Otázky kolem takzvaných Panama Papers – tedy dokumentů ukazujících, že mnozí významní (nejen) Evropané zaregistrovali své firmy v daňovém ráji jménem Panama, a tudíž pak své zisky zdaňovali mnohem méně, než by jinak činili v zemích svých vlastních, spadají do dvou okruhů. Právního a etického. 

Pokud jde o ten právní, není vůbec zřejmé, zda někdo porušil zákon. Přece zaregistrovat svou firmu v cizí zemi není zločinem, alespoň já o tom nevím. Navíc – pokud odhlédneme od konkrétních osob – existence daňových rájů je zdravá a žádoucí. Proč? Protože zdaňovací pravomoc moderního státu je neomezená. Máme ústavy, listiny či charty lidských nebo základních práv, jež všechny moc státu v určitých aspektech omezují, ale pokud jde o pravomoc zdaňovat, moderní stát je absolutistický. Včetně státu demokratického. Může uvalit daň z jakéhokoli zdroje v jakékoli výši. Tuto moc by mu mohl závidět i absolutistický Ludvík XIV., „král Slunce“ a král Francie.

Neexistuje na výši daní žádné omezení kromě vůle, svévole toho, kdo výši daní určuje. A to je definice absolutismu. Kdyby žádné daňové ráje neexistovaly, daně by se „harmonizovaly“, samozřejmě směrem nahoru. Před politiky, kteří mluví o eliminaci daňových rájů a „harmonizaci“ daní, semějte na pozoru: chtějí vám vzít vaše peníze.

Není-li nutné zdanit, je nutné nezdanit 

Takže existence daňových rájů – tedy existence různých fiskálních jurisdikcí, de facto fiskálního federalismu – je pojistkou proti tomu, aby moderní stát, pokud jde o výši daní, úplně a naprosto nezvlčil.

Je ještě nějaká jiná? Jednu navrhl zesnulý ekonom a nositel Nobelovy ceny Milton Friedman: ústavní dodatek, aby jakákoli daň mohla být v demokracii snížena přesně tak jako dnes – prostou většinou v parlamentu. Ale zároveň aby jakákoli daň mohla být zvýšena jen většinou kvalifikovanou, tedy například většinou třípětinovou nebo dvoutřetinovou. To sice umožňuje daně v případě nutnosti zvýšit, ale zároveň činí zvyšování daní obtížnějším než jejich snižování.

Pokud vím, žádná země světa si do ústavy Friedmanův nápad nedala. A to je chyba. Celkově totiž platíme vyšší daně, než bychom měli. Státy nás zdaňují více, než je spravedlivé.

V 17. století britský lord Falkland vyřkl zásadu, kterou lze označit za první zásadu konservatismu: „Není-li nutné měnit, je nutné neměnit.“ Tu bychom mohli parafrázovat coby první článek Listiny práv a svobod daňových poplatníků, té nejvíce utiskované skupiny osob všech zemí a všech dob: „Není-li nutné zdanit, je nutné nezdanit.“

Kdyby se tímto řídili zvolení politici, bylo by na světě dobře. Bohužel, neřídí se. Kde jsou ty doby, kdy čtyřnásobný britský premiér, eminentní viktorián v 19. století William E. Gladstone byl hrdý – skutečně hrdý – na to, že rok od roku Dolní sněmovně předkládá menší a menší (vyrovnaný!) rozpočet s osekanými výdaji, ale i patřičně sníženými daněmi! To považoval za svou nejvyšší čest a službu občanům: rok od roku více šetřím vaše peníze, a tudíž vám daně snižuji.

Bohužel, mnoho Gladstoneů v současnosti nemáme, proto je existence daňových rájů sice neideálním řešením, ale když vše uvážíme, lepším než alternativa.

Podnikej, co hrdlo ráčí, ale… 

Pokud jde o okruh otázek etických, každý občan si může vybrat. Buď chci podnikat, vydělávat penízky, a tudíž svou firmu zaregistrovat v kterékoli zemi světa. Anebo chci být demokratickým politikem, být zvolen. Pak bych měl svou firmu registrovat ve vlastní zemi, když tudíž jako politik budu spoluurčovat výši daní svých spoluobčanů. A hlavně, po dobu, kdy jsem politikem – tedy sloužím svým spoluobčanům –, nemám vůbec co podnikat. Mohu svou firmu prodat za tržní cenu (a peníze si uložit na účtu a až v politice skončím, firmu si zase koupit, nebo nějakou jinou a pak opět podnikat) anebo mám minimálně správu nad vlastní firmou předat někomu jinému a po dobu, kdy jsem demokratickým politikem, nikdy, nikdy, nikdy od žádného státu nevzít žádnou státní zakázku či dotaci.

Člověk, který celý život žije jen z peněz daňových poplatníků, je ubohý. To už i prostitutka má více sebeúcty – její příjmy jsou alespoň z dobrovolné oboustranné shody. Ronald Reagan o politice mluvil jako o druhé nejstarší lidské profesi; s dodatkem, že čím více politiku zná, tím více podobností v ní s tou profesí nejstarší vidí.

Takže ano, lidé, kteří mají samostatný příjem, kteří něco vydělali a nežijí jen z peněz jiných daňových poplatníků, by do politiky vstupovat měli. Ale po dobu, po kterou v ní jsou, by podnikat neměli.

Mělo by to být takto nařízeno zákonem? Ne. Takto bychom se měli eticky chovat my voliči. Ten kodex by neměl být právní, nýbrž měl by být mravní. Holoubku, chceš podnikat? Podnikej, co hrdlo ráčí, a kdekoli ve světě. Chceš nám ale v politice vládnout, tedy sloužit? Pak zdaňuj své zisky v této zemi a po dobu, kdy jsi poslancem, senátorem či ministrem, na podnikání zapomeň. V opačném případě tě nezvolíme.

Vyšlo v LN 8.4.2016