Z anglických originálů I. Kristol: American Conservatism 1945-1995, The Public Interest, No. 121, Fall 1995, s. 80-91; I. Kristol: Neoconservatism: The Autobiography of an Idea, Book Summary, American Enterprise Institute, October 1995; N. Podhoretz: Neoconservatism: A Eulogy, Commentary, Vol. 101, March 1996, No. 3, s. 19-27,
přeložil Luděk Bednář.

Verše J. Miltona v textu N. Podhoretze jsou citovány z překladu Jarmily Urbánkové, který vyšel v roce 1996 v nakladatelství Arca JiMfa Třebíč.

Americký konzervatismus 1945-1995

Irving Kristol

I.

Čtvrtletník Public Interest se zrodil dávno předtím, než byl vymyšlen termín “neokonzervativní” a bude, doufám, existovat a působit ještě v době, kdy už se tento termín stane historickým pojmem. Možná ta doba nadchází dnes, kdy pojmy “konzervativní” a “neokonzervativní” splývají téměř k nerozeznání. Rozdíl však přece jen ještě nezmizel úplně – vyvstává např. znovu, jsou-li zmiňovány názory Jeane Kirkpatrickové na zahraniční politiku. Je tedy možná příhodná chvíle ohlédnout se nazpět a vymezit roli, již neokonzervatismus a zejména časopis Public Interest sehrály v dějinách amerického neokonzervatismu od druhé světové války. (Zcela jiný, byť stejně důležitý esej by bylo možné sepsat o jeho roli v poválečném americkém liberalismu.)
Za toto půlstoletí americký konzervatismus podle mého názoru prošel třemi stadii.
Prvním stadiem byla obnova toho, co by se dalo označit za tradiční konzervatismus, soustředěný kolem čtrnáctideníku Williama F. Buckleyho National Review. Jeho cílem bylo vytvořit Republikánské straně nový program, aby se z ní stal solidní konzervativní politický nástroj. To vedlo v roce 1964 k nominaci Barryho Goldwatera na republikánského prezidentského kandidáta a k následnému volebnímu debaklu. Důsledkem porážky však bylo upevnění a rozšíření vlivu konzervativců v Republikánské straně. Není to tak paradoxní, jak by se mohlo zdát. Koneckonců srovnatelná porážka McGoverna v roce 1972 vedla k tomu, že levicové křídlo amerického liberalismu, jehož kandidátem byl, získalo kontrolu nad Demokratickou stranou. Vnitrostranická dynamika může být daleko důležitější než výsledek voleb, na něž je přirozeně zaměřena pozornost veřejnosti a sdělovacích prostředků.
Druhým stadiem byl vliv neokonzervativního tlaku. Původně se tento impuls snažil nalézt politický prostor v Demokratické straně, ale v polovině sedmdesátých let již bylo zřejmé, že toto očekávání se zřejmě nenaplní, a pomalu se dal do chodu postupný, často váhavý obrat k Republikánům. (Dodnes existuje pár demokratických neokonzervativců, z nichž většina by dnes klidně volila Republikány.) Časopis Public Interest byl centrem onoho neokonzervativního impulsu, i když podstatný díl jeho účinnosti plynul také z jeho vlivu na mladé redaktory Wall Street Journal. Neokonzervatismus se v mnoha různých ohledech lišil od tradičního konzervatismu, ale vlastní program neměl. V podstatě šlo o to, aby Republikáni přestali vést defenzivní politiku, aby začali pohlížet dopředu víc než nazpět. Někteří z nás si troufli navrhovat, aby strana začala být “ideologičtější”, ačkoli “ideologie” není právě pojem, který by americkým uším zněl libě. Nakonec byla myšlenka aktivistického “programu” republikánským politickým myšlením stále více přijímána a působila jako “ideologie”, i když ve zvláštním americkém pragmatickém smyslu. Podstata nějakého specifického programu možná s neokonzervatismem nemá co do činění, ale pohyb ducha ano.
Třetím stadiem byl v posledních desetiletích vznik politického konzervatismu, založeného na religiozitě a vztahujícího se k morálce. To může být v dlouhodobé perspektivě to nejdůležitější. Přestože sdělovací prostředky stále zobrazují religiózní konzervativce jako agresivní fanatiky, ve skutečnosti byla jejich motivace především defenzivní. Byla to reakce na populární antikulturu, na doktrinářský sekularismus Nejvyššího soudu a na vládu, jež zvyšuje daně a z veřejného vzdělání odstraňuje každou stopu morálky a religiozity. Šlo to tak daleko, že vláda podporuje všechny typy aktivit a programů, které urážejí tradiční morálku. Reakcí bylo, že náboženská víra byla stále silnější a rozšířenější, zvlášť mezi evangelikálními protestanty, a možná má nyní svou vlastní dynamiku. Lze si docela dobře představit, že Spojené státy kráčejí k hořkému a trvalému Kulturkampfu, jenž by mohl zvrátit konvenční přístup k tomu, co je a co není politické.
Podívejme se na vývoj poválečného konzervatismu očima neokonzervativce.

II.

Když byl v roce 1955 založen čtrnáctideník National Review, považoval jsem ho za výstřednost na ideologické mapě – zdálo se, že je úplně mimo dobu. Zásadně pokračoval v polemice s Rooseveltovým New Deal, která charakterizovala americký konzervatismus, ztělesněný Republikánskou stranou, ve třicátých a čtyřicátých letech. Byl jsem dítětem krize a dopalovalo mě divadlo, které jsem viděl kolem: nečinné továrny, nevyužívané zdroje, obrovská nezaměstnanost. Nebyl jsem schopen brát vážně zdánlivě slepou víru ve “svobodné podnikání”, které bylo první zásadou National Review. Považoval jsem toto hledisko za irelevantní, což si tehdy myslel kdekdo, aspoň “kdekdo” z těch, které jsem znal nebo četl.
Na některé aspekty konzervativního poselství jsem byl zajisté citlivý dokonce i tehdy. Přestože jsem byl liberál, nebyl jsem nikdy zamilovaný do přesvědčení, která zakládala ortodoxně liberální pohled. Vždycky jsem byl nakloněn trestu smrti. Nikdy jsem nevěřil, že kriminalitu lze “vyléčit” terapií. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že modlitba ve škole má velký smysl. Byl jsem přesvědčen, že “základní vzdělání” – to bezmyšlenkovité učení nazpaměť a papouškování – poskytuje mladým lidem nejlepší příležitost, aby se skutečně něco naučili. Zastával jsem názor, že “sexuální volnost” je absurdní, ať se skrývá v jakémkoli převleku. Ideál “světa bez válek” jsem pokládal za utopický a “budování bezpečného světa pro demokracii” za marné snažení. Mohl bych tedy směle prohlásit, že bych byl uvítal vznik konzervativního časopisu, který by byl přemýšlivý (v tradicích Burka a Tocquevilla) a který by pomohl zvyšovat úroveň veřejné debaty a kultivovat ji. Dnes mám podezření, že bych byl uvítal konzervativní časopis, který by nebyl zrovna moc útočný vůči liberálnímu cítění, časopis, který by si nekladl za cíl zničit liberalismus, ale doplňovat ho.
National Review takový samozřejmě nebyl. Byl ve svých protiliberálních polemikách neomalený, dokonce vulgární. V jeho vysoké vášnivosti bylo něco akademického (studentského, mám-li být také neomalený) a jeho celkový tón byl antiintelektuálský. Především se mi zdálo, že ve svém obecném anti-etatismu a zejména v pohrdání sociálními reformami zjednodušuje. Lze stěží pochybovat, že tento anti-etatismus v mnoha lidech – a dokonce v mladých lidech – probouzel dřímající zápal proti New Deal. Už deset let předtím naznačila možnost takového oživení kniha Friedricha Hayeka Cesta k nevolnictví. Já jsem ji však nečetl, a i když jsem dospěl k obdivu vůči jeho pozdějším pracím o politické filosofii a intelektuálních dějinách, nečetl jsem ji dosud. Nikdy jsem totiž ani na vteřinu nevěřil, že by se americký národ dal svést či přinutit, aby po takové cestě kráčel. Domníval jsem se, že onen anti-etatismus je jistým druhem politické hysterie, a jeho reakci na New Deal jsem pociťoval jako extrémní. Proto jsem National Review jako politický časopis nebral vážně.
Ukázalo se, že to byla chyba – taková chyba, jaké jsou intelektuálové náchylní v politice dělat. Stále dokola opakujeme, že ideje mají své důsledky, což je jistě pravda, ale máme přitom na mysli ideje složité, hluboké a dobře formulované. Snadno přehlížíme skutečnost, že prosté myšlenky, spjaté s nadšením a organizací, mají také své důsledky. National Review byl součástí širšího hnutí, jež vytvořilo instituce, které zformovaly několik tisíc mladých konzervativců ani ne tak proto, aby vyrazili hlásat evangelium, jako proto, aby vstoupili do Republikánské strany a ovládli ji. To se jim v následujících deseti letech skvěle podařilo. Výsledkem bylo, že v roce 1964 se stal kandidátem Republikánů Goldwater a nikoli Nelson Rockefeller. Ani Goldwaterova porážka nic nezměnila na skutečnosti, že liberální republikanismus utrpěl smrtelnou ránu a křídlo stranického “establishmentu” na východním pobřeží se podrobilo převaze křídla konzervativního. Nixonova léta byla trýznivou dobou přechodu a pro mladé konzervativce v jeho administrativě to byla katastrofa, kurs však už byl nastolen. Idol National Review Ronald Reagan zvítězil ve volební nominaci Republikánů v roce 1980 a dnes jsou Republikáni, i přes mezidobí George Bushe, nepochybně konzervativní stranou. Ale jakou konzervativní stranou? Od raných padesátých let se toho hodně stalo a konzervatismus National Review v mnohém změnily a přetvořily nové proudy konzervativního myšlení.

III.

Jedním takovým proudem bylo to, čemu se začalo říkat “neokonzervatismus”. Jeho původ lze před třiceti lety vystopovat v založení čtvrtletníku Public Interest. Ne snad že by zakladatelé časopisu byli měli nějaký takový politický cíl – v roce 1965 jsme všichni byli svým způsobem liberálové. Ukázalo se však, že většina z nás byli liberálové, kteří chtěli hrát nějakou roli v konzervativním oživení.
Nějakých deset učenců a intelektuálů, kteří tvořili jádro nového časopisu, bylo nespokojeno s liberálními trendy oné doby, ale konzervatismus National Review nás vůbec nezajímal. Zdrojů naší nechuti bylo mnoho, ale to hlavní, co tvořilo zásadní přehradu mezi námi a jimi, bylo jejich prvořadé (jak jsme to vnímali) nepřátelství k New Deal. Byli jsme děti krize, většina z nás pocházela z nižší střední třídy nebo z dělnických rodin, mnozí z nás byli městští Židé, pro které byla třicátá léta roky zoufalství, a tak jsme přinejmenším k duchu New Deal – ne-li k celému jeho programu a politice – pociťovali určitou loajalitu. Nechápali jsme, že v něm šlo o jistý druh etatismu, ani že představuje nějakou hrozbu americké demokracii. Jeden z “otců zakladatelů” James Q. Wilson nedávno (22. 5. 1995) napsal do časopisu New Republic:
“Americký liberalismus je jiný, jako je Amerika obecně jiná. Liberalismus tady vytvořil New Deal, ale navazoval na Progresivistické hnutí – a na rozdíl od liberalismu mnoha evropských národů nikdy vážně nepřijal myšlenku znárodnění velkého průmyslu, leda příležitostně, a i tehdy bez výrazného přesvědčení o nutnosti nějakého velkého přerozdělení příjmů; jen koketoval s centrálním hospodářským plánováním. Byl vytvořen zaopatřovací stát, ale ve srovnání se zaopatřovacím státem mnoha jiných průmyslových zemí nabízela jeho americká verze méně štědré podpory nezaměstnaným, neposkytovala žádné dětské přídavky a omezovala státem podporovanou lékařskou péči válečným veteránům nebo starým a velmi chudým lidem.”
Všichni jsme pomýšleli na to, jak tento zaopatřovací stát znovu rekonstruovat – byli jsme napravovatelé společnosti, nebyli jsme oponenti zaopatřovacího státu, jen jeho umírnění kritikové. V době, kdy se zaváděly velké společenské programy, jsme se začali pomalu a váhavě distancovat od nejnovější podoby oficiálního liberálního programu.
Nezapůsobily na nás však jen velké společenské programy. Zeitgeist šedesátých let byl, podíváme-li se na něj zpátky, skutečně úplně bizarní. Např. “automatizace” byla hlavním strašákem, stejně jako z ní vyplývající perspektiva “společnosti mačkající tlačítka”, ve které by si dělníci užívali volného času, který ovšem nebyli připraveni trávit. Fordova nadace a jiné módní instituce uspořádaly spoustu konferencí a sponzorovaly mnoho knih o “problému volného času” a prezident Johnson sestavil komisi pro automatizaci. V této komisi byl naštěstí také Daniel Bell, který společně s Robertem Sollowem z Massachusettského technologického institutu dal dohromady rozumnou zprávu. Zkušenost s příšerou Automatizace Volného Času přivedla Daniela Bella i mne k úvaze o založení Public Interest. Měli jsme naléhavý pocit, že je nezbytné vytvořit nějaký prostor pro střízlivé uvažování, přestože je právě nesmírně populární tak obrovitý nesmysl.
Public Interest měl od začátku skeptický, pragmatický a melioristický tón. Zejména nás provokovalo, jak rozsáhle jsou přijímány levicové sociologické ideje, které obsahoval program války s chudobou. Nejnechvalněji proslulou ideou byl v tomto směru “Program společenské akce”, který měl mobilizovat chudé, žijící ve městech, zvláště pak černé chudé, aby doslova “vzali radnice útokem”. Receptem na léčbu chudoby měly být militantní politické akce, dokonce revoluční politické akce, jejichž výsledkem by bylo přerozdělování příjmů a bohatství. Tato myšlenka, kořenící už u jakobínů za Francouzské revoluce, byla nejspíš nejpopulárnější a nejškodlivější vírou posledních dvou století; deformovala očekávání a zničila hospodářství mnoha zemí třetího světa. My v Public Interest jsme chudobu znali z první ruky, zatímco autoři “Války s chudobou” většinou pocházeli z vyšší střední třídy a naprosto opovrhovali myšlenkou, že pozvolna se zvyšující ekonomický růst přináší stále víc ekonomických příležitostí, ač tomu skutečnost nasvědčovala. Náš postoj nacházel překvapivou odezvu na nečekaných místech.
Bylo to proto, že většina z nás se zabývala sociálními vědami a nejlepším úkolem společenských věd je, jak tvrdí Patrick Moynihan, vyvracet nesprávnou společenskou vědu. Žijeme ve věku, kdy se úloha “expertů” přeceňuje, a poznatky společenských věd uveřejňované v Public Ineterst měly své účinky. Ve skutečnosti mohl člověk dospět k témuž závěru, ať vyvozoval důsledky ze studia historie, nebo jen pozoroval současnost – nikoli lidi potácející se v chudobě, nýbrž lidi, kterým se podařilo z této chudoby vymanit, lidi, mezi kterými jsme se pohybovali. To však nebyl ten typ svědectví, který by vyhledávali lidé z komisí Kongresu nebo ze sdělovacích prostředků.
Public Interest hovořil svou střízlivou řečí napřed v nákladu dva-tři tisíce výtisků, a kolem nás se děla spousta neblahých věcí – to nás utvářelo a my jsme byli stále konzervativnější, než jsme původně zamýšleli. Jednou z takových věcí byly studentské bouře pozdních šedesátých let – vzpoura, zaměřená v první řadě proti liberálnímu profesorskému sboru (malá menšina konzervativních profesorů byla většinou ignorována). Ten útok mnoha liberálním profesorům připomněl, že jejich liberalismus má své meze, za nimiž leží některé úplně konzervativní náhledy na povahu autority obecně a na univerzitě obzvlášť. Neexistuje nic, co by v centristické většině pomohlo lépe probouzet umírněné myšlenky, než jsou utopické pitomosti extrémní levice – Lenin to nazýval “dětská nemoc levičáctví”. Z těch střízlivějších úvah se nutně musely druhotně vyvinout úvahy o hlubším smyslu střízlivosti a umírněnosti. Právě v těchto druhotných úvahách se za daných souvislostí a v dané situaci vždycky projevily konzervativní modifikace původního liberalismu.
Studentské bouře byly pochopitelně úzce spjaty s nastupující antikulturou, jejímž cílem bylo unáhleným a neomaleným způsobem skandalizovat a delegitimovat vládnoucí liberalismus. Liberální profesoři a intelektuálové, kteří se tehdy rádi považovali za “velmi otevřené”, byli přece jen šokováni. Jedna věc je teoreticky schválit historické, sociologické a psychologické studie, ukazující, že naše konvenční rodinná struktura není tak univerzální a že je zatížena větším množstvím “kulturních pout”, než jsme si uvědomovali. Něco podstatně jiného je ovšem vidět, jak naše vlastní děti přitahuje sexuální promiskuita, drogy a sebevražda. Liberální profesorský sbor a mnoho příslušníků intelektuální komunity vždycky udržovalo odstup od “buržoazní společnosti” a pokoušeli se být “objektivní” vůči buržoazním zvykům. Teď mnozí z nich přišli na to, byť ne právě rádi, že vlastně vždycky buržoazní byli.
Public Interest brzy nebyl sám. Měsíčník Commentary, který dlouhá léta koketoval s levicí, udělal ostrý obrat neokonzervativním směrem. A ještě důležitější bylo, že do Wall Street Journal přišel jako vedoucí komentářového oddělení Robert Bartley. Rychle spojil dosavadní běžné anti-etatistické postoje listu s neokonzervativní kritikou soudobého liberalismu. Tyto tři sdělovací prostředky se najednou staly jakousi národní silou a politikové i komentátoři jim začali věnovat pozornost.
Co to bylo za sílu? Dokonce ani v retrospektivě nelze tuto otázku prostě a jednoduše zodpovědět. Řekl bych, že neokonzervativní “hnutí” (to je ovšem vzhledem k jeho rozměrům poněkud nadsazený pojem) se vyznačovalo třemi charakteristickými rysy. Zaprvé mělo odlišné politické zabarvení. To byl jistě důsledek našeho liberálního dědictví, jež nás předurčovalo k tomu, abychom pohlíželi dopředu, rozhodně ne k zarytosti a zpátečnictví. Jednou jsem napůl v žertu poznamenal, že neokonzervativcem může být jen ten, kdo má dobrou náladu bez ohledu na to, jak špatně to se světem právě vypadá. V Americe je úspěšnou politikou vždycky politika naděje, což je moment, který v případě tradičního amerického konzervatismu chybí. Ten, kdo směřuje k vítězství, ať už v politice nebo ve sportu, se má považovat za vítěze. Pro konzervativní menšinu v opozici je vždy velkým pokušením zaujmout patetický postoj toho, kdo prohrává, přestože má pravdu.
Za druhé, náš přirozený pud byl melioristický. Od začátku jsem dbal pokynů svého vydavatele v Commentary Elliota Cohena, že se nedá jen kritizovat. Přestože byl Public Interest kritický k Velké společnosti, vždy navrhoval alternativní reformy či legislativní řešení, jež by ke kýženým cílům vedly bezpečněji a bez neblahých účinků. Tradiční konzervatismus se svým důrazem na anti-etatismus toto neměl ve zvyku. Tento rozdíl měl co dělat i se skutečností, že v řadách tradičních konzervativců bylo mnoho významných ekonomů a ekonomika je věda především o limitech, je to takový velký podnik, který říká “ne”. Mezi kmenovými společenskovědními odborníky kolem Public Interest ekonomové nebyli. (Přišli později, když jsme se “vyučili”.) To vysvětluje můj spíše přezíravý postoj k rozpočtovému deficitu a jiným monetárním či fiskálním problémům. Já jsem jako úkol viděl vytvořit novou většinu, která by samozřejmě byla většinou konzervativní a získala by převahu v Republikánské straně – prioritou byl politický výsledek a nikoli výčet chyb, jichž se dopouští vláda.
Za třetí, neokonzervativci – alespoň ti newyorští – pocházeli z intelektuálního prostředí, v němž se braly velmi vážně velké ideje – to jest ideje s filosofickým nebo ideologickým rozměrem. V prvních letech neokonzervatismu to mělo jen malý význam, ale začalo to být velmi důdležité, když jsme dospěli do třetího stadia poválečných konzervativních dějin, tedy do stadia, kdy se religiózní konzervatismus stal v americké politice aktivní silou.

IV.

Nábožensky založený konzervatismus se ve Spojených státech nestal aktivní silou kvůli religiozitě ani kvůli konzervatismu. Jeho aktivitu vyprovokoval militantní liberalismus a s ním spojený militantní sekularismus. Právě tento liberalismus a sekularismus ovládl v poválečných letech Demokratickou stranu, vzdělávací aparát, sdělovací prostředky, právnické školy, soudnictví, bohoslovecké školy, katolické biskupy a vedení hlavních protestantských denominací. Dá se to říci i tak, že si miliony amerických křesťanů, kteří se shodou okolností většinou hlásili k Demokratům, jednoho dne uvědomili, že jsou izolovaní a nemohou nic dělat. Přirozeně si přáli, aby se z jejich dětí stali dobře vychovaní křesťané, ale zjistili, že autorita, kterou by u svých dětí měli mít, je podryta a že si ji uzurpoval agresivní sekulární liberalismus, jenž ovládl náš veřejný vzdělávací systém a populární kulturu. Když se podívali na americké vysoké školy, viděli, že tam homosexuální a lesbické organizace volně šíří mezi studenty svou literaturu, ale náboženské organizace ne. Viděli, jak se nezletilým teenagerům rozdávají kondomy, zatímco Nejvyšší soud zakázal ve třídách vyvěsit Desatero. A tak se vzbouřili a udělali to jediné, co jim zbývalo – začali se politicky organizovat. Tím, že to udělali, odstartovali v americké politice a v americkém životě nedozírné změny.
Konzervativní křesťané začali nevyhnutelně hledat styčné linie s tradičními konzervativci, neboť jejich nepřátelé byli totožní – liberální vláda, levicově liberální vzdělávací aparát a soudnictví zpitomělé liberálními dogmaty. Ale toto spojenectví fungovalo hladce jen po určitý bod. Potíž byla, že jakmile přišlo na morálku a společenské problémy, jež pobuřovaly křesťanské konzervativce, měl tradiční konzervatismus, zejména jeho složky ovládané čistě ekonomickým konzervatismem, sklon k libertarianismu, ba dokonce k sekularizaci. Mezi typem “svobody”, která je drahá ekonomickým konzervativcům a vůdcům podnikatelské komunity, a “svobodou v řádu”, jakou má na mysli kterékoli seriózní náboženství, je totiž podstatný rozdíl. Tento rozpor vyšel najevo ve Federálním výboru pro média u lidí, jmenovaných Ronaldem Reaganem: byli zapálení pro neomezování svobody sdělovacích prostředků, ale zůstali lhostejnými k otvírání dveří pornografii. Stejný rozpor dnes bije do očí uvnitř Republikánské strany, již od dob války Severu proti Jihu ovládali ekonomičtí konzervativci.
Křesťanští konzervativci kupodivu usoudili, že se snáz domluví a shodnou s neokonzervativci, z nichž mnoho vycházelo z intelektuálního zázemí a prostředí, jež kritizovalo víc liberalismus než “etatismus”. Hlavním problémem křesťanských konzervativců byla především neokonzervativní kritika zaopatřovacího státu, jenž korumpuje ty, o které se stará, tedy kritika poněkud jiná než tradiční konzervativní důraz na mrhání penězi daňových poplatníků, z nichž se sociální reformy platí. Podobně to bylo s obtížnými podmínkami moderní rodiny – ty byly v hlavním zájmu jak sekulárních neokonzervativců, tak křesťanských konzervativců ještě dřív, než se staly populárním konzervativním tématem. Dnes už na tom všem příliš nezáleží, poněvadž od zvolení Ronalda Reagana se neokonzervatismus a tradiční konzervatismus prakticky sloučily. Ani termín “neokonzervativec” se příliš nepoužívá, protože se vejde do rozšířeného významu pojmu “konzervativec”. Dnešní tradiční libertariánští ekonomicky zaměření konzervativci jsou ovšem pořád dost silní, aby vítězili v lokálních nebo republikových volbách a ovládli Senát Spojených států. To je zdrojem trvalého znepokojení křesťanských konzervativců.
Asimilace křesťanských konzervativců do amerického konzervatismu je tedy vlastně ještě pořád v počátečním stadiu, což vytváří zneklidňující napětí. Do jisté míry je to tím, že křesťanský konzervatismus je “hnutí”, prostě to není politická strana – a jako všechna ostatní hnutí má různé frakce, z nichž některé spíš předvádějí pevnost své křesťanské víry, než aby prosazovaly svůj politický vliv. Jistou míru vlivu má také sekulární charakter podnikatelské vrstvy, která právě neoplývá čtenáři Bible, ale zato pevně svírá ve svých kleštích jak politickou představivost Republikánů, tak i jejich finanční zdroje. Je dokonce možné, že křesťanský konzervatismus se rozdrolí do nových politických stran. Běžná politická moudrost spjatá s naším systémem dvou stran by předpokládala, že to znamená politický zánik křesťanského konzervatismu. Je to možné. Je však také možné, že systém dvou stran tu s námi nebude navždy, přestože je v našich dějinách pevně zakořeněn.
V každém případě myslím, že by byla nejspíš chyba zaměřit se úzce na roli křesťanského konzervatismu v americké politice. Znovu zrozený křesťanský impuls je především impulsem religiózním, který vypadá dobře mimo jakýkoli politický horizont. Mám pocit, že tento impuls bude s dalšími lety růst, ať už bude mít křesťanský politický konzervatismus štěstí nebo ne. Prožívali jsme století nejextrémnějšího hédonismu, neuznávání mravních zákonů, osobního i sexuálního individualismu, bezuzdné nemorálnosti, a nikdo, kdo si dal práci přečíst si něco o historii, by neměl být překvapen, kulminuje-li toto století určitým výbojným religiózním procitnutím. Vzestup křesťanského politického konzervatismu se může ukázat předehrou k něčemu daleko důležitějšímu, co nabídne náboženství místo v americkém životě včetně života veřejného. Nikdo nemůže předvídat, jakou podobu tento obnovený religiózní impuls na sebe vezme. Můžeme se všichni dočkat šokujících překvapení.

Neokonzervatismus: autobiografie jedné ideje

Irving Kristol

Kniha stejného názvu jako tento článek je především antologií četby o politice, ekonomice, kultuře a náboženství, již napsal zakladatel intelektuálního hnutí, známého jako neokonzervatismus. Kniha začíná dlouhými autobiogarfickými memoáry, z nichž část přetiskujeme.

Existuje geneze něčeho takového, jako je předpona “neo”? Kladu tuto otázku proto, že podívám-li se nazpět na vývoj svých názorů, zaráží mne, že všechny lze označit za “neo”. Byl jsem neomarxista, neotrockista, neosocialista, neoliberál a nakonec neokonzervativec. Zdá se, že žádná ideologie ani filosofie nebyla s to postihnout celou realitu tak, abych s tím byl spokojen. Vždycky tam bylo něco, co mou oddanost zchladilo.
Jedno “neo” však mě provázelo celý život a pravděpodobně souvisí s kořeny všech ostatních. V náboženských názorech (i když ne v dodržování náboženských předpisů) jsem byl vždycky “neoortodoxní”. Je to pro mne trochu záhadné, protože nic z mého náboženského zázemí k takovému přístupu nesměřovalo. Pravda, domov mých rodičů v Brooklynu byl ortodoxně židovský, ale jen na pohled – víra, zdá se mi, s tím neměla co dělat. Otec chodil do synagogy jen jednou za rok na velké svátky, matka tam nechodila nikdy, přestože domácnost vedla přísně košer. Všímali jsme si i ostatních židovských svátků, ale nikdy jsme je “neslavili”. Z domova jsem si neodnesl naprosto žádné židovské vzdělání a ani se mi nezdálo, že by se moji rodiče byli nějak zvlášť starali o to, abych dodržoval náboženské předpisy. Sice mě svědomitě posílali do staromódní ješivy, vždycky dvě odpoledne v týdnu a v neděli ráno, takže jsem se naučil číst modlitební knihu a dospěl jsem k bar micva. Také jsme tam četli prvních pět knih Bible v překladu z hebrejštiny do jidiš – ani jeden z těch dvou jazyků jsem neznal. (Moji rodiče mezi sebou mluvili v jidiš, ale s dětmi jen anglicky.) Pečlivě jsem se výuky účastnil, naučil jsem se hebrejsky číst a opakovat překlady v jidiš. Disciplína byla přísná – když jsme se chovali nějak nevhodně, rabbi nám přikázal vstát a uštědřil nám štiplavý políček. Učil nás také nenávidět goje a odplivnout si, kdykoli půjdeme kolem kostela.
Někteří z mých nejbližších přátel už desítky let – a dodnes – hlasitě vyzvídají, zda skutečně věřím v Boží existenci. Moje žena Bea mi říkává, že si ji kdysi v padesátých letech můj učitel Sidney Hook, jehož jsem uctíval, vzal při několika příležitostech stranou a položil jí právě tuto otázku. Jako pragmatik a racionalista nechápal, jak je to možné. Otázka má samozřejmě háček – ona ta existence při normálním užívání pojmu totiž není božský atribut. Příhodnější by byl onen záhadný pojem bytí. Také se nedá říci, že religiózní člověk “věří” v Boha, on má víru v Boha. Vztah člověka k Bohu je existenciální, nikoli racionální. Jak jsem se později dozvěděl z četby Kanta, čistým rozumem se nikdy nedostanete mimo tento čistý rozum. Čím víc se však modlíte, tím pravděpodobnější je, že získáte víru. Proto jsou děti spíš vedeny k tomu, aby se modlily, než aby se jim vysvětlovaly “důkazy” Boží existence.

Intelektuální vlivy

Dvěma mysliteli, kteří měli později největší vliv na mé myšlení, byli Lionel Trilling ve čtyřicátých a Leo Strauss v padesátých letech. Trilling byl podle dnešních pojmů skeptickým liberálem, Strauss skeptickým konzervativcem. Trilling byl elegantní a bystrý literární kritik, Strauss vlivný germánský superinteligentní politický filosof. Skepticismus obou šel až k samým kořenům moderního liberalismu a moderního konzervatismu.
Dosud si živě vybavuji, jak jsem v časopise Partisan Review četl Trillingovy eseje, později uveřejněné pod názvem Liberální představivost. Zapůsobily na mne silou zjevení. I když jsem tehdy měl načteno mnoho moderních autorů – D. H. Lawrence, T. S. Eliota, W. B. Yeatse, Franze Kafku i Faulknera, nikdy mě prostě nenapadlo, že jejich vize nejsou slučitelné s převládajícím socialistickým a liberálním postojem, jaký sdíleli všichni newyorští intelektuálové – skupina, kterou jsem pokládal přímo za Sanhedrin moudrosti a vnímavosti. Ukázalo se, že ona “modernost” není vůbec jednotná – umělecká vnímavost a politické názory byly v konfliktu. Ale řeknu to jinak: metafyzika moderního “avantgardního” umění a metafyzika moderní “pokrokářské” politiky byly navzájem ve sporu. Nabízenou metafyzickou kličku jsem vzal skutečně velmi vážně. Žádná politika, jak jsem to chápal, nebyla životaschopná, pokud ji její vlastní kultura radikálně vyvracela. Moje “neo” součást byla povzbuzena a podnícena.
Trilling strávil zbytek života tím, že se pokoušel smířit “reakcionářský” modernismus v literatuře se sekulárním liberalismem. Nebyl to věřící člověk, ale jeho vztah k velké literatuře byl určitým typem náboženského vztahu – právě tak tomu bylo s Matthewem Arnoldem, kterého tolik obdivoval. Jeho “velké knihy” pro něj měly biblickou autoritu; ostatně Bible mezi ty velké knihy patřila. Jeho arnoldiánský liberalismus ho držel stranou od “pokrokářského” liberálního společenství. Poté, co napřed flirtoval s levicí, bylo o Lionelu Trillingovi jisté jedině to, že nebyl v doslovném politickém významu “pokrokářský” – v politice ani ve vzdělání, v kulturních záležitostech ani v životních způsobech a morálce. Tehdy neexistovala žádná konzervativní intelektuální komunita, jež by stála za pozornost, a tak Trilling zůstal až do konce skeptický, neobvyklý liberál, kterého jeho studenti mohli v pozdějších letech klidně označit za “konzervativce”. Jeho životu a myšlení to propůjčovalo jistý patos, ale byl to patos, který nikdy neměl blízko k patetičnosti. Jeho jasná inteligence byla vždycky pronikavá, ať roky míjely, jak chtěly, a dokázal si poradit s disharmonií provázející jeho obdivné psaní o Jane Austenové či dokonce o Kiplingovi místo o D. H. Lawrenceovi či Kafkovi.
Leo Strauss – “Pan Strauss”, jak mu říkali jeho studenti a jak o něm studenti mluví dodnes – pocházel z jiné planety. Německý židovský emigrant, který studoval středověkou židovskou a arabskou filosofii, byl celou svou podstatou filosofem – právě takovým filosofem, jakého satiricky líčí populární literatura. Tento člověk, naprosto bezmocný v čemkoli praktickém, byl autorem velmi obtížných a složitých textů. Muž studia a meditací, racionalista, který dohnal rozum až na samé hranice, nebyl žádný “intelektuál” – to byla vrstva, pro niž měl v nejlepším případě tolerantní pohrdání. (Nepřekvapilo by mne, kdyby byl v životě nečetl ani řádek od Trillinga.) Po několika letech na New School odešel v roce 1949 na University of Chicago, kde se stal nejvlivnějším učitelem. Jeho studenti – těch několik málo vyvolených, kteří mu sedali u nohou – se stali “straussovci”, i když by bývali byli raději známi jako “političtí teoretikové”. (Jedním z těchto studentů byl můj drahý přítel, zesnulý Martin Diamond, který mi pomohl pochopit, co byl Strauss zač.) Právě studenti Leo Strausse vyučili další generaci politických teoretiků, z nichž mnozí přesídlili do Washingtonu. Akademický svět pozitivistické politické vědy byl totiž ke Straussovi a “straussovcům” čím dál nepřátelštější, a to dokonce i tehdy, když tento způsob uvažování prosákl dolů k početnějším “několika vyvoleným”. Pochopitelně – Strauss se nikdy neskrýval s opovržením vůči tomu, čemu jeho současníci říkali “politická věda”.
Setkání se Straussovým dílem vyvolá intelektuální šok, jaký člověk zažije jen jednou za život. Obrátil totiž intelektuální vesmír vzhůru nohama. Člověk si náhle uvědomí, že se na historii západního politického myšlení dívá obráceným dalekohledem. Místo aby na ni shlíželi dolů z vysoké zvýhodněné pozice naší “pokrokové” éry, učil Strauss své studenty, aby se na modernitu podívali očima “starověku” a předmoderny a aby přijali předpoklad, že tehdy byli lidé moudřejší než my a měli hlubší vzhled do věcí. Čte-li člověk předmoderní myslitele, má se pokusit chápat je tak, jako sami sebe chápali oni, nemá se snažit jim rozumět lépe, než si rozuměli oni. Navíc je člověk čte, aby lépe porozuměl sobě, výtvoru moderní doby – aby si porozuměl lépe, než to dokáže sám od sebe. V boji mezi “starým” a “moderním” stál Strauss jednoznačně na straně “starého”.

Válka a mír

Pak následovala moje vojenská zkušenost (byl jsem v západní Evropě jako infanterista), která na mne měla také významný a celkově příznivý vliv. Stříleli na mne, ale netrefili mne a já sám jsem se ve zmatku toho, co historikové později nazývají “bitvy”, také podílel na střílení, i když dost pochybuji, že bych byl někoho nebo něco trefil. Když v Evropě nadešel Den vítězství, odvezli mne do Marseille, abych se nalodil a plul na Dálný Východ, kde jsem měl pomáhat při dobytí Japonska. Byla však svržena atomová bomba a lodi nevypluly. Moje válečná zkušenost v Německu zafungovala tak, že mne připravila o jakékoli zbytky antiautoritářských sentimentů (ostatně byly vždycky slabé, myslím si dnes), které mi zaneřáďovaly mysl. Moji druhové ve zbrani byli příliš snadno náchylní plenit, znásilňovat a střílet zajatce a pouze vojenská disciplína je držela na uzdě. Ona doba, kdy jsem pozoroval německé ženy a děvčata, jak žijí v tom nepřehledném zmatku a prodávají se za pár krabiček cigaret (to byla tehdejší měna), mne zbavila jakýchkoli protiněmeckých pocitů, které bych jinak jako Žid byl mohl mít. Dokonce ani pozdější odhalení holocaustu nemohlo změnit pocit, jaký jsem choval k obyčejným Němcům. Oni také trpěli, a víc, než si většina Američanů uvědomuje. A nenabyl jsem přesvědčení, že by američtí vojáci, které jsem znal, patřili k nějaké jiné lidské rase než jejich německé protějšky.
Když jsem se vrátil zase v civilu do Spojených států, řekla mi Bea, která končila studia na University of Chicago, že má výhled na roční pobyt v Evropě. Získala totiž postgraduální stipendium na univerzitě v Cambridge, kde měla zpracovat materiály o Lordu Actonovi, což bylo téma její diplomové práce. Než jsme odjeli, stala se však jedna maličkost, která pro mne měla značný význam. Bea mi řekla o novém časopise, který vznikl za mé nepřítomnosti – o “seriózním” (tzn. naprosto intelektuálském) židovském časopise Commentary, který opravdu platil sto dolarů za příspěvek. Přečetl jsem si všechna dostupná čísla a usoudil jsem, že není žádný důvod, proč bych tam nemohl přispívat. A tak jsem se posadil a rychle jsem napsal docela krátký příběh o svém setkání s mladým Židem, který přežil ve vyhnaneckém táboře u Marseille. K mému potěšení a překvapení ho v redakci okamžitě přijali a okamžitě mi zaplatili. To druhé nebylo nedůležité – spočítali jsme, že peníze, které Bea dostala na postgraduál, a to, co ušetřila z mého služného, nám poskytne dvanáctidolarový rozpočet na každý týden v Cambridge. Honorář z Commentary zvýšil náš týdenní rozpočet o jeden a půl dolarů. V té době jsem nemohl předvídat, že spojení s Commentary má v mém životě sehrát rozhodující úlohu.

Commentary a antistalinismus

Přišel rok 1952 a programem dne byl McCarthyismus. Liberální intelektuálové měli problém – jak mají přesně vymezit svůj vztah k občanským svobodám komunistů? (Jak se pamatuji, neměli však žádný problém s vymezením postoje k senátoru McCarthymu.) Většina “předních” liberálů, z nichž mnozí s nimi do různé míry sympatizovali, neargumentovala za toleranci vůči komunistům jakožto komunistům – byl to dokonale přijatelný názor, který jsem respektoval, i když jsem s ním nemohl souhlasit. Raději pohlíželi na fakt, zda někdo byl či nebyl komunistou, jako na něco nepodstatného, jelikož komunisté pro ně byli prostě “pokrokoví” – lidé výmluvnější a bojovnější než zbytek druhu. Bylo to neupřímné, pokrytecké a dokonce to byla od nich taková intelektuální zbabělost, že mě to pohnulo, abych napsal článek do Commentary. Měl jsem v něm zběžnou zmínku o senátoru McCarthym jako o “vulgárním demagogovi”, který dělá na Američany dojem, protože o něm vědí, že je antikomunista (jako oni), zatímco o většině vůdčích řečníků americké liberální komunity nic takového nevědí. Bylo to za války v Koreji, za války, kde umíralo mnoho amerických vojáků (tak jako později ve Vietnamu), a veřejné vášně byly rozbouřené. A naši vůdčí liberálové, z nichž mnozí veřejně zpochybňovali americké motivy pro tuto válku (i když nikoli z komunistických pohnutek), vystoupili vášnivě na obranu občanských svobod amerických komunistů, kteří otevřeně podporovali severokorejský režim. Můj článek rozebíral některé z těch vůdčích liberálních řečníků a ukazoval, že jejich ostentativní zájem o občanské svobodu komunistů nejčastěji vyplýval z jejich ideologických sympatií ke komunistům jakožto k “pokrokovým kolegům”.
Můj článek rozpoutal pravou bouři. Americké liberály přiváděl McCarthy k takové hysterii, že prostě nemohli normálně uvažovat o problému, s nímž jsem se na ně obrátil. Mým neodpustitelným hříchem, jak mi pak došlo, bylo, že jsem nebyl hysterický z McCarthyho, kterého jsem považoval za ohavný pomíjivý element bez jakékoli politické budoucnosti. Tím, že jsem nepoužil rituálního termínu “hon na čarodějnice”, jsem dal čtenářům Commentary najevo, že ho neberu dostatečně vážně. Na druhé straně jsem měl troufalost naznačovat, že zatímco američtí komunisté mají občanská práva zaručená ústavou, žádný Američan nemá “právo” na zaměstnání ve státních službách, a že myšlenku “občanských svobod” nelze rozšířit natolik, aby komunistům či dokonce jejich loajálním stoupencům nějaké takové právo poskytla. Žádné občanské svobody také nikoho nečiní imunním vůči veřejné ostudě. Komunisté byli koneckonců totalitní skupinou nepřátelskou vůči naší ústavní demokracii. To, jak definujeme jejich občanské svobody, byla věc prozíravosti, nikoli principu. Po zkušenostech s Výmarskou republikou se mi takový přístup zdál docela rozumný. Možná jsem ony myšlenky nevyjádřil tak jasně, jak by bylo potřeba. To však nebylo vůbec důležité, neboť většina mých rozzuřených kritiků měla vlastní program.

Britský konzervatismus a studená válka

Náš společenský život v Londýně byl politicky značně ekumenický, ale postupně ve mě vyrostla nespokojenost se sociální demokracií a liberalismem. Jako Američan a redaktor Encounter jsem si držel od britské politiky odstup – moje psaní pro Encounter se skládalo z esejů o Machiavellim, Tacitovi a markýzovi de Sade, ale považoval jsem své konzervativní přátele za daleko zajímavější, než byli ti ostatní. V New Yorku jsem neznal žádné konzervativce, jen bývalé radikály se slibně pravicovými názory, a fascinovala mne skutečnost, že se sami docela přirozeně cítí jako konzervativci – žádná obhajoba nebo nadměrné omlouvání. Byli konec konců dědici dlouhé tradice konzervativní politiky a konzervativního myšlení v Británii, kterážto tradice ve Spojených státech neexistovala. I když byli v jasné menšině, společnost je zcela akceptovala a nebylo pochyb o jejich legitimním místě v politickém spektru. A co víc – jejich nárok na vládu šlo stěží pomíjet, vždyť Winston Churchill byl silnou postavou.
Má nespokojenost se sociální demokracií a s liberalismem neměla nic společného s ekonomikou, ve které jsem byl úplný ignorant. Souvisela se zahraniční politikou, v níž jsem byl, co se obecných principů týkalo, v jádru “realista”, a pohrdal jsem dobromyslnými levicovými nadějemi, že třídní boj byl přirozený, zatímco národní nebo čistě ideologické konflikty nikoli. Pohrdal jsem také levicovým sklonem vidět komunisty jako jakýsi nevyzpytatelný extrém levice, který lze terapeutickými strategiemi nějak vyléčit. (Tady se mi hodil můj trockistický “základ”.) Studená válka mi připadala nešťastná, leč nevyhnutelná. Naopak – ten typ liberálních nálad a uvažování, které krystalizovalo ve Spojených národech, mne dráždil: nebylo to vůbec nevyhnutelné, ale zato politováníhodné. I takzvaně pravicoví labouristé, kteří byli Encounter nakloněni, cítili, že se musí v antikomunismu držet zpátky; měli strach vystavit se útoku na věrohodnost své socialistické víry. Pokud šlo o mne, shledával jsem svou socialistickou víru – zejména slepou oddanost egalitární politice – čím dál pochybnější. Představa, že celý svět by se měl stát jedním velkým ponurým Švédskem, vzorně uklizeným a nešťastným, mne nijak nelákala.

Neokonzervatismus, optimismus a skepticismus

Na ekonomice nabídkové strany není nic špatného, ale často není něco v pořádku s lidmi, kteří ji prosazují. Nejspíš si totiž myslí, že budete-li sledovat správné ekonomické návody, bude společenské zřízení vzkvétat, zavládne politické i společenské zdraví a hospodářský blahobyt poroste. V dekádách po druhé světové válce jsme však přišli na to, že existuje něco, co je pro zdravou společnost a zdravé politické zřízení důležitější než ekonomický růst. Chybné hospodářské manévry vlády mohou společnost i společenské zřízení zničit; k témuž konci však může vést také chybné politické a morální přesvědčení. Sice ne přímo, ale právě tak účinně.
A právě tady, myslím, znamenal “neokonzervatismus” v posledních dvou desítkách let podstatný příspěvek. Rozšíření konzervatismu tak, aby zahrnul morální filosofii, politickou filosofii a dokonce i religiózní myšlení, mu pomohlo, aby se stal politicky smysluplným i politicky přitažlivým. Ekonomika nabídkové strany v té či oné podobě poskytla neokonzervatismu hospodářský přístup, který sliboval trvalý ekonomický růst – podmínku sine qua non pro přežití moderní demokracie. Neokonzervatismus obohatil konzervatismus o intelektuální dimenzi, která v úvahách o kořenech společenské a kulturní stability směřovala mimo ekonomiku. Stará-li se dnešní Republikánská strana méně o podnikatele a víc o štěstí obyčejných lidí a stala-li se tím – a já věřím, že se stala – pro průměrného Američana přijatelnější a přitažlivější, jsem přesvědčen, že k této změně hodně přispěla práce neokonzervativních intelektuálů.
A jak je to dnes s neokonzervatismem? Je jisté, že to, co lze oprávněně popsat jako neokonzervativní impuls (nebo konzervativní přesvědčení), byl fenomén generační a nyní je už do značné míry absorbován širším a vnímavějším konzervatismem. Můj syn a dcera i zeť a snacha, právě tak jako desítky mladých lidí, kteří byli “u toho” a pracovali v posledních třech desítkách let v Public Interest – to jsou dnes konzervativci bez jakéhokoli přívlastku. Chci věřit, že mají intenzivnější intelektuální a kulturní zájmy, než bývalo u konzervativců obvyklé. Dnes dokonce existují “konzervativní intelektuálové”, jimž média věnují pozornost – před padesáti lety nic takového nebylo.
A tak si myslím, že celé to neokonzervativní tažení bylo úspěšné: přineslo prvky, které americké konzervatismus ke svému oživení potřeboval, a pomohlo přeformovat americkou politiku. Můj osobní názor však je pramálo směrodatný, neboť jsem si dobře vědom, že nečekané souvislosti myšlenek a skutků jsou často podstatně odlišné od původních záměrů. To je podle mého základní konzervativní axiom – a platí právě tak pro konzervativce, jako pro liberály nebo radikály.

Chvála neokonzervatismu

Norman Podhoretz

V této stati, sepsané na oslavu neokonzervatismu, nejspíš naznačím, že je mrtev. Je tomu ale tak opravdu? Ledaskdo je přesvědčen, že neokonzervatismus je dosud velmi intenzivně přítomen; je-li to pravda, pak bych za jeho usilovnou chválu mohl být právem osočen, že křísím jeden z hororů Edgara Allana Poea se scénou pohřbívání zaživa. Ledaskdo jiný může naopak namítnout, že se sice nepokouším neokonzervatismus pohřbít zaživa, ale pouštím se do řečnění nad prázdnou rakví – neokonzervatismus možná není mrtev, možná jen na nějaký čas zmizel, což by nám ovšem mohlo přivodit určité potíže typu corpus delicti.
Mezi ty, kdo popírají, že by byl neokonzervatismus mrtvý, patří jeho nepřátelé z řad pravice, tzv. paleokonzervativci. Ti ho dlouho považovali za sílu zhoubnou ve všech smyslech toho přídomku. Pro ně není neokonzervatismus pouze škodlivý, ale je – jak dokládá nedávný útok časopisu Human Events na nový týdeník Weekly Standard a jeho šéfredaktora Williama Kristola – “určitým druhem… trojského koně…, nástrojem sloužícím k posunu (Republikánské) strany doleva”. Naopak mnozí nepřátelé neokonzervatismu z řad levice (kteří jsou navzdory sektářským animozitám, jež v poslední době zamořily konzervativní hnutí, mnohem početnější než nepřátelé z pravice) vnímají neokonzervatismus jako sílu, jež stojí za vším, co je symbolizováno jménem Newt Gingrich.
Ti ani oni však nejsou jediní, kdo popírají, že by byl neokonzervatismus mrtev. Popírají to i mnozí jeho příznivci: v jejich případě je toto popírání motivováno především touhou připravit nepřátele neokonzervatismu o potěšení, jaké musejí při tak skvělé novině pociťovat. Liberální nepřátelé neokonzervatismu však nemají žádný důvod radovat se ze zvěsti o jeho skonu, neboť – jak se mi, doufám, podaří ukázat – dědictví, které po sobě zanechal, je bude mořit ještě hodně dlouhou dobu. Tím má být řečeno, že ve sporu mezi pravicovými nepřáteli neokonzervatismu (pro které je trojským koněm levice) a nepřáteli levicovými (kteří nedokážou ani za mák odlišit neokonzervativce od Newta Gingriche a jeho věrných) jsou to právě ti levicoví, kdo má k pravdě podstatně blíž.
Dovolte mi však nejprve vysvětlit, proč si myslím, že neokonzervatismus je mrtev: vezmeme-li metaforu doslova, mám tím prostě na mysli, že neokonzervatismus jako typický jev, který vyžaduje speciální pojmenování, již neexistuje. Snad nejlépe lze toto vysvětlování začít od názvu samotného.
Neo samozřejmě znamená nový, čímž má být naznačeno, že neokonzervatismus byl určitým novým typem konzervatismu. Tak tomu také skutečně bylo. Avšak dříve než začnu vypočítávat, čím byl nový, bych rád upřesnil obecně sdílený omyl, jenž se názvu týká. Nemám tušení, kdo ho použil poprvé, ale vím, že přesto, že si to téměř každý myslí, nevymyslel si ten název zesnulý Michael Harrington koncem šedesátých let. V roce 1963, když jsem ještě patřil k levici, jsem Harringtona napadl a použil tohoto termínu o Walteru Lippmannovi, Clintonu Rossiterovi a mnohých dalších, kteří, jak jsem tehdy napsal, “ohromně přeceňovali špatné lidské tendence a nesmírně podceňovali možnosti politického a společenského uspořádání, jež by povzbuzovalo rozvoj lidských schopností směřujících k dobru – namísto soustřeďování na omezování špatnosti”. I když jsem však pojmu použil velmi záhy, nemohu o sobě tvrdit, že bych byl jeho původním autorem. Oxfordský slovník (Oxford English Dictionary) sleduje jeho použití nazpět, do britského měsíčníku Encounter z roku 1960, kde ho v recenzi užil G. L. Arnold (pseudonym, jehož nějaký čas používal zesnulý George Lichtheim), a dopis nedávno uveřejněný v Times Literary Supplement (Londýn) nachází dokonce ještě dřívější použití v textu Dwighta Macdonalda, uveřejněném v časopise Reporter v roce 1952.
Je však pravda, že pojem neokonzervatismus vstoupil do širšího používání koncem šedesátých let poté, co jím Harrington a někteří jeho socialističtí souputníci označili skupinu intelektuálů, jež právě začala vážně nahlas pochybovat o levicových idejích a politice, které v předchozích letech sami pomáhali rozvíjet a propagovat.
Neokonzervatismus tedy přichází na scénu zároveň s lidmi, kteří vyvolali toto hnutí – anebo tendenci, jak bych to označil raději, protože neokonzervatismus nikdy neaspiroval na typ centrální organizace, jíž je charakterizováno hnutí. Řeč o těchto lidech se neobejde bez definice neokonzervativce, jak ji postavil Irving Kristol – že je to liberál, který byl přemožen realitou. Přes slávu, jíž si tato definice dobyla, je v ní cosi mírně zavádějícího.
Značné množství lidí, kteří prosluli jako neokonzervativci, nepochybně dřív bylo liberály; co se však pod vlivem Kristolova přesvědčivé duchaplnosti často přehlíží je fakt, že mnozí z nich bývali také radikálové. Nejpozoruhodnější příklad skýtá ve skutečnosti Kristol sám, který zamlada (ve třicátých letech) prošel trockistickým obdobím. Bylo velmi krátké, avšak pro jeho intelektuální zrání rozhodující. Já jsem jiný případ. Mnohokrát jsem si stěžoval, že Kristol a já jsme byli velmi často bráni jako táž osoba. Jedno z mnohého, čím se od sebe lišíme, je věk. Jsem o deset let mladší než on, a tudíž jsem se narodil příliš pozdě, než abych se mohl podílet na starém radikalismu třicátých let. Tuto ztrátu jsem však dohnal tím, že jsem intelektuálně sdílel nový radikalismus začátku let šedesátých – to bylo předtím, než jsem jeho řady opustil a fakticky se začlenil do aliance s neokonzervativci. Skupiny lidí o nějakých deset let po mně, značný počet pozdních trockistů – nebo bych je měl spíš nazvat neotrockisty? – známých jak schachtmanité, se koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let posouvala blíž a blíž k neokonzervativcům, aby nakonec od nich byli k nerozlišení.
Neokonzervatismus se obvykle považuje za hnutí newyorských židovských intelektuálů – a je nepochybné, že dřívější radikálové, z nichž se stali neokonzervativci, byli většinou intelekuálové židovského původu, kteří z New Yorku pocházeli nebo tam pracovali. Jakkoli však může mít toto sociologické vymezení svou cenu, chtěl bych ukázat, že liberálové, které realita přemohla a dohnala k neokonzervatismu, většinou židovský původ neměli – James Q. Wilson, Daniel P. Moynihan, Jeane Kirkpatricková, Michael Novak, Richard J. Neuhaus, William J. Bennett či George Weigel. A ještě pro zpřesnění vymezení dodejme, že to až na Jeanne Kirkpatrickovou a Richarda Neuhause nebyli Židé, ale byli to katolíci. Neuhaus se ostatně později z krátkého seznamu výjimek vyloučil, poněvadž opustil luteránskou církev a konvertoval k Římu.
Většina příslušníků této skupiny společně s některými bývalými radikály měla sklon nálepku neokonzervativce odmítat. Nejenže ji považovali za pejorativní (v oněch prehistorických dnech si lidé skutečně vážili označení “liberál” a horoucně bojovali za to, aby se jim ho dostalo), ale mysleli si také, že není pravdivá. Pokud šlo o ně, byli opravdu pořád liberály, kteří bojovali za opětovné získání tradičních principů liberalismu zpět od levice, jež se jich zmocnila a zkorumpovala je. Většina z nich zůstala členy Demokratické strany a podporovala Huberta Humphreye (ovšem liberálního antikomunistu Humphreye z padesátých let, nikoli toho Humphreye, který se v posledních letech svého života vydal k levici). Zvláště se ovšem jejich podpoře těšil velký bojovník studené války Henry “Scoop” Jackson, jenž – jak do velké míry doufali – by stranu osvobodil od McGovernovských sil, které se jí chopily v roce 1972, a vrátil jí její starou trumanovskou slávu.
Tyto lidi však nic nemohlo zprostit toho, aby je kdokoli jiný nazýval neokonzervativci, a tak většina z nich před oním pojmenováním po kratším či delším váhání kapitulovala. Ustoupili proto, že navzdory jejich přáním a snahám se dokázala levice slova “liberál” zmocnit tak úspěšně, že by jen mátli a zaváděli, kdyby je nadále vztahovali na sebe. Jak nedávno uvedl Moynihan, byli tito neokonzervativci jako “dobří katolíci, kteří byli exkomunikováni, a tak nakonec řekli – dobře, tak jsme tedy protestanti”.
Jenže neokonzervativci přinesli do konzervatismu také něco nového, nejen své vlastní osoby. Nebyli to konvertité, kteří vážně, věrně a pokorně – samozřejmě nikoli poníženě – přijali nějakou zavedenou víru. Kdyby takovými konvertity byli, jistým způsobem by to ospravedlňovalo projev jednoho paleokonzervativního profesora, kterého rozpálila všechna ta pozornost, jíž se neokonzervativcům dostávalo, až k prohlášení, že sice nemá nic proti tomu, aby byla tato kajícná děvka uvítána v kostele, ale že rozhodně odmítá předat jí kazatelnu. Zášť a zlá vůle tu ovšem byly nemístné, vždyť neokonzervativci se neucházeli o přijetí do etablovaného sboru. Byli spíš zaujati procesem formování vlastní perspektivy, jež se v důležitých ohledech lišila od starších variant amerického konzervatismu.
Na poli domácí politiky se tudíž neokonzervativci stranili rozsáhlého odporu k zaopatřovacímu státu, jímž se americký konzervatismus vyznačoval již od dnů New Deal. Na rozdíl od starších pojetí amerického konzervatismu nebyli pro zrušení zaopatřovacího státu, šlo jim pouze o to stanovit mu určitá omezení. Tato omezení však v jejich pojetí neobsahovala takové zásadní principy, jako je legitimní velikost a role ústřední vlády v americkém ústavním pořádku. Byli spíš vedeni praktickými úvahami, jako hledáním přesného bodu, v němž je stimulace k práci podrývána snadným přístupem k sociálním příspěvkům, bodu, ve kterém přerozdělování rozpočtových příjmů začíná narušovat hospodářský růst, anebo bodu, v němž by se rovnostářství dostalo do vážného konfliktu se svobodou.
Podobné rozlišení mezi neokonzervatismem a staršími variantami konzervatismu spočívá v jejich rozdílném přístupu k zaměstnaneckým hnutím. Starší konzervativci byli jednotní v nepřátelství k odborům, a to v zásadách i v praxi, zatímco neokonzervativci si k odborům zachovali stejnou náklonnost, jakou mívali za svých levicových časů.
Mělo to mnoho důvodů; některé byly nostalgické a atavistické, plynoucí z jejich dělnického původu (mnozí neokonzervativci pocházeli z dělnického prostředí). Snad nejdůležitější důvod však neměl co dělat s osobními sentimenty ani s domácím prostředím. Byla jím skutečnost, že vedení zaměstnaneckých hnutí byla neochvějně antikomunistická. Protože antikomunismus byl převládající vášní neokonzervativců v zahraniční politice, neodvolatelně je táhl ke spolupráci s federací odborových svazů AFL-CIO, která v té době byla právě tak antikomunistická jako oni sami.
Nelze dost dobře obejít tvrzení, že všechny starší varianty konzervatismu byly právě tak horlivě antikomunistické. Jak však ukazuje Richard Gid Powers v knize Not Without Honor, což jsou nové dějiny amerického antikomunismu, měly tyto starší proudy menší starost o agresi zvnějšku než o hrozbu vnitřní subverze a při pátrání po zdrojích této hrozby si nedělaly, mírně řečeno, moc skrupulí při rozlišování mezi různými levicovými frakcemi. Pravdou je, že většina starších konzervativců v hloubi srdce prostě nevěřila, že by někdo, kdo se pohybuje na kluzkém svahu levice – natožpak nějaký agitátor! – mohl skutečně být antikomunistou.
A naopak – jen velmi těžko by dokázali uvěřit, že byznysmeni, kteří přispívali velkými částkami Republikánské straně a pronášeli ta správná slova o daních a vládní regulaci, by mohli bojovat proti komunismu méně než naplno. A přece, ať je to sebeméně k víře, ono prostředí byznysmenů jako celek podporovalo politiku détente vůči Sovětskému svazu a otevření se Číně, kterou prováděla Nixonova i Fordova administrativa. Bylo to tím, co mohl později za krize v Polsku začátkem osmdesátých let říci George Will o bankéřích – jejich láska k byznysu byla větší než averze ke komunismu.
Neokonzervativci nechovali k obchodu ani k ničemu jinému takovou lásku, aby převýšila jejich nenávist ke komunismu – a jejich spojenci v odborových hnutích právě tak. Jen málo byznysmenů a málo Republikánů se vůbec kdy setkalo s nějakým komunistou. Podle všeho si někteří z nich mysleli, že SSSR byl jednou obrovskou regulační agenturou, něco jako gigantická Federální obchodní komise vyzbrojená jadernými zbraněmi – to by se asi nejvíc blížilo naplnění jejich představy absolutního zla. Jiní byli tak bytostně vzdáleni a tak dalece nechápali fenomén ideologického zápalu, že se domnívali, že by Sověty mohl z komunismu vykoupit správný obchodní postup.
Takové iluze neokonzervativním intelektuálům ani jejich spojencům v odborech jaktěživy ani nezavadily o mysl. Všichni měli nějakou přímou zkušenost s komunismem; věděli, čím je zlo totalitárního systému, věděli, jak funguje, a věděli, jak proti němu bojovat.
V této souvislosti je poučné si připomenout, že Ronald Reagan býval odborářským vůdcem a na tomto poli s komunismem bojoval. Reagana také můžeme pokládat za jednoho z prvních neokonzervativců: většinu své politické kariéry byl liberálním Demokratem a Republikánem se stal až v jedenapadesáti letech. Ještě poučnější je zamyslet se v témž kontextu nad báječnou, možná apokryfní anekdotou o britském odborářském vůdci Ernstu Bevinovi, který se stal ministrem zahraničí právě v době, kdy navštívil Postupimskou konferenci v roce 1945, kde byl i Stalin. Přestože se Bevin nikdy předtím mezinárodních jednání nezúčastnil, strávil léta bojem proti pokusům britské komunistické strany ovládnout tamní odbory. Když se ho po návratu z Postupimi ptali, jak Rusové vypadají, odpověděl: “Jsou úplně jako komunisté.”
Neokonzervativci v Americe také věděli, že Rusové jsou stejní jako komunisté, s nimiž tak dlouho bojovali (někdy také po tom, co sami komunistickým obdobím prošli). Mimo jiné to znamenalo, že chápali, že Sovětský svaz není “normální” imperiální velmoc, která si hledá místo na mezinárodním výsluní, nýbrž že považovat jej za něco takového to je ohromným omylem – morálním stejně jako politickým.
Jinými slovy – neokonzervativci chápali, že Sovětský svaz měl víc společného s Hitlerovými revolucionáři a expanzionisty v Německu před druhou světovou válkou, než s nerevolučními autoritáři císaře Viléma v Německu před první světovou válkou. A tak to byli oni, kdo vedl útok proti americké politice založené na vilémovském modelu, proti politice détente, byli to oni, kdo převzal vedení při vyvracení falešných představ o kontrole zbrojení a kdo usiloval o posílení národní obrany v odpověď na rostoucí sovětské vyzbrojování v sedmdesátých letech.
Další problém zahraniční politiky, v jehož chápání se neokonzervativci lišili od starších pojetí konzervatismu, byl Izrael. Někteří starší konzervativci z náboženských důvodů nesouhlasili s myšlenkou židovské suverenity ve Svaté zemi, pro jiné byl židovský stát parazitní a nedůvěryhodnou socialistickou zemí. Ale neokonzervativci viděli Izrael jako nesmírně zranitelnou předsunutou hlídku a zástupce Západu ve strategicky životně důležité oblasti – vášnivé útoky na jeho legitimitu vykládali jako část ideologické ofenzivy proti demokratickému světu, kterou vedl a dirigoval právě Sovětský svaz. Zatímco tedy byla jejich nadšená podpora Izraele často spojována s faktem, že tolik neokonzervativců bylo Židy, ve skutečnosti to mělo nejméně právě tolik – ne-li více – co dělat s tím, že byli antikomunisty.
A konečně tu byla sféra kultury. Byl-li