Nedávný průzkum veřejného mínění ve Velké Británii ukázal, že Gordon Brown by mohl ztratit až čtvrtinu labouristických voličů, pokud neuspořádá referendum k nové reformní smlouvě EU. Překvapivá byla následná reakce oficiálního zástupce Evropského parlamentu v jednáních o smlouvě Elmara Broka, který varoval Browna před referendem s tím, že poté, co Velká Británie „dosáhla více méně všeho, co chtěla, by bylo velmi nefér předložit smlouvu všelidovému hlasování“.
Tento strach z referenda není nikterak ojedinělý: po plebiscitech ve Francii a Holandsku ovládl značnou část evropských politických elit. Tedy tu část, která politickou integraci chápe jako jednosměrnou a nezvratitelnou cestu pokroku. Nemá smysl se na tomto místě zaobírat oprávněností takových představ. Je ostatně zřejmé, že politická integrace sotva může být řešením jakýchkoli problémů; naopak je spíše signálem neschopnosti vypořádat se s určitou danou situací tím, že se vytvoří nová právní struktura, která je ovšem odvozená z reality právě opačné vůči této situaci.
Politická integrace suverénních států je v tomto smyslu vpravdě kontradiktorním pojmem, neboť je výrazem ztráty politické vůle (byť třebas jen latentně přítomné) k suverénnímu jednání. Zůstaňme však nyní stranou této úvahy a zaměřme se na demokratickou legitimitu politického rozhodnutí, které poměrně významným způsobem mění kompetenční vztahy mezi členskými státy a Evropskou unií a výrazně jednou provždy rozšiřuje autonomní konstituční kompetence evropských institucí.
Zdrojem demokratické legitimity je v moderní demokracii lid. O jeho suverenitě lze ovšem vážně hovořit jen stěží, ačkoliv je ústavami řady evropských států předpokládána. Suverénem je ten, kdo je schopen realizovat moc, ovládat ji a provádět neomezená rozhodnutí. Jak správně poukázal Carl Schmitt, je suverénní jednání viditelné jen v případě ústavou ani jinak nepředpokládané situace, kdy mechanismy klasické dělby moci selhávají a záleží na čistém uchopení veřejné moci konkrétním orgánem, člověkem či institucí. Lid není takového jednání schopen, neboť nedokáže jednat v absolutní jednotě, která je k tomu zapotřebí. Volby ani referenda nejsou projevem suverenity, neboť vyplývají z existujícího ústavního řádu a jím zakotvených omezení výkonu přímé moci lidu, ať se týkají způsobu kladení otázek (v referendu), či připuštěných politických stran, uzavíracích klauzulí apod.
Zatímco suverenita je proto ve fungujících ústavních demokraciích přítomna v jakési latentní formě, legitimita je nezbytným předpokladem jakéhokoliv rozhodování, ať již v souladu či v rozporu s ústavním pořádkem. Je zajištěním právnosti jednání a v tomto smyslu ultima ratio každého politického kroku. V demokratickém státě je zdrojem této legitimity vůle lidu jakožto vládnoucího subjektu a ovládaného objektu současně. Aby lid byl schopen legitimitu garantovat, je nutné společné vědomí jeho identity jako jednajícího politického celku, jeho jednoty jako politického národa. Nikoli prosté obyvatelstvo určitého teritoria, nýbrž pouze a jen lid jednající jako politická veřejnost a organizující se kolem společných témat může být zdrojem legitimity a sankcionovat tak politická rozhodnutí i ústavní změny. Jak známo, v Evropské unii nelze o společném politickém národě ani evropské veřejnosti v současné době hovořit– chybí právě ono vědomí spojující politické identity a konstituování se kolem evropských politických témat. K tomu nestačí monstrózní manifestace evropské jednoty pořádané z popudu evropských institucí a politickou integrací nadšených politiků.
Jediným zdrojem legitimity v evropských záležitostech, stejně jako v záležitostech členských států, jsou tedy výhradně jednotlivé politické národy. To pochopitelně neznamená, že by každé politické rozhodnutí v kompetenčních záležitostech muselo být přijato za přímé účasti lidu – tedy referendem. Převážná část politického jednání, dokonce i v klasických plebiscitárních státech, jako je Švýcarsko, je založena na legitimačním řetězu vedoucím od lidu k parlamentu a odtud k jednající vládě. V mnoha ekonomických tématech – zejména v oblasti daní a státního rozpočtu – jsou referenda nepředstavitelná ze samé podstaty věci, neb zde nelze předpokládat racionální rozhodování lidu. Rovněž rozhodování bezpečnostní povahy je příkladem takové výjimky. Leč není pochyby o tom, že závažná politická rozhodnutí dlouhodobého dosahu, zejména pokud se jimi stát vzdává části svých kompetencí, by se měla opírat o souhlas či přinejmenším toleranci ze strany politické veřejnosti. Je-li akt takového zásadního charakteru, který se úzce dotýká samotné suverenity státu, schválen sice v souladu s ústavními předpisy, ale ve zjevném a vědomém rozporu s vůlí lidu, lze o jeho legitimitě vážně pochybovat, neboť legitimační řetěz se v takové chvíli stává pouze prázdným pojmem formálního charakteru.
V případě schválení reformní smlouvy platí toto konstatování dvojnásob, neboť text dokumentu v mnoha oblastech přesouvá zdroj legitimity z politických národů do imaginárního evropského národa, o nějž by se chtěl opírat Evropský parlament. Moc sice nadále bezesporu zůstává primárně v rukou národních vlád, nicméně její výkon – například v otevřené metodě koordinace – se ocitá zcela mimo kontrolu parlamentů, a tudíž i mimo rámec legitimačního řetězu. Takový krok je sám o sobě problematický, neboť zdroj legitimity nelze měnit na základě politického rozhodnutí, dokonce i pokud je sakcionováno lidem. Tedy přesněji to možné je, ale za předpokladu, že existuje entita, která se tímto novým zdrojem může stát – což je případ federací, ale nikoli Evropské unie. Tato otázka ovšem prozatím není na místě, neboť chybí i ona primární legitimita takového rozhodnutí – nutný souhlas (ať již přímo či nepřímo artikulovaný) lidu.
Na tomto místě se dostáváme k východisku tohoto pojednání. Pořádat referendum kvůli reformní smlouvě samozřejmě není z hlediska ústavního pořádku nutné ani v České republice ani ve Velké Británii, dokonce ani ve Francii či Nizozemsku. Ostatně je známo, že toto byl jeden z důvodů přejmenování původní ústavní smlouvy a odbourání všech formálně „konstitucionálních“ znaků. Přesto by se případná ratifikace dokumentu, který zásadním způsobem mění a „reformuje“ povahu Evropské unie, měla opírat o latentní souhlas politických národů v jednotlivých státech. K jeho rozeznání nestačí průzkumy veřejného mínění, ale i projevy politické veřejnosti na vládních i nevládních fórech, v médiích a v celospolečenské debatě. Pokud bude však za těchto podmínek zjevný nedostatek vůle – ne třebas k obsahu smouvy, ale i k pouhé proceduře její ratifikace – nelze takový názor přehlížet.
A už vůbec jej nelze vědomně obcházet tak frapantním způsobem, jak činí Elmar Brok a další politici, kteří v sobě zřejmě spatřují „mučedníky supranacionality“ bojující ve svaté válce s „pohany národního státu“, jak sakralizaci integračního procesu v politickém diskursu federalismu trefně již v šedesátých letech popsal Francis Rosenstiel. Vůli politického národa je zkrátka nutné brát takovou, jaká je, bez ohledu na jakákoli nutkání k evropskému pseudomesianismu. Politická reprezentace sice nemusí a nemá kopírovat celkovou společnost (spíše by měla být jejím „lepším já“), pokud se však zcela separuje od převládajících trendů v politické veřejnosti, nelze již hovořit o reprezentaci demokratické, založené na identitě objektu a subjektu ovládání.
Publikováno na www.parlamentniservis.cz
