Kdybych měl zjednodušeně a heslovitě charakterizovat důvody pro evropskou integraci, pak bych uvedl, že jsou to tytéž důvody, jaké vedly k integraci jednotlivců v uspořádanou společnost, ale psané velkými písmeny.

            Všeobecně rozšířená a po tisíciletí trvající existence různých státních forem svědčí o tom, že stát poskytuje lidem určitou míru jistoty a bezpečí, i když velmi nestejnou měrou závisející na druhu státní formy. Nejhutnější vyjádření dobrodiní státu nalézáme u anglického politologa Thomase Hobbese, který konstatoval, že bez řádu prosazovaného nějakou autoritou by lidský život byl “zvířecí, ubohý a krátký”. Je ovšem pravda, že v historii existovaly státy, v nichž by se průměrný lidský život dal charakterizovat stejně. Tato nepopiratelná skutečnost však nejenže nemění nic na přesnosti Hobbesova náhledu, nýbrž nemůže být ani argumentem proti potenciálnímu dobrodiní existence státu. Existují totiž i takové formy státu, ve kterých požívá člověk velkou míru svobody, a to beze strachu jak z druhých lidí, tak i z tyranie státu samotného. Je to dáno tím, že v těchto státech existuje rovnováha mezi různými institucemi státu, která velmi znesnadňuje ustavení tyranské vlády, aniž přitom znemožňuje státu plnit jeho základní funkce spočívající v udržování vnitřního míru a řádu. V takovýchto rozumných státech nejenže nedochází ke zničení individuální lidské identity a tvořivosti, ale právě naopak: život v těchto státech poskytuje obrovské množství nejrůznějších možností vlastního projevu a spolupráce s ostatními lidmi, které jsou základní podmínkou pro individualizaci lidských bytostí.

            Impuls k evropské integraci poskytla reflexe strašlivých evropských konfliktů v první polovině dvacátého století. V roce l871 v Evropě – vyjma Balkánu – utichly zbraně a po příštích 43 let zažívala Evropa období míru. Bylo to období obrovského hospodářského a především technického pokroku, který přinesl nebývalý růst životní úrovně a životních možností, ale zároveň období stoupajícího napětí, usilovného zbrojení a vytváření aliancí a protialiancí. Pro většinu lidí však I. světová válka byla přesto šokující událostí, koncem jedné éry, koncem iluzí. Po této válce následoval velmi špatný mír, jehož autoři při diktování jeho podmínek hleděli na Evropu čistě optikou tzv. národních zájmů, které jim velely protivníky co nejvíc oslabit či přímo rozdrobit na řadu menších států. Teprve zážitek II. světové války a stále agresivnější tlak komunistické říše vedly k zásadnímu zvratu. Řada představitelů západních států došla k přesvědčení, že pouze značný stupeň politické a hospodářské integrace může zabránit pokračování sebeničení Evropy a zároveň zajistit účinnou obranu před náporem komunistické říše. Nelze zastřít, že klíčovou roli při evropské integraci sehrály přímo či nepřímo USA, ať již svým příkladem a hospodářskou konkurencí, tak svým požadavkem na evropský podíl na obraně Západu.

            Státníci, kteří dali impuls k evropské integraci, vycházeli z toho, že Evropa skládající se z několika desítek suverénních států nemůže být nikdy trvale stabilní, neboť je-li každý z těchto států sám sobě nejvyšším pánem, pak je nutným důsledkem tohoto stavu permanentní nedůvěra všech vůči všem, tak jako tomu nutně bylo v situaci, kdy každý člověk či každá tlupa byla sama sobě nejvyšším pánem. A jak ukázaly události třicátých let, stačí, aby se jen těsnou většinou a jen v jednom státě dostaly k moci totalitní síly, a evropská civilizace je ve smrtelném ohrožení, neboť po ovládnutí jednoho státu bylo pro tyto síly hračkou porazit státy ostatní – jeden po druhém. Stačilo pouze útočit selektivně a vhodnou propagandou udržovat společnosti v dosud svobodných státech v iluzích, že pokud ponechají druhé jejich osudu, jim se nestane nic. Samozřejmě že bylo možno Hitlera včas zastavit. K tomu by však bývalo zapotřebí, aby alespoň v klíčových státech byli u moci prozíraví lidé a politicky pevné vlády, a to nejen v okamžiku Hitlerova úderu, ale již roky předem, aby tyto státy byly na boj připraveny. A právě tuto závislost osudu evropské civilizace na šťastných výjimkách či nešťastných pravidelnostech chtěli otcové evropské integrace nahradit zárukami institucionálními, a sice spojením jednotlivých evropských zemí do jedné federace.

            Federace samozřejmě znamená existenci federální vlády a federálního parlamentu, jejichž rozhodovací mechanismus by musel být postaven tak, aby tyto instituce byly ve svěřených oblastech rozhodování schopny – to znamená, že by musely pracovat na většinovém principu. Federace, ve které je možno, aby malá názorová menšina ochromila možnost federálních orgánů reagovat na nějaký zásadní problém, nemůže přežít.

            Mnoho odpůrců evropské integrace používá právě myšlenku federace jako strašáka. Vykresluje vizi superstátu s tuhou byrokratickou centrální vládou, rdousícího lidskou svobodu. Nehledě na fakt, že vytvoření takovéto federace je stále ještě v nedohlednu, je tento argument nesprávný a v jednom směru dokonce naprosto zavádějící.

            Za prvé, dnes je i ten nejmenší členský stát EU dostatečně veliký na to, aby se v něm v případě triumfu neblahých politických sil mohl ustavit režim potlačující lidskou svobodu. Vztahovat tuto vizi, toto nebezpečí pouze na evropskou federaci, je proto zcela zavádějící.

            Za druhé, je to právě federace evropského rozsahu, která – kromě eliminace nebezpečí války – může při rozumném rozdělení pravomocí mezi federální, státní, oblastní a místní instituce velmi ztížit nástup jakékoli tyranie. Nejlepší pojistka proti vzniku tyranií spočívá ve vytvoření situace, ve které neexistuje žádný orgán s absolutní suverenitou ve všech sférách moci. Federace evropského rozsahu poskytuje v tomto směru mnohem lepší možnosti než existují i v tom největším členském státě.

            Za třetí nejsou ony “bruselské předpisy” či “bruselská byrokracie”, se kterými se tak hojně argumentuje, žádnou démonickou kreaturou zrodivší se z vůle fanatiků integrace a proti vůli liberálních vlád jednotlivých členských zemí. Naopak, jsou produktem představ těchto vlád, které – nemajíce chuť nebo odvahu zrušit uvnitř svých zemí různé regulace – byly alespoň ochotny dohodnout se na jejich stejném znění, aby nebyly brzdou vzájemných vztahů. Je zcela žádoucí a plně legitimní prosazovat snížení počtu těchto regulací, tak jako je to legitimní činit u nás v ČR. Avšak stejně tak jako by bylo nesmyslné argumentovat proti existenci českého státu poukazem na přílišnou regulaci (či v dobách totality poukazem na ničivý charakter oné totality), je i dnes nesmyslné argumentovat proti integraci či projektům federace poukazy na přílišnou regulaci Bruselu.

            Za čtvrté, i plným právem zlopověstná “společná zemědělská politika” EU není produktem žádné bruselské byrokracie, ale důsledkem neochoty (v mnohém ohledu politicky pochopitelné) jednotlivých vlád odstranit ve svých vlastních zemích “národní zemědělskou politiku” spočívající na nejrůznějších subvencích, celních ochranách, obilních a lihových monopolech a bůhví čem ještě. Vlády byly ochotny tyto zemědělské politiky pouze “integrovat”, ale nikoliv odstranit. Teprve toto selhání jednotlivých vlád dalo vzniknout “zemědělské” byrokracii v Bruselu. Agresivní a konkurenční produkci ničící demonstrace zemědělců v jednotlivých státech unie ukazují na velikost problému.

            Prvotní představa politické integrace však narazila na tuhý odpor, který však nebyl vyvolán pouze radikálností myšlenky integrace či nepřátelskými pocity vůči Německu, nýbrž do značné míry hospodářskou realitou. Politická integrace při současné existenci separátních ekonomik izolovaných navzájem celními i jinými bariérami se ukázala jako nereálná. Z tohoto důvodu byla nastoupena cesta integrace ekonomik, vedoucí k dosažení stavu, který se označuje jako “čtyři svobody”: svoboda pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu. Tohoto stavu, který uvnitř jednotlivých států existuje již 150 let, bylo dosaženo až v roce l993.

            Samotná hospodářská integrace neměla pouze vnitroevropské politické a hospodářské důvody, nýbrž i masivní “mimoevropský” důvod, a sice nutnost učinit vlastní podniky schopné konkurence na světových trzích. To by však nebylo možné, pokud by tyto podniky neměly k dispozici zdroje kapitálu srovnatelné s těmi, které mají k dispozici velké světové firmy, a zároveň nebyly vystaveny jak možnostem, tak i konkurenčnímu tlaku velikého trhu. Je samozřejmě možné tvrdit, že by v tomto ohledu bylo bývalo dosaženo ještě více prostým otevřením se celému světu. To však bylo politicky zcela neprůchodné. Buďme rádi, že se tato liberalizace podařila alespoň v evropském měřítku.

            Během desetiletí trvajícího úsilí o sjednocení Evropy se mnohokrát opakovala období, kdy se celý proces nejen zastavil, ale dokonce se zdálo, že dojde k pohybu zpět. Pokaždé se však našlo východisko z krize, pokaždé se znovu zrodila vůle pokračovat dál. Není pochyb o tom, že tomu tak v posledku bylo díky obrovské hrozbě ze strany komunistického impéria. Nic tak nepovzbuzuje lidi k překonávání stereotypů a ke vzájemným kompromisům jako vnější nebezpečí a ohrožení. Kdosi jednou pravil, že pokud bude jednou postavena alej soch státníků zaslouživších se o sjednocení Evropy, musí nejprominentnější místo být rezervováno soše J. V. Stalina.

            Stalin a jeho říše jsou mrtvi. Nicméně svět, který obklopuje Evropu, zůstává i dnes velmi nebezpečný. A zítra, pokud se něco zásadního nestane, bude ještě nebezpečnější. Již dnes je možno ve zprávách denně slyšet o projevech sil, jejichž motivace vychází z naprostého popření principů, na kterých stojí euroatlantická civilizace. Technologický pokrok dává těmto silám do rukou netušené možnosti. Má-li být Evropa schopna svoje společné hodnoty uhájit a má-li být vůbec schopna jevit se jako cenný a silný spojenec všech těch sil, které budou ochotny spolu s Evropou čelit destrukci civilizace postavené na důstojnosti člověka, pak musí mít společnou zahraniční politiku a obranu. Navíc snadnost a rozsah pohybu lidí, kapitálu, zboží a služeb přes vnitřní hranice mezi státy Unie si již sama o sobě vynucuje společný postup vůči různým problémům, majícím svůj původ v zahraničí, jako je migrace či obchod s narkotiky nebo mezinárodní zločinecké bandy.

            Společnou zahraniční politiku a obranu však bude Evropa mít jen tehdy, pokud mechanismus rozhodování v těchto oblastech neznemožní klíčová rozhodnutí. Dokud bude na zablokování naléhavě nutného rozhodnutí stačit malá menšina států, tak Evropa žádnou společnou zahraniční politiku a obranu mít prostě nebude. Bylo by možná nemístně pesimistické tvrdit, že po většinu času není v Evropě ani jeden Churchill, ale rozhodně by bylo neodpovědně optimistické tvrdit, že se nemusíme bát existence žádného Chamberlaina. Kdykoliv bylo v dějinách nějaké společenství napadeno, pak bylo pravidlem (i když povzbuzující výjimky existují), že se ihned ozvaly poraženecké hlasy nabádající k podrobení se a k pokusům zachránit, co se zachránit dá. Z tohoto důvodu se domnívám, že návrh parlamentní frakce CDU/CSU na vytvoření tvrdého jádra integrace je správný. Žádný stát nelze nutit, aby přijal pravidla rozhodování, která jsou nutná pro reálnou existenci společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Ale stejně tak nelze bránit státům ochotným k tomuto kroku, aby tak učinily. A je vskutku nejvyšší čas. Třikrát v tomto století zachránily Evropu před jejími vlastními “jedovatými” produkty Spojené státy. Nebude-li Evropa schopna při svém ekonomickém potenciálu srovnatelném s USA vytvořit zahraničně-politický a obranný potenciál alespoň srovnatelný s USA, může se jí jednoho dne stát, že se octne bez spojenců.

            Při úvahách o integraci Evropy je vůbec užitečné představit si dvacáté století za hypotetické situace, ve které by na území dnešních USA bylo například 8 nebo 18 států. Jednota USA – přestože byla udržena jen za cenu velikého krvavého vnitřního konfliktu a je stále doprovázená diskusí o rozdělení kompetencí mezi různými úrovněmi – byla pro svět obrovským požehnáním. Etablovat na velikém území a ve společnosti tolika lidí vládu svobody bylo klíčovou událostí ve světě, kde tyranské vlády či totalitní hnutí téměř vždy expandují, podrobují si okolí a zakládají říše nebo sféry de facto diktátu, tj. “integrují” ohněm a mečem. Politická roztříštěnost v jejich okolí činí jejich expanzi nezadržitelnou. Irák má pouhých 25 milionů obyvatel. Přesto se pomocí agrese téměř dokázal zmocnit většiny zásob nafty na světě, kteréžto vlastnictví by z něj učinilo de facto velmoc. Tuto agresi se podařilo odrazit pouze díky vojenské síle USA. Evropa při tomto odražení hrála jen okrajovou roli. Navíc v některých evropských zemích nechyběly hlasy velmi prominentních politiků, kteří odmítali myšlenku vojenského odporu proti irácké agresi. Ve hře totiž byly jejich “národní” zájmy v Iráku, jejich pohledávky, vyhlídky jejich “národních” firem. A tak tomu samozřejmě bude vždycky při jakékoliv příští agresi ohrožující nejen elementární pravidla mezinárodního soužití, ale i samotnou evropskou civilizaci, a to do té doby, dokud společné jednání evropských států nebude díky institucím EU skutečně garantováno. Do té doby bude v takovýchto mezních situacích pokušení jednat na vlastní pěst tak silné, že mu mnoho lidí nemusí odolat. Samozřejmě i v USA byly kruhy, které uvažovaly v případě Iráku stejně poraženecky. Byly však v menšině a nemohly proto zablokovat udělení rozkazu vojenským silám k provedení operace Pouštní bouře. Zaváhání dvou tří států v Evropě by však v podmínkách konsensuálního rozhodování o takovéto akci Evropu zcela vyřadilo.

            Toto jsou tvrdé skutečnosti světa. A ti, kdož argumentují proti prohloubení integrace EU, by je měli mít na paměti.

Pavel Bratinka

             Dvě nejčastější námitky proti Evropské unii (EU) považuji za neplatné. Osobně mám určité výhrady k EU, jsou však jiného druhu. Proto si dovolím přispět k debatě a pokusím se vyjádřit svoji kritiku nejdřív ke dvěma euroskeptickým argumentům a poté i k euroentuziastickému příspěvku Pavla Bratinky. Doufám, že tím zároveň vyložím stanovisko vlastní.

A. Proti skeptikům

1. EU = ztráta národní identity.

            Tento argument tvrdí, že vstupem ČR do EU bychom mohli přijít o naši národní a kulturní identitu: “Vytvoření EU povede k rozpuštění národních identit a vytvoření společné identity evropské. Což je vývoj, který si jako konzervativci nepřejeme.”

            Taky si tento vývoj nepřeji, kategoricky však popírám, že vytvoření jednotného evropského federativního státu (záměrně tu uvádím tu nejintegrovanější variantu) by znamenalo ztrátu národní/kulturní identity.

            Protože, v jakém vztahu je kulturní identita národa ke státním institucím? Přece ve vztahu minimálním a občanský přístup musí trvat na tom, že je to tak správné. Kulturní a národní identita je totiž něco, co je loajalitou nebo přirozenou preferencí každého člověka – něco, co stát nemůže ovlivňovat, přikazovat, nebo zakazovat. Stát je instituce určená k vynucování práva a pořádku, nikoliv k etatizaci kulturních loajalit svých občanů. Názor, že stane-li se národ součástí většího nadnárodního státu, bude nutně přinucen vzdát se své národní identity, je stejně bizarní jako přesvědčení, že stane-li se katolická Morava součástí sekularizované ČR, přijde o svůj katolicismus. Stane-li se ČR součástí evropského státu, jistě se občané ČR budou setkávat s jiným národními identitami, ale ztratí-li tu svou, to bude záležet pouze na nich samotných. Opustí-li ji, zanikne. Neopustí-li ji, bude existovat nadále – vedle ostatních. (Obdobně, židovská ortodoxní menšina v ČR není nucena vzdát se své kulturní identity. Tato identita může existovat v ČR i bez toho, že by ČR byla oficiálně deklarována jako stát zaměřený na zachování židovské ortodoxie). Tak kde je problém?

2. EU = ztráta národní suverenity.

            Rád bych se zeptal stoupenců národní suverenity: “Co vlastně rozumíte pod národní suverenitou?” Nejspíš pod ní rozumíte stav, kdy jakékoliv rozhodnutí platné a závazné na území ČR může platit pouze se souhlasem ústavních orgánů ČR. Ale smyslem mezinárodních smluv je, že když se jednou stát k něčemu zaváže, je nucen to splnit bez ohledu na momentálně převládající názor v národním parlamentu. Takže ČR se musí vázat dokumenty OSN. Musí akceptovat rozsudek z Haagu, byť jakkoliv nepříjemný. V případě členství ČR v NATO (a to všichni chceme, že?), kdyby byl Island napaden, česká mládež by šla umírat za jeho svobodu do ledových plání úplně automaticky – souhlas PsP by již nebyl nutný. Co na to řeknou stoupenci národní suverenity? Jedná se stále ještě o národní suverenitu?

            Tímto příkladem zavádím. Ano, jedná se o národní suverenitu (vysvětlím za chviličku proč). Tímto obrazem chci zdůraznit něco jiného. Národní suverenita neznamená, že o každém platném rozhodnutí musí rozhodnout národní parlament nebo vláda. (Myslí-li si stoupenec národní suverenity, že toto je národní suverenita, tak nikoliv, není tomu tak. Ta představa neodpovídá ani nynějšímu stavu – stavu, kdy národní suverenita existuje).

            Národní suverenita znamená, že jakékoliv rozhodnutí (vládní nařízení, zákon…) nesmí platit proti vůli národního parlamentu. Tedy znamená, že národní (státní) parlament je svrchovaným tělesem, které přijímá nejvyšší závazná rozhodnutí. Jinými slovy, parlament je pouze tehdy svrchovaný, musí-li platit cokoliv, na čem se usnese – byť by to byl sebevětší nesmysl. V tomto významu ano, parlament ČR je na území ČR suverénním tělesem. Mé předchozí příklady nic nemění na tomto faktu: Charta OSN platí pouze proto, že ji náš parlament ratifikoval. Soudnímu rozhodnutí v Haagu by se ČR podvolila pouze proto, že náš parlament to tak chtěl. Vojáci by šli umírat do exotických zemí pouze proto, že parlament schválil náš vstup do NATO – tj. explicitně souhlasil s touto možností. Kdyby ale změnil svůj názor, nic by mu nebránilo odhlasovat vystoupení z NATO – prostě stačilo by zvednout ruku ve Sněmovně a bylo by. Nikdo z NATO by nebyl oprávněn vykonávat odvody vojáků na území ČR a posílat je na smrt kamsi ke gejzírům. Parlament je svrchovaný. Nic na tom nemění ani ústava a Listina práv. Protože ústava i Listina jsou zde z milosti parlamentu (i když na jejich změnu či zrušení je nutná kvalifikovaná většina). Nevidím způsob, jak lze považovat za neplatné cokoliv, na čem se usnesou tři pětiny parlamentu. Všechno bude legální – i ztráta životů, svobody, majetku i cti naší svaté. Jedinou možností (osobně se domnívám, že možností legitimní) by byl postup nelegální – vzpoura nebo revoluce.

            A zde mířím k tomu, co považuji za nesmírně důležité: jsem nepřítelem suverenity. Odmítám představu, že ve státě má být někdo plně svrchovaný. Myšlenka, že někdo (něco) má mít právo učinit legálně, na co si jen pomyslí, je pro mně představou zločinnou, příšernou a hrůzostrašnou. Je v přímém protikladu s ideálem svobody: je-li někdo suverénní, je svoboda málo pravděpodobná; chová-li se skutečně suverénně, je svoboda nemožná. Proto ty Listiny práv a svobod, proto všechen ten konstitucionalismus, jako je rozdělení státní moci na tři složky, brzdy a protiváhy, dvoukomorový parlament, decentralizace, povinnost kvalifikované většiny nebo vyššího kvóra v parlamentu pro závažné zákony. Proto také mezinárodní úmluvy a charty, mezinárodní soud. To všechno má pouze napomoci tomu, aby se svrchovanost neprojevila svým zhoubným způsobem. Co vlastně prakticky znamená Listina? Znamená, že stát (parlament) se tváří, že určitá práva jsou nedotknutelná, že se jich nedotkne. Ale, prakticky, co zabrání kvalifikované většině parlamentu, aby se jich dotkla?

            Takže, v jakémkoliv unitárním státě je národní parlament, byť by se choval jakkoliv skromně, pokorně a slušně, suverénním tělesem – mohl by učinit, co učinit chce. Jedinou alternativou k tomuto je federalismus. Federalismus je jediným lidskému rodu známým uspořádáním, kde žádná instituce není plně suverénní. Je to uspořádání, v němž pojem suverenity ztrácí svůj význam.

            Co je to federalismus? Je to dělba kompetencí mezi dvě centra – federální a národní. Kompetence federálních institucí nejsou důsledkem souhlasu národních parlamentů (jako je tomu u OSN, NATO, EU – nyní), nýbrž, mám-li použít metaforu, důsledkem delegování přímo od lidu. Právě tak i národní instituce nejsou důsledkem svolení federálního parlamentu (jak je tomu u regionální samosprávy), nýbrž jejich pravomoci jsou jim delegovány ze stejného zdroje jako pravomoci federální – tj. lidem. Proto – a toto je nejvlastnější rys federalismu – národní instituce (např. parlament) nesmějí svévolně odebrat pravomoci federálním orgánům a tyto to nesmějí učinit institucím národním. Takže, nejvyšší zákon (federální ústava) nemůže být změněn ani federálním parlamentem samotným, ani samotnými národními parlamenty. (V opačném případě by jedno centrum mohlo “krást” kompetence tomu druhému). Změnit federální ústavu je možné pouze kvalifikovanou většinou federálního parlamentu a současně kvalifikovanou většinou národních parlamentů (příklad USA). Proto ani federální parlament ani národní parlamenty nejsou samy o sobě suverénní. Nemohou si odhlasovat co chtějí – tím by se dostaly do konfliktu s kompetencemi druhého centra, které žárlivě své pravomoci střeží. Dokumentem, kde je tato hranice mezi pravomocemi obou center vymezena, je federální ústava. A interpretace této ústavy náleží Ústavnímu soudu.

            Fakt neexistence jediného suverénního tělesa považuji za tak blahodárný, že jsem ochotný podporovat federalismus pouze pro federalismus. Proto velice radikální představa federálních Spojených států evropských (Schäuble Papers – postoj CDU/CSU) s v rámci svých kompetencí suverénním Evropským parlamentem, jehož usnesení by byla závazná pro všechny obyvatele bez ohledu na vůli národních parlamentů, je pro mně perfektně přijatelná a spíše vítaná. (Rovněž národní parlamenty by byly v rámci svých kompetencí svrchované a nemusely by se ohlížet na Evropský parlament). Za předpokladu ovšem, že – jak jsem již řekl – federální ústava by byla změnitelná pouze předepsaným postupem a občané členských států by měli možnost v referendu rozhodnout o vystoupení z EU (tuto pravomoc by pochopitelně neměly národní parlamenty).

            Teď bych mohl být nařčen z eurofanatismu. Ale není tomu tak, jak hned ukážu předložením svých námitek ke stanovisku Pavla Bratinky a nynějšímu procesu integrace.

B. Proti nadšencům

            1. Pavel Bratinka říká: “…důvody pro evropskou integraci jsou tytéž důvody, jaké vedly k integraci jednotlivců v uspořádanou společnost… Stát poskytuje lidem určitou míru jistoty a bezpečí, i když velmi nestejnou měrou závisející na druhu státní formy… Je pravda, že existovaly státy, v nichž byl lidský život ‘zvířecí, ubohý a krátký’. Tato skutečnost nemůže být argumentem proti potenciálnímu dobru státu. Existují totiž formy státu, ve kterých požívá člověk velkou míru svobody… V takových rozumných státech nejenže nedochází ke zničení individuální lidské identity, ale právě naopak…” 

            Přesně tak! Nemohu snad souhlasit více! Ne každý stát v dějinách byl státem obdivuhodným. Naprostá většina států nebyla svobodná a vedla k pošlapání lidské individuality. A několik států v tomto století dokonce vedlo k totálnímu znásilnění lidské přirozenosti. Považuji za své veliké štěstí, že je nám dopřáno žít ve svobodném státě a jako svobodní. Ale tím přináležíme k naprosté menšině všech lidí v dějinách, ve kterých bylo velice zřídkavé užívat požehnaných darů svobody. Stát je schopen zajistit svobodu a umožnit naplnění lidské individuality – ale nikoliv každý stát. Musíme se proto ptát: Čím to je, že některý stát je toho schopen a jiný nikoliv? Jakou musí mít kvalifikaci svobodný stát a jaké kvality? Protože pouze stát s určitými kvalitami je státem svobodným. V opačném případě je Leviathanem.

             EU by mohla být formací, která by spolehlivě zajistila naši svobodu. Ale musíme se ptát, je-li tomu skutečně tak. Mít rád EU pouze pro její velikost a myšlenku postupného rozšiřování státu, ve kterém žijeme, je málo. Nejsem proti tomu, aby byl stát větší, ale především mně zajímá ta jediná legitimní otázka: Bude to stát alespoň tak svobodný, jako je ten nynější? Bude svobodu zajišťovat efektivněji? Bude to svoboda větší? Je-li naší causou EU, musíme si položit tyto otázky i ohledně EU.

            2. V části A. jsem řekl, že myšlenku federalismu vítám. Jsem přesvědčen, že federální stát (tak jak jsem ho definoval – stát se sdílenou suverenitou) je lépe a trvaleji schopen zajistit svobodu svých občanů. Toto dobrodiní federalismu uznává i Pavel Bratinka a já jsem tomu pouze rád. Tedy bych vítal, kdyby evropské instituce (parlament, vláda…) měly vlastní pravomoci – nezávislé na národních orgánech. Ale vůbec mi není lhostejné, jaké konkrétní kompetence mají mít! Velice se obávám, že naprostá většina debat o EU a integraci se vede o hloubce integrace (jak až máme být integrováni), nikoliv však již o její šířce (v čem konkrétně máme být integrováni a v čem nikoliv). Teď řeknu svou představu o tom, v čem by Evropa měla být integrována a v čem nikoliv.

            Velice hrubě řečeno, myslím si, že evropské (federální) instituce by měly mít kompetence obranné a zahraniční politiky a neměly by mít kompetence ekonomické. Podívejme se na veliký vzor stoupenců evropské integrace – USA. Především, jak vznikala loajalita obyvatel 13 rebelujících osad ke společným (americkým) institucím? Tato loajalita se rodila společným bojem proti společnému protivníku. Tím, že puritáni z Nové Anglie i plantážníci z Virginie umírali bok po boku ve Válce za nezávislost. Uvědomovali si, že jsou (lépe řečeno, mohou být) Američany. A později přijali společnou federální ústavu. Ale jak vypadala ta ústava? Dávala pravomoci federální vládě – ve sféře, která byla pro ni přirozená (vzhledem k předchozí válce) – pravomoci směrem navenek. Ustavila společnou zahraniční a obrannou politiku USA. V této sféře byly federální kompetence suverénní (a tedy logicky, státy suverénní nebyly). Federální vláda měla ale minimální pravomoci ekonomické – míra možnosti federální vlády regulovat ekonomickou aktivitu lidí byla bezprecedentně (k minulosti i naší současnosti) nízká. Byly zde vlastně pouze tři kompetence: regulovat mezistátní obchod – což prakticky znamenalo pouze zakazovat jednotlivým státům uvalovat si na sebe vzájemně cla (tj. garanci svobodného obchodu mezi členy Unie); dále právo uvalovat tarif na nečleny Unie, a konečně podporovat tzv. “Internal Improvements” – tj. napomáhat budování např. kanálů a železnic. A to bylo v madisonovské ústavě vše. Nic víc. Žádný socialismus. Žádné sociální charty. Chtějí-li je mít občané v jednotlivých zemích, mohou si je zavést na národní úrovni.

             Takže, mým ideálem jsou federální evropské instituce s kompetencemi v rozsahu, který klasická politická filosofie zná jako minimální stát liberalismu 19. století. Prakticky, nejlépe by tento ideál dovedly aproximovat kompetence, které měly až do Občanské války v minulém století federální instituce v USA.

             Splňuje však nynější proces evropské integrace tyto podmínky? Obávám se, že jen stěží. Společnou zahraničně-obrannou událostí, která mohla Evropanům umožnit zrození nové, evropské loajality, byla studená válka. Dobrá, jedna podmínka je splněna. A co dál? Poté přišla Válka v Zálivu. A Bosna. A “ochota” západní Evropy integrovat středoevropské země do NATO. Jaká byla reakce západoevropských zemí? Nulová. Odmítnutí vzít na sebe zahraničněpolitickou a obrannou odpovědnost. Žádná vůle být Evropanem. Na druhé straně, evropským institucím stoupenci integrace suverénně přiznávají právo na ekonomickou a sociální politiku. To je důvod mé nedůvěry nikoliv k evropské integraci jako takové, nýbrž k evropské integraci, jaká je.

            Oprávněně bych měl být dotázán, proč chci přisoudit evropským institucím právě tyto kompetence, proč jim chci dát kompetence amerických federálních orgánů z období před válkou Severu proti Jihu. Proč jim chci upřít pravomoc řídit a regulovat hospodářství.

            Především proto, že blahodárnost federalismu je možná pouze tehdy, jsou-li federální a národní centra přibližně stejně silná. Žádné se nesmí dostat do vleku toho druhého. Federální instituce zahraničně-politické a obranné kompetence mít musí – má-li se jednat o federaci. Kdyby měly ještě i moc nad hospodářstvím, kompetence národních států by byly oproti federálním obsolentní. Rovnováha by se zhroutila.

            Za druhé proto, že nejsem socialistou. Nemám rád socialismus. Nemyslím si, že stát má mít moc řídit hospodářskou aktivitu občanů. Moderní státy tuto moc mají, ale proč by ji měl mít nutně i stát evropský? Evropská politika by zdegenerovala v nahrabávání peněz a handrkování se o to, kdo si z nahrabaného balíku nejvíc urve. EU, má-li smysluplně existovat, musí být založena na společné myšlence, nikoliv na pokusech urvat si od toho druhého co nejvíc peněz. Má-li být evropská myšlenka úspěšná, musí zde existovat odvaha Evropanů akceptovat fér hru: společná obrana, svobodný obchod – ale sociální zajištění v každé zemi podle její libosti. Takže jsem přesvědčen, že má-li být EU úspěšná, musí být o něčem jiném než o přerozdělování. Socialismus nemůže fungovat v nejednolitém státě. Má-li vůbec být nějaký evropský stát, může to být reálně pouze stát předsocialistický. Nevěřím, že dlouhodobě lze udržet nějaký jiný. Pro tyto důvody je zde moje první nedůvěra k aktuálnímu procesu evropské integrace.

            3. Pavel Bratinka dále uvádí: “…ony ‘bruselské předpisy’ či ‘bruselská byrokracie’ nejsou žádnou kreaturou zrodivší se z vůle fanatiků integrace proti vůli liberálních vlád členských zemí. Naopak, jsou produktem představ těchto vlád, které – nemajíce chuť nebo odvahu zrušit uvnitř svých zemí různé regulace – byly alespoň ochotny dohodnout se na jejich stejném znění, aby nebyly brzdou vzájemných vztahů…”.

            Co ale toto znamená? Znamená to, že členské země Unie nemají vůli ani k normálnímu volnému obchodu, ke skutečnému společnému trhu. To, co Pavel Bratinka popsal, to není svobodný obchod, nýbrž komplot. Jakýsi kartel členských států. Ony neříkají: Fajn, pojďme obchodovat! Ony říkají: Bez cla pustíme k nám pouze tyto a tyto výrobky s těmito parametry. Tyto nás neohrožují. Ostatní ano. Ty nepustíme. A bruselští integrátoři poté vymýšlejí normy pro výrobky tak, aby byly akceptovatelné každou členskou zemí. Toto ale jednotliví výrobci nechápou; proč by vlastně měli vyrábět a prodávat pouze výrobky podle bizarních “bruselských” norem? A odtud ta nenávist k “bruselské eurokracii”. Ta je v tom, právě tak jako i jednotliví výrobci, celkem nevinně. Snaží se z minima vytěžit maximum.

            Ale takhle to přece nejde! Na shnilých základech dům postavit nelze! Svobodný obchod je minimálním požadavkem jakékoliv, i té nejvolnější unie. Skutečný svobodný obchod, žádné takové pohádky, jako že vaše výrobky nejsou v souladu s našimi normami. Svobodný obchod musí být svobodným obchodem – o tom, zda ty výrobky občané chtějí, musí rozhodnout oni samotní, nikoliv normy. Ale když v zemích Evropy není vůle ani k tomuto minimu, jak může být možnost vybudovat ještě i něco víc?

            4. Má další výhrada k tomu, jak evropská integrace probíhá: mnozí nejžhavější stoupenci integrace jsou explicitně protiameričtí. Pavel Bratinka píše: “Třikrát v tomto století zachránily Evropu před jejími vlastními ‘jedovatými’ produkty Spojené státy.” Ano, tisíckrát ano! Dvakrát v tomto století se Evropa dostala do války a dvakrát museli Američané v Evropě zachraňovat svobodu a demokracii. A poté, mnohem početnější Západní Evropa by se sama nebyla schopna uchránit před útokem Říše Zla. Museli tu být opět Američané v Evropě a NATO, aby Západní civilizace zůstala zachována.

            Jsem přesvědčen, že aliance s USA je tím nejcennějším aktivem Evropy, aktivem, které by si měla chránit jako oko v hlavě. Mám ale obavu, že stoupenci evropské integrace v Západní Evropě se chtějí vymezovat i proti Americe a mezi Evropou a USA vztyčit berlínskou zeď tarifu.

            I když přiznávám potenciálním evropským federálním institucím exkluzivní pravomoc v obranné politice, nemyslím si, že to má znamenat konec NATO. Představu, že NATO již dohrálo svou roli a právě proto má mít Evropa vlastní bezpečnostní mechanismus, nesdílím. Já osobně si cením NATO více než EU – právě kvůli té transatlantické vazbě na Severní Ameriku.

            Tedy v EU jakou bych si přál musí existovat obranná a zahraničněpolitická kooperace s USA. Jen tak, jsem přesvědčen, je možné zachovat jednotu společné západní civilizace rozprostírající se na obou březích Atlantiku.

            5. A konečně, zdá se mi, že většina stoupenců integrace ji nebere vážně. Jsem přesvědčen, že skutečná vůle ke skutečné smysluplné evropské federaci (s Evropským parlamentem uvalujícím vlastní daně a posílajícím evropská vojska do válek) není. CDU/CSU je již dnes osamocena. Zvolením Chiraca již ani Francii nelze považovat za přední výspu evropské integrace. V představách většiny stoupenců EU má být tato jakýmsi fórem pro společné kontrakty národních vlád, byť by byly schvalovány většinou a pro všechny členy závazné. EU – to by měl být v jejich představách orgán koordinovaně jednajících národních vlád. Rada ministrů – ministrů národních vlád – je tou nejvlivnější institucí. Tedy integrátoři (až na CDU/CSU) usilují o těsnou konfederaci. Tu já ale za dlouhodobě funkční nepovažuji.

            6. Shrnutí:

a) V Západní Evropě je malá vůle pro funkční evropskou federaci, s parlamentem plně suverénním v určitých kompetencích.

b) To společné, kam se stoupenci integrace hrnou, je společná evropská hospodářská a sociální politika, nikoliv zahraniční a obranná politika – tam si členské země vyhrazují právo na vlastní názory.

c) Dokonce ani ke skutečnému svobodnému – neregulovanému – obchodu nemají odvahu.

d) Jsou převážně antiameričtí.

            7. Má tedy ještě taková EU vůbec smysl? Není proto lepší zapomenout na myšlenku Unie a věnovat svou energii zápasu za pouhou zónu skutečně volného obchodu?

            Nevím, možná to nakonec takto dopadne. Nedivil bych se. Otázkou však zůstává, má-li pro nás smysl usilovat o vstup do této EU – reálně existující EU. Pro zemi v pozici České republiky je odpovědí – ano. EU je totiž strukturou, jejíž rozhodnutí budou mít závažný dopad na ČR – bez ohledu na to, bude-li ČR členem EU nebo nikoliv. Bylo by proto značnou chybou, kdyby “bruselská” rozhodnutí ovlivňující budoucnost ČR byla přijímána bez nás a nikoliv s námi. Evidentně je lepší, když se budeme podílet na rozhodování o budoucnosti Evropy, než kdyby Evropa rozhodovala o nás bez nás. Takže za nejvýznamnější důvod pro vstup ČR do EU považuji tento důvod taktický. Ale předtím, než zvedneme ruce pro EU a vhupneme do ní, měli bychom si uvědomit tyto tvrdé skutečnosti, o kterých se Pavel Bratinka nezmínil.

            Pro mě osobně by to znamenalo navždy se vzdát svého snu o předsocialistickém státu.

Roman Joch