Západ vstupuje do éry strategického soupeření mezi demokracií na jedné straně a autokratickými vládci na straně druhé, řekl prezident Petr Pavel na Královské škole obranných studií v Londýně (kde kdysi sám studoval) během návštěvy Spojeného království u příležitosti korunovace krále Karla III.
To tvrzení je zjednodušující a nepřesné. Ano, v nadcházející době bude hlavní soupeření mezi převáženě demokraciemi na jedné straně a převážně diktaturami na straně druhé.
Našim hlavním protivníkem, nás coby zemí v Evropě a v Severní Americe neboli atlantického společenství, bude Čína a Rusko – bude se jednat o studenou válku II. Ale v tomto soupeření budou našimi spojenci i některé autokracie a naopak některé demokracie pro nás nehnou ani prstem.
Tak to bylo za 2. světové války i za studené války I.
Za 2. světové války byly jednou stranou demokracie Británie, Francie, Československo, později USA; druhou stranou totalitní nacistické Německo, autoritářská fašistická Itálie, později militaristické Japonsko a jejich satelity. Totalitní komunistický Sovětský svaz byl na počátku spojencem nacistického Německa, pak byl svým spojencem napaden a přešel na druhou stranu.
Jenže při německém útoku proti němu v roce 1941 byla spojencem Německa (kromě satelitů jako Slovensko, Maďarsko, Rumunsko) i jedna demokracie, Finsko, která však nechtěla útočit dál do ruského vnitrozemí, jen si vzala zpět území, které jí Sovětský svaz ještě jako spojenec Německa ukradl během zimní války (1939–40).
Spolu proti sobě
Nejefektivnějším spojencem Velké Británie po kapitulaci Francie v červnu 1940 bylo až do jara 1941 roajalistické Řecko, v němž vládla pravicová vojenská diktatura. Bylo to autokratické Řecko, které jako první uštědřilo citelné porážky zemím Osy, konkrétně Italům.
Když si Britové vyhodnotili, že komunističtí partyzáni v Jugoslávii bojují proti Němcům efektivněji než srbští roajalisté, začali je podporovat. Prostě pro vítězství západních demokracií ve 2. světové válce udělali mnohem více pravicová diktatura v Řecku a komunista Tito než mnohé demokracie, které pro ně nehnuly ani prstem – konkrétně Irsko, Švédsko, Švýcarsko. Diktátor Salazar v Portugalsku byl formálně neutrální, ale pomáhal spojencům – na Azorech jim umožnil mít základnu. (Víte, která spojenecká aliance je nejstarší na světě? Anglicko-portugalská, sahá do druhé poloviny 14. století. Od té doby proti sobě Anglie/Británie a Portugalsko nikdy nebojovaly, ale ve válkách si vzájemně pomáhaly.)
Obdobně tomu bylo i za války studené. Byl to primárně konflikt mezi liberálními demokraciemi v Severní Americe a západní Evropě na jedné straně a totalitním Sovětským svazem a jeho satelity na straně druhé. Ani jedna demokracie nebyla spojencem Sovětského svazu, většina spojenců Ameriky a západní Evropy v třetím světě byly autokracie. Mnohé demokracie v tomto zápasu západním spojencům vůbec nepomohly.
Zakládajícím členem NATO se v roce 1949 stalo Salazarovo Portugalsko. Od roku 1952 bylo členem i Turecko, země s častými vojenskými převraty, které prováděl na západních vojenských akademiích vzdělaný sekulární generální štáb jeho armády. V boji proti komunismu v 50. a 60. letech 20. století (Korea, Vietnam) byla demokratická Indie neutrální, pro Američany a Australany nehnula ani prstem, naopak autokracie Jižní Korea, Tchaj-wan, Filipíny, Thajsko a samotný Jižní Vietnam byly spojenci proti totalitnímu komunismu. Demokraté Olof Palme ve Švédsku a Pierre Trudeau v Kanadě během války ve Vietnamu okopávali Americe kotníky, autokratická junta řeckých plukovníků jí poskytovala sympatie a podporu.
V boji proti totalitarismu, ať už nacistickému či komunistickému, jsou někteří autokraté efektivní a užiteční a někteří demokraté neužiteční a bezcenní.
Tak to bude i ve studené válce II. proti Číně a Rusku. Jsou to diktatury: jedna mocná tyranie, druhá nemocná. Ale mnohými našimi spojenci budou autokracie. Maroko, Egypt, Jordánsko, monarchie v Zálivu – chceme, aby byly na naši straně, nikoli na straně Číny či Ruska, no ne?Demokracie není všechno
Pamatujete na 1. válku v Zálivu v roce 1991? To nebyla válka za demokracii v Kuvajtu, nýbrž za jeho nezávislost, jednak potrestání nevyprovokované agrese, aby se nestala precedentem, a jednak prevence toho, aby volatilní diktátor neměl vládu nad třetinou světových zásob ropy.
V těchto zemích by demokracie nejspíš vedla – a v Egyptě už i vedla – ke zvolení islamistů. Ústavní demokracie si vážíme nikoli proto, že je to vláda většiny, nýbrž proto, že je to omezená vláda většiny s ochranou menšin. Neomezená vláda většiny nemá žádný šarm. Lepší je na místní poměry relativně umírněný autokrat – monarcha či na západních vojenských akademiích vzdělaný generál – než z demokratických voleb vzešlá vláda fanatiků. Raději generál Sísí než muslimští bratři.
Prezident Pavel to určitě chápe.
Vyšlo na lidovky.cz dne 10.05.2023.
