Případ, jenž hýbe Českem, může být na jedné straně katarzí demokracie, ale jeho efekt lze vnímat i přesně opačně, píše Roman Joch.

Co je jasné? Policie minulý týden simultánně uskutečnila tři na první pohled nesouvisející akce.

Zaprvé razii u kmotrů. O této akci zatím sdělila nejméně. A pak dvě akce „politické“, v nichž je ústřední postavou premiérova dosavadní pravá ruka, šéfka jeho kabinetu Jana Nagyová.

První se týká údajné korupce – uplácení. To je případ „Tluchoř, Fuksa, Šnajdr a Nagyová“. Pánové se vzdali mandátů výměnou za posty ve správních radách státních firem. Vyšetřovatelé to považují za korupci a uplácení.

Jenže jak premiér Petr Nečas správně řekl, to je normální politická dohoda, „něco za něco“ – a na tom je politika vlastně založena. Navíc vláda může do správních rad státních firem jmenovat kohokoli. V tom má Nečas pravdu, a založila-li policie svou akci jen na tomto „obvinění“, potom přestřelila, a je to skandál. Kdyby však dokázala, že Nagyová je uplácela nejen funkcemi, nýbrž i penězi – v hotovosti či jinak –, to by bylo jiné kafe! To však zatím nevíme.

Druhá z nich, nejskandálnější, nejzávažnější, se týká Vojenského zpravodajství (VZ). Po obvinění jeho šéfů, bývalého i současného, dvou generálů Armády České republiky, mou první obavou bylo: „Panebože, oni snad pracovali pro jinou zemi, to je ale průser!“ Mohu ale být „klidný“. Nagyová a lidé z VZ jsou obvinění z toho, že Nečasova pravá ruka jim uložila – a oni ji poslechli – sledovat tři české soukromé osoby na území České republiky, z nichž jednou byla premiérova manželka Radka.

Je-li to pravda, je to závažné zneužití pravomocí veřejných činitelů. Vojenská zpravodajská služba nemá co sledovat civilisty, ředitelka kabinetu premiéra nemá žádné tajné služby (vojenskou či ty dvě civilní, rozvědnou a kontrarozvědnou) co úkolovat, a i kdyby se o to snažila, šéfové oněch služeb mají povinnost ji poslat do háje a o její nezákonné žádosti neprodleně informovat jejího šéfa, premiéra ČR.

To je zatím tím nejzávažnějším, co lze říci o případu, či vlastně o třech simultánních případech, jež ale, pozor, mohou spolu souviset, což ale zatím nevíme.

Shrnutí:

1. Zatím stále více nevíme, než víme. Stále je více nejasného než jasného.

2. Zatím stále nevíme, co má policie na kmotry Ivo Rittiga a Romana Janouška (a dalšího? další?), a jak jejich případ souvisí s těmi dvěma „politickými“.

3. Pokud policie a státní zastupitelství Nagyovou, Tluchoře, Fuksu a Šnajdra viní z toho, že rezignovali na poslanecké mandáty výměnou za členství v radách státních firem, a považuje to za korupci, pak se zbláznily. Mají-li však důkazy i o finanční korupci (od Rittiga, Janouška?), pak jsou na pevnější půdě.

4. To s vojenskou tajnou službou vypadá pro Nagyovou, oba velitele VZ – a v důsledku i pro premiéra Nečase – velice špatně. Klíčová bude slavná otázka z americké aféry Watergate, kterou během ní zformuloval šéf tehdejší republikánské menšiny v Senátu, senátor Howard Baker: „Co věděl prezident Nixon, a kdy se to prezident Nixon dozvěděl?“ I v této situaci je nutné se ptát: „Co věděl premiér Nečas, a kdy se to premiér Nečas dozvěděl?“

5. Petr Nečas na rozdíl od všech svých premiérských předchůdců dal policii a státním zastupitelstvím volnou ruku – či zelenou – pro vyšetřování politiků a korupce. Právě za jeho premiérství se u nás ledy hnuly a kauzy politické korupce se začaly odkrývat. Byl by smutný paradox, kdyby nyní na to právě on kvůli lidem (femme fatale?) ze svého okolí doplatil.

6. Není známo, zda policie a státní zastupitelství jednaly z vlastní iniciativy, anebo zda jim někdo dal tip, či nedejbůh příkaz, aby zaútočili na Nečase a jeho okolí. A oni hledali, hledali – až našli. To neznamená, že ti, kdo porušili zákon, si trest nezaslouží. Znamená to jen, že premiér, který jako první a jediný v Česku umožnil vyšetřovatelům svobodně pracovat, padne.

7. Jak jsem už implikoval, skutečnou tragédií by bylo, kdyby se premiéra tímto způsobem zbavili jeho oponenti; lidé neskrupulózní a mnohem méně charakterní než on, který možná udělal chyby, leč ve srovnání s jejich chybami relativně malé. Pak by bylo celému případu možné říkat „Jak odstřelit premiéra“.

Katarze, nebo…

Celý tento případ může být na jedné straně katarzí demokracie, jak vtipně napsal Michal Horáček: „Vítám naději – ano, zatím je to jen naděje, ale díky za ni –, že pravidla budou i vynucována a že z toho i napříště půjde dostatečný strach. Je příliš mnoho těch, kteří se nefér obohatili z peněz, které jsme odváděli do společné kasy na přímých, nepřímých, spotřebních a kdovíjakých jiných daních; měli se bát a nebáli. A těm bych chtěl říct: Teď se bojte. Polykejte prášky a představujte si, že vás komplic práskne a že i k vašim dveřím se dostaví zákon s beranidlem.“ Ano, to je možné. A doufejme, že to tak i dopadne. Na straně druhé je však možné i něco jiného. To, že poučení, které si z této kauzy vezme politicko-kmotrovský komplex, bude přesně opačné: už nikdy neudělat chybu, kterou udělal hodný, naivní Nečas – už nikdy nedat státnímu zastupitelstvu a policii při vyšetřování korupce zelenou, natož volnou ruku. Proto premiér příští a ti následující státnímu zastupitelství a policii přistřihnou křidýlka…

Z jejich strany by to bylo víc než chucpe a ze strany naší nikoli méně než tragédie.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz