V okamžicích po útocích v Bruselu jsem napsal několik poznámek, ke kterým mě inspiroval jednak tweet europoslance Pavla Svobody o nutnosti společné evropské bezpečnostní struktury a jednak shodou okolností nedávno vedená debata s přáteli z bezpečnostních složek o (ne)připravenosti na případná rozsáhlá bezpečnostní rizika. Text zaujal Jana Jandourka z Reflexu, což je jistě potěšitelné, méně už pak to, jak. Jandourek jednak (a to zcela správně) napsal, že boj s terorismem vyhrají jen tajné služby a jednak si jako příklad mylného postupu vybral můj text coby ztělesnění představy, že víc vojáků v ulicích a více zbraní zabrání teroru. 

Opravdu jen tajné služby?

Jan Jandourek: „Objevuje se tu představa, kterou asi bude sdílet hodně lidí, že když bude v ulicích a u důležitých míst hodně mužů a žen v uniformách, budeme bezpečnější. Není ale žádný důvod, proč bychom měli být.“ Ponechme stranou, že třeba v Izraeli si to myslí, což autor i uznal, ovšem bagatelizoval, že to je proto, že „je novou módou vrhat se na lidi na ulici s nožem“ a tudíž to má smysl. Izraleci to totiž dělali už před touhle „novou módou“, protože se jim to dlouho vyplácelo jako jeden z mixu užívaných nástrojů (byť zdaleka ne hlavní).  Já sem ale nepsal o preventivních hlídkách v ulicích a ozbrojených občanech. Ale o tom, že „Česká republika má například na celou zemi k dispozici v každou jednotlivou chvíli čtyři sta policistů schopných relativně rychlého nasazení mimo svoje pracoviště, a podobné množství vojáků v pohotovosti. Vzhledem k množství strategických cílů a možnosti hromadné paniky při větším množství útoků je jasné, že to je žalostně malé číslo.“ Dovolil bych si pana Jandourka upozornit na klíčové sousloví: “množství strategických cílů a možnosti hromadné paniky“. Vojáci a případní záložáci či „zmobilizovaní“ civilisté by měli hlídat tyto cíle a bránit panice, která může vzniknout tak snadno jako když se zapálí benzín.

Evropské státy fungují prakticky všechny na stejném principu: léta se omezují výdaje na bezpečnostní složky (hlavně armádu), ale zároveň ve chvíli krize se prakticky vždy vynoří představa, že „máme přece armádu“. V případě ČR armáda může hlídat Vrbětice, armáda může hlídkovat v Praze, Ostravě a Brně. Jenže v případě například velkého teroristického útoku potřebujete stovky mužů jen na uzavření místa, tisíce na pátrání po uprchlých teroristech a další tisíce na to, abyste je rozmístil po městě, byť jen z jednoho jediného důvodu a tím je zabránit panice. V případě tří větších teroristických útoků ty lidi prostě nemáme. A URNA bude na roztrhání…  V případě blackoutu vypukne nejpozději třetí den rabování a nastane zhroucení veřejného pořádku. Stačí se podívat, co se dělo v New Orleans po povodních… A najednou zjistíte, že na celou desetimilionovou zemi, na tisíce tzv. objektů důležitých pro obranu státu a dalších důležitých objektů (rozvodná síť, vodárny, elektrárny, sklady státních hmotných rezerv) máte asi pár tisíc bojeschopných vojáků a policistů. A že se vám lidi rvou před každou benzínovou pumpou. A že i když začnete tzv. mobilizovat (ovšem koho… to je ale na studii o našich chybějících zálohách), tak ty lidi nemáte čím vyzbrojit. Časy, kdy měla Československá lidová armáda ve skladech přes milion střelných zbraní jsou pryč. Možná naštěstí. Jenže aktuálně jsme v minimalizaci armády dospěli k druhému extrému.

Nebojte se ozbrojených občanů

Mimo jiné je mezi civilisty např. několikanásobně více útočných pušek než mají všechny ozbrojené složky státu(v poloautomatické verzi samozřejmě, ale to nehraje takovou roli). Nejen někteří držitelé zbraní mohou být samozřejmě v případě paniky problém a Jan Jandourek se ne úplně bezdůvodně obává „ne příliš bystrých strejdů z různých domobran, kteří uvidí krvežíznivého muslima za každým rohem.“ Počet magorů mezi držiteli zbrojních průkazů by mezi nimi díky způsobu jejich výběru (ty testy přece jenom neudělá každý) měl být sice menší než ve zbytku populace, ale logicky i tam nějací budou. Navíc čtenáři Milgrama a Zimbarda už dnes už vědí, že za určitých okolností se na šikmou plochu skluzu ke špatnosti mohou dostat i jinak zcela spořádání občané. Ovšem zatím například počty trestných činů provedených s legálně drženou zbraní ukazují, že jich je tak málo, že se drží na hranici statistické chyby.  A to zde máme několik set tisíc držitelů zbrojního průkazu.

Pro pražského intelektuála je samozřejmě představa domobrany, zbraní a násilí v podstatě nepříjemná, ale oni to nemusí být jen magoři z tzv. Československých vojáků v záloze, ale třeba domobrana, která se cvičí v Polsku (s podporou armády) připravuje (nejen) na odpor případné ruské invazi.  Ono totiž nemusí jít jen o muslimy…

Dovolím si takovou osobní vzpomínku. Mám několik přátel, kteří si v Bosně v roce 1991 sehnali zbraně a/nebo absolvovali jakýs takýs (třeba jen čtrnáctidenní) výcvik v horách, který v podstatě připomínal spíš militantnější skautský tábor. Většina lidí se na ně dívala jako na cvoky.  Když vypukla válka, tihle cvoci (často mladí kluci) zachránili své čtvrti či vesnice. Uměli totiž alespoň něco málo a to něco málo byl rozdíl mezi životem a smrtí… Překvapivě často se také lidé dokázali sami zespoda zorganizovat, vytvořit uliční hlídky, řídit život ve své čtvrti.

Lidé, kteří u nás mají zbrojní průkaz a zbraně, nejsou v drtivé většině případů cvoci, blázni ani extrémisté, ale normální lidé, často muži středního věku, jejichž zájmem v případné krizové situaci je přispět k ochraně pořádku a nikoliv naopak. Jistě, že u nás nic takového nyní nehrozí (i když to si mysleli v Bosně taky) a lidé nemusí kopat kryty a hromadit zásoby. Ale zároveň je snad jasné, že konec dějin nenastal a mír, demokracie a volný trh neovládly celý svět a nevytlačili diktatury a zlé lidi… A i když můžeme mít dojem, že Evropská unie alespoň pro nás v Evropě ten konec dějin představuje, tak jak krize eurozóny, tak krize migrační ukazuje, jak křehká je skleník této jistoty. Vzdělaný člověk také ví, že v celých lidských dějinách se nestalo, že by prostě skončily na vždy války a všechno zlé.  Možná ne nyní, možná ne za rok, možná ne za deset let a možná taky nikdy… ale někdy třeba nastane chvíle, kdy naše země bude mít velký bezpečnostní problém a pak se ukáže, že na to policie a armáda nestačí. Proto už dnes bystřejší hlavy v bezpečnostních složkách dumají nad tím, jak už preventivně podchytit část ozbrojených civilistů, aby byli připraveni pro případ nouze (a taky aby se v případě nepodchycení sami nestali součástí problému). Útok pařížského či bruselského kalibru ještě něco takového není, ale už ty dokázaly, že několikačlenná buňka dokáže do maxima napnout kapacitu bezpečnostních složek Francie a Belgie (tam obzvláště). Jen ve Francii bylo k dopadení několika teroristů nasazeno 80 000 příslušníků bezpečnostních složek (ne, to číslo není překlep!).

Potřebujeme armádu i zálohy

Takže ještě jednou a ve dvou větách: silnější armáda, policie skutečně efektivně využívající své počty, a především existující zálohy a koncept zapojení ozbrojeného obyvatelstva nejsou prostředky boje proti terorismu, které mají snad nějak nahradit práci tajných služeb. V případě rozsáhlých útoků a/nebo masové paniky (ať už jakýchkoliv důvodů) ale mohou výrazně pomoci zmenšit škody a mimo jiné i výrazně zkrátit dobu po kterou bude muset mít na ulicích mnoho příslušníků ozbrojených složek.