Už starořecký historik Thukydides uvedl tři důvody, proč lidé válčí – strach, zájem a čest. Do těchto tří kategorií lze zahrnout všechny příčiny vzniku válek. Mnoho mírumilovných lidí se ohledně vzniku válek zásadně mýlí, což má tragické důsledky. Domnívají se, že je vyvolávají zbraně – že když lidé zbrojí, vypukne válka.

Tento omyl opomíjí psychologii agresora. Aby byl mír, musejí ho chtít všichni lidé. Aby vznikla válka, stačí, aby si ji přál jeden člověk – agresor. A válka bude. Kdy se z potenciálního agresora stane reálný? Kdy se pro válku rozhodne? Je-li přesvědčen, že cena za agresi bude pro něho přijatelná, že se mu vyplatí. Kdy se jí nedopustí? Je-li přesvědčen, že za agresi zaplatí obrovskou cenu: zničením své země, smrtí svou i své rodiny.

Jak ho o tom přesvědčíme? Vlastním odstrašujícím ozbrojeným potenciálem. Hlavním účelem armád a zbraní není válčení, ale odstrašení. Válčit se začíná, až když selže odstrašení. Potom je účelem armád a zbraní co nejrychleji dosáhnout vítězství. Hlavním účelem armád a zbraní není válčení, ale odstrašení. Válčit se začíná, až když selže odstrašení.

Tudíž není pravda, že odzbrojení vede nutně k míru. Nevede k válce mezi těmi, kdo už mírumilovní jsou – a pak je jedno, zda zbraní má málo, nebo mnoho. Pokud však někdo mírumilovný není, pak odzbrojení či úsilí o mezinárodní odzbrojení vedou k oslabení, až ztrátě odstrašujícího potenciálu, představují slabost. A ti, kdo to činí, si koledují o napadení agresory.

Slabost provokuje potenciální agresory. Stabilního míru lze dosáhnout pouze prostřednictvím síly. Žádné mezinárodní smlouvy neboli „papírové záruky“ mír ani bezpečnost nezaručují, nepodporuje-li je vaše dostatečná ozbrojená síla či síla vašich spojenců.

Pravděpodobnost válek ve světě

Na Blízkém východě se odehrává regionální konflikt mezi sunnitským blokem v čele se Saúdskou Arábií a šíitským blokem, vedeným Íránem. Nemá formu otevřené války mezi oběma zeměmi, nýbrž přes prostředníky. O Blízkém východě však lze jednu jistotu vyslovit: vždy tam bude někdo s někým válčit.

Pokud jde o konflikt Indie s Pákistánem kvůli Kašmíru, od svého vzniku v roce 1947 vedly tyto dvě země čtyři války. Od chvíle, kdy v roce 1998 získaly atomové zbraně, však žádnou. Vlastnictví atomových zbraní má na obě země umírňující dopad.

Také v případě rusko-ukrajinského konfliktu je sice možné, ale opět málo pravděpodobné, že by mohl vést k válce v Evropě. Kvůli Ukrajině Západ s Ruskem válčit nebude. Navíc cílené sankce vůči představitelům ruského režimu jej mohou začít rozkládat a mnozí požadovat, aby ruský prezident, ať už Vladimir Putin, nebo někdo jiný, prováděl méně konfrontační politiku.

Otevřený vpád Rusů na Ukrajinu by vyvolal její vyzbrojení Západem a krvavou válku mezi oběma zeměmi. Otevřený vpád Rusů do baltských zemí by však k válce Západu s Ruskem vedl. Ve východní Asii by v důsledku špatného vyspání se severokorejského komunistického lídra Kim Čong-una mohl nastat konflikt na Korejském poloostrově, ale protože je jeho politika vyděračská a Čína by válku nedovolila, je takový konflikt málo pravděpodobný.

Naopak, konflikt mezi Čínou a například Japonskem kvůli špatné kalkulaci a přehnanému pojetí cti („zachování tváře“) může nastat. Zejména kdyby se USA začaly stahovat z tohoto regionu a přestaly garantovat mezinárodní řád, což se za současného prezidenta Baracka Obamy celosvětově odehrává.

Změna role USA

V poststudenoválečném světě – v uplynulých 25 letech – USA hrály roli globálního hegemona, jenž vynucoval mezinárodní řád. Díky tomu byl svět bezpečnější. Tato situace se podobala době v 19. století, kdy britské královské námořnictvo vládlo nad světovými oceány, díky čemuž byla plavba na mořích bezpečná a pirátství neexistovalo.

Obamova vláda na tuto roli USA ve světě úmyslně rezignuje. Usiluje o to, aby se z USA stala jen jedna z pěti až šesti rovnocenných mocností, z nichž by žádná nebyla globálním hegemonem. Tento multipolární svět však bude mnohem nestabilnější a méně bezpečný.

V minulosti se mnoho zemí mohlo, pokud jde o bezpečnost před agresí sousedních států a jejich úsilí o regionální hegemonii, spoléhat na americkou vojenskou přítomnost v regionu a ochranu. Proto si například mohly Japonsko, Tchaj-wan či Jižní Korea navzdory hrozbě z Číny či Severní Koreje dovolit nevlastnit jaderné zbraně. Pokud však USA začnou z regionu odcházet, budou se snažit jaderně dozbrojit.

Totéž platí pro Izrael. Když důvěřoval americkým prezidentům, mohl si dovolit projevovat vůči íránskému jadernému programu zdrženlivost. Nedůvěřuje-li však Obamovi, což se děje, může chtít vzít odpovědnost za svou bezpečnost plně do svých rukou. Následky jsou zřejmé. Řečeno jinak, svět bez aktivní vojenské přítomnosti liberální velmoci ve světě a její hegemonie bude mnohem krvavější.

Harold Macmillan, britský premiér na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století, odpovídal na otázku, co nejvíce ovlivňuje jeho politiku: události – a ty jsou vždy nepředvídatelné. Obecně proto platí to, co věděli už staří Římané: Si vis pacem, para bellum – chceš-li mír, připravuj se na válku. Je tedy třeba mít vždy po ruce dostatečný odstrašující zbrojní arzenál.

LN 30.8.2014