Russell Kirk (1918-1994), politický filosof, kritik, esejista a romanopisec, je autorem 30 knih (např. The Roots of American Order, America’s British Culture, The Politics of Prudence, Eliot and His Age, Enemies of Permanent Things, Beyond the Dreams of Avarice, John Randolph of Roanoke, The Conservative Mind,…) včetně 5 titulů beletristických. Byl šéfredaktorem čtvrtletníku The University Bookman a zakladatelem a prvním šéfredaktorem čtvrtletníku Modern Age. Čtvrt století pravidelně přispíval do nejvýznamnějšího amerického konzervativního týdeníku National Review, vedle toho vycházely jeho texty ve více než stovce významných periodik v USA, Británii, Kanadě, Austrálii, Rakousku, Německu, Itálii, Španělsku, Bulharsku a Polsku (např. Yale Review, Fortune, Humanitas, The Contemporary Review, Crisis, Policy Review, The Review of Politics, History Today, Commonweal, The Journal of the History of Ideas apod.). Byl presidentem Wilbur Foundation, presidentem The Educational Reviewer, Inc., redaktorem The Library of Conservative Thought v nakladatelství Transaction Books.

Přednášel historii, politickou filosofii, humanitní vědy a žurnalistiku na stovkách amerických universit, na 12 z nich mu byl udělen čestný doktorát; je jediným Američanem, kterému byla udělena nejvyšší pocta – titul “doctor of letters of St. Andrews” – nejstarší skotskou universitou. Vedle toho získal řadu dalších ocenění, včetně Presidential Citizen’s Medal, udělené mu roku 1989 Ronaldem Reaganem.

Dodnes se prodalo více než milion výtisků jeho knih; jeho The Conservative Mind se ve Spojených státech dočkala již sedmi vydání a patří k nejdiskutovanějším studiím v oblasti politického myšlení v tomto století.

Na svém sídle zvaném Piety Hill v Mecostě ve státu Michigan, kde žilo již šest předchozích generací jeho rodiny, vychoval se svou ženou Annette 4 dcery. Annette Kirk dnes stojí v čele Russell Kirk Center for Cultural Renewal v Mecostě, které pokračuje v Kirkově díle.

V roce 1993 se stal Russell Kirk na vlastní přání členem čestné rady Občanského institutu.

Z anglického originálu The Meaning of “Justice” publikovaného ve 457. čísle The Heritage Lectures, vyd. The Heritage Foundation, Washington, D.C., 1993,

přeložila Michaela Freiová.

            Slovo “spravedlnost” dnes používá kdekdo; může znamenat téměř cokoli. Slyšíme pokřik “Mír a spravedlnost!” z úst lidí, kteří by chtěli zničit stávající společnosti ohněm a mečem. Jiní lidé si představují, že dokonalé spravedlnosti lze snadnou a rychle dosáhnout za pomoci určitých finančních opatření – jako by cokoli na tomto světě mohlo být někdy dokonalé. Člověk si maně vzpomene na poznámku Williama Jamese: “Dokud jediný šváb trpí bolestí neopětované lásky, nemůže být tento svět morálním.” Na konci dvacátého století vyžaduje liberální mentalita spravedlnost i pro šváby.

            Navzdory zmatku kolem významu slova “spravedlnost” poslední vydání Britské encyklopedie heslo “Spravedlnost” neobsahuje. Je tu ovšem stručný odstavec o smírčích soudcích; jedním z nich jsem byl i já, dokud stát Michigan tento vznešený úřad nezrušil. Má dnešní přednáška může vypadat jako bláznovský pokus vpadnout kamsi, kam se i andělská “Encyclopedia Britannica” bojí vstoupit. Ale možná, že povaze spravedlnosti může porozumět i někdejší smírčí soudce: protože základním smyslem zákona je udržení míru. “Spravedlnost je pouto, jež drží pohromadě civilizované lidi a civilizované národy”, řekl Daniel Webster na pohřbu soudce Josepha Storyho v roce 1945; a totéž říkám já dnes.

            Navrhuji, abychom v první z těchto čtyř přednášek probrali význam slova “spravedlnost”; v druhé se budeme zabývat přirozeným zákonem, ve třetí trestní spravedlností a v závěrečné přednášce se utkám s určitými teoriemi spravedlnosti, jež jsou v posledních letech nejvíce adorovány. Bude v jednadvacátém století křesťanské éry znamenat spravedlnost něco víc než rigorózní prosazování státních výnosů? Takové otázky bych chtěl podnítit ve vaší mysli.

            Dnes, na samém konci dvacátého století, vnáší mravní a politický chaos značný zmatek do smyslu starých slov. Jak napsal T. S. Eliot v básni “Burnt Norton”:

Slova se napínají,

praskají, někdy se až zlomí pod tím břemenem,

tím napětím se smýkají a klouzají a hynou,

chátrají nepřesností, neudrží se na místě

a neudrží se v klidu. Ječivé hlasy,

svárlivé, posměšné či jenom žvanivé,

je stále přepadají.

[Překlad Jiří Valja]

            Nápadné mezi takovými ctihodnými slovy, v dnešní době často zneužívanými a špatně chápanými, je právě ono nepominutelné slovo spravedlnost. Dnes se pokouším očistit kmenový dialekt – abych si vypůjčil další výrok od svého starého přítele Eliota, který se celý život snažil vysvobodit slova ze sevření vulgarizátorů a ideologů.

            Dovolte, abych nejprve předložil předběžnou charakteristiku nebo definici slova spravedlnost. V polovině sedmnáctého století napsal Jeremy Taylor, že existují dva druhy spravedlnosti. Jednak je to komutativní neboli reciproční spravedlnost, která je v Písmu vyjádřena slovy: “Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.” Podle Taylorových slov “je toto měřítkem… té spravedlnosti, která předpokládá výměnu výhodných věcí za jiné výhodné věci: já naplňuji tvoji potřebu, ty vyplňuješ moji potřebu; jsem-li já prospěšný pro tebe, měl bys být ty prospěšný pro mne…”

            Druhým typem je spravedlnost distributivní, vyjádřená v listě Římanům: “Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.” Taylor to komentuje: “Tato spravedlnost je jiná než ta první, protože závazek nevyplývá ze smlouvy ani se nezakládá na nějaké vzájemné výměně, ale je nám uložen z Božího příkazu nebo z příkazu nadřízeného, vyplývá z přirozenosti nebo milosti, ze zbožnosti nebo náboženství, z odpovědnosti nebo z úřadu, podle přikázání: ‘Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti.’”

            Možná ale postupuji příliš rychle; budu muset říci více o křesťanském pojetí spravedlnosti. Teď se však zastavme u klasické ideje spravedlnosti. Klasická definice vycházející z Platóna, Aristotela, svatého Ambrože a svatého Augustina z Hippo, je vyjádřena jedinou větou: suum cuique – “každému, co mu patří”. Jak to říká Justiniánův “Corpus Juris Civilis”: “Spravedlnost je zvyk, díky němuž člověk poskytuje každému, co mu patří, a to se stálou a trvalou vůlí.” Aristoteles nás učí, že častý výskyt nespravedlnosti ujasňuje význam spravedlnosti. Poznamenává také, že je nespravedlivé zacházet s nestejnými věcmi stejně – což je princip, k němuž se ve svých dalších přednáškách vrátím. O ctnosti zvané spravedlnost říká svatý Augustin: “Spravedlnost je uspořádání duše podle ctnosti, z něhož vyplývá, že nejsme ničími služebníky, leč služebníky Boha samého”.

            Na takových starobylých postulátech, klasických nebo křesťanských, spočívá celý náš složitý systém zákonů zde ve Spojených státech – i když jen málo Američanů ví něco o teorii práva. Veřejný pořádek je totiž založen na mravním řádu, a mravní řád pochází z náboženství – i o tomto bodu se zmíním později. Jsou-li tyto vznešené postuláty opovrhovány nebo popírány – tak jako byly popírány marxisty v tomto století a sofisty v Platónově době – je spravedlnost vytlačována zvůlí a “zmocní se jí ti, kdo mají moc, a chopí se jí ten, kdo může”.

            Všechny tyto stručné definice vyžadují vysvětlení. Věnujme se ale nyní obecnému chápání smyslu slova “spravedlnost”. My všichni, jak tu jsme, předpokládám, máme nějaké ponětí o tom, co spravedlnost znamená. Ale z jakého zdroje své pojetí získáváme? Obvykle z pozorování spravedlivého člověka. Nejprve někoho obdivujeme – možná že je to slavný soudce, možná, že je to obyčejný soused – protože dává každému, s kým se setká, co mu náleží. Krátce řečeno, spravedliví lidé určují normu spravedlnosti. Když jsem začal psát svou knihu “Konzervativní smýšlení”, zjistil jsem, že abstraktní výraz “konzervatismus” je obecný pojem, který popisuje přesvědčení a jednání určitých významných mužů a žen, jež nazýváme “konzervativními”, protože se snaží chránit a podporovat “stálé věci” v lidském životě. A tak je tomu i se spravedlností: významu spravedlnosti se většinou naučíme tak, že se setkáme se spravedlivými lidmi.

            V antickém světě byl nejspravedlivějším člověkem Solón, aténský zákonodárce, básník a hrdina. O své reformě aténské ústavy Solón napsal:

Lidu jsem tolik dal moci a významu, kolik mu stačí

neubrav jemu cti, nadto však nepřidav též;

ty pak, kdož mívali moc a jměním vážnosti došli,

také jsem na péči měl, chránil je potup a křivd.

Jakoby mocným štítem jsem zakryl jedny i druhé,

bráně, by onen či ten bezprávně zvítězit směl…

[překlad Ferdinand Stiebitz]

            Znamená to, že Solón dával každé třídě, co jí patřilo, a tak zachoval mír: to je sociální spravedlnost.

            Máme-li však objevit spravedlivé lidi, nemusíme se vracet nazpět až k Plutarchovi: spravedliví lidé nejsou vyhubeným druhem – i když jsou možná druhen ohroženým. Vzpomínám na svého dědečka, Franka Pierce, bankovního ředitele v Plymouthu, dvacet mil severně od Detroitu. Byl vůdčí osobností Dolního Města (dnes se mu říká “Staré město”), poblíž železničních skladišť. Nebyl takovou osobností proto, že byl bohatý nebo charismatický, ale proto, že byl spravedlivý. Spravedlnost je samozřejmě jedna z kardinálních ctností; a tak jako o jiných ctnostech, lze i o ní říci, že je sama sobě odměnou – a to je dobře; ctnost spravedlnosti jen málokdy přináší hmotné odměny. Jako člen městské rady můj dědeček odmítl dodávat zadarmo vodu největší továrně ve městě a odůvodnil to takto: nemůže-li tato továrna platit účty za vodu – kdo je pak platit může? Za tuto urážku se president firmy zařekl, že Pierce musí být z banky propuštěn; ale president banky byl náhodou také spravedlivý člověk, a tak se dědečkovi jeho živobytí nezhroutilo. Dědečkovu radu vyhledávali všichni v Dolním Městě; a jeho laskavost občas sahala až k bezúročným osobním půjčkám z jeho vlastní kapsy: půjčoval novomanželům, kteří si nemohli dovolit vzít bankovní půjčku. (Jeho měsíční plat tehdy činil 200 dolarů.) Nemyslím, že by byl nekriticky sentimentální – vůbec ne. Při několika příležitostech, kdy jeho bankovní pobočku přepadli lupiči, je úspěšně zahnal, byť s velkým rizikem: protože spravedlivý člověk důrazně hájí to, co mu bylo svěřeno do péče, a postaví se čelem proti porušovatelům zákona. Byl spravedlivý i k dětem: bral mne na dlouhé procházky, za nichž jsme mluvili o všem možném pod sluncem, ale ostře zakročil, kdykoli jsem se nechoval dobře při jídle – to mne okamžitě zahanbilo a přimělo k pokání. Když jsem takto pozoroval tohoto laskavého otce rodiny a naslouchal tomu, co říká, začal jsem poměrně brzy chápat, co je to spravedlnost. Protože Frank Pierce dával každému, co mu patřilo, beze strachu a bez protekce.

            V každé společnosti – od nejprimitivnější k nejdekadentnější – se najdou lidé jako můj dědeček, které všichni pokládají za spravedlivé. (I bankovní lupiči a únosci – jednou ho totiž unesli desperáti – uznávali, že Frank Pierce je spravedlivý člověk.) Z jakého zdroje odvozují takoví lidé své zvyky nebo principy spravedlnosti?

            Jsou obeznámeni s teoriemi právní vědy? Jen zřídka: ani většina dnes působících soudců není příliš zběhlá ve filosofii práva. Můj dědeček, který měl velkou knihovnu – patrně jedinou knihovnu v plymouthském Dolním Městě – četl dějiny, ne filosofii nebo právo.

            Naučili se svému pojetí spravedlnosti v kostele? Většinou ne. Můj dědeček nikdy do kostela nechodil: pocházel z rodiny Poutníků, kteří připluli do Massachusetts, a postupně prošel všemi americkými stadii náboženského nonkonformismu. Nikdy doma nečetl bibli. Zdědil křesťanskou morálku, ale ne křesťanskou víru v transcendenci.

            Vytvořili si snad nějaké přibližné utilitaristické schéma pro uplatňování spravedlnosti, založené především na jejich soukromé zkušenosti s lidským osudem? Řekl bych, že málokdy: většina z nich by podepsala zásadu Benjamina Franklina: “Zkušenost je tvrdý učitel, ale pitomci nebudou mít jiného.”

            Takže jak vlastně spravedliví lidé doopravdy pochopili  význam spravedlnosti? Řekl bych, že z tradice: ze zvyků a přesvědčení, jež se po generace uchovávají v rodině a v místním společenství. Aristofanés – na rozdíl od Sokrata – tvrdil, že ctnost se nelze naučit ve školách ani u učitelů: ctnost se spíše dědí ve starých rodinách. Jsem přesvědčen, že to zvláště platí o kardinální ctnosti, jíž říkáme spravedlnost. Možná, že se tradice spravedlnosti, mimo rodiny a komunity, dá nahlédnout ze soukromé četby: každý, kdo pozorně čte řekněme viktoriánské romanopisce, nemůže nenasát – byť třeba nevědomky – principy osobní a sociální spravedlnosti. Zřetelnější – i když dnes méně častý – při formování citu pro spravedlnost je vliv řeckých a římských klasiků. Až do 19. století se v každé slušné škole studoval Cicero: a následující pasáž tohoto státníka – filosofa učila vnímání povahy spravedlnosti:

Zákon je nejvyšší rozum, vložený do přírody, který velí, co je třeba činit, a zakazuje opak. Tento rozum, upevněn a rozvinut lidskou myslí, představuje zákon. A tak lidé soudí, že zákon je chápání, jehož přirozeným úkolem je nařizovat dobré chování a zakazovat špatné. Domnívají se, že tato vlastnost odvozuje své řecké jméno od myšlenky, že si každý má zachovat, co mu patří. A v našem jazyce, soudím, byla pojmenována podle myšlenky volby.

            Krátce řečeno, existuje literární tradice, jež vykládá ideu spravedlnosti. Nejnovějším populárním příkladem této tradice je dodatek k malé knížce C. S. Lewise “Zrušení člověka” [Karmelitánské nakladatelství 1998]. Lewis v ní klade vedle sebe příklady vzaté z různých kultur: z tao nebo z přirozeného zákona. Seřazuje tyto předpisy nebo zákazy do osmi skupin: zákona obecného prospěchu, zákona zvláštního prospěchu, povinností k rodičům, starým lidem a předkům; povinností k dětem a potomstvu; zákona spravedlnosti; zákona dobré víry a pravdomluvnosti; zákona milosrdenství; zákona velkorysosti. Všude na světě, v každé době, říká Lewis, vnímali moudří lidé povahu spravedlnosti a vyjadřovali ji v příslovích, zásadách a zákazech.

            Na tomto místě se lze zeptat: “Předpokládáte, že spravedliví lidé nacházejí v náboženských učeních – hebrejském, křesťanském, muslimském, hinduistickém, buddhistickém – zdroje spravedlnosti?” Ano, myslím si to. Řídící princip spravedlnosti lze v posledku nalézt v náboženských pohledech na lidský osud, a zvláště ve Zjevení. Naše tak zvané “západní” koncepty spravedlnosti jsou odvozeny z Dekalogu, z platónské náboženské filosofie a z Kristova učení. Někde tady musí existovat autorita nutná k přesvědčení o spravedlnosti; a autorita pouze lidských, a proto omylných soudů nestačí k vynucení všeobecného souhlasu a poslušnosti.

            Z toho však neplyne, že všichni spravedliví lidé uznávají konečný zdroj představ o spravedlnosti nebo se k tomuto zdroji odvolávají. Můj dědeček nikdy nečetl ani řádku z toho, co napsal Tomáš Akvinský, i když jeho chápání spravedlnosti dobře odpovídalo tomu, co Tomáš tak přesvědčivě vyjadřuje v Sumě. Pojetí spravedlnosti v hebrejské i klasické a středověké kultuře se k dědečkovi dostávalo prostřednictvím britské a americké morální, právní a literární tradice, a prostřednictvím starých zvyklostí v jeho rodině i v maloměstských amerických komunitách, kde žil. Kdyby opravdu musel vysvětlit, proč zastává určité pojetí slova “spravedlnost” – a on byl opravdu jednou přinucen k dialogu o této věci poněkud nietzscheovským lupičem, který se ho snažil přesvědčit, aby otevřel bankovní sejf – pak předpokládám, že by odpověděl: “Protože dobří lidé o tom vždycky byli přesvědčeni”. Securus judicat orbis terrarum, bonos non esse qui se dividunt ab orbe terrarum in quacunque parte terrarum, učí nás svatý Augustin z Hippo: “Jistý soud o světě je, že nemohou být dobří ti lidé, kteří se v kterékoli části světa oddělují od zbytku světa”. Slovo spravedlnost předpokládá závazek k druhým, nebo k Druhému.

            Dosud jsem popisoval pojem spravedlnosti, který převládal v západním světě až do konce 18. století. Za frází “každému, co mu náleží” leží přesvědčení, že božská moudrost udělila člověku jeho vlastní přirozenost; že lidská přirozenost je stálá, že myšlenka spravedlnosti je vložena do lidského svědomí transcendentní mocí, a že obecné pravidlo, podle něhož se snažíme konat spravedlnost, zní: “Každému, co jeho jest”.

            Co se vlastně tímto známým rčením míní? Řečeno velmi stručně, doktrína suum cuique tvrdí, že každý člověk dbalý svého díla má dostat odměnu přiměřenou jeho práci a povinnostem. Tato zásada předpokládá, že společnost je diversifikovaná, s různými třídami a zájmy. Předpokládá jak odpovědnost vůči druhým, tak osobní svobodu. Zajišťovala také silnou ochranu soukromého vlastnictví, v malém i ve velkém, a kladla značný důraz – u židů i u křesťanů – na desáté přikázání. Prostřednictvím římského práva se toto učení o spravedlnosti dostalo do právních kodexů evropského kontinentu i do angloamerického práva.

            Podle této doktríny dochází k nespravedlnosti tehdy, když se lidé snaží podnikat věci, k nimž se nehodí, a požadují odměny, na něž nemají nárok, a upírají jiným lidem to, co těm druhým ve skutečnosti náleží. Jak to říká Platón v “Ústavě”: tak jako nespravedlivý člověk je bytost, u níž jsou rozum, vůle a chtění ve vzájemném konfliktu, tak nespravedlivá společnost je taková, v níž je stav věcí ovlivňován “všetečností, vměšováním a vzpourou části duše proti celku, používáním nezákonné moci rebelujícími poddanými proti skutečnému vládci, jehož jsou přirozenými vazaly – co je celý tento zmatek, ne-li nespravedlnost a nestřídmost a zbabělost a ignorance, a všechny další formy neřesti?”

            Edmund Burke nově vyjádřil tuto doktrínu “každému, co jeho jest”, když ve svých “Úvahách o revoluci ve Francii” psal o skutečných přirozených právech: “Lidé mají právo na plody svého úsilí a na prostředky činící jejich úsilí plodným. Mají právo na nahospodařený majetek svých rodičů, právo živit a vychovávat své děti, právo na poučení do života a útěchu ve chvíli smrti. Každý jednotlivý člověk má právo nezávisle dělat vše, co nepoškozuje jiného, a má právo na spravedlivý díl ze všeho, co může společnost díky umocnění spojených schopností a sil udělat pro jeho dobro.”

            A přesto se ještě v Burkově době zjevila zcela jiná idea spravedlnosti, totiž její utilitaristický koncept, vyložený Jeremy Benthamem. Z Benthamovy právní teorie vznikla mocná dnešní škola právního myšlení, kterou nazýváme právním pozitivismem nebo právním realismem. Pozitivistická právní věda vznikla ve spojení s nacionalismem 19. století a s vědeckým mechanismem a materialismem. Podle právního pozitivisty nebo realisty jsou zákony pouhými lidskými příkazy. Pro pozitivistu neexistuje nutné spojení mezi zákonem a morálkou, nebo mezi zákonem, jak je, a zákonem, jaký by měl být. Pozitivistický právní systém je uzavřeným, logickým systémem, který nepotřebuje odvolání na společenské cíle, zásady nebo morální standardy. Tak zvané “morální úsudky” jsou pro pozitivistu jen “hodnotovými úsudky”: a hodnotové úsudky nelze založit na racionální argumentaci, ani je nelze racionální argumentací hájit. Toto pozitivistické chápání spravedlnosti a zákona dalekosáhle straší u dnešních amerických soudů.

            Ale v této přednášce nemám čas analyzovat silné a slabé stránky právního pozitivismu. Spokojím se s pouhým poukazem na to, že pozitivismus 19. a 20.století je v zásadní opozici jak ke klasickému, tak ke křesťanskému chápání spravedlnosti a zákona. Už jen na katolických universitách je ještě obhajována spravedlnost jako augustinovská ctnost a ctihodná teorie přirozeného zákona.

            Smyslem mých dnešních poznámek je formulovat klasický a křesťanský pojem spravedlnosti v opozici k pozitivistickému popření jakéhokoli jiného zdroje spravedlnosti než jsou příkazy suverénního státu. Letmo se dotknu spojitostí mezi náboženstvím, spravedlností a zákonem. (Spravedlnost a zákon nejsou identické, i když mohou být úzce propojeny: v dobrém společenství je zákon pokusem dosáhnout standardů spravedlnosti, nakolik jich lze dosáhnout v tomto pokřiveném světě.)

            Veškeré právo je odvozeno z náboženského chápání – to jest, veškeré právo tradičních společností Západu: právo v totalitních státech je úplně jiná záležitost. Mojžíš sestoupil z hory Oreb a vykonal spravedlnost nad zločiny Izraelitů: prorok je zákonodárcem. Solón reformoval Drakónovy zákony: náboženský básník je zákonodárcem. Oddělíme-li zákon od morální sankce náboženského přesvědčení, pak je tento zákon zkorumpován vášní, předsudkem, soukromým zájmem a pomýlenou sentimentalitou.

            Církev se zajímá o vnitřní řád: řád duše. Stát se zajímá o  vnější řád: řád lidového společenství. Mezi státem a církví existují však nutné vztahy. Patří k nim i chápání spravedlnosti.

            Tyto vztahy se začaly na Západě utvářet už v 5. století křesťanské éry. Vnímáme je ve vztahu mezi Augustinem jako hipponským biskupem a jeho přítelem Bonifácem, africkým místodržitelem. Na rovině teorie byli všichni západní křesťané přesvědčeni o oddělení církve od státu – i když byl tento princip leckdy ctěn spíše při sporech než při dodržování povinností.

            Církev uznává nutný účel státu, a tak se podřizuje jeho zákonům. Církevní otcové učili, že stát byl Bohem ustaven kvůli lidské hříšnosti. Stát se snaží nejlépe jak může omezit tři hlavní formy žádostivosti: chamtivost, tedy přílišnou touhu po majetku; libido dominandi, tedy touhu po moci, a sexuální žádostivost jako zneužití daru plození. Je-li stát oslaben, pak tyto žádostivosti ničí člověka i obec.

            Proto církev i za časů římského impéria učila poslušnosti vůči světským úřadům. Svatý Augustin vysvětloval, že dobrý občan a věřící křesťan má poslouchat každý příkaz státu, s výjimkou jednoho: příkazu uctívat falešné bohy a sloužit Satanovi.

            Církev a stát mají však různý účel – i když oba podporují spravedlnost. A tak prochází celou křesťanskou historií teorie dvou mečů: církevního meče víry a státního meče světské spravedlnosti.

            Církev, která ví, že tato pozemská existence není smyslem ani koncem všeho, zastává názor, že dokonalá spravedlnost je jen v Boží moci, mimo meze času a prostoru. V tomto světě se snažíme vyměřit spravedlnost jak nejlépe dovedeme. Někdy se v jejím vykonávání mýlíme a nemůže tomu být dost dobře jinak; jsme tvorové nedokonalí a nezdokonalitelní.

            Máme-li pochopit stanovisko církve ke světské spravedlnosti, je třeba rozlišovat mezi zločinem a hříchem. Zločin je čin nebo zanedbání, jež zákon trestá v zájmu státu, buď proto, že je takový čin nebo zanedbání výslovně zakázán zákonným předpisem, nebo proto, že natolik poškozuje veřejný pořádek, že to vyžaduje trest z důvodů veřejně-politických.

            Hřích je přestoupením mravního zákona, jehož sankcemi jsou Boží tresty. Je to Bůh, ne stát, kdo trestá a odpouští hříchy.

            Na každý hřích je zločinem. Od samotného svatého Pavla slyšíme, že největší z teologických ctností je láska k bližnímu. Proto nedostatek lásky k bližnímu je velký hřích; není to však porušení zákona. Muž může být celý život nabručený, jizlivý, arogantní, závistivý, hrubý v řeči s manželkou, dětmi i dalšími lidmi, k nimž má závazky – tedy naprosto nelaskavý; přesto však neriskuje, že bude pohnán před trestní soud. Člověkem bez lásky k bližnímu se patrně bude zabývat Poslední soud. Ale světské soudy hříšníky netrestají, pokud jejich hříchy nevyústí v násilí nebo podvod nebo nezpůsobí podstatnou škodu druhým lidem. Stát se nezabývá hříchy, pokud nevedou k porušení pořádku nebo neohrožují společenský řád. Toto rozdělení funkcí je v souladu s učením o dvou mečích.

            Tak jako stát – to jest právní stát – neformuluje dnes náboženská dogmata, tak církev nevydává zákony světské spravedlnosti, vyjádřené světskými soudy. Pokud se církev snažila vnucovat své učení prostřednictvím trestního řádu příslušného státu, pak se pochybila.

            Hovořil jsem o pravověrném církevním učení, propojeném s právními principy Ameriky, Británie a mnoha dalších zemí. Toto propojení trvalo až do posledních desetiletí. Ale na konci tohoto století nastal velký zmatek. Stát – bohužel i demokratický stát – se stále více vzdaluje náboženskému chápání lidského údělu. A značná část duchovních opouští křesťanský realismus a přimyká se k sentimentálnímu humanitářství.

            Dovolím si připomenout pravý význam slova “humanitářství”. Správně definováno – a takovou definici najdeme ještě v Oxford English Dictionary – je humanitářství učením, že Ježíš z Nazareta měl jen lidskou přirozenost, ne božskou; z toho pak vyplývá, že lidstvo se může stát dokonalým bez božské pomoci. Humanitář je člověk ve svém přesvědčení naprosto sekularizovaný. Ale hodně lidí používá slova “humanitář” jako slovo chvály. “Byl to velký humanitář,” říkají o Albertu Schweitzerovi. Tento statečný muž plný lásky k bližnímu, nota bene přesvědčený křesťan, by takovou nálepku uraženě odmítl.

            Ale co má tento rozdíl mezi humanitářstvím a láskou k bližnímu co dělat se spravedlností? Jde o toto: humanitář odmítá existenci hříchu a prohlašuje, že to, co nazýváme “hříchem”, není vůbec záležitostí morálky, ale vnějších okolností, špatné výchovy nebo společenského útlaku. V pohledu humanitáře jsou hříchy – i zločiny – dílem “společnosti”, a hříšníci a zločinci jsou spíše oběti, ne porušovatelé spravedlnosti. Tento postoj vyplývá z přesvědčení, že člověka a společnost lze zdokonalit pouhou změnou společenských podmínek, bez zásahu božské milosti.

            Humanitář často dává na odiv svou hrůzu z přísných trestů -  po případě z trestů vůbec. Proč? Především kvůli klamné představě, že žádný člověk není schopen činit mravní volbu. A dále kvůli hrůze z uvalení bolesti. Nenechává poslední spravedlnost Bohu, protože se domnívá, že Bůh neexistuje. Pouhé uchování pohodlného pozemského života se mu stalo obsesí, protože se domnívá, že člověk není stvořen pro věčnost.

            Na druhé straně humanitář horlí proti všem, kdo s jeho principy nesouhlasí. Tak se objevuje fenomén zvaný “humanitář s gilotinou”. (Nový francouzský film “Danton” dostatečně ilustruje tuto hrůzu nahánějící lásku k celému lidstvu.) Jak to řekl Edmund Burke, když mluvil o jakobínských humanitářích: lidé, kteří dnes rvou nejhorší kriminálníky z rukou spravedlnosti, budou zítra schvalovat masakry celých společenských tříd. Dnešní humanitářské apologie zvěrstev komunistických revolucionářů přetrvávání tohoto podivně netolerantního humanitářství ilustrují víc než dostatečně. Ideologovi pak stačí toliko prohlásit, že jeho cílem je universální štěstí tady na zemi, a humanitář ho nekriticky přijme. Jak napsal Solovjev: na Antikristově korouhvi bude napsáno: “Nakrmte lidi a pak na nich požadujte ctnost”.

            V dnešní neuspořádané době, kdy se zdá, jako by hlubinné zdroje přestávaly tryskat, je nezbytně nutné obnovit obecné chápání klasického a křesťanského učení o spravedlnosti. Bez spravedlivých lidí zničí civilizaci egoismus a nekontrolované choutky. Bez energického prosazování spravedlnosti ze strany státu se všichni staneme Kainy – budeme bojovat jeden proti druhému. Humanitář se domnívá, že jeho horlivý zápal směřuje k životu: ve skutečnosti nás vydává na pospas smrti. Humanitářské vize vycházejí z klamných bran ze slonové kosti; spravedlnost vychází z branek z rohoviny.

            Veřejné vzdělání, jež ignoruje jak naše klasické, tak náboženské dědictví, nedokáže vychovat spravedlivé lidi. Pozitivistická právní věda popírající jakýkoli mravní řád a jakékoli náboženské zakotvení spravedlnosti může skončit v totálním opovržení veškerým právem. V rozkládající se kultuře žvaníme o “míru a spravedlnosti”, aniž bychom dostatečně chápali slova, jež používáme. “Ječivé hlasy,/ svárlivé, posměšné či jenom žvanivé,/ je stále přepadají.” To jsou hlasy ideologů, neurotiků a nihilistů, kteří bourají starý význam Spravedlnosti, jež “každému dává, co jeho jest”.

            “Spravedlnost je trvalá správnost mysli, skrze kterou člověk činí to, co má za daných okolností činit”, říká nám Tomáš Akvinský. Na každé koleji a universitě by se jejich absolventi měli ptát: “Získali jsme takovou správnost mysli? A pokud ne, bude v 21. století panovat snesitelný soukromý a veřejný řád?”