Russell Kirk (1918-1994), politický filosof, kritik, esejista a romanopisec, je autorem 30 knih (např. The Roots of American Order, America’s British Culture, The Politics of Prudence, Eliot and His Age, Enemies of Permanent Things, Beyond the Dreams of Avarice, John Randolph of Roanoke, The Conservative Mind,…) včetně 5 titulů beletristických. Byl šéfredaktorem čtvrtletníku The University Bookman a zakladatelem a prvním šéfredaktorem čtvrtletníku Modern Age. Čtvrt století pravidelně přispíval do nejvýznamnějšího amerického konzervativního týdeníku National Review, vedle toho vycházely jeho texty ve více než stovce významných periodik v USA, Británii, Kanadě, Austrálii, Rakousku, Německu, Itálii, Španělsku, Bulharsku a Polsku (např. Yale Review, Fortune, Humanitas, The Contemporary Review, Crisis, Policy Review, The Review of Politics, History Today, Commonweal, The Journal of the History of Ideas apod.). Byl presidentem Wilbur Foundation, presidentem The Educational Reviewer, Inc., redaktorem The Library of Conservative Thought v nakladatelství Transaction Books.

Přednášel historii, politickou filosofii, humanitní vědy a žurnalistiku na stovkách amerických universit, na 12 z nich mu byl udělen čestný doktorát; je jediným Američanem, kterému byla udělena nejvyšší pocta – titul “doctor of letters of St. Andrews” – nejstarší skotskou universitou. Vedle toho získal řadu dalších ocenění, včetně Presidential Citizen’s Medal, udělené mu roku 1989 Ronaldem Reaganem.

Dodnes se prodalo více než milion výtisků jeho knih; jeho The Conservative Mind se ve Spojených státech dočkala již sedmi vydání a patří k nejdiskutovanějším studiím v oblasti politického myšlení v tomto století.

Na svém sídle zvaném Piety Hill v Mecostě ve státu Michigan, kde žilo již šest předchozích generací jeho rodiny, vychoval se svou ženou Annette 4 dcery. Annette Kirk dnes stojí v čele Russell Kirk Center for Cultural Renewal v Mecostě, které pokračuje v Kirkově díle.

V roce 1993 se stal Russell Kirk na vlastní přání členem čestné rady Občanského institutu.

Koncem letošního roku plánuje OI vydání jeho knihy The Conservative Mind, jejíž překlad byl finančně podpořen mimo jiné právě americkou Wilbur Foundation, v jejímž čele Russell Kirk kdysi stál.

Z anglického originálu “Civilization Without Religion?”, publikovaného v časopisu Touchstone, 6/1, Winter 1993, s. 5-9,

přeložil Eduard Geissler.

            Slýcháme dnes střízlivě uvažující hlasy, že civilizace, na níž se podílíme, už na tomto světě dlouho nebude. Mnohé země se dostaly pod nadvládu špinavých oligarchů; v dalších zemích zavládla anarchie. “Kulturní revoluce”, která odmítá vzdělanost a chování, které jsme zdědili, napáchala na Západě téměř tolik škod jako na Východě, i když méně násilně. Náboženská víra mnohých lidí v lepším případě slábne – nebo se mění poté, co je sekularizována, v nástroj společenské transformace. Knihy ustupují před televizí a videem; intelektuálně demokratizované university klesly do postavení středisek pro vydávání pracovních osvědčení. Stále větší část populace, zvláště v Americe, se odlidšťuje tím, že propadá narkotikům a sexuálnímu šílenství.

            Tyto pohromy jsou pouze několika příznaky rozpadu společnosti i osobnosti. Stačí se podívat na naše polorozpadlá americká města s jejich hrozivě vysokým procentem vražd a znásilnění, aby člověk pochopil, že my, lidé této doby, postrádáme morální představivost a zdravý rozum, potřebné pro udržení snesitelného společenství. V učených čtvrtletnících či redakčních sloupcích používají pisatelé výrazy “postkřesťanská éra” nebo “postmoderní epocha”, aby naznačili, že se nadobro loučíme s naší kulturní minulostí a vstupujeme do jakéhosi nového, úžasného věku.

            Zdá se, že někteří lidé, zvláště militantní sekularističtí humanisté, jsou těmito vyhlídkami potěšeni; ale meliorismus včerejších dnů v mnoha směrech slábne. Dokonce i marxističtí ideologové prakticky přestali předpovídat příchod Zlatého věku. Mnoha pozorovatelům, mezi nimi i T. S. Eliotovi, připadá mnohem pravděpodobnější, že klopýtáme do nového Temného věku, nelidského a nemilosrdného, věku naprosté nadvlády politiky, kdy duchovní život a zvídavý intelekt budou pranýřovány, pronásledovány a vystaveny útokům propagandy: věku přesycované smyslnosti, věku spíše Orwellova 1984 než Huxleyho Brave New World (Báječný nový svět, česky vydáno jako Konec civilizace). Možná by jako symbol životních podmínek člověka jedenadvacátého století (které se možná nebude nazývat jedenadvacáté století, neboť nálepku anno Domini odstraníme, protože se váže k jedné z pověr dětského věku lidské rasy) mohla posloužit Tolkienova spálená a porobená země Mordor.

Na konci epochy

            Před několika lety jsem seděl v obývacím pokoji starobylého domu v areálu katedrály v Yorku. Můj hostitel Basil Smith, který tehdy spravoval zdejší pokladnu, vzdělaný a věřící muž, mi řekl, že se pomalu přibližujeme konci epochy; kultura, kterou známe, bude brzy smetena do popelnice dějin. Když jsme spolu v onom středověkém sídle hovořili, obklopovaly nás Smithovy vysoké knihovny s řadami mohutných svazků; hodiny odbíjely každou půlhodinu chvalozpěv na Boha; v krbu plápolal oheň. Má celé toto kulturní prostředí – a mnoho jiných věcí – zmizet, jako by je proklel démon? Basil Smith je už pochován a stejně tak velká část společnosti, jejíž ozdobou byl a kterou se snažil zachránit. Občas jsem ho považoval za přílišného pesimistu, ale většina z toho, co předpovídal, se již uskutečnila.

            S ohledem na malý časový prostor, který mám k dispozici, musí jako rekapitulace kritické situace lidstva na konci dvacátého století stačit závěrečný odstavec eseje Malcolma Muggeridge “The Great Liberal Death Wish”.

            Muggeridge píše: “Kosmonauté vzlétají do nekonečných prostor věčného kosmu a na zemi se zatím vrší odpadky; akademický svět rozšiřuje své panství a paže jeho bývalých žáků sahají stále hlouběji; šíří se falický kult a stejně tak i impotence. Uprostřed velkého bohatství velká chudoba; ve zdraví choroba, klam na pokračování. Hltáme a zůstáváme hladoví; jsme usedlí, ale neznáme klid; povíme vše, tajíme vše; společně tvoříme lidstvo, jsme však navždy izolováni jeden od druhého. A tak spěcháme údolím hojnosti, které vede do pustiny přesycení, procházejíce zahradami fantazie; stále horlivěji hledáme štěstí a stále spolehlivěji nalézáme zoufalství.”

            Tak je to. Takoví současní američtí etikové jako Stanley Hauwerwas a Alasdair MacIntyre se shodují s Muggeridgeho názorem na dnešní společnost a soudí, že se nedá dělat nic kromě toho, že zatímco společnost se blíží záhubě, shromáždíme zbytky v malých “společenstvích charakteru”. Během posledních padesáti let jsme se stejným výsledkem vyslechli mnoho dalších hlasů hloubavých mužů i žen. Podívejme se však na otázku, zda je myslitelné opětné posílení naší kultury.

Nečekané zvraty

            Je životní dráha národů osudová? Mají velké státy nějaký pevně stanovený osud? V roce 1796, pro Velkou Británii strašlivém, starý Edmund Burke prohlásil, že nemůžeme předvídat budoucnost; stoupenci dějinného determinismu jsou často zaskočeni příchodem událostí, které nikdo neočekával. Právě ve chvíli, kdy to vypadalo, že se některé státy “zřítily do bezedné propasti nepřízně osudu a katastrofy,” píše Burke ve svém First Letter on a Regicide Peace, “náhle se znovu vynořily. Nastoupily cestu novým směrem a otevřely si nový účet; a na samém dně svého neštěstí, na naprostých troskách své země položily základy pro nebetyčnou, trvalou velikost. To vše se událo bez jakékoli zjevné předchozí změny celkových okolností, které způsobily jejich neštěstí. Smrt člověka v kritickém okamžiku, jeho hluboké zklamání, jeho couvnutí, nepřízeň jeho osudu – to vše přináší nesčíslné pohromy celému národu. Prostý vojín, dítě, děvče ve dveřích hostince mění tvář osudu, div ne samé Podstaty.”

            “Prostý vojín”, o němž se Burke zmiňuje, je Arnold z Winkelreidu, který se vrhl proti píkám Rakušanů, aby zachránil svoji zemi; dítětem je mladý Hannibal, kterému otec řekl, aby nemilosrdně bojoval proti Římu; děvčetem ve dveřích hostince je Jana z Arku. Burke poznamenává, že nevíme, proč k takovým náhlým propadům či vzestupům dochází; možná jde skutečně o dílo Prozřetelnosti.

            Staré přísloví říká, že myšlenka se stává matkou skutečnosti. Jestliže většina národa dospěje k přesvědčení, že se naše kultura musí zhroutit – nu, pak se zhroutí. Přesto měl Burke v hrozném roce 1796 přece jenom pravdu. Neboť navzdory drtivé síle francouzského revolučního hnutí onoho roku nakonec Británie své protivníky porazila a po roce 1812 se vynořila z dlouhých let nepřízně osudu, aby se vydala na cestu k vrcholu moci. Je možné, že americká civilizace a obecně vše, co nazýváme “Západní civilizací”, nabírá sil od Doby soužení, která započala v roce 1914 (jak říká Arnold Toynbee), a v jedenadvacátém století vstoupí do klasické epochy míru a obnoveného pořádku?

            Pro správné pochopení slov “civilizace” a “kultura” je nejlepší přečíst si útlé dílo T. S. Eliota Notes Towards the Definition of Culture, publikované před čtyřiceti pěti roky.

            Kdysi jsem tuto knihu při soukromém rozhovoru o zmatcích moderní doby doporučil presidentu Nixonovi jako jedinou knihu, kterou by si měl přečíst coby průvodce jeho vysokým úřadem. Člověk je jediným tvorem, který má kulturu odlišitelnou od instinktů; a ustoupí-li kultura do pozadí, zaniká také rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Burkovými slovy: “Umění je přirozeností člověka”; a jestliže lidské umění – neboli kultura – přestane existovat, pak přestane existovat lidská přirozenost.

            Z čeho ony četné kultury lidstva povstaly? Inu, bylo to z kultů. Kult znamená sdružovat se za účelem uctívání – což je pokus člověka o duchovní kontakt s transcendentní silou. Lidské společenství tedy vyrůstá ze sdružování v kultu, ze sboru uctívajících. Tuto základní pravdu v posledních desetiletích vyložili takoví význační historici jako Christopher Dawson, Eric Voegelin a Arnold Toynbee.

            Jakmile se lidé spojí kolem kultu, umožní to spolupráci v mnoha jiných oblastech. Společná obrana, zavlažování, systematické zemědělství, architektura, vizuální umění, hudba, složitější řemesla, hospodářská výroba a distribuce, soudy a vláda – všechny tyto aspekty kultury postupně povstávají z kultu, náboženského svazku.

            Z malých hloučků uctívačů vyrůstaly v Egyptě, Zlatém půlměsíci, Indii a Číně primitivní kultury; neboť ti, které spojovalo náboženství, mohli společně žít a pracovat v relativním míru. Zanedlouho se tyto primitivní kultury mohly rozvinout v kultury složité, a tyto složité kultury ve velké civilizace. Americká kultura naší doby, jakkoli nám to může připadat podivné, má své kořeny v malých hloučcích uctívačů v Palestině, Řecku a Itálii před několika tisíci lety. Obrovské materiální úspěchy naší civilizace vyplývají – byť časově velmi vzdáleně – z duchovních vhledů proroků a věštců.

            Představme si však, že kult během několika staletí uvadá. Co se potom stane s kulturou, jejíž kořeny leží v tomto kultu? Co se stane s civilizací, která je velkolepým projevem takové kultury? Odpověď na tuto nelehkou otázku můžeme hledat v podobenství z dvacátého století. Na tomto místě vzpomínám na G. K. Chestertona a jeho postřeh, že veškerý život je jinotaj, a proto ho můžeme pochopit pouze skrze podobenství.

Podobenství o budoucnosti

            Autorem mého podobenství nicméně není Chesterton, ale úplně jiný spisovatel – již zesnulý Robert Graves, kterého jsem kdysi navštívil na Mallorce. Mám na mysli jeho román Seven Days in New Crete.

            Ve velmi čtivém fantastickém příběhu o možné budoucnosti se říká, že na konci “pozdní křesťanské epochy” se celý svět po katastrofické válce a zpustošení dostane pod kolektivistickou nadvládu, která je určitou variantou komunismu. Náboženství, vnitřní obrazotvornost a téměř vše, pro co stojí za to žít, je prakticky vyhubeno ideologií a nukleární válkou. Světu vládne – krátkou dobu – myšlenkový a vládní systém zvaný logikalismus, “hospodářství, v němž jsou si všichni rovni a všichni též vládnou, odtržené od jakéhokoli náboženství či národnostní teorie”. Graves říká:

Logikalismus, závislý na mezinárodní vědě, byl předzvěstí bezútěšného, antipoetického věku. Vydržel pouze jednu či dvě generace a končil velkým defétismem, pocitem naprosté marnosti, který se pomalu vkrádal do myslí šéfů a manažerů režimu. Prostý člověk konečně zvítězil nad těmi, kdo ho duševně převyšovali, co však potom? K čemu mohl vzhlížet, ať už s nadějí či obavami? Poté, co byly zrušeny suverénní státy a odzbrojeny dokonce i policejní složky, válka už nebyla možná. Nikdo, kdo si uchovával vůbec nějaké náboženské přesvědčení nebo se zajímal o sport, poezii či umění, nemohl zaujímat veřejně odpovědné postavení. Nejvíce ceněnou občanskou vlastností byla “logika chladná jako led”, a s těmi, kdo ji nedokázali alespoň předstírat, se vůbec nepočítalo. Věda pokračovala v lopotném rozšiřování už tak příliš velkého souboru informací a předměty zkoumání byly stále abstraktnější a kráse vzdálenější; přesto posedlost vědou, na začátku třetího tisíciletí našeho letopočtu tak silná, slábla. Logikalističtí funkcionáři, kteří nebyli defétisty ani tajně nevyznávali nějaké náboženství a z pocitu povinnosti dřeli jako mezci, se stali obětí kolobromanie, duševní poruchy…

            Procento potratů a vražd novorozeňat, sebevražd a dalších příznaků znuděné společnosti narůstá v tomto logikalistickém režimu děsivou rychlostí. Všude obcházejí tlupy mladých lidí, kteří loupí, bijí a vraždí pro pocit vzrušení. Vypadá to, že bude-li to tak pokračovat dál, lidský rod vyhyne, protože pod takovou nadvládou lidem nestojí za to žít. Hlubší touhy lidstva byly znásilněny, a tak duše i stát vrávorají na samém okraji definitivní temnoty. V této kritické situaci však jistý izraelský sofokrat napíše knihu nazvanou A Critique of Utopias, ve které rozebírá sedmdesát utopických spisů, od Platóna po A. Huxleyho. Závěr zní: “Musíme se vrátit po svých stopách, nebo zemřít.” Sofokrat zjišťuje, že pouze vzkříšení náboženské víry může lidstvo uchránit od naprosté zkázy; a jak Graves líčí ve svém románu, takové náboženství povstává z prapůvodní půdy mýtu a symbolu.

            Graves ve skutečnosti nepíše o jakési vzdálené budoucnosti, nýbrž o naší době: o životě v dnešních Spojených státech a v dnešním Sovětském svazu. Říká, že kultura vyrůstá z kultu; a že když víra v kult je zoufale oslabena, kultura se rychle rozpadá. Materiální řád se opírá o řád duchovní.

            Právě k tomu dochází teď, v posledních letech dvacátého století. Spolu s oslabováním morálního řádu “se vše rozpadá; do světa je vypouštěna anarchie…”. Takto skončily bídnou smrtí helénská i římská kultura. Co lze udělat, aby se nám dostalo nových sil?

Žádná náhražka

            Někteří lidé v dobrém úmyslu mluví o “občanském náboženství”, jakémsi kultu patriotismu, který se opírá o mýtus národní ctnosti a uctívání jistých historických dokumentů, spojenému s utilitaristickou morálkou. Takové experimenty světské povahy však nikdy nefungovaly uspokojivě; a sotva musím poukazovat na rizika takové uměle vytvořené víry, pevně svázané s nacionalismem: příklad ideologie nacionálně socialistické strany v Německu před padesáti lety by měl být zcela postačující. Uctívání státu či nějakého společenství národů není žádnou zdravou náhražkou kontaktu s transcendentní láskou a moudrostí.

            S velkým úspěchem se nemohou setkat ani pokusy přesvědčit lidi, že náboženství je “užitečné”. Žádný člověk nepokleká s veškerou úctou před božstvem jen proto, že mu řekli, že takový rituál se blahodárně projeví v čestném chování v obchodních vztazích. Lidé přizpůsobí své jednání náboženským příkazům pouze tehdy, jestliže upřímně věří, že doktrína tohoto náboženství je pravdivá.

            Tím méně stačí prohlašovat, že Bible je – interpretována doslovně – na rozdíl od přírodních věd a jiných vědních oborů v každém ohledu spolehlivou autoritou; tvrdit, že se člověku dostalo od Jehovy osobního zjevení; nebo ochotně přijmout nějakého samozvaného mystika ze skvělého Východu, jehož učení je vyloženě absurdní.

            Krátce řečeno, obnovit kulturu lze pouze tehdy, je-li obnoven kult; a víru v božskou moc nelze přivolat pouze tehdy, když je to shledáno jako výhodné. Víra už mezi námi nekoná zázraky: stačí podívat se na typický kostel postavený v dnešní době, ošklivý a odfláknutý, aby člověk poznal, že architektura už není napájena náboženskou imaginací. A tak je tomu téměř s každou činností, kterou provádí civilizace dvacátého století: mysl moderního člověka byla tak dokonale sekularizována, že většina lidí nepředpokládá nějaké spojení mezi “kulturou” a láskou k Bohu.

            Jak si máme vysvětlit tento všeobecný úpadek náboženského cítění? Zdá se, že hlavní příčinou ztráty tušení existence něčeho posvátného je postoj zvaný “scientismus” – všeobecně rozšířený názor, že objevy přírodních věd během posledních sto padesáti až dvou set let tak či onak prokázaly, že člověk je pouze nahá opice; že smyslem jeho existence je výroba a spotřeba; že štěstí spočívá v uspokojení smyslových podnětů; a že pojmy jako vzkříšení těla a život věčný jsou pouze vyvrácené pověry. Na těchto scientistických premisách je s naprostou samozřejmostí postaveno dnešní americké veřejné školství.

            Tento pohled na postavení lidstva je nazýván – zvláště C. S. Lewisem – redukcionismem: redukuje lidské bytosti na téměř bezmyšlenkovité tvory; popírá existenci duše. Redukcionismus se stal téměř ideologií. Je scientistický, nikoli však vědecký: neboť jde o zcela jiné chápání hmoty a energie než jaké nacházíme třeba v proslovech nositelů Nobelovy ceny za fyziku.

            Obecné představy o tom, “co říká věda”, jsou zastaralé – obrážejí se v nich tvrzení vědců z poloviny devatenáctého století; tyto názory jsou na míle vzdáleny dílu Stanleye Jakiho, kosmologa a historika vědy, který byl v roce 1992 vyznamenán Templetonovou cenou za rozvoj náboženství.

            Jak poznamenává Arthur Koestler v útlé knížce The Roots of Coincidence, materialistické a mechanistické doktríny včerejška bychom dnes měli pohřbít za doprovodu elektronického rekviem. Opakuji, v biologii stejně jako ve fyzice vstupují vědecké disciplíny do říše záhad.

            Přesto značná část veřejnosti trpí chorobou zvanou kulturní zaostalost. Jestliže si většina lidí stále myslí, že vědecká teorie minulého století je názorem skutečných vědců dneška, nebude náboženské chápání života nadále chřadnout a civilizace se dále rozpadat?

Krutá pravda

            Možná; ale odvažuji se připomenout, že budoucnost neznáme a poznat nemůžeme. Může se nám dostat Znamení. Má-li k tomu však vůbec dojít, je taková věc v rukou Božích; někteří přemýšliví lidé zatím prohlašují, že naši kulturu musíme velkým úsilím vůle vzkřísit.

            Významný historik Christopher Dawson důrazně vyslovil tuto krutou pravdu před více než čtyřiceti lety ve své knize Religion and Culture. Dawson píše: “Události několika posledních let věští buď konec dějin lidstva, nebo jejich zásadní zlom. Kouřovými signály jsme varováni, že naše civilizace byla zvážena a shledána neuspokojivou – že existuje konečná hranice pokroku, jehož lze dosáhnout zdokonalováním vědeckých postupů odtržených od duchovních cílů a morálních hodnot… Nevyhnutelnou podmínkou přežití lidstva je znovuzískání morální kontroly a návrat k duchovnímu řádu. Toho však lze dosáhnout pouze hlubokou proměnou ducha moderní civilizace. Tím není míněno žádné nové náboženství nebo nová kultura, nýbrž hnutí duchovní obnovy, které by vzkřísilo životně důležitý vztah mezi náboženstvím a kulturou; takový vztah existoval v každé době a na každé úrovni vývoje lidstva.”

            Amen. Alternativou úspěšného úsilí dodat nových sil naší kultuře – což je snahou konzervativců – by byla řada takových katastrofických událostí, jaké předpovídali Pitirin, Sorokin a další sociologové; ty by mohly nakonec naši současnou civilizaci požitků zcela vymazat a přivést na scénu civilizaci novou, civilizaci idejí, jejíž podoba se naprosto vymyká našim představám. Taková idealistická kultura by bezpochyby měla své náboženství: mohlo by však jít o uctívání toho, co bylo nazváno Pohanským bohem.

            Takové trosky se objevují v dějinách opakovaně. Když před dvěma tisíciletími klasické náboženství už nedokázalo pohnout srdcem a duší člověka, řecko-římská civilizace sestoupila do Averna. Jak to spontánně vyjádřila moje malá dcera Cecilia, když se před několika lety dívala na obrázek v knize o dějinách Říma: “A pak, na konci slunného dne, přišla Smrt, Bahno a Kal.”

            Velké civilizace končí v blátě. Vedle starobylého města Yorku, kde na místě římského pretoria stojí York Minster, leží závodní dráha známá jako Knavesmire – Bažina darebáků. Ve středověku zde byli pohřbíváni lumpové – zločinci a žebráci. Když před několika lety závodní dráhu rozšiřovali, rypadla narazila na římský hřbitůvek, který ležel pod středověkým pohřebištěm a zčásti s ním sousedil. Ukázalo se, že jde o chudinský hřbitov z dob starého Říma. Bylo nalezeno pár cenných předmětů, ale nejzajímavější byly kosti. Mnoho lidí, pohřbených zde na sklonku římské vlády v Británii, bylo těžce znetvořených, očividně trpěli křivicí a jinými chorobami – deformací páteře, končetin a lebky. Podle všeho po celý život strádali a zemřeli na podvýživu. Ke konci dochází k chátrání, které zasahuje téměř každého člověka.

            Právě v Yorku se umírajícího Septima Severa po jeho posledním tažení (proti Skotům) jeho krutí synové Geta a Caracalla zeptali: “Otče, jak máme vládnout říši, když ty zemřeš?” Starý tvrdý vládce odpověděl stručně: “Plaťte vojákům. Na tom ostatním nezáleží.” Přišla chvíle, kdy vojáky nebylo možné zaplatit, a civilizace se rozpadá na kusy. Poslední římská armáda v Itálii – říká se, že ji tvořilo pouze jezdectvo – bojovala v roce 491 ve spolku s barbarským vojevůdcem Odovakarem proti Theodorichovi, králi Ostrogótů; po Odovakarově porážce se římští vojáci trousili domů, aby se už nikdy nechopili zbraní: takový je konec staré písně. Pouze počáteční stadium úpadku společnosti mohlo připadat některým lidem jako osvobození; posledním aktem byla Smrt, Bahno a Kal, jak pochopila Cecilia Kirková.

            Stručně řečeno, zdá se mi, že naše kultura se prokousává pokročilým stadiem úpadku; že to, co mnozí lidé omylem považují za triumf naší civilizace, jsou ve skutečnosti síly, které naši kulturu rozkládají; že “demokratická svoboda” liberální společnosti, kterou se chlubíme, je vlastně otročení choutkám a klamným představám, které útočí na náboženskou víru, které rozkládají společenství přílišnou centralizací a urbanizací, které vyhlazují z povrchu zemského životodárné tradice a obyčeje.

Historie zná mnoho šikovných průchodů, důmyslných chodeb

a východů, klame našeptáváním tužeb,

za průvodce nám dává marnivost.

            Takto nás poučuje Gerontion v chmurné básni T. S. Eliota. Těmito a několika následujícími verši chce Eliot říci, že lidská zkušenost žila mimo Logos, Slovo; žila pouze z postulovaných vědomostí empirické vědy – nu ano, v tomto smyslu je historie falešnou cikánskou čarodějkou. Civilizace, které zavrhují náboženskou obrazotvornost nebo se jí vzdávají, musí skončit – stejně jako Gerontion – jako hromádka prachu.

Vzkříšení náboženského cítění

            Závěrem chci říci, že má argumentace zní: naše důmyslná civilizace je v nebezpečí; může propadnout letargii nebo být násilně zničena, či zaniknout kombinací obou těchto zel. My, kdo se domníváme, že život stále ještě stojí za to, aby byl žit, bychom se měli chopit nástrojů, jimiž lze dosáhnout uzdravení naší kultury. Předně je nezbytné obnovit chápání náboženského cítění u našeho těžkopádného aparátu veřejného vzdělávání, který je zastrašován militantními sekularistickými humanisty a arogantními federálními soudy a kterému se na klíčové otázky dostává pouze odpovědí, jež vedou ke zkáze.

            Co sužuje moderní civilizaci? Chorobou naší společnosti je v první řadě úbytek náboženské víry. Má-li kultura přežít a vzkvétat, nesmí být oddělena od náboženské vize, z níž vyrostla. Je nebytně nutné, aby přemýšliví lidé usilovali o znovuzavedení výuky náboženství jako věrohodné podstaty nauky.

            “Zachraňte čas; zachraňte sen,” napsal T. S. Eliot. Se zdravým rozumem a morální představivostí ještě zůstává možnost postavit se směle zmatkům této doby. Obnova pravé vzdělanosti, humanitní i exaktní; reforma mnoha oblastí veřejného života; znovuuvědomění si transcendentního řádu a přítomnosti někoho Jiného; projasnění koutů, v nichž se nacházíme – takové cesty jsou otevřené těm z nastupující generace, kdo hledají smysl života. Je možné, že před koncem dvacátého století se nám dostane Znamení; ať už však přijde či nikoliv, ti, kdo zbývají, musí bojovat s pošetilostmi této doby.