Média jsou ze své podstaty zkratkovitá. Nějaká událost se stane a je třeba se k ní okamžitě vyjádřit. Za den dva už je pozdě. Kdo tohle neví, má smůlu. Jako ředitelka střední zdravotnické školy v Ruské ulici v Praze, proslulé kauzou dvou muslimských studentek, údajně vyhozených kvůli nošení hidžábu. Až příliš pozdě se na webu školy objevilo její stanovisko. Je totiž docela zajímavé. 
Podle něj jedna ze studentek vůbec nezačala na škole studovat a druhá se sama rozhodla zanechat studia po dvou měsících, kdy chodila bez šátku. Je-li to tak a k žádnému vyloučení vůbec nedošlo, je to bouře ve sklenici vody. Bouře, která zjevně vyhovuje jen muslimským organizacím v ČR (to jsou vesměs ti, kdo se tváří tolerantně na setkáních o mezináboženském dialogu a zcela jiné věci říkají v mešitě) a různým užitečným idiotům (Vladimir Iljič mě jistě omluví za vypůjčení svého nesmrtelného termínu).

Vyjednávání potencionálních koaličních partnerů KDU-ČSL, ČSSD a ANO 2011 je zábavným dokladem politické korektnosti v praxi. Jedná se o něčem, o čem všichni vědí, o co jde, ale nikdo to neřekne nahlas. Jde samozřejmě o povinný poslední ročník školek. Všichni totiž vědí, proč a kvůli které skupině obyvatel je povinný poslední ročník školky ve hře (a přiznejme si, má to svůj smysl). Nikdo to ale neřekne. A aby se náhodou někdo necítil pozitivně či negativně diskriminován (protože tak i onak lze povinnou školku chápat), budou muset do školky asi všichni.

Když už jsme u oné utajené komunity, na její integraci se vydává poměrně dost peněz (vesměs neefektivně), pracuje s ní řada neziskovek (jak kdo efektivně) a přiživuje spousta samozvaných lídrů (velmi efektivně). Soukromí podnikatelé jsou v tomto případě vesměs symbolem zla – majitelé křiklavě chátrajících ubytoven, mající dobrý byznys ze státního příspěvku na bydlení.

Ale nemusí to být vždycky jen tak. Třeba v nejmenovaném městě v nejmenované nepříliš rozvinuté části naší jinak krásné vlasti nastal zvláštní úkaz. Někdy se tomu říká „win-win situation“. Tedy situace, ze které mají prospěch všechny strany. Představte si chátrající nemovitost plnou nepřizpůsobivých občanů. Do budovy teče, protože chybí okapy. Stěny vlhnou, protože ne všichni při dešti zavírají okna. Smrad, nepořádek…a samozřejmě dluhy na nájemném. Stačilo ale nasadit metodu cukru a biče. Každý nájemník dostal možnost splátkového kalendáře s tím, že si může část dluhu odpracovat. Dostal potřebný materiál a vybavení a mohl se pustit do oprav. Nejvlivnější nájemník byl jmenován správcem, za což dostal slevu na nájemném. A světe, div se, ono to funguje. Ti údajní chroničtí nemakačenkové dokázali dát dům do obyvatelného stavu a nájemníci se chovají víceméně slušně. To, o co se jinde pokoušejí s evropskými dotacemi, šlo tady jen díky jednomu podnikateli, který na tom (a zaslouženě) vydělává.

Projekt založený na přízemním – ovšem trvalém -motivu (zisku), může zjevně fungovat lépe než dobře míněné projekty dobročinné. Majitel nemovitosti má totiž vpravdě dlouhodobý zájem na tom, aby vše fungovalo. Aby dům nespadl a jeho nájemníci se chovali elementárně slušně a platili nájem. Ten zájem má na deset, dvacet, třicet let. Sebelépe míněné grantové projekty trvají rok, dva, tři…Pak většinou končí a několikaletá práce většinou zmizí v propadlišti dějin za pár týdnů či měsíců.

Vyšlo v Lidových novinách 19.11.2013