(Následující text si redakce LN u autorky objednala a schválila, otištěn ale nebyl) Ministerstvo pro stejné šance mužů a žen, zdá se, vyděsilo nejen veřejnost, ale i média, což je shoda nepříliš typická. Je pravděpodobné, že si nakonec všichni řeknou: tak snad raději jen to “centrum pro rovné zacházení” nebo speciální ombudsman. Ani to nepovažuji za správné. Nejde jen o zhoubné bujení státního aparátu, které zaplatí na daních především ti, kdo v něm nepracují: ti/ty vytvářejí bohatství, jež pak muži z vlády přerozdělují diskriminujícím způsobem – diskriminujícím pro nestátní subjekty, soukromé podnikatelky a podnikatele, a samozřejmě také pro rodiny s dětmi, které vytvářejí bohatství nejdůležitější, totiž budoucnost. Budou snad státní úředníci platit ze svého dražší benzin? Nedopadnou snad nepřímé daně především na ty, kdo živí malé děti? Jde především o tvrzení, že ženy mají horší šance než muži. Ženy mají – díky generativitě svého těla i ducha – prostě jiný osud, a společnost by prostor pro jejich rozhodování neměla zužovat tím, že je oceňuje jedině a pouze v závislé výdělečné činnosti. Sama jsem po celý život měla šancí více než muži okolo mne: větší prostor pro životní rozhodování, pro vlastní kreativitu. Ženský život je složitější a náročnější, ale štěstí a pohodlí prostě není totéž. Ideologie “rovných příležitostí” vidí mateřství jenom jako břemeno, jako nevýhodu, jako překážku ve výkonu běžného zaměstnání. Chce “sladit zaměstnání s rodičovskými povinnostmi”, ale to, co má přednost, je vždycky placené zaměstnání. To, co je neplacené, co je spontánní a lidské, co je dlouhodobé – to nemá žádnou vlastní hodnotu. Obraz člověka se ze dvou odlišných, vzájemně se doplňujících poloh, zužuje na jednu jedinou: vzniká socialistický homo faber, bezpohlavní tvor, jehož hodnota počítá se jen a jen v penězích. Chceme-li dopřát ženám důstojnější postavení, musí jim společnost umožnit, aby si zvolily svou osobní cestu a té aby se mohly věnovat naplno: ženský život je dlouhý, a žena, která se po deseti-patnácti letech věnovaných dětem vrací do profesionálního života, má řadu cenných vlastností, které před touto zkušeností neměla (manažerské schopnosti). Je samozřejmě potřeba, aby mladé maminky měly možnost – v době, kdy se věnují dětem – získávat a obnovovat si kvalifikaci, zejména vysokoškolskou. Ale k tomu stačí dobrá prorodinná politika, postavená na dobrých zákonech. Je samozřejmě potřeba, aby zaměstnankyně, s nimiž se urážlivě zachází, měly dovolání, ale na to stačí poctivé soudy. Nerovnováha mezi muži a ženami v politice je skutečně speciální případ, ale vzniká působením mimopolitických faktorů v politice, mimostranických vlivů v práci stran, ne “rodovými stereotypy”. I vládní program na podporu ženského podnikání je dobrá věc, ale zvláštní úřad ani doškolování stávajících úředníků nevyžaduje: nemají snad státní úředníci zdravý rozum? Za konkrétní nebezpečí považuji státní kontroly v podnicích nad 50 zaměstnanců (už jen ta hranice..!), a zvýšení státní kontroly nad svobodnou hospodářskou činností vůbec. Hlavní nebezpečí vidím ale v tom, že se za viníka nerovnováhy v postavení mužů a žen ve veřejné sféře označuje rodina. To je cesta k obnově kontroly osobního života lidí, tak jak jsme ji zažili v době domovních důvěrníků a uličních výborů, které se vnucovaly do soukromí a ptaly se matek (i matek početných rodin!): “Proč nepracujete?” – jako by péče o blízké lidi a tvorba domova nevyžadovaly žádnou práci. Agenda rovných příležitostí je prostě krok k obnově veřejné kontroly nad osobním životem člověka. Proto s ní nesouhlasím. Michaela Freiová