Co oči nevidí, srdce nebolí?

22.10.2007
Vojtěch Belling

Před nedávnou dobou, 6. října, si na světový den hospicové a paliativní péče svět připoměl situace, které jsou v mediální vřavě postmoderní společnosti mnohdy zcela vytěsňovány z povědomí. Mám na mysli chvíle lidského umírání. Ty jsou dnes považovány částo za cosi nepatřičného, co by mělo zůstat v skrytu, a za co by se dotyčný umírající člověk měl skoro až stydět. Umírající jsou dnes vypovězeni do nemocnic a léčeben dlouhodobě nemocných. O kvalitě tamní péče si netřeba dělat přílišné iluze – fakt, že si staří lidé v posledních chvílích života již nemají ani sílu ani chuť stěžovat, nemění nic na často až katastrofálních podmínkách, s nimiž se v uvedených zařízeních setkávají. Bohu díky, že se u nás tak utěšeně rozvíjí paliativní medicína zaměřená za zmírňování bolesti, ale i psychického utrpení, a s ní související hospicové hnutí.
Sebelepší péče však samozřejmě nedokáže plně kompenzovat hlavní problém, který spočívá v obecně nedostatečné přípravě na stáří. Za „kvalitní“ fáze života jsou dnes považována léta do padesátky – tedy doba největší fyzické aktivity. Jakoby duševní činnost byla jen nějakým doprovodným symptomem plné tělesné zralosti. Všimněme si ostatně, jak máme často tendenci považovat i třeba tělesně postižené lidi automaticky za slabomyslné. Úměrně k tomu je útlum tělesných aktivit ve stáří považován za něco jednoznačně a objektivně špatného, co s sebou nutně nese i zhoršení duševního zdraví. Zcela se vytrácí vize finality lidského života, v níž má každý okamžik svou pozitivní roli.


V důsledku tohoto vývoje ovšem lidé přípravu na stáří zásadně podceňují. To je vytěsňováno nejen ze společnosti, ale i ze samotné představy života, z myšlení. Něco, co je chápáno jako ryze negativní fenomén, má člověk přirozeně tendenci z myšlení „vypustit“. Počet seniorů se zvyšuje, společnost stárne, ale současně se o to více paradoxně snaží si tento fakt nepřipustit. Stáří, jež bylo v předmoderní společnosti považováno za cosi zcela normálního, je odsouváno za brány domovů důchodců, nemocnic a všelijakých léčeben. Za hranice normality.


Podobný přístup je ovšem cestou ke zkáze. V minulosti bylo totiž základní „přípravou“ na stáří založení rodiny. Kdo měl děti, měl solidní vyhlídky na příjemný podzim života. Dnes se stačí pojistit. Jenomže pojištění, byť sebelepší, ve stáří rodinu nenahradí. A hlavně, celý systém pojištění je bez nově rodících se dětí k ničemu. Pokud nebude obnoven tradiční éthos založený na vzájemné podmíněnosti obecného a soukromého blaha, nemůže společnost dlouhodobě fungovat. Stane se za chvíli obřím domovem seniorů, který si bude usilovně zamlčovat skutečný stav věcí a bude utíkat sám před sebou do světa jakési virtuální reality. Pokud ztratí život v rodině s dětmi svou prestiž, ztrácí ji zcela nutně i stáří. A naopak.


(Článek byl publikován v Katolickém týdeníku)

Jeden příspěvek - Co oči nevidí, srdce nebolí?

  1. Michal : 23.10.2007 v 0.07

    Je prostý, jsou jím děti a celkem nic víc. Tak za 30 let provázení umírajících mám zkušenost s životem pokračujícím v dětech pokud jen lze hojných, a životem končícím v hynoucím těle občas s křečovitou spirituální kompenzací. I bez této praxe by stačilo pobýt chvíli mezi beduiny, a pozorný člověk by si všiml, co umožňuje nejen orientu snášet nouzi i bolest . Opět jsou to dítky.

    Má to ovšem i svou odvrácenou tvář, v orientu se nejen teroristům snadno umírá. Život není ještě tolik individualizován, dominuje jeho přesažný tedy sociální obsah. Jedinec na něm tolik nelpí a to nejen v dopravních nehodách.

    Je tedy i naše dnes draze vykoupená osobní izolovanost určitým přínosem. Zatímco středověk dopřál výhody celibátu jen nemnohým duchovním osobám, dnes je to široká móda. Něco z řeholní a kněžské individuace, tento hluboký ponor do smrti i za života, tato dvojí smrt synů Aharonových (zemřeli bez potomstva), přirozeně doprovázeno bolestí se stane širší zkušeností.

    A protože společnost je celek navzájem se prolínající, zkušenosti jsou obecné a společné, může se i celá komunita posunout. Snad dříve, než orientální demografická válka obsadí klíčová místa vlivu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nabídka publikací

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?