Z anglického originálu Debating Democracy. Can everyone go Athenian? publikovaného v časopisu National Review, 22.12.2003, str. 35-37

Dvěma svými posledními projevy, v nichž obhajoval přímočarou strategii prosazování demokracie v oblasti širšího Středního východu, postavil president Bush otázku demokracie do samého středu americké politické diskuse. Tato diskuse již samozřejmě s jistou intenzitou probíhala dříve. Intelektuální svět byl posledních pár let zmítán debatou nad třemi tématy s demokracií souvisejícími. Spor nad jedním z nich, a sice rolí demokracie v americké zahraniční politice, vedou mezi sebou neokonzervativci a konzervativní “realisté”. Další dvě… – nu, dovolte mi je prozatím přejít a poznamenat jen tolik, že se týkají stejnou měrou jak demokracie u nás doma a v západní Evropě, tak také Iráku a Třetího světa.
Presidentův projev stojí nad všemi knihami i učenými statěmi, neboť naznačuje změnu vládní politiky. Slibuje-li president prosazovat a šířit demokracii v oblasti širšího Středního východu, oznamuje tím, že Spojené státy změní své vztahy s lokálními mocnostmi v této části světa. V tomto případě Bush docela jednoduše a otevřeně vybízí k nastolení demokracie nejen nepřátelské mocnosti jako Sýrii a Írán, ale i tradiční “přátele”, jakými jsou např. Egypt či Saúdská Arábie. A jak toho má být dosaženo? To už je jasné méně. Pravděpodobně však budeme tyto režimy postrkovat směrem k demokracii za pomoci udělování ekonomických výhod; pokud budou vzdorovat, budeme je nutit prostřednictvím sankcí, a jestliže zůstanou neústupné, budeme se snažit je svrhnout a nahradit jinými.
Označit tento plán za ambiciózní by znamenalo být nemístně skromnými. Pokud by tato velkolepá strategie neměla být prosazována s krajní opatrností a citlivostí, pak bychom riskovali, že přivedeme na svět režimy, které – pokud zrovna nebudou zmítány anarchií – budou nepřátelské vůči Spojeným státům a nakloněné terorismu, a to ve strategicky i ekonomicky životně důležitém regionu. Takové režimy již nepochybně existují a období anarchie se v nich čas od času objevují; opatrnost a rozvaha by nás však měly vést k tomu, abychom existující problémy dále nerozmnožovali. Není ani rozumné dávat podobným režimům najevo, že nemají co ztratit, postaví-li se proti nám, protože jsme rozhodnuti svrhnout je v každém případě.

Rozvážnost a další hodnoty

Před zahájením tohoto demokratizačního tažení by proto mohlo být pro Bushe užitečné podrobně prostudovat obsah diskuse, kterou spolu na počátku letošního roku vedli konzervativní realista Fareed Zakaria a neokonzervativec Robert Kagan. “Diskuse” je možná až příliš slabý výraz, aby vystihl Kaganovu vznětlivou recenzi Zakariovy knihy The Future of Freedom: Illiberal Democracy at Home and Abroad na stránkách časopisu The New Republic a následující vzájemnou výměnu jedovatých poznámek a komentářů. Tato přestřelka byla ovšem vážnou konfrontací mezi čelnými představiteli dvou různých škol. Kagan je předním neokonzervativním zastáncem myšlenky šíření demokracie. V této věci zastiňuje dokonce i samotného Bushe, neboť chce demokracii šířit po celém světě včetně Číny, nikoli jen na Středním východě. Zdá se, že Kagan interpretoval Zakariův skeptický postoj vůči rozumnosti šířit demokracii za všech okolností jako osobní urážku; Zakariovo varování, že demokracie, jež nejsou bezpečně zakořeněné v pevných liberálních tradicích a institucích, buď nabydou autoritativní rysy nebo se zhroutí, interpretoval jako motivované osobním upřednostňováním aristokratické vlády. Jakkoli to do probíhající diskuse příležitostně přililo pohár hořkosti, znamená to zároveň, že Kaganova kritika byla neobyčejně důkladná.
A kdo zvítězil? Kagan častokrát zabodoval – např. v tom, že některé režimy, uváděné Zakariou jako příklad selhání neliberální demokracie, nebyly podle žádných existujících kritérií demokraciemi. V hlavních bodech relevantních pro současnou debatu však upěl Zakaria.
Za prvé: Aby mohla vzkvétat, potřebuje demokracie společenské, ekonomické a politické opory. K nim patří vláda zákona, tradice svobodného projevu a svobodného bádání, koncept loajální opozice, existence soukromého sektoru a rozvoj střední třídy uvyklé činit nezávislá rozhodnutí.
Za druhé: Demokratické vlády bez těchto opor mají sklon dostávat se na scestí. Zakaria zdůrazňuje tendenci takových režimů rozvíjet neliberální rysy – jak je tomu v dnešním Rusku. Někdy se demokracie úplně zhroutí. Příklady nabízí Latinská Amerika a Střední východ – Argentina, Brazílie, Libanon, Irák -, kde byly zvolené vlády svrženy vojenským převratem. Kagan odpovídá argumentem, že demokracie nemůže být obviňována z hříchů “úpadkové demokracie”. Ale co když demokracie selhává v pravidelných intervalech, jako je tomu v případě Argentiny a Brazílie?
Za třetí: liberální instituce a praxe mohou existovat i bez demokracie a voleb. Jakmile země dosáhne jistého stupně – jisté úrovně prosperity, stadia, kdy vláda sama uzná existenci určitých omezení (jako např. listinu práv), jež platí i pro ni -, roste tlak na přijetí jak demokratických, tak i liberálních pravidel. Liberalismus tak může být ve skutečnosti podporován zvenčí snadněji než demokracie. Spojené státy tak např. mohou snadněji přesvědčit autoritativní režimy o tom, aby propustily politické vězně či respektovaly akademickou svobodu, než o tom, aby se samy zlikvidovaly tím, že umožní volby.
Americká vláda by tak měla být připravena nabídnout různé typy pomoci: diplomatický tlak na nedemokratické režimy, aby se vzdaly mučení, veřejnou podporu mas protestujících proti vratkému despotismu, zprostředkující roli při přesvědčování diktátorů, aby odešli do exilu. To je také ve skutečnosti to, co Spojené státy tradičně činí. Jedním z hlavních bodů nedávného Bushova projevu bylo chybné přiznání, že Spojené státy pomáhaly despotickým režimům dostat se k moci a udržet se u ní kvůli prioritám studené války. Tento argument, za studené války původně vznášený levicí a nyní přijatý i mladšími neokonzervativci, mocně zveličuje americkou zodpovědnost za despotismus ve třetím světě a podporuje představu americké všemocnosti, což je standardní výmluva těchto despotických režimů za jejich vlastní chyby.
Otázka: Jsou-li Spojené státy všemocné, proč je Fidel Castro stále u moci? Prozaická pravda je taková, že – s hrstkou výjimek – despotické režimy třetího světa byly nastoleny a drženy u moci za pomoci nikoli Spojených států, ale domácích sil – ať už armády či místních elit. (Ani jeden z existujících despotických režimů Středního východu nebyl nastolen pro-americkým převratem.) A jestliže Washington nebyl rozhodnut svrhnout je podobným způsobem, jako se to stalo v Iráku (což nebyl z rozumných důvodů ochoten učinit), pak s nimi musel jednat. Někdy to znamenalo uzavírání vojenských dohod, někdy jen jejich uznání a obchod s nimi, někdy vyvíjení tlaku směrem ke zmírnění porušování lidských práv.
Existovaly případy – např. Zair – kdy byly americké vztahy s režimy tohoto typu až příliš těsné a příliš dlouhodobé. Ani tehdy však neexistovala záruka, že když Spojené státy vyjádří svůj nesouhlas s Mobutuem, pak ten přijde o moc. Aby byl této moci zbaven, bylo nakonec zapotřebí zahraniční invaze. A lidu Zaire se po jeho svržení nedaří o nic lépe. V četnějších případech, kdy vnitřní lidová opozice vůči diktátorům dosáhla jisté podstatné úrovně – mezi jinými lze uvést Filipíny, Koreu a Chile -, podporovaly Spojené státy jejich svržení. Někdy byla tato pomoc vposledku rozhodující; téměř ve všech podobných případech však rozhodující demokratizační impuls vycházel z domácího prostředí. Spojené státy pouze pomohly místnímu lidu.
Krátce řečeno, Amerika není ani tak silná ani tak strašná, jak ji ve své kritice, již president mlčky spolkl a Westminster přežvýkal, vykresluje studenoválečnická levice. První lekce pro presidenta tedy zní: být si vědom hranic americké moci, druhá – správně rozpoznat, kdy jsou jiné společnosti připraveny přijmout demokracii a kdy jsou schopny těžit z naší pomoci, třetí – nabídnout správný druh pomoci, nikoli doporučovat demokratické volby jako universální lék, a konečně čtvrtá – neškodit ani žádným jiným způsobem.
Tato poslední lekce není jen prázdnou frází. Americká podpora autoritativních režimů je někdy z hlediska amerických zájmů – včetně zájmů morálních – plně obhajitelná. Např. jedním z důvodů, proč Spojené státy každoročně poskytují podporu Egyptu, je snaha udržet Egypt vně antiizraelské koalice a v rámci mírové smlouvy. Pokud by zrušení této podpory mělo vést k nastolení “odmítavého” egyptského režimu, nepřispěli bychom tím k ničemu pozitivnímu a dobrému. Takže vedle jiných požadavků na politiku prosazování a šíření demokracie musíme postavit i takové otázky, jako jsou úvahy o míru a – ano – “stabilitě”, která je z hlediska úspěchu zásadní.

Podkopávání institutu voleb

Má-li Zakaria v zásadě pravdu v první části diskuse, týkající se demokracie v zahraničí, je zranitelnější v její druhé části když hovoří o demokracii v Americe. Hlavní paradox současné politiky spočívá v tom, že nekriticky prosazujeme demokracii na Středním východě, aniž bychom si nějak zvlášť všimli toho, že je ve stále větší míře omezována u nás doma, a to přesunem moci od volených orgánů, jakým je Kongres, k institucím, jež se nemusejí ze své činnosti zodpovídat voličům – k soudům, různým federálním agenturám a mezinárodním organizacím. Zakaria si nejen tohoto přesunu moci nevšímá, ale dokonce – v souladu s tradiční konzervativní podezíravostí vůči neomezovanému populismu – volá po ještě větším přesunu moci směrem k institucím řízeným elitami, protože demokracie je posedlá amokem. Takový postoj si říká o kritiku nejen ze strany neokonzervativců typu Kagana, ale i od neumírněných konzervativců, jakým je John Fonte z Hudson Institute, který tvrdí, že tradiční chápání liberální demokracie se postupně a jemně proměňuje v nový hybrid multikulturního režimu post-demokracie, jenž delegitimizuje koncept vlády většiny. Jinými slovy, Zakariova diagnóza a recept na choroby americké demokracie jsou doslova zvrácené: dožaduje se více moci ve prospěch elit, aby tak řešil problémy způsobené přílišnou mocí, jíž se elity těší. Tato pozice jej mnohdy přivádí do problematických situací:
Za prvé, Zakaria se domnívá, že mnohé problémy jsou příliš komplikované na to, aby jim voliči a jejich zástupci rozuměli a byli schopni je řešit, a navrhuje proto, aby byly svěřeny do rukou specializovaných institucí, jako např. centrálních bank. Důvodem, proč centrálním bankám svěřujeme úkol stanovovat úrokové sazby a pečovat o měnovou politiku, je však to, že dnes věříme tomu, že to jsou technické otázky řešitelné na odborné úrovni. V 70. letech, kdy probíhala vážná diskuse mezi keynesiánci a monetaristy, byl politický střet nad měnovou politikou nevyhnutelný. Teprve když se tato odborná debata z větší části uklidnila, byli jsme my ostatní ochotni přenechat ji centrálním bankám. A pokud by se někdy experti shodli na sociální či daňové politice nebo v otázce veřejných výdajů, mohli bychom se zachovat stejně. Do té doby si však veřejnost bude chtít vybírat mezi různými odbornými návrhy na řešení těchto otázek prostřednictvím politického procesu.
Za druhé, Zakaria poukazuje na to, že demokratická referenda, jako např. “Proposition 13″ v Kalifornii [týkalo se omezení daně z majetku - pozn. překl.] obvykle směřují k povrchním reformám vyvolávajícím neočekávané problémy, protože neprocházejí procesem uzavírání opatrných kompromisů v rámci legislativního procesu. Přinejmenším stejné kritice může však být podroben proces precedenční tvorby “práv”, jak tomu bylo třeba v kauze Roe vs. Wade. Na základě obou těchto případů lze oprávněně dospět k závěru, že zastupitelská demokracie je obecně nejlepší metodou řešení politických problémů. Soudcovská tvorba práva by měla být výjimkou; jak ale ukazuje rozhodnutí massachusettského nejvyššího soudu ve věci homosexuálních sňatků, ne-demokratické legislativní akty v rámci soudního rozhodování mění život v Americe mnohem zásadněji a problematičtěji než příležitostné referendum (jehož výsledky mohou být tak jako tak soudem zvráceny). Nicméně cílem Zakariovy palby nejsou soudy, nýbrž referenda.
Za třetí, v silné a přesvědčivé kapitole své knihy Zakaria naříká nad úpadkem autority a klesající úrovní elit – nad jejich stále větším sobectvím, nedostatkem smyslu pro věci veřejné a nad jejich izolovanosti od většiny Američanů. Jeho kritika míří do černého. Co si však, zdá se, neuvědomuje, je fakt, že tato kritika dehonestuje spíše jeho argumenty ve prospěch nedemokratických překážek než demokracii samotnou. Koneckonců jsou to elity, kdo o těchto překážkách rozhoduje. A čím více využívají elity svou moc k tomu, aby demokracii spíše napravovaly než ji jen držely na uzdě či přibržďovaly, tím se jejich chyby musí projevovat zhoubněji a tím nebezpečnější je slabost mechanismů k jejich korigování. Demokracie generuje svou vlastní moc za volební plentou a koriguje sebe sama vyvrhováním ničemů ze svého středu. Profesionální měřítka jsou však oproti dobám předminulé generace nižší a – jak mezi jinými dokládá American Bar Association – stále více se politizují. Konzervativci Zakariova (a mého) typu spoléhali kdysi na elity, že udrží na uzdě dav; dnes je lze často od davu odlišit jen podle jejich úředních dokladů.
Vzestup nikomu neodpovědných elit ve formálních demokraciích není navíc jen čistě americkým problémem. Pokud jde o rozsah elitami nedemokraticky uplatňované moci, Spojené státy v řadě ohledů dokonce pokulhávají za Evropou. Nedávné volby a referenda v některých evropských zemích odhalily rostoucí odpor proti odcizené a nikomu neodpovědné byrokracii. A to je třetí téma debaty – především otázka, jakého druhu je demokratická legitimita, jež leží v základech oněch mezinárodních institucí, které ve stále větší míře ovlivňují naše životy. Tento problém bývá zkreslován či překrucován a v diskusích o takových otázkách, jakou jsou třeba Kjótská dohoda nebo Mezinárodní trestní soud, líčen jako konflikt mezi nacionalismem a internacionalismem, případně mezi evropským multilateralismem a americkým “unilateralismem”. Ve skutečnosti je to konflikt mezi dvěma protikladnými typy internacionalismu: americkým pojetím internacionalismu, v němž je moc postupována demokratickým národním státem výše, a evropskou vizí transnacionalismu, v níž moc plyne od “mezinárodního společenství” směrem dolů. A jak vloni poukázal Francis Fukuyama, evropská vize je jiným způsobem přenášení moci do rukou elit: “Samotná představa, že tato legitimita je předávána z jakési pružné a odhmotněné mezinárodní úrovně dolů a nikoli z rukou konkrétní, legitimní demokratické veřejnosti na národní úrovni nahoru, fakticky vybízí ke zneužití moci ze strany elit, jež mají v takovém případě volnou ruku interpretovat si vůli mezinárodního společenství tak, aby vyhovovala jejich vlastním zájmům či preferencím.” Dokud ale Spojené státy nezačnou stavět možnost volby do takto jasného světla, budou veškeré podobné debaty zmatečné.
V krátkosti shrnuto: riskujeme, že budeme prosazovat demokracii na špatných místech a v nesprávný čas. Spíše než na frontální tlak směrem k zavádění demokracie ve třetím světě – kde by rozumnější politikou byla podpora liberálních institucí – bychom měli svou pozornost upřít na ochranu tradičního pojetí liberální demokracie ve Spojených státech a na obranu demokratického internacionalismu v zahraničních záležitostech. A to si žádá o hlubokou změnu v tradiční konzervativní příchylnosti k elitářskému omezování demokracie, což je postoj, který nám kdysi dobře posloužil, dnes však zvýhodňuje naše nepřátele a naše oponenty.