Myšlenku, že síla a životaschopnost Evropy je v receptivitě její kultury, rozvinul profesor Brague už ve své knížce “Evropa – římská cesta”, vydané česky v roce 1994. V článku “Evropa a její duchovní tvář” tuto myšlenku aktualizuje v kontextu debaty o křesťanských kořenech kultury, která se dnes stala naléhavou v souvislosti s návrhem evropské ústavy.
Říká-li, že křesťanství “ponechalo otevřený prostor pro světské záležitosti” díky své struktuře, tedy jaksi spontánně, můžeme se ptát, nakolik tu hrál úlohu vědomý plán. Někteří autoři, například Ganshof ve své práci o karolincích, naznačují, že okruh teologů kolem Karla Velikého, zejména Alkuin, si uvědoměle kladl otázku, jak koncipovat nový pojem císařství pro křesťanský Západ: císař Západu dostal sice – stejně jako byzantští císařové – za úkol chránit víru a církev, ale na rozdíl od Východu neměl právo svolávat ekumenické koncily. Byl tedy protectorem, nikoli však rectorem křesťanské církve. “Karel Veliký, právě tím, že vyzdvihl z pantů starý systém ekumenických koncilů, vytvořil předpoklady pro plné rozvinutí papežského primátu v latinském křesťanstvu”, píše Eugen Ewig ve své práci o křesťanské představě království v ranném středověku.
Někde tady se začíná uplatňovat idea dvojí moci, dvojího meče, která vytváří prostor pro nezávislost sekulárního práva, jak o něm mluví profesor Brague.
Jdeme-li ale ještě dále zpět až k Augustinovi, uvědomíme si, jaký dopad má představa Boží trojjedinosti, jak ji rozvíjí Augustin ve své práci De Trinitate (a po něm ranný středověk, zejména Alkuin svou prací o Trojici): trojjedinost nemá (s výjimkou lidské duše, jak vysvětluje Augustin) žádnou paralelu ve světské oblasti. Zatímco čistý monoteismus svádí, jak upozorňuje Peterson ve své práci o monoteismu jako politickém problému, k paralele božské a lidské moci, a polyteismus bývá ve své pluralitě politicky “zastřešen”, vylučuje představa trojjediného Boha paralelu jeho moci s mocí politickou. Sakrální charakter politického je proto na křesťanském Západě vyloučen, politická moc je věcí sekulární: dnes tolik vysmívaná formulace o “panovníkovi z Boží milosti” neříká přece nic jiného, než že panovník sám a jeho politická vláda není ZDROJEM milosti. Odtud také člověk, jako bytost Bohem spasená a Boha hledající, přesahuje nároky politického řádu. – To nebylo ve starověku vůbec samozřejmé a není to samozřejmé ani dnes, jak nám ukázaly už dva totalitní systémy, činící si nárok na lidskou duši.
Připomínku profesora Braguea, že “křesťanský Západ” se dnes nenalézá na západě Evropy, nepovažuji v její ironičnosti za spravedlivou, protože rozšířením křesťanství a přenesením jeho těžiště mimo Evropu (zatímco na začátku 20.století žily dvě třetiny katolíků v Evropě, na konci století to bylo jen něco přes čtvrtinu – u protestantů bude rozdíl možná ještě výraznější) nepřestává být myšlenka sekulárního, relativního charakteru politické moci dítětem křesťanského Západu, tak jak ho vytvořil ranný středověk, inspirován křesťanským starověkem a v něm především Augustinem.
Brageův výklad vícevrstevnosti pojmu evropské identity ale nejenže neoslabuje, ale naopak potvrzuje názor, že “evropská identita má co činit s jedním specifickým náboženství, totiž s křesťanstvím”. Dnešní jakobínské pokusy začít budovat evropskou identitu bez jakýchkoli vazeb na minulost jsou i při své marnosti nebezpečné.