřená náhrada a tudíž žádné dítě by nemělo být lehkovážně přivedeno na svět tam, kde tento závazek – obou rodičů – chybí. Je to závazek, který často radostně probouzí k životu vzájemná láska a prohlubující se přátelství, ale je to závazek i tam, kde toto chybí.

            Neexistuje žádný jiný způsob, jak se připravit na závazek, než ho přijmout. Představa, že muž a žena spolu mohou žít bez závazku, aby zjistili, zda budou mít rádi jeden druhého, až závazek učiní, je absurdní. Společné soužití vás může informovat o tom, zda váš partner chrápe nebo je alkoholik nebo chodí pozdě spát; může to být zábavné a vzrušující; může to být dokonce to nejlepší, co můžete dokázat v tomto nedokonalém světě. Ale není to způsob zjišťování, jaký bude život v manželství, protože manželskému životu dává podobu skutečnost, že dvojice snoubenců složila slavnostní slib před svými rodinami a přáteli, že to je natrvalo a že všechny děti budou jejich společnou a trvalou zodpovědností. Tento fakt všechno mění.

            Navzdory vysoké míře rozvodů a častému měnění partnerů to většina lidí chápe. Chápou to zcela jistě ženy, protože jedna z jejich nejčastějších stížností na muže, které znají, zní, že se nebudou vázat. Můžete se vsadit, že nebudou, mohou-li mít sex, jídlo a společný život na zkoušku, celou dobu s očima na stopkách, zda někde kolem není lepší příležitost. Manželství je do značné míry zařízení, které má držet na uzdě dravou sexualitu mužů. Funguje dosti nedokonale, jak je zjevné ze skutečnosti, že muži častěji než ženy mívají mimomanželský poměr nebo opouštějí svou manželku, protože se naskytla mladší nebo více vzrušující možnost. Ale funguje lépe než cokoliv jiného, co lidstvo dokázalo vymyslet.

            Protože to většina lidí chápe, ani ekonomické a kulturní tlaky na moderní rodinu ji nezničily. A to je pozoruhodné, s ohledem na to, jak se šíří zákony o rozvodu bez určení viny. Právní systém ve svých důsledcích říká: “Manželství není závazek, je to pohodlné zařízení; jestliže cítíte, že to vaše je nepohodlné, usnadníme vám dostat se pryč.” Jak ukázala Mary Ann Glendonová z Harvard Law School, tato radikální transformace rodinného práva se odehrála v mnoha industrializovaných zemích téměř současně. Možná zapříčinila zvýšení počtu rozvodů a možná ne, ale zcela jistě neudělala nic pro to, aby nárůst zpomalila.

            Právní systém také pozměnil zákony o svěření dítěte do péče tak, že místo toho, aby bylo automaticky připsáno otci (jak tomu bylo v devatenáctém století, kdy otec byl považován za “majitele” veškerého rodinného vlastnictví včetně dětí), soudce nyní dítě přiděluje na základě toho, co je “pro ně nejlepší”. Ve velké většině případů to znamená matce. Občas mě napadá, jak by na stabilitu rodiny působilo, kdyby každý otec s jistotou věděl, že i když manželství skončí, bude se muset starat o děti. Můj odhad zní: bylo by více odpovědných otců.

            Tyto kulturní a právní změny, které měly všechny za cíl individualizovat a posílit členy rodiny, mají své důsledky. S prohlášením, že “rodiče, kteří si nerozumějí, by spolu neměli zůstávat jen proto, že v rodině jsou děti”, souhlasilo v roce 1951 51% Američanů. Do roku 1985 to bylo 86%.11) Přesto tyto změny moderní rodinu nezničily. Těchto rodin jsou plná nákupní střediska, baseballová hřiště a kina, a rodiny tam dělají to, co rodiny vždy dělaly. Tato skutečnost je měřítkem vrozené pevnosti rodinných pout.

            Schopnost odolávat těmto změnám je však ve společnosti rozprostřena nerovnoměrně. Christopher Jencks z Northwestern University to shrnuje takto:

Teď, když sdělovací prostředky, školy a dokonce i církve začaly považovat jediného rodiče za sice politováníhodnou, ale nevyhnutelnou součást moderního života, sotva můžeme očekávat, že slušný chudý člověk bude pokračovat v boji proti nemanželským porodům a neplnění povinností s dosavadním zápalem. Stále ještě takové chování odsuzuje, ale nemůže ho prohlásit za morální tabu. Jakmile jednou norma dvou rodičů ztratí svou morální posvátnost, sobecké úvahy, které vždy táhly chudé rodiče od sebe, je teď často přemohou.12)

Kultura a politika

            Nejdůležitější záležitostí v rodinné politice je to, zda bude oživena pouze ekonomickým pohledem na funkci rodiny a zda bude sestávat pouze z ekonomických řešení jejích potřeb. Hlavním zdrojem rad ohledně domácí sociální politiky Billu Clintonovi během jeho presidentské kampaně byl Progressive Policy Institute (PPI), a zvláště Elaine Kamarcková a William Galston. “Nejlepším programem proti chudobě je pevná, nenarušená rodina”, napsali ve své zprávě Mandát ke změně. I když PPI nezanedbává taková ekonomická opatření jako je daňová úleva na každé dítě a daňová úleva z výdělku jako doplněk mzdy pracujících chudých, zasazuje se o to, aby rozvodové zákony byly změněny ve prospěch lepší ochrany dítěte, aby se stupňovalo úsilí prosazovat odpovědnost rodičů za péči o děti, aby se těhotné ženy, které užívají drogy, musely periodicky podrobovat drogovým testům, a aby z výdělku nepřítomného rodiče byla strhávána určitá částka na jejich děti. Zpráva vyzývá presidenta, aby využil svého skvělého řečnického umění a podpořil význam nenarušené rodiny, která se stará o své děti.

            Pokud jde o tento dokument, pouze Galston ze všech těch, kdo byli ve spojení s PPI, byl jmenován alespoň do nepříliš vysoké funkce v Clintonově administrativě (stal se členem štábu Bílého domu pro rodinnou politiku). Clintonova tajemnice ze Zdravotních a humanitárních služeb Donna Shalalaová k tomu při svém konfirmačním slyšení před Finančním výborem Senátu prakticky neměla co říci. Časem dojde na debatu o politice veřejné sociální péče; Clinton slíbil, že ustaví poradní komisi. Snad se něco stane, i když historie dosavadních pokusů o reformu veřejné sociální péče naznačuje, že jen pár lidí v Kongresu k tomu má chuť a jen pár odborníků očekává, že reformy podobné těm, které už známe, nějak výrazně změní situaci.

            Pravda je taková, že nejdůležitější rysy rodinného života jsou mimo oblast vlivu politiky. Nedávno schválený návrh zákona o mateřské dovolené do značné míry pouze stvrzuje možnosti, které velké firmy již nějaký čas poskytují svým zaměstnancům; poněkud usnadní situaci matkám ze středních vrstev, ale udělá jen málo pro matky chudé a adolescentní. Mnohem problematičtější záležitost – reforma veřejné sociální péče – nebude snadno řešitelná, ale je těžké představit si nějakou rozumnou změnu existujících zákonů, která nějak výrazně změní vyhlídky nemanželských dětí. Zvýšení daňových úlev z výdělku může pomoci chudým rodičům, kteří pracují, ale opravdu chceme, aby pracovaly osamělé matky dvouletých dětí? Zpřísnění rozvodových zákonů může být dobrá myšlenka, ale nebude znamenat příliš mnoho pro rodiče, kteří vůbec neuzavřeli sňatek. Zdokonalení systému vybírání plateb na podporu dětí je dobrá myšlenka, ale mnoho otců, kteří opouštějí svoje děti, má málo peněz na to, aby bylo možné od nich něco vybírat, a v žádném případě to nepromění neangažované oplodnitele v angažované otce.

            Obávám se, že kulturu rodiny budeme muset znovu vybudovat od samých základů. Totéž si určitě myslí Robert Woodson, hlava National Center of Neighborhood Enterprise. On a jeho spolupracovníci jdou energicky za tímto cílem tak, že podporují místní, s církví spřízněné skupiny, které se pokoušejí povzbudit muže k tomu, aby převzali zodpovědnost za své děti. Existuje mnoho jiných lokálních pokusů přimět muže, aby se oženili se svými těhotnými milenkami a podepsali rodné listy svých dětí.

            Ale tyto snahy míří proti samé podstatě kultury, nebo alespoň proti podstatě vysoké kultury. Když titíž lidé, kteří uštěpačně útočí na “tradiční význam rodiny”, schvalují rozdávání kondomů dětem na základních školách, vede to průměrné rodiče k úvahám o tom, zda právě oni nenaletěli, když se snaží zůstat spolu a vychovávat děti. Řekl bych, že většina Američanů chápe velmi jasně rozdíl mezi tradiční rodinou a rodinou, kde se nedá dýchat; chtějí tu první, ne tu druhou. Řekl bych, že většina žen dokáže velmi snadno rozlišovat mezi právy, kterých dosáhly, a povinnostmi, které si podržely; obojí pečlivě opatrují a nevidí mezi nimi žádný zásadní rozpor, až na nevyhnutelný problém, že nikdo nemá dost času na všechno a tak si každý musí vybírat.

            Je pozoruhodné, jak dobře většina manželů snáší neustálé výtky, které je srovnávají s Ozziem a Harriet. Rodinný život, jaký si přeje většina Američanů, je považován velkou většinou sdělovacích prostředků a akademické obce za karikaturu života, hodnou pouze výsměchu a odmítnutí. Až se budou psát dějiny naší doby, této zuřivé kulturní válce bude věnována velká pozornost, protože je společensky mnohem závažnější než kterýkoliv z dalších sporů, které nás rozdělují.

            Mnozí Američané doufají, že se president Clinton postaví za “tradiční význam rodiny”, pod kterým si nepředstavují nadřazenost mužů, zneužívání nebo poslušnost manželek, ale především důležitost toho, aby rodinu tvořili oba rodiče, pro které je péče o dítě prvořadou zodpovědností. Clinton chce zůstat ve styku s lidmi na místních shromážděních; dobrá, ale ať tedy na těchto shromážděních řekne, že by dítě neměl počít nikdo, kdo není citově připraven se o ně starat. Nejlepším, i když nedokonalým znamením této připravenosti je manželský slib. Ať Clinton řekne, že je špatné – ne pouze nerozumné, ale špatné – přivádět na svět nemanželské děti. Ať se setkává s místními pastory a sdruženími, kteří se snaží podporovat manželství a bránit bezohledné mužské sexualitě. Taková prohlášení mohou Clintonovi přinést hrůzou naplněné reptání tvůrců televizních komedií a ideologické obžaloby doktorů sociologie, ale lidé by alespoň věděli, že stojí na jejich straně.

Poznámky:

1) Důkazy o tomto přesvědčení lze nalézt v údajích o průzkumu veřejného mínění, shromážděných v časopisu American Enterprise, září/říjen 1992, str. 85-86.

2) Parafrázováno z práce Barbary Dafoe Whiteheadové The Expert’s Story of Marriage, Institute for American Values, publikace č. WP14 (srpen 1992), str. 11-12. Whiteheadová posuzuje texty, jejichž souhrn provádí. Za názory, které nashromáždila, se nestaví – právě naopak!

3) M. E. J. Wadsworth: Roots of Delinquency, Barnes & Noble, 1979.

4) Sheppard Kellam a kol.: “The Long-Term Evolution of the Family Structure of Teenage and Older Mothers”, Journal of Marriage and the Family, vol. 44 (1982), str. 539-554; Kellam a kol.: “Family Structure and The Mental Health of Children”, Archives of General Psychiatry, vol. 34 (1977), str. 1012-1022; Margaret Ensminger a kol.: “School and Family Origins of Delinquency: Comparisons by Sex”; in: Katherine T. Van Dusen a Sarnoff A. Mednick (ed.): Prospective Studies of Crime and Delinquency, Kluwer-Nijhoff, 1983.

5) “Family Factors as Correlates and Predictors of Juvenile Conduct Problems and Delinquency; in: Michael Tonry a Norval Morris (ed.): Crime and Justice: An Annual Review of Research, University of Chicago Press, 1986, str. 29-149.

6) Deborah A. Dawson: “Family Structure and Children’s Health: United States, 1988″, Vital and Health Statistics, řada 10, č. 178, červen 1991.

7) “Reducing Poverty and Reducing the Underclass: Different Problems, Different Solutions”, studie přednesená na Konferenci o zmírňování chudoby v Americe, Anderson Graduate School of Management, Kalifornská universita v Los Angeles, 15.ledna 1993.

8) Frank F. Furstenberg, Jr., Jeanne Brooks-Gunn, Lindsay Chase-Lansdale: “Teenage Pregnancy and Childbearing”, American Psychologist, vol. 44 (1989), str. 313-320.

9) Uncertain Childhood, Uncertain Future (Harvard University Press).

10) “The ‘Effects’ of Infant Day Care Reconsidered”, Early Childhood Research Quarterly, vol. 3 (1988), str. 235-272. Ohlas Tiffany Field: Infancy, Harvard University Press, 1990, str. 90-93.

11) David Popenoe: “The Family Condition of America”, přednáška připravená pro seminář o hodnotách na Brookings Institution v březnu 1992, citující studii Norvala Glenna.

12) “Deadly Neighborhoods”, New Republic, 13.června 1988, str. 23-32.