Když před čtyřiceti lety šéf čínských komunistů Teng Siao-pching nastolil kurz k tržním reformám, mnozí to vnímali jako pozoruhodný vývoj, který povede v Číně k prosperitě. Čína se tak měla stát zodpovědným partnerem v zahraniční politice a možná jednoho dne bude prosperující střední třída požadovat změny směrem k liberální demokracii.

Ani po masakru na náměstí Tchien-an-men svět tento optimismus neztrácel. Touto cestou k liberální demokracii se vydali i v jiných zemích východní Asie: autoritativní režim, ale tržní ekonomika, prosperující střední třída požadující nakonec podíl na moci (např. Jižní Korea či Tchaj-wan).

Jenže z těchto očekávání se naplnilo jen to první: tržní hospodářství vedlo k úžasné tvorbě bohatství. Nevedlo však k vzestupu střední třídy nezávislé na režimu a domáhající se podílu na moci, jak se tak stalo u ostatních zemí regionu. Proč? Protože u nich nebyla ekonomika plně ovládána politikou, na rozdíl od Číny, kde je spoluvlastníkem téměř všeho čínský stát, tj. Čínská komunistická strana neboli Čínská lidově-osvobozovací armáda.

Teng Siao-pching kdysi rozhodl, že čínský prezident a šéf Komunistické strany zároveň nesmí být ve funkci déle než dvě období, tj. deset let. Jeho dva nástupci to respektovali, nikoli však současný lídr Si Ťchin-ping, který časová omezení odstranil a je po Mao Ce-tungovi prvním doživotním vládcem. A s jídlem roste chuť: považuje se za novodobého císaře, jenž získal „mandát Nebes“, a moc utužil. Autoritářský režim se tedy postupně neliberalizoval, jak se čekalo, nýbrž stává se opět totalitním jako za Maa. Je to totalita brutální (např. proti Ujgurům, hlavně ženám, ale i vůči křesťanům a hnutí Falun kung) a zároveň i technologicky dokonalá – s totálním elektronickým sledováním všech obyvatel a tzv. systémem společenského kreditu, který vás za poslušnost vůči režimu odměňuje a za neposlušnost trestá a ničí vám živobytí.

Tuto elektronickou totalitu se režim snaží exportovat do zahraničí: jednak krade cizí technologie a jednak si pořizuje databáze co největšího počtu lidí na světě, včetně schopnosti elektronické identifikace obličeje.

V mezinárodních vodách Jihočínského moře zase staví umělé ostrovy, aby si pak celé moře nárokoval coby čínské výsostní vody. Tady Čína směřuje k ozbrojené kolizi se Spojenými státy.

Čínští diplomaté a velvyslanci dostali rozkazy chovat se v zahraničí co nejvíce asertivně, čti arogantně. Chovají-li se v souladu s diplomatickými normami, kariérní postup je nečeká; chovají-li se jako zástupci Říše středu (za jakou se Čína opět považuje), budou povýšení. Ale toto arogantní čínské jednání už přestřelilo: vyvolalo proti sobě koalici tak rozdílných zemí, jako jsou Indie, Singapur, Vietnam (ano, komunistický Vietnam), Austrálie, Tchaj-wan, Japonsko a USA s cílem mocenské choutky rudých mandarínů zadržovat.

Tchaj-wan je samozřejmě součástí historické Číny, stejně jako Mongolsko. Ale Tchaj-wan není a nikdy nebyl součástí Čínské lidové republiky. Od roku 1895, tedy posledních sto dvacet pět let, se mu z Pekingu vládlo jen v letech 1945–1949 – a čínští komunisté to nebyli. Kdysi formulka „jedna země dva systémy“ mohla dávat naději na mírové znovusjednocení, ale tento slib čínští komunisté v případě Hong Kongu už porušili. Když lidé na Tchaj-wanu vidí, jak čínští vládcové zatočili se svobodou v Hong Kongu, o žádné znovusjednocení s takovýmto režimem nestojí. A nelze se jim divit. Pro nás s naší historickou zkušeností platí, že postavit se na stranu Tchaj-wanu je nejen stát na straně svobody a lidských práv, ale dát jasně najevo, že nás čínští vládcové nezastraší a jejich arogantní jednání k ničemu nepovede. Čím dřív to pochopí, tím lépe i pro Čínu.

Vyšlo v Katolickém týdeníku