Tři čtvrtiny Chorvatů se v referendu vyjádřily pro ústavní dodatek, kterým se manželství charakterizuje jako „životní svazek muže a ženy“. Chorvati tak hlasovali přesto, že vláda i drtivá většina médií byly proti. Hlavní noviny vycházely před volbami s titulními stranami s velkým Hlasujeme proti a po volbách s katastrofickými nadpisy: Chorvatsko se vrací na Balkán, Chorvatsko bude vyloučeno z EU, popřípadě Referendum je útok na sekulární charakter země. Slavné osobnosti to pak doplnily tím, že se stydí za to, že jsou Chorvaté.
I Chorvatsko se tak dostává do pozice, ve které je dnes Polsko – do stavu permanentní občanské války mezi levicově-liberálními elitami a mezi „zaostalými primitivy“, kteří navíc ještě chodí do kostela. Ti prvně jmenovaní původní smysl „návratu do Evropy“ chápou ne jako návrat ke kulturním a civilizační kořenům evropské civilizace, ale jako nekritické přijímání všeho, co přichází z Evropské unie. Vedení pocitem vlastní zaostalosti vůči Západu pak imanentně odvrhují vše, co symbolizuje jejich kořeny. Je to jako v jednom starém afghánském filmu, kde nadaný chlapec přichází studovat do města a s jakousi počáteční stydlivostí si sundává z hlavy fez, čímž se symbolicky loučí se zaostalým rurálním prostředím, v němž vyrostl, a vchází do liberálního pokrokového města. Stejné příběhy nám nabízí i srbochorvatská literatura, jen místo fezu to jsou kroj a šajkača (srbská čapka).
S těmi elitami a primitivy je to vůbec zajímavé. V liberálním mainstreamu je prakticky nemožné označit jakoukoliv skupinu obyvatel něčím, co zavání hanlivým označením. Označit třeba část obyvatel jako spodinu? Přiznat, že polovina obyvatel je podprůměrně inteligentní? Ne, postmoderní demokracie přece nesmí vůbec rozlišovat. Existuje však jedna výjimka – když se ta či ona skupina obyvatel vyjádří jinak, než má. Pak to jsou primitivové, fašisti, bigoti, xenofobové…
Celá kampaň k referendu byla přitom slušná a vedená v pozitivním duchu. Úzkostlivě se vyhýbala jakýmkoliv útokům na homosexuály (ostatně připravovaného zákona o registrovaném partnerství se netýká). Celý ústavní dodatek je navíc jen označení stavu, který existoval po drtivou většinu dějin. Ovšem pochopení pro dějinný kontext čehokoliv se dávno vytratil, proto také můžeme skuhrat nad tím, jak se máme špatně, ačkoliv se v dějinném kontextu máme nejlépe. Pro ono slavné „rozhodování živých spolu s mrtvými o ještě nenarozených“, jak kdysi označil britský parlament lord Acton, nám chybí dost pokory před dějinami a zkušeností předků.
Pokud chorvatský prezident Josipovič označil referendum za snahu vrátit Chorvatsko o několik set let zpět, má vlastně pravdu. Je to pokus vrátit Chorvatsko zpět do rozmezí od počátku historické paměti až do doby před asi dvěma lety. Protože v celém tomto období se fakt, že manželství je svazek mezi mužem a ženou, považoval za zcela samozřejmý. Protože v celém tomto období byli asi všichni pitomci. Včetně našich a Josipovičových rodičů.
Na Balkáně karence legitimity je zejména ohrožující, majorita to cítí. Ono drolení země tak populární u nás, tam nemá rezervy. Konečně u nás to byl také spíše mediálně-marketingový projekt, než stanovisko jednotlivců zejména tváří v tvář jejich blízkým. Podobně paradoxní obliba poprav, tedy ve fantazii, opět k exekuci připraveného člověka najít nelze. Zatímco u nás už je rodina jen televize a konformismus “příbuzných” je automatický, na jihu ještě něco z přirozeného prostředí asi trvá. Quo usque tandem…