Pokud jde o výběr témat článků nebo čtenářských dopisů, jsou české deníky zatím stále ještě o něco velkorysejší než západoevropský tisk, i když se situace rychle mění k horšímu. Články obhajující přirozenou rodinu, ochranu života a křesťanské kořeny Evropy mohly u nás vycházet ještě v polovině devadesátých let, vlastně ještě o pár let déle. Někdy na zlomu tisíciletí začalo klima přituhovat.

Od jara roku 2002, zdá se, zahájily hlavní deníky (MFD, LN) politiku “containmentu” a civilizačně-kulturní témata dostala červenou, což se týká i čtenářských dopisů. Je znepokojivé, že se tak stalo právě v době, kdy by bývala měla vrcholit debata o Evropské unii a bylo by bývalo třeba objasnit některé body z civilizační problematiky, která je z dlouhodobého hlediska hlavním otazníkem nad budoucností EU.

Témata, jež napříště nebudou trpěna, lze vymezit poměrně snadno: nacházejí se v trojúhelníku vymezeném 1) biblickým náboženstvím a pohledem na člověka, 2) přirozenou rodinou a vztahy z ní odvozenými, a 3) ochranou lidského života od početí do přirozeného konce. Není na tom nic překvapivého: západoevropská centrální média uplatňují stejnou politiku a dalo se čekat, že se naše média dříve nebo později zarovnají do řady.

Je tu ale jedno téma, které do “bermudského trojúhelníku” českého tisku sice nepatří, jež ale vnitřní cenzura deníků i týdeníků vyřazuje – možno-li – ještě důsledněji. Jde o téma protikomunistického tažení v poválečných USA, přesněji řečeno o klišé, podle něhož byly v padesátých letech v komunistickém bloku i v USA v zásadě stejné problémy: u nás politické procesy, pracovní a koncentrační tábory – a v USA Výbor sněmovny reprezentantů pro neamerickou činost, který novináři zpravidla spojují v jedno se senátním (“Mc Carthyho”) Podvýborem pro vyšetřování vládních činitelů, který patřil pod Výbor pro vnitřní bezpečnost. Tu i tam “pronásledování nevinných”.

Od 5.června minulého roku jsem byla nucena napsat čtyři čtenářské dopisy právě na toto téma: jeden do Reflexu, jeden do Týdne, dva do Lidových novin. Nevyšel ani jeden.

Zdá se mi, že tohle mediální unisono musí mít nějakou společnou příčinu, nějakou společnou představu, která oslovuje všechny české novináře natolik jasně, že nepovažují za nutné podrobit ji kritickému zkoumání. Snad jde o jakési opomenutí augustinovského schématu, které – ač vylučuje dosažení absolutního dobra v politickém řádu – považuje rozdíly mezi jednotlivými politickými celky za zásadní: protože státy, v nichž lidé žijí ve stálém strachu, nejsou tytéž jako státy, “kde je lid spojen souhlasem ve věcech práva”.

Druhou příčinou je možná ona nešťastná “psychologizace” politiky a dějin, o níž před časem kriticky mluvil Lawrence Eagleburger. Mluví-li někdo o (komunistickém) spiknutí, je to příznakem jeho vidění světa, které pracuje s “teoriemi spiknutí”: otázka, nakolik příslušné spiknutí reálně existuje, se pak pochopitelně neklade.

A třetí, podobně “psychologická” příčina: jako bychom – i po zkušenosti s plynovými komorami uprostřed civilizované Evropy, uprostřed století pokroku – stále měřili informace našimi vnitřními dimenzemi možného. Přestava komunistické strany, která buduje svou efektivní strukturu v nejsvobodnější zemi na světě, která zde bez větších problémů funguje (včetně nočních poprav pochybujících soudruhů) i v době příprav na válku a během války samotné, to všechno natolik přesahuje střízlivé meze naší představivosti, že nejsme ochotni to přijmout. Stále jako bychom chtěli přizpůsobit skutečnost tohoto světa našemu omezenému chápání.

Ať tak či tak, je tato mediální zatvrzelost mimořádně nebezpečná. Sugeruje veřejnosti, že komunismus dnes tvoří jen pár místních komunistů (ještě poté, co vstoupili do Poslanecké sněmovny podstatně posíleni), že tato hrstka nemá žádné zásadnější ideje než pár populistických hesel, že nemá žádné širší nebo skryté zahraniční vazby – že prostě nebezpečí z komunistické strany existuje jen v hlavě těch, kdo je chtějí vidět.

Poté, co tuto pozici artikuloval veřejně president Klaus, svědčí reakce ze strany veřejnosti (resp. těch pár reakcí, které byly vůbec otištěny), že představa o komunistech jako místních strejcích je poměrně zakořeněná.

Ale komunistické ideje představují i dnes celosvětový problém, především proto, že přežívají v elitních prostředích svobodného světa.