L. Jacobo Rodríguez je zástupcem ředitele “Project on Global Economic Liberty” v Cato Institute ve Washingtonu, D.C.

Z anglického originálu In Praise and Criticism of Mexico’s Pension Reform, Cato Institute’s Policy Analysis No. 340, April 14, 1999,

přeložil Jaromír Žegklitz.

ÚVOD

            Latinskoamerické země od Tierra del Fuego až po Rio Grande zásadně mění roli státu v poskytování sociálních služeb, a to směrem, jenž více odpovídá principům svobodné společnosti.1) V oblasti poskytování starobních důchodů spočívá tato nová role v zavedení regulačního rámce a poskytnutí minimální záchranné sítě pro ty, kteří ji potřebují; odpovědnost za zajištění vlastního důchodu včetně požitků z toho plynoucích je přitom u většiny občanů ponechána na nich samotných. Chile nastoupilo tuto cestu v roce 1981, kdy jeho vláda nahradila bankrotující penzijní systém průběžného financování systémem povinného individuálního důchodového spoření s penzijními účty spravovanými soukromým sektorem.2) Od té doby privatizovalo své penzijní systémy podle úspěšného chilského modelu dalších 7 latinskoamerických zemí – Peru (1993), Argentina (1994), Kolumbie (1994), Uruguay (1996), Bolívie (1997), Mexiko (1997) a Salvador (1998).3)

            V Mexiku, kde byl státní penzijní systém nahrazen soukromým investičním systémem individuálních spořících účtů, je tato změna zatím posledním krokem v sérii strukturálních reforem, které v posledním desetiletí radikálně transformovaly mexickou ekonomiku.4)

––––––––––

Poznámka vydavatele:

Vzhledem k tomu, že se v publikovaném textu dosti často opakují poměrně komplikované názvy některých institucí, jsou tyto instituce označovány zkratkou. Pro lepší přehlednost uvádíme frekventovanější zkratky souhrnně na tomto místě.

AFORE – Administrador de Fondos para el Retiro (Správa penzijních fondů), společnost spravující penzijní fond (SIEFORE)

CONSAR – Comisión Nacional del Sistema de Ahorro para el Retiro, nezávislá specializovaná vládní agentura dohlížející na celý systém penzijního spoření

IMSS – Instituto Mexicano de Seguridad Social (Mexický institut sociálního zabezpečení)

INFONAVIT – Instituto del Fondo Nacional de la Vivienda para los Trabajadores – je vládní agenturou zajišťující úvěry na bydlení pracovníkům soukromého sektoru

SAR – Sistema de Ahorro para el Retiro (Systém penzijního spoření)

SIEFORE – Sociedad de Inversión Especializadas en Fondos para el Retiro – vlastní penzijní fond

––––––––––

MEXICKÝ SYSTÉM PRŮBĚŽNÉHO FINANCOVÁNÍ

            Mexický státní důchodový systém pro pracovníky v soukromém sektoru byl zaveden v roce 1944 a od té doby byl spravován Mexickým institutem sociálního zabezpečení (Instituto Mexicano de Seguridad Social – IMSS).5) IMSS spravuje rovněž systém státní zdravotní péče a poskytuje pojištění v nezaměstnanosti a pečovatelské služby zaměstnancům soukromého sektoru. Od samotného svého vzniku se IMSS potýká s řadou problémů; některé z nich jsou všem systémům průběžného financování společné, některé jsou specifickou mexickou záležitostí.

            Penzijní programy založené na systému průběžného financování jsou vnitřně defektní, což pomáhá vysvětlit krizi mexického veřejného penzijního systému. Jejich vadou je to, že finanční zabezpečení ve stáří závisí na politických procesech, v jejichž rámci vzájemně soutěží různé skupiny o to, která z nich získá prospěch na účet skupin jiných. Veřejný penzijní systém je povinným vládním programem, jehož prostřednictvím je přerozdělováno bohatství mezi různými skupinami a generacemi. Jeho universálnost je založena na chybném předpokladu, že lidé nejsou schopni nebo ochotni plánovat v průběhu svého aktivního života léta svého stáří, a nebudou tak schopni se o sebe ve vyšším věku postarat. Nahrazení soukromého konání jednáním politickým zpřetrhalo vazby mezi individuálním úsilím a odměnou, což v posledku nemohlo ani jinak dopadnout. Jinak řečeno, jednotlivci se snaží minimalizovat své příspěvky do systému v době svého aktivního života a maximalizovat své důchodové dávky.6)

            V systému průběžného financování zdaňuje stát pracující a z těchto daní vyplácí dávky důchodcům. V takovém systému jsou důchodové dávky funkcí tempa růstu daňového základu, který zase naopak závisí na míře růstu pracovních sil a tempu růstu reálné mzdy (tj. na růstu produktivity práce). Daň z objemu mezd je ovšem daní z využívání práce, nikoli investicí. Má proto negativní vliv na zaměstnanost a deformuje alokaci zdrojů.

            V případě Mexika byly celkové daně z objemu mezd vysoké – 31,5% v době reformy (viz tab. č. 1) – a přispěly tak ke zkreslení údajů o mzdách, daňových únicích a k růstu “šedé” ekonomiky, kde je produktivita práce výrazně nižší než v sektoru oficiálním. Pokud se pracující přesune z oficiálního sektoru do “šedé zóny”, daňový základ obvykle roste pomaleji. S tím, jak příjmy nepostačovaly ke krytí existujících závazků, musela vláda buď tyto závazky omezit (až do roku 1989 nebyly dávky valorizovány, což vedlo k jejich znehodnocování vlivem inflace), nebo zvýšit daně, případně učinit obojí.

Tabulka č. 1:

Celkové daně z objemu mezd v Mexiku jako procento celkového objemu mezd

                                                            celkem            zaměstnavatel           zaměstnanec stát

–––––––––––––––––––  ––––––––––––––––––––––

systém IMSS

            starobní, invalidní

            a životní pojištění                   8,5                   70                                25                    5

            zdravotní pojištění

            a pojištění v mateřství           12,5                70                                25                    5

            odškodné za prac. úrazy

            a nemoci z povolání              2,5                   100                             0                      0

            veřejná péče o děti               1                      100                             0                      0

            systém SAR*)

            INFONAVIT**)                         5                      100                             0                      0

            odchod do starobního

            důchodu                                 2                      100                             0                      0

Celkem                                              31,5                25,2                            5,25                1,05

Zdroj: IMSS

*) Sistema de Ahorro para el Retiro (SAR), tj. Systém penzijního spoření, byl založen v roce 1992 jakožto plně zajištěný spořící program k doplnění systému IMSS.

**) Instituto del Fondo Nacional de la Vivienda para los Trabajadores (INFONAVIT) je vládní agentura zajišťující úvěry na bydlení pracovníkům soukromého sektoru.

            Systémový nedostatek byl v Mexiku prohlubován dalšími vadami jeho penzijního programu. Největší z nich spočívala v existenci rozdílných penzijních plánů pro různé kategorie pracujících. Jak již bylo řečeno, IMSS pokrýval pouze zaměstnance soukromého sektoru a ty nezávisle podnikající v soukromém sektoru, kteří se rozhodli v IMSS se registrovat. To vedlo k výrazným komplikacím v přenositelnosti v případě pracujících, kteří vstupovali do soukromého sektoru či z něj vystupovali. Nadto pracující v soukromém sektoru, kteří patřili k IMSS, mohli přijít o své dosud nevyplacené dávky i v případě, když změnili zaměstnání v rámci soukromého sektoru. A konečně, v programu IMSS mohli někteří pracující získat starobní důchod po pouhých 10 letech jejich účasti v systému, zatímco jiní (např. ti, kteří se rozhodli pro dřívější odchod do důchodu) nemuseli dostat důchod vůbec, byť do systému přispívali delší dobu.

            Výše dávek v programu IMSS vychází z průměrného základního platu za posledních 5 let zaměstnání děleného minimální mzdou aktuální v době výpočtu. Pracující rovněž dostávají část svého platu za každý rok, který přispívali do systému po uplynutí stanovené minimální lhůty 10 let. Konečně, celkové dávky nemohou překročit průměrný plat jejich příjemce za posledních 5 let.

            Systém byl zatěžován i jinými problémy, jako např. korupcí, mizernou byrokratickou správou a neefektivností. Prostředky na starobní důchody byly užívány na jiné účely, zejména k podpoře státního systému zdravotní péče. Tak se stalo, že fond sociálního zabezpečení, u nějž se pro rok 1995 předpokládala rezerva rovnající se 11% HDP, disponoval rezervou ve výši pouhých 0,4% HDP.8)

            Kumulativní efekt koncepčních vad a administrativních nedostatků přivedl celý systém do zoufalé finanční situace. Podle vlastních odhadů mexické vlády by se jen samotná daň z objemu mezd odváděná do penzijního systému musela do roku 2020 zvýšit z 8,5% na téměř 24%, aby se systém udržel účetně v rovnováze.9)

            Reforma se stala nezbytnou i vzhledem k demografickým trendům. Ačkoli je v tomto ohledu Mexiko v příznivější demografické situaci než většina vyspělých zemí (dokonce v lepší situaci než Chile koncem 70. let), poměr mezi ekonomicky aktivními a důchodci během posledních několika desetiletí trvale klesal. V roce 1950 připadalo na jednoho důchodce zhruba 67 pracujících; do roku 1994 klesl jejich počet na 8.10) Tento pokles lze vysvětlit prodloužením průměrné délky života a poklesem porodnosti (viz tab. č. 2).

Tabulka č. 2:

Demografické trendy v Mexiku v letech 1950 – 2030

                        Míra plodnosti                        Průměrná délka života

                        (počet dětí na 1 ženu)           (v letech)

–––––––––––––––––––––––––––––

1950               6,45                                        49,6

1995               2,84                                        70,8

2030*)             2,10                                        77,0

Zdroj: Carlos Sales-Sarrapy – Francisco Solís-Soberón – Alejandro Villagómez-Amezcua: “Pension System Reform”, in: M. Feldstein (ed.): Privatizing Social Security, Chicago: University of Chicago Press, 1998, s. 142; Organization for Economic Cooperation and Development: Ageing in OECD Countries, Paris: OECD, 1996, s. 104.

*) Prognóza.

            Podle IMSS se bude v průběhu příštích 20 let počet důchodců zvyšovat v průměru o 5,6% ročně, zatímco počet lidí v tomtéž období nově vstupujících do pracovního procesu bude ročně narůstat průměrně pouze o 2,6%. Výsledným efektem těchto dvou trendů bude zvýšení míry závislosti osob vyššího věku (populace ve věku 65 let a vyšším jakožto procento populace v aktivním věku) ze 6,4 v roce 1990 na 14,8 v roce 2030,11) což by – pokud by nedošlo k reformě – uvalilo na pracující část populace nesnesitelné břemeno.

            Ve světle těchto problémů podnikla vláda v roce 1992 první pokus o strukturální reformu, když zavedla Systém penzijního spoření (Sistema de Ahorro para el Retiro – SAR) jakožto doplňkové schéma k existujícímu systému průběžného financování. Program SAR byl povinným systémem financovaným příspěvky zaměstnavatelů ve výši 2% celkového objemu mezd. Zaměstnavatelé rovněž byli (a dosud jsou) povinni odvádět prostředky ve výši 5% celkových mzdových nákladů do fondu INFONAVIT.12) Tento systém byl však navržen velmi špatně.13) Komerční banky vybíraly příspěvky, po čtyřech dnech je však musely odvést centrální bance (Bank of Mexico), u níž míra výnosnosti těchto prostředků činila 2%. V zásadě tak byly účty SAR pouze “papírové” (tj. imaginární) a vláda využívala systém SAR (který v letech 1992-97 naakumuloval prostředky ve výši cca 6,4 miliardy dolarů14)) a bankovní systém k vypůjčování peněz od pracujících.

            To, co bylo třeba, nebyl doplňkový systém k nefungujícímu vládnímu programu, nýbrž soukromý systém, který by nahradil systém starý a podnítil pracovní a investiční aktivitu tím, že by pracujícím přiznal jasně definovaná vlastnická práva k jejich příspěvkům.

REFORMA 1995-1996

            V prosinci roku 1995 přijal mexický Kongres zákon o sociálním zabezpečení (Social Security Law), jenž reformoval systém poskytování veškerých sociálních služeb zajišťovaných IMSS. V dubnu 1996 podepsal president Ernesto Zedillo zákon o systému penzijního spoření (Retirement Savings System Law – Ley de los sistemas de ahorro para el retiro), kterým byly položeny právní a organizační základy struktury, na jejímž základě by mohl fungovat nový systém individuálních penzijních spořících účtů spravovaných soukromým sektorem. Nový systém začal fungovat 1. července 1997.

Hlavní rysy nového systému

            Nový mexický penzijní systém je plně zajištěným, příspěvkově definovaným systémem s povinnou účastí všech pracovníků soukromého sektoru v závislé činnosti (tj. zaměstnanců), spravovaným specializovanými, pouze k tomuto jedinému účelu zřízenými soukromými společnostmi. Od září 1997 pracující každý měsíc ukládají 11,5% svého příjmu na svůj vlastní individuální penzijní spořící účet.15) Stát každý měsíc přispívá na každý takovýto účet formou jakéhosi “sociálního příspěvku” částku ve výši 5% minimální mzdy v Mexico City k lednu 1997, což představuje zhruba 2% průměrného platu v Mexiku.16) Pro člověka s průměrným příjmem se tak celkový měsíční příspěvek na jeho účet rovná cca 13,5% celkové výplaty (viz tab. č. 3).

Tabulka č. 3:

Výše příspěvků v novém penzijním systému (v procentech celkové výplaty)

                                    starobní důchod         životní a invalidní pojištění

–––––––––––––––––––––––––––––––

IMSS                                       4,5                               4

INFONAVIT                            5

příspěvek do SAR                 2

sociální příspěvek                 2

celkem                                   13,5                            4

Zdroj: Comisión Nacional del Sistema de Ahorro para el Retiro (CONSAR).

            Pracující, který chce odejít do důchodu dříve (tj. před dosažením zákonem stanovené věkové hranice 65 let) nebo s vyšší penzí, si může otevřít dobrovolný spořící podúčet, na který on sám nebo jeho zaměstnavatel mohou ukládat další příspěvky. Tyto prostředky nebo jejich část mohou být vybírány ještě před odchodem do důchodu, a to jednou za půl roku.17) Příspěvky (až do výše desetinásobku minimální mzdy) a výnosy z nich nepodléhají zdanění.

            Pracující mají možnost zvolit si jednu ze specializovaných společností pro správu penzijních fondů, známých pod označením Administradoras de Fondos para el Retiro (AFOREs), u níž bude veden jejich účet. Ke konci roku 1998 existovalo 14 AFOREs18) včetně společnosti spadající pod IMSS, spravujících 14 penzijních fondů známých jako Sociedades de Inversión Especializadas en Fondos para el Retiro (SIEFOREs). AFOREs jsou povinny investovat minimálně 65% spravovaných úspor do vládních nástrojů, nemohou investovat do kmenových akcií a nemají povoleno investovat v zahraničí.19) AFOREs a SIEFOREs, jež spravují, jsou dvě různé právnické osoby; toto opatření směřuje jak k větší průhlednosti, tak i bezpečnosti: pokud AFORE zbankrotuje, úspory pracujících zůstávají chráněny. Nadto, v zájmu minimalizace problémů při správě majetku (tj. zabránění situacím, kdy se zájmy manažerů AFOREs dostávají do konfliktu se zájmy pracujících), mají AFOREs povinnost udržovat rezervní fond a jeho prostředky investovat do SIEFOREs, které spravují.20)

            Mexické banky a další mexické finanční instituce mají volnost angažovat se v průmyslovém sektoru. Zahraniční vlastnictví AFOREs je omezeno na společnosti ze zemí, jež mají s Mexikem uzavřeny smlouvy o volném obchodu, jako jsou např. Spojené státy. Společnosti z jiných zemí se nesmějí stát majoritními akcionáři AFOREs.

            Za poskytované služby si AFOREs mohou účtovat poplatky, jejichž výše je stanovována jakožto určité procento zdanitelného příjmu, procento spravovaných aktiv, procento reálného výnosu investovaných aktiv, případně jako kombinace všech těchto tří možností. AFOREs si mohou účtovat i další menší poplatky a honoráře. Co je však důležitější, mohou poskytovat “věrnostní” slevy a slevy za dobrovolné spoření. Tato flexibilní struktura poplatků poskytuje AFOREs rozsáhlejší možnost diferenciace jejich produktů, než je tomu v případě společností spravujících penzijní fondy v zemích s rigidnější strukturou poplatků. Vládní nařízení stanovují pro každý AFORE limit jejich podílu na trhu ve výši 17% celkového objemu trhu (s tím, že tato hranice se má v roce 2001 zvýšit na 20%) a vyžadují rovněž, aby každý AFORE svým klientům předkládal alespoň jednou ročně výpis z účtu.

            Pracující mohou přejít od jednoho AFORE k jinému toliko jednou ročně, pokud AFORE, k němuž přísluší, nezmění strukturu poplatků nebo svou investiční strategii; pokud k něčemu takému dojde, mohou přejít k jinému AFORE v okamžiku, kdy příslušná změna vstoupí v platnost. Toto omezení bylo zavedeno ve snaze zabránit častému střídání AFOREs, které by mohlo vést k růstu administrativních nákladů.

            Nad celou touto oblastí podnikání stojí regulační orgán, jímž je nezávislá specializovaná vládní agentura, Comisión Nacional del Sistema de Ahorro para el Retiro (CONSAR). Její hlavní funkce jsou následující:21)

1. Schvaluje či zamítá návrhy na vznik AFOREs, dozírá na jejich statuty a směrnice a povoluje jejich existenci.

2. Dohlíží na právní, finanční a administrativní záležitosti existujících AFOREs.

3. Určuje základní investiční pravidla a dohlíží na investice, činěné jednotlivými SIEFOREs.

4. Zpracovává a spravuje národní databanku SAR.

5. Vynucuje dodržování platných pravidel a schvaluje pravidla nová, jsou-li potřebná.

6. Ukládá a vybírá pokuty od těch účastníků systému, kteří pravidla porušují.

7. Funguje jako rozhodčí, pokud mezi AFORE a jeho klienty vzniknou spory.

Pokud jde o IMSS, ten má následující funkce:

1. Stále vyplácí dávky současným důchodcům, a to ze všeobecných státních příjmů.

2. Poskytuje životní a invalidní pojištění, na něž jsou pracující povinni odvádět 2,5% svých mezd.22)

3. Vybírá příspěvky od zaměstnavatelů a ty pak odesílá do jednotlivých AFOREs podle příslušnosti klientů.

4. Je oprávněn provádět audit v AFOREs.

5. Provozuje svou vlastní AFORE.

6. V přechodném období bude vyplácet penze některým pracujícím.

            Při odchodu do penze v 65 letech má pracující dvě možnosti. První z nich je použít prostředky nashromážděné na jeho penzijním účtu k zakoupení doživotního ročního důchodu u některé soukromé pojišťovny. Druhou možností je ponechat prostředky na penzijním účtu a postupně činit výběry podle plánu, stanoveného na základě průměrné délky života jeho samotného a osob na něm závislých. Pokud ten, kdo zvolí druhou možnost, zemře dříve, než jsou prostředky na jeho účtu vyčerpány, náleží zůstatek oprávněným dědicům (díky vlastnickému právu k příspěvkům, jež předtím odváděl). Těm, kteří dosáhli věku 65 let a přispívali do systému nejméně 1 250 týdnů (cca 25 let), zaručuje stát minimální penzi i v případě, že prostředky nashromážděné na jejich účtu nestačí na vyplácení alespoň takového důchodu. (Ve starém systému měl pracující nárok na minimální důchod po 10 letech placení příspěvků.)

            Pracující se mohou rozhodnout k dřívějšímu odchodu do penze, pokud naspořili tolik prostředků, aby si mohli koupit roční důchod, který by byl alespoň o 30% vyšší než zákonem stanovený minimální důchod.23) Ti, kdo se rozhodnou k dřívějšímu odchodu do penze, však nemají nárok na státem garantovaný minimální důchod, a to ani v případě, že do systému přispívali 1 250 týdnů. I když je tento přístup státu v jistém smyslu diskriminující, podstatné je, že lidé mají možnost volby; jak tvrdí autor chilské reformy José Pinera, “individuální preference ohledně života ve stáří se liší stejně jako všechny ostatní preference. Někteří lidé chtějí pracovat stále, jiní nemohou čekat na to, až přestanou pracovat a budou se moci věnovat svému skutečnému Povolání či zálibám… [Soukromý systém] umožňuje, aby individuální preference byly vyjádřeny individuálním rozhodnutím, jež vyústí v kýžený výsledek.”24) Podstatnou věcí je to, že ti, kteří se rozhodnou odejít do penze před dosažením věku 65 let, nepřicházejí o veškeré výhody, jako tomu bylo za starého systému.

Přechodné období

            Každý přechod od systému průběžného financování k soukromému penzijnímu systému musí brát v úvahu finanční zdroje státu a specifické podmínky každé jednotlivé země. Obecně však platí, že úspěšný přechod by měl dát uspokojivou odpověď na následující otázky. Za prvé, jak se reforma dotkne těch, kteří už jsou v penzi? V Mexiku bude výsledek reformy pro cca 1,6 milionu důchodců pozitivní: jejich penze budou zaručeny. Podle vládních odhadů 90% dnešních mexických důchodců dostává penzi rovnající se minimální mzdě. Tato nízká úroveň dávek je způsobena zejména vysokou mírou inflace v posledních 15 letech, která reálnou výši minimální mzdy snížila (minimální penze je rovna minimálnímu platu).25)

            Za druhé, mají ti pracující, jichž se přechodné období dotkne (tj. ti, kteří k 31. prosinci 1996 již pracují), možnost volby mezi setrváním ve starém systému a přechodem k systému novému? Všichni ti, jichž se tato věc týká, mají do roku 2001 možnost vybrat si svou AFORE a zapojit se do nového systému. Podle údajů CONSAR si svou AFORE do konce roku 1998 zvolilo již 13,8 milionu pracujících (či 93,3% pracujících spadajících pod IMSS).26) Příspěvky těch, kteří se dosud k přechodu nerozhodli, jsou ukládány na zvláštním účtu u Mexické banky (Cuenta Concentradora), kde zůstanou buď do rozhodnutí příslušného plátce o přechodu k novému systému, nebo do roku 2001, kdy vláda stanoví příslušnost k nějaké AFORE těm, kteří se do této doby nerozhodnou sami.27)

            Při odchodu do penze mají ti, jichž se přechodné období týká, možnost volby jakési “životní výhybky”: mohou se rozhodnout pro ten systém (starý či nový), který jim poskytne větší výhody. Pokud si zvolí systém starý, postoupí státu veškeré své prostředky nahromaděné na jejich individuálním spořícím účtu a jejich důchodové dávky budou vyměřeny podle vzorce platného pro starý systém. Důchodové dávky bude mexická vláda vyplácet až do dne, kdy zemře poslední Mexičan, který přispíval do starého systému před lednem 1997.

            Za třetí, zohlední vláda ty příspěvky pracujících přechodného období, které již do starého systému odvedli? V případě Mexika zní odpověď ne. Zatímco jiné země, které privatizovaly své státní penzijní systémy, vydávají pracujícícím “uznávací obligace” jakožto potvrzení o výši daní, které zaplatili ve starém systému, Mexiko se rozhodlo poskytnout pracujícím přechodného období možnost volby oné zmiňované “životní výhybky”.

            Za čtvrté, jaké jsou náklady přechodu na nový systém a jak je vláda zamýšlí uhradit? Tyto náklady ani způsob jejich krytí mexickou vládou nejsou dosud jasné. V roce 1994 byl implicitní dluh mexického penzijního systému odhadován na 141% HDP. Odhady naznačovaly, že celkové finanční náklady budou činit 1% HDP po příštích 20 let.28) Sociální příspěvky, účast státu při placení povinných příspěvků, možnost volby “životní výhybky” pro pracující přechodného období a existence záruky minimálního důchodu však přesný odhad výše nákladů spojených s přechodem značně ztěžují. Celkové finanční náklady závisí na růstu reálných mezd, na míře inflace měřené indexem spotřebitelských cen, na růstu pracovní síly a na výkonnosti nového systému – což je ze všeho nejdůležitější.

Zásadní kritika

            Největší nedostatek nového mexického penzijního systému spočívá ve stanovených pravidlech investování, která by měla být liberalizována, aby AFOREs umožnila investovat do obligací a kmenových akcií – jak doma, tak zejména v zahraničí. Jak již bylo řečeno, jsou AFOREs v současnosti povinny investovat minimálně 65% úspor pracujících do státních finančních nástrojů a nesmějí investovat v zahraničí. Požadavek investovat do státních papírů, který vládě umožňuje financovat její výdaje bez toho, aby otevřeně zvyšovala daně, může vést k tomu, že lidé budou oprávněně pohlížet na své příspěvky do systému jako na další daň. Tato pravidla rovněž vystavují úspory pracujících riziku tím, že nutí AFOREs dávat “všechna vejce do jednoho koše”, a v lidech, kteří věří tomu, že vládní koš je nezničitelný, mohou vyvolat falešný pocit bezpečí. Co je ale nejdůležitější, požadavek investovat do státních papírů není konsistentní s pojetím privatizace důchodového systému, kde jsou jednotlivci operující v soukromém sektoru odpovědni za svůj vlastní důchod.

            Podle stávajících investičních pravidel nemají pracující žádnou motivaci ukládat nějaké prostředky na dobrovolné spořící podúčty,29) neboť pro ně může být výhodnější spořit si další peníze mimo systém penzijních fondů. Takový způsob by rozložil jejich investice a diverzifikoval rizika s nimi spojená. Jakmile budou investiční pravidla liberalizována, získají motivaci vkládat do systému další prostředky ve formě dobrovolného spoření – tím spíše, že AFOREs mohou poskytovat slevy z poplatků za vedení dobrovolných spořících podúčtů.

            Za druhé, většina stávajících funkcí IMSS by měla být zrušena. V současné době nosí tato státní instituce příliš mnoho klobouků: má svou vlastní AFORE, funguje jako clearingová banka, shromažďuje data a vybírá příspěvky, poskytuje životní a invalidní pojištění,30) vynucuje dodržování pravidel, vyplácí penze těm, kdo jsou již v důchodu, bude vyplácet některé důchodové dávky v přechodném období a je dosud zodpovědná za poskytování minimálních důchodů těm zaměstnancům soukromého sektoru, kteří na ně mají nárok.

            Centralizovaný výběrčí systém byl zaveden s předpokladem, že vybírání příspěvků a kontrola účtů vytvoří přirozený monopol, který – díky úsporám plynoucím z objemu produkce – sníží administrativní náklady.31) Ať již má tento předpoklad v ekonomické teorii jakoukoli platnost, nepočítala tato argumentace s vážným politickým rizikem spojeným se svěřením tak rozsáhlých pravomocí instituci typu IMSS, jež může být přemlouvána (či dokonce nucena) odkládat část spravovaných prostředků stranou a financovat z nich jiné vládní programy.32) Jak říká ekonom z University of California v Los Angeles Sebastian Edwards, “je to jako nechat lišku hlídat slepice. IMSS se spravovaných prostředků jen tak snadno nevzdá.”33) Existuje tu zřejmý konflikt zájmů, který musí být v dohledné budoucnosti vyřešen, aby tak bylo IMSS zabráněno v účasti v nespravedlivé soutěži – zejména v situaci, kdy jeho vlastní AFORE není schopna přilákat klienty, jak tomu až dosud je.34)

            Za třetí, možnost volby zmiňované “životní výhybky”, která byla přiznána všem pracujícím přechodného období namísto vydání “uznávacích obligací”, vytváří problém morálního hazardu, zvláště proto, že AFOREs nejsou povinny garantovat minimální výnosy – což je správné. Ti, jichž se přechodné období týká, jsou motivováni k rizikovějším investicím, neboť (při požadavku pouhých 10 let spoření) mají jistotu garantované minimální penze vyměřené dle pravidel starého systému v případě, že tyto jejich investice nebudou ziskové. Tato situace může vést rovněž k posílení “šedého” sektoru, neboť ti, na něž se vztahují pravidla starého systému, mají nárok na minimální penzi po pouhých 10 letech placení příspěvků, zatímco v rámci pravidel systému nového musí přispívat 25 let.

            Za čtvrté, mělo by být zrušeno vyplácení státního sociálního příspěvku. Ač se jedná o malou částku, navíc považovanou za jakousi náhradu za uznávací obligace, jež jiné země těm, kdo se rozhodli pro nový systém, vydaly, je to částka jednotná a universální: všichni, kdo se rozhodli pro účast v novém systému, dostávají stejně bez ohledu na to, kolik odvedli do systému starého či zda přispívali vůbec. Výsledkem je absence jakékoli vazby mezi výší odváděných daní a výší dávek, plynoucí z pravidel starého systému.

            Navíc, existence sociálního příspěvku vypláceného z obecných státních příjmů může vést k tlakům ze strany různých zájmových skupin (včetně AFOREs) na jeho zvýšení. Soukromé společnosti v Mexiku koneckonců často požadují (a také dostávají) prostředky z veřejných fondů pro své potřeby – ovšem pod heslem zajištění obecného blaha. AFOREs se nebudou chovat jinak.35) Lepším řešením by bylo vydat uznávací obligace všem pracujícím přechodného období a přiznat jim tak beze zbytku nebo jen částečně ty prostředky, které odvedli formou daní do starého systému.

            Za páté, existence podúčtu na bydlení přináší několik problémů. INFONAVIT je přebujelou a nevýkonnou státní agenturou. Výnosy z příspěvků ukládaných na tyto podúčty závisí na provozním zisku INFONAVIT, který byl v posledních letech negativní. V zásadě tak průměrný pracující v Mexiku dává 43,5% svého příspěvku (5/11,5) na investice s téměř zaručenou negativní mírou ziskovosti. Řešením je buď zrušit příspěvky na podúčty pro bydlení, nebo je změnit na příspěvky na důchod.

            Za šesté, pracovníkům veřejného sektoru by měla být poskytnuta možnost volby nového soukromého systému. Jinak totiž ztráty z přenositelnosti – Achillova pata starého systému – zůstanou. Dnes se mohou k novému systému připojit pouze ti zaměstnanci veřejného sektoru, kteří pracují v centrální bance. Toto omezení může být problematické především pro ty, kteří přecházejí mezi soukromým a veřejným sektorem. Pokud vláda v reformu skutečně věří, měla by těm, kdo pro ni pracují, umožnit přechod k novému systému okamžitě.

            Za sedmé, pravidla týkající se podílu na trhu – 17% celkového trhu dnes a 20% v roce 2001 (článek 26 reformního zákona) – by měla být zrušena. Existuje-li něco jako úspory z velkého objemu produkce, pak tato pravidla mohou vést k růstu neefektivnosti a následně ke zvýšení nákladů, jež by museli hradit klienti. Ještě podstatnější je, že existence těchto pravidel by mohla zbavit některé pracující jejich svobody zvolit si AFORE podle své vlastní volby – v rozporu s článkem 74 zákona, který říká, že pracující mají možnost vybrat si AFORE podle toho, jak jim vyhovuje způsob správy jejich úspor.

            Za osmé, možnost, aby banky spravovaly AFOREs, by mohla znamenat potenciální konflikt zájmů. V zásadě platí, že pokud banky (a jiné soukromé finanční instituce) soutěží v rámci stejných pravidel jako další účastníci trhu, mělo by jim být povolena účast v systému AFOREs. Lze předpokládat, že v tržním prostředí by banky musely účinně oddělit své vlastní bankovní funkce od správy AFORE, aby tak přitáhly investiční prostředky pracujících a zajistily jejich ochranu. AFOREs smějí navíc investovat jen do kvalitnějších nástrojů, aby tak co možná nejvíc eliminovaly obavy, jež mohou lidé pociťovat ohledně bezpečnosti svých investic. Problém však spočívá v tom, že mexické banky jsou státem podporovanými institucemi, které po krizi pesa v letech 1994-95 získaly na účet daňových poplatníků překlenovací úvěry ve výši 65 miliard dolarů. Je důležité, že CONSAR dal již v samotném začátku reformního procesu jasně najevo, že žádná podobná pomoc akcionářům AFOREs na úkor daňových poplatníků nepřichází v úvahu, a že tedy penzijní úspory pracujících nebudou použity k záchraně jiných soukromých podniků.36)

            Za deváté, rozepsání odvodů na příspěvek zaměstnavatele a zaměstnance udržuje při životě iluzi, že do systému přispívají oba. Ve skutečnosti však celé břemeno daně z objemu mezd nese pracující, protože agregovaná nabídka práce je velmi nepružná. Navíc zaměstnavatel sráží z mezní produktivity zaměstnance veškeré mzdové náklady včetně daní z objemu mezd. Rozepsání odvodů umožňuje rovněž politickou manipulaci se sazbami těchto odvodů. Pokud by celou částku oficiálně odváděl zaměstnanec, systém by byl jednodušší a mnohem průhlednější.

            Za desáté, na první pohled se zdá, že mexická reforma si stanovila vzájemně si odporující cíle, což může vést CONSAR k vydávání předpisů či nařízení, která jsou v rozporu se zájmy pracujících. Článek 43 reformního zákona na jedné straně říká, že jedním z cílů reformy je zvýšit míru domácích úspor na úroveň, která by odpovídala stupni ekonomického rozvoje Mexika, což může být vysvětlením toho, proč SIEFOREs nemohou investovat v zahraničí. Ten samý článek však zároveň říká, že reforma je nástrojem, který má pracujícím zajistit odpovídající starobní důchod. To může být samozřejmě obtížné, jestliže AFOREs nemají dostatečnou volnost při svém investičním rozhodování, která by jim umožnila dosáhnout optimálního poměru mezi stupněm rizikovosti a mírou výnosů prostřednictvím diverzifikace investic. V zájmu minimalizace rizika by jim mělo být umožněno investovat část prostředků v zahraničí, což však může být zase pokládáno za odporující cíli zvýšení domácích úspor.37) Řešení tohoto zjevného rozporu je v rukou vlády, která by měla ve svém reformním programu pokračovat, aby Mexiko přitáhlo více přímých investic, a to jak zahraničních, tak domácích. Existuje koneckonců mnoho důvodů, proč Mexičané nespoří tolik, kolik by mohli, či proč se rozhodují spořit ve Spojených státech. Jak říká mexický ekonom Luis Pazos, “neúspěchy agentury INFONAVIT a excesy IMSS spolu s inflací a devalvací v posledních 25 letech logicky zplodily kulturu ne-spoření mezi většinou mexických pracujících”.38)

            A konečně, nejasnosti ohledně zavádění nového systému částečně vysvětluje naprosto nedostatečná vysvětlovací a vzdělávací kampaň na straně vlády. Mexičtí představitelé vysvětlovali potřebu reformy pouze z hlediska makroekonomických ukazatelů: jak zvýší míru úspor, jak sníží závislost Mexika na zahraničním kapitálu, jak zlepší fungování kapitálového trhu a trhu práce a jak povede k ekonomickému růstu. Skutečností je, že tyto makroekonomické ukazatele nikterak neoslovily představivost průměrného pracujícího, který se obecně stará více o to, jak se reforma odrazí v jeho peněžence. V té míře, v níž lidé pochopí, že soukromý penzijní systém funguje k jejich prospěchu, budou také podporovat reformu a budou nakloněni svobodnému trhu. Pro Mexičany je privatizace penzijního systému revoluční záležitostí. Činí lidi zodpovědnějšími za jejich vlastní peníze, za vlastní finanční zabezpečení ve stáří, a také méně závislými na státu.

MEXIKO A CHILE: STRUČNÉ SROVNÁNÍ

            Chile bylo první zemí na světě, která nahradila státní systém sociálního zabezpečení systémem individuálních účtů spravovaných soukromým sektorem. Ačkoli země následující chilský příklad měly dobrou příležitost se z chilského příkladu poučit,39) ani jedna z nich nebyla zatím schopna vytvořit systém lepší, než je ten chilský. Mexický systém představuje nicméně zlepšení systému chilského v následujících ohledech:

            – Mexický systém nemá garantovanou míru výnosů. V Chile musí každým rokem každá Správa penzijních fondů (Administradora de Fondos de Pensiones – AFP) zaručit, že reálný výnos AFP nebude nižší než ta méně příznivá z následujících dvou možností: 1) průměrný reálný výnos všech AFP za posledních 12 měsíců minus dva procentní body, 2) 50% průměrného reálného výnosu všech AFP za posledních 12 měsíců.40) Tento “závazek výnosu” byl zaveden s cílem zabránit diferenciaci investičních produktů v začátcích fungování systému.41) Jeho přetrvávání i po uplynutí počáteční fáze vede k tomu, že všechny společnosti spravující penzijní fondy v Chile mají velmi podobná portfolia.

            – AFOREs budou mít nakonec možnost spravovat více než jeden SIEFORE.42) Navíc, jelikož lidé budou moci investovat do více než jednoho SIEFORE (v rámci stejné AFORE), budou moci rozložit své investice, aby získali vyšší výnosy s nižším rizikem. Mohli by např. investovat veškeré své povinné úspory do nízkorizikového portfolia a své úspory dobrovolné do portfolia rizikovějšího, případně investovat do rizikovějšího portfolia v počátečních letech své pracovní aktivity a poté převést své úspory do portfolia “konzervativnějšího”. Poskytnutí možnosti, aby jedna AFORE spravovala více než jeden fond, přispěje rovněž ke snížení administrativních nákladů, pokud nebudou klienti střídat AFOREs tak často (což lze s velkou pravděpodobností předpokládat).43)

            – AFOREs mají flexibilní strukturu poplatků a provizí, podobnou té, jež existovala v Chile do roku 1987, kdy zde došlo ke změně pravidel. Jedna z hlavních kritických výhrad k chilskému systému spočívá v tom, že jeho administrativní náklady jsou příliš vysoké. “Ve srovnání s čím?”, může znít otázka. Tato kritika však míří nesprávným směrem, neboť náklady jakožto procento veškerých spravovaných fondů se v průběhu doby snížily na cca 1% celkových spravovaných aktiv, což je hodnota podobná výši nákladů otevřených investičních fondů ve Spojených státech.44) Jsou-li administrativní náklady příliš vysoké, pak je to výsledkem vládních regulací poplatků, které mohou AFP účtovat, a rovněž výsledkem vládou povolené struktury investic. Existence pravidla “závazku výnosu” brání diferenciaci investičních produktů mezi různými AFP. Výsledkem je to, že snaha jednotlivých AFP odlišit se od konkurence spočívá v poskytování lepších služeb jejich zákazníkům. Jednou z možností by mohlo být poskytování slev z poplatků těm klientům, kteří splňují určitá kritéria – např. těm, kteří mají svůj účet u daného fondu dostatečně dlouhou dobu, či těm, kteří na tento účet přispívají určitou sumou. Vládní regulace však nic takového neumožňují. AFP jsou nuceny účtovat poplatky, jejichž výše je stanovena na základě výše zdanitelného příjmu klienta a vyjádřena jakožto procento takového příjmu.45) Administrativní náklady spojené se správou účtu bohatšího klienta nejsou úměrně vyšší než náklady na správu účtu klienta chudšího, avšak bohatšímu účtuje AFP vyšší poplatky.46) AFP jsou tak motivovány k honbě za bohatšími klienty – a také se o to pokoušejí tím, že jim nabízejí lepší zákaznický servis.47) AFP budou utrácet peníze až do okamžiku, kdy se mezní náklady spojené s úsilím získat nové klienty vyrovnají marginálním výnosům z účtů těchto klientů. AFP navíc obvykle neúčtují žádné poplatky za založení nového účtu nebo jeho zrušení – i když jim to zákon umožňuje, což znamená, že klienti neplatí žádné penále za přechod od jednoho AFP k jinému.

            – Lidé, kteří jsou po dobu alespoň 45 dní nezaměstnaní, si mohou ze svého účtu vybrat částku do 10% úhrnného zůstatku, případně částku rovnající se 75násobku základního zdanitelného denního platu, pokud na účet přispívali alespoň 250 týdnů a v průběhu předchozích 5 let z něj nevybírali. Ti, kdo přispívali 150 týdnů, mohou ze svého účtu vybrat ekvivalent svého měsíčního platu, pokud vstupují do manželství. Ačkoli by bylo pravděpodobně nejlepší, kdyby úspory byly používány výhradně na vyplácení důchodů, sami klienti by měli být těmi, kdo rozhodují o tom, jak naložit se svými penězi. Poskytnout jim možnost čerpat z účtu dříve, než odejdou do penze – možnost, kterou Chilané nemají – rozšiřuje jejich svobodu volby; proto by tato možnost měla být považována za vylepšení chilského modelu.48)

POČÁTEČNÍ VÝSLEDKY

            Nový mexický systém byl zaveden teprve před rokem a půl, takže je obtížné hodnotit jeho úspěchy. Přinejmenším z hlediska počtu jeho klientů byla však reforma velmi úspěšná. Ačkoli k tomu, aby se registrovali u některé AFORE, mají lidé čas až do roku 2001, dosud tak učinilo již více než 93% (cca 13,8 milionu) těch, jichž se tato věc týká. “Příspěvková míra” (tj. poměr počtu pracujících přispívajících na své účty k celkovému počtu pracujících, kteří mají zřízen spořící penzijní účet) činila ke konci roku 1998 82,3% (11,3 milionu pracujících). V tomto ohledu je mexický systém největším povinným, soukromě spravovaným penzijním systémem na světě.

            Pokud jde o objem spravovaných aktiv, nashromáždily SIEFOREs ke konci roku 1998 54,5 miliardy pesos (tj. cca 5,5 miliardy dolarů).49) Salomon Smith Barney odhaduje, že do roku 2000 budou SIEFOREs disponovat zhruba 25,6 miliardami dolarů a k roku 2015 138,9 miliardami dolarů,50) čímž by se stal mexický systém největším povinným, soukromě spravovaným penzijním systémem na světě i v tomto ohledu.

            Co se týká výnosů, není nikterak překvapivé, že úspěchy SIEFOREs jsou dosud střídmé: za dobu fungování systému dosahují čistého reálného výnosu ve výši 4,8%. Investování zhruba 95% aktiv do státních obligací je očividně riskantní a nikterak výnosná strategie, která se bude muset brzy změnit.

ZÁVĚR

            K privatizaci mexického státního penzijního systému nedošlo ve vakuu. Její úspěch (či neúspěch) bude záviset na dalších reformách, provedených mexickou vládou. Jisté je, že privatizace důchodů může průměrného pracujícího posílit, a to tím, že z něj učiní akcionáře. Pokud však v Mexiku nebudou vlastnická práva bezpečná, budou lidé reformou skutečně posíleni? Pokud riziko vyvlastnění – ať již přímého nebo nepřímého – vlivem inflace přetrvává, mají lidé skutečně vlastnická práva ke svým prostředkům? Odpověď zní, že pravděpodobně nikoli. Z tohoto důvodu musí mexická vláda pokračovat v tržně orientovaných reformách. Vlastnická práva musí být posílena především reformou justice; a pokud vláda bere ochranu penzijních úspor 13,8 milionu současných pracujících a ochranu peněz budoucích generací Mexičanů skutečně vážně, pak je nevyhnutelné i zkrocení inflace.

            Co bychom však – za předpokladu, že reformní proces bude pokračovat (a ovšem za předpokladu, že ti, kdo jsou hmotně zainteresováni na fungování ekonomiky, budou na vládě reformy vyžadovat) – měli od těchto reforem očekávat? Je to začarovaný kruh. Za prvé, reforma by měla zřejmě vést k vytvoření jisté kultury spoření. Jak prohlásil mexický ekonom Augustín Carstens, “díky reformě se značná část mexické populace poprvé setká se spořitelními službami ve formálním finančním systému, což by se mělo odrazit v efektivnějším zprostředkování úspor v ekonomice jako celku”.51) Vyšší úspory se odrazí v domácích zásobách kapitálu, jenž se stane novým zdrojem financování veškerého soukromého podnikání. To povede k efektivnějšímu fungování kapitálových trhů i k vyšší pracovní nabídce. Všechny tyto efekty povedou k rychlejšímu hospodářskému růstu, což bude zpětně motivovat ty, kdo operují v šedém sektoru, k přechodu do sektoru oficiálního.52) A co je ještě podstatnější, stejně jako v Chile se budou lidé cítit více spjati se svobodnou společností a volným trhem.

            Po desetiletích paternalismu mexičtí představitelé konečně nahradili zruinovaný penzijní systém systémem z velké části založeným na individuální volbě, což lidem poskytne pocit uspokojení z toho, že se sami, vlastními silami zajistí na stáří. To je také hlavní důvod k optimismu ohledně budoucnosti Mexika a jeho nového penzijního systému. Bude-li realizována druhá vlna reforem, poskytne tento systém mexickým pracujícím něco, co bylo až dosud pro většinu z nich pouhou prchavou nadějí: poskytne jim více svobody i ekonomického zabezpečení ve stáří.

Poznámky:

1) Ve svobodné společnosti by měli mít jednotlivci svobodu rozhodovat o tom, jak rozdělit vlastní zdroje mezi současnou a budoucí spotřebu, a sociální zabezpečení by mělo existovat ve formě dobrovolného spořícího programu. Ať se to dnes může zdát politicky sebevíc nereálné, měla by tato vize zůstat konečným cílem těch latinskoamerických zemí, které zavedly fondový investiční systém individuálních penzijních účtů. Nejlépe to vyjádřil Carlos Bolona, bývalý ministr financí Peru, když referoval o privatizaci systému sociálního zabezpečení ve své zemi:

Navzdory tomuto úspěchu stále čelíme jiné výzvě, výzvě nejvyšší. Tou je poskytnout lidem možnost vymanit se z povinného spořícího systému a vstoupit do systému dobrovolného… jakožto jednotlivci můžeme řídit svůj osud, rozhodovat o své budoucnosti i svém důchodu mnohem lépe, než to může činit stát – ať již přímo či nepřímo. Pokud si přejeme žít ve svobodné společnosti, kde lidé mají svobodu žít podle svého, musí být právě toto naším nejvyšším cílem. (“Solving the Global Pension Crisis.” Cato Policy Report, March-April 1998, s. 7-10.)

Viz též Milton Friedman: Capitalism and Freedom. Chicago: University of Chicago Press, 1962, s. 182-89; Roger Pilon: “Beyond Efficiency: A Comment.” Cato Journal, Vol. 3, No. 2, Fall 1983, s. 603-8.

2) Pro přehled o chilské reformě viz např. José Pinera: “Empowering Workers: The Privatization Of Social Security in Chile.” Cato’s Letters No. 10, Washington, D.C.: Cato Institute, 1996; Sebastian Edwards: “The Chilean Pension Reform: A Pioneering Program.” In M. Feldstein (ed.): Privatizing Social Security, Chicago: University of Chicago Press, 1998, s. 33-62.

3) Pro celkový přehled o těchto reformách a podobnostech i odlišnostech mezi novými systémy viz např. Monika Queisser: “The Second-Generation Pension Reforms in Latin America.” Ageing Working Papers 5.4, Paris: Organization for Economic Cooperation and Development, 1998; Salomon Smith Barney: Private Pension Funds in Latin America. 1997 Update. December 1997.

4) Pro přehled o mexickém reformním programu viz Luis Rubio: “Stability and Stabilization in Mexico: A Historical Perspective.” In J. A. Dorn – R. Salinas-León (eds.): Money and Markets in the Americas. Vancouver, B.C.: The Fraser Institute, 1996, s. 79-99.

Vyčerpávající studie týkající se mexické penzijní reformy  viz Instituto Tecnológico Autónomo de México: “La reforma a la seguridad social en México. Suplemento.” Gaceta de Economía, no. 4, Spring 1997; Luis Pazos: Mi dinero y las afores, cuál elijo? Mexico City: Editorial Diana, 1997; Gloria Grandolini – Luis Cerda: “The 1997 Mexican Pension Reform: Genesis and Design.” Mimeo, 1998; Carlos Sales-Sarrapy – Francisco Solís-Soberón – Alejandro Villagómez-Amezcua: “Pension System Reform: The Mexican Case.” In M. Feldstein, op. cit., s. 135-72.

5) Pracovníci veřejného sektoru, příslušníci armády a policie a pracující ve státních institucích jako např. Pemex (státní ropný monopol) mají vlastní penzijní systém a systém zdravotní péče. Protože tyto systémy, které jsou rovněž založeny na systému průběžného financování, nebyly součástí reformy z let 1995-6, nejsou v této studii diskutovány.

6) Viz Pinera, op. cit., s. 1.

7) Tím, že uměle zvyšují cenu práce, vedou daně z objemu mezd k nahrazování práce kapitálem.

8) Viz Sales-Sarrapy et al., op. cit., s. 144.

9) Viz Francisco Solís-Soberón: “The Mexican Experience.” Výtah z přednášky na konferenci Cato Institute “Solving the Global Pension Crisis”, London, December 8, 1997, s. 2.

10) Viz Sales-Sarrapy et. al., op. cit.

11) Viz Organization for Economic Cooperation and Development: Ageing in OECD Countries, Paris: OECD, 1996, s. 102.

12) Pracující mohou použít prostředky z tohoto účtu u INFONAVIT k zakoupení dotovaného bydlení. Pokud prostředky nashromážděné na tomto podúčtu pro potřeby bydlení nebyly do okamžiku odchodu do penze využity, jsou převedeny na důchodový účet a využity pro účely vyplácení důchodu. Ke kritice tohoto modelu viz níže.

13) Systém byl vytvořen tak špatně, že v průměru existovaly tři účty na jednoho pracujícího. To zkomplikovalo začlenění systému SAR do nového soukromého systému. Součástí integračního procesu bylo určení individuálního identifikačního čísla (zvaného Clave Unica de Registro de Población – CURP) pracovníkům soukromého sektoru. Podle CONSAR, vládní agentury řídící nový soukromý systém, získalo toto identifikační číslo k 24. červenci 1998 pouze 5,1 milionu pracujících.

14) Tato částka, kterou autorovi poskytla CONSAR, zahrnuje jak příspěvky SAR, tak INFONAVIT (2,6 a 3,8 miliardy dolarů). Používán je směnný kurs 8,87 pesos za dolar – kurs uvedený ve Wall Street Journal, July 24, 1998, s. C18.

15) Tyto příspěvky se vztahují na platy do 25násobku minimální mzdy.

16) Sociální příspěvek bude valorizován vzhledem k indexu spotřebitelských cen s cílem udržení jeho kupní síly.

17) Článek 79 reformního zákona, který lze nalézt na adrese http://www.consar.gob.mx./pages/Normatividad/LeySAR/leysar.html

18) V začátcích fungování systému existovalo 17 AFOREs. V posledních měsících roku 1998 však došlo ke třem fúzím, takže se výsledný počet společností snížil na 14.

19