V období let 1989-2000 se země východní a střední Evropy vyhnuly většině těžkostí, jež jim byly předpovídány. Přešly k demokratickému systému a tržnímu hospodářství – zdaleka ne bezbolestně, ale v relativně pokojné společenské atmosféře. Jak lze tento úspěch vysvětlit?
V inaugurační den roku 1989 [inaugurace George W. Bushe staršího 20. ledna – pozn. red.] pořádal časopis National Review ve Washingtonu slavnostní večeři, na níž byli mezi hosty i Jeane Kirkpatricková, Bill Safire a sovětský velvyslanec s manželkou. Oproti běžným zvyklostem byl velvyslanec okouzlující, jeho žena navíc k tomu ještě půvabná a sympatická. Velvyslancova slova ovšem okouzlující dojem z jeho osoby daleko přesáhla. Zjevně mimochodem poznamenal, že Sovětský svaz se nebude starat o to, jaký druh režimů existuje ve východní Evropě. Jsou to nezávislé země. Jejich typ vlády je věcí jejich voličů.
Zaslechli jsme v tu chvíli to, co vstoupilo ve známost jako Sinatrova doktrína: mohou si to dělat po svém. Safire si vyndal zápisník a pero a chtěl si zapsat text té písně.*)
–––––
*) Sinatrova doktrína – výraz používaný v žertu představiteli vlády Michaila Gorbačeva k charakterizování nového přístupu Sovětského svazu vůči zemím Varšavské smlouvy v otázce jejich vnitřní politiky (v kontrastu k předchozí Brežněvově doktríně). Poprvé jej použil mluvčí ministerstva zahraničí SSSR Gennadij Gerasimov 25. října 1989 při svém vystoupení v populárním americkém televizním programu Good Morning America, kde komentoval dva dny starý projev sovětského ministra zahraničí Edvarda Ševardnadzeho slovy: „Dnes se řídíme doktrínou Franka Sinatry, jehož jedna píseň se jmenuje I Did It My Way. Stejně tak se každá země rozhodne, jakou cestu si zvolí.“ Na otázku, zda to znamená i souhlas Moskvy s případným odmítnutím vedoucí úlohy komunistických stran v zemích sovětského bloku, odpověděl: „Jistě, … politické struktury si musí vybrat lidé, kteří tam žijí.“ (Pozn. red.)
–––––
„A znamená to, že mohou opustit Varšavskou smlouvu?“, zeptala se Jeane Kirkpatricková nedůvěřivě – pravděpodobně se vzpomínkou na Maďarsko, které se právě takhle již v minulosti rozhodlo, což vedlo k okamžité sovětské invazi.
„Bylo by nám líto, kdyby se to stalo,“ odpověděl velvyslanec zdvořile, „ale je to skutečně jen jejich věc, ne naše.“ Takže Brežněvova doktrína – jednou socialistická země = navždy socialistická země – již také neplatila. Když velvyslanec odešel na další večeři (jeho manželka mi omluvně sdělovala, že ten večer mají večeře tři), všichni jsme se hned pustili do debaty o významu jeho poznámky. Je to pravda? A i kdyby ano, proč nám to sděloval? Co se děje?
Ze všech přítomných jsem měl nejmenší nárok na to být skeptický nebo překvapený právě já. Krátce před onou večeří se na novinové stánky dostalo první číslo National Review ročníku 1989 s článkem našeho externího dopisovatele Radka Sikorského (dnes polského ministra zahraničí), doprovozeným na obálce nadpisem „Blížící se krach komunismu“ a portrétem Lenina pod roztříštěným sklem. Existovaly ale i jiné prognózy zhroucení sovětského systému – zejména kniha Andreje Amalrika Will te Soviet Union Survive Until 1984? [Přežije Sovětský svaz rok 1984?]. A především, zvítězili jsme před nedávnem ve studené válce. Ne každý si to uvědomuje, protože mnozí mají tendenci považovat kolaps komunismu a konec studené války za jedno a totéž. Ve skutečnosti studená válka skončila v roce 1984 (jedna nula pro Amalrika), kdy byly navzdory masivní „mírové“ kampani proti tomuto kroku v Evropě rozmístěny americké střely s plochou dráhou letu a rakety Pershing.
Gorbačev přijel do Ženevy a Reykjavíku s úmyslem dosáhnout uzavření takové dohody o omezení zbrojení, jež by Moskvě umožnila tvrdit, že studená válka skončila remízou. To se mu ovšem nepovedlo, neboť Reagan odmítl upustit od strategické raketové obrany. O rok později se tedy Gorbačev vrátil do Washingtonu a ustoupil ve všem, aniž by oplátkou za to něco získal. V tom okamžiku ve studené válce Amerika zvítězila.
Sovětský komunismus však stále ovládal značnou část světa. Většina pozorovatelů v letech 1987-1988 očekávala, že oba bloky budou pokračovat v mírovém soupeření dvou systémů víceméně do neurčita. Nebylo by těžké provést myšlenkový experiment (jeden jiný bude následovat níže) a podobnou situaci si představit. V takovém světě by socialismus nebyl synonymem pro hospodářskou zkázu a kolaps, evropské sociálně-demokratické strany by neobhajovaly trh, Moskva by neustále usilovala o exportní úvěry a další výhody atd. atd.
Co ale obrátilo sovětskou porážku z let 1984-1986 v rozpad sovětského systému v letech 1989-1991? Připomeňme si úvodní odstavec Sikorského článku:
Stará žena s rolnickým šátkem na hlavě zapaluje svíčku a zbožně pokleká před oltářem vilniuské katedrály, jež se po desetiletích, kdy sloužila jako Museum ateismu, vrátila opět do rukou katolické církve. Fronta několika desítek lidí čekajících na potraviny stojí za chladného úsvitu poslušně před sešlým a oprýskaným moskevským státním obchodem. Poslanci Nejvyššího sovětu Estonské republiky se okázale vyslovují pro skutečnou autonomii, odmítajíce linii vytyčenou Moskvou. V Jerevanu se vojáci, hlídkující během výjimečného stavu, ohřívají u ohně vedle sněhem zasypaného tanku.
Kdybych bezpečně nevěděl, že tento text byl publikován v lednu roku 1989, odhadoval bych, že popisuje léta 1990-1991 – léta po pádu Berlínské zdi. Vše, co v této pasáži Sikorski popisuje, se stalo uvnitř hranic Sovětského svazu, nikoli v některé z neukázněných východoevropských zemí v jeho sousedství. Popisuje rozpad v jeho běhu. Rozklad již nastal: všeobjímající hospodářská neefektivnost, všudypřítomné národnostní revolty, vojenské selhání v Afghánistánu, rostoucí neschopnost Kremlu financovat protiamerickou podvratnou činnost, stejná jeho neschopnost tváří v tvář vzbouřencům z řad Solidarity, vypaření se iluze perestrojky a – nikoli překvapivé – zhroucení morálky elit uvnitř komunistické strany. Někdy v té době se politický filosof John Gray vrátil z návštěvy v Polsku s novým vtipem: Komunistická strana vyhlásila soutěž v získávání nových členů. Když přivedeš jednoho nového, získáváš dovolenou u Černého moře; získáš-li dva, můžeš sám ze strany odejít; a pokud získáš tři, dostaneš písemné potvrzení, že jsi nikdy nebyl jejím členem. Tento vtip Johnu Grayovi vyprávěl člen Ústředního výboru Polské komunistické strany. Komunismus byl konečně pryč – samotný už byl pro smích.
Co by ho ale mělo nahradit – zvlášť ve východní Evropě? Zdálo se, že Gorbačev zamýšlel nahradit zastánce tvrdé linie nějakou formou místní perestrojky. Jeho bývalý spolubydlící z koleje, Čech, později přijel do Prahy, aby pomohl nasměrovat „sametovou revoluci“ k „socialismu s lidskou tváří“ roku 1968. Jakmile ale mimoděk sklouzl do levičáckého žargonu, byl překřičen. Rok 1968 byl socialistickou imitací svobody. V roce 1989 chtěli Východoevropané něco lepšího a reálnějšího. Tektonické desky politiky se pohnuly. Zemětřesení bylo jen otázkou času. Když přišlo, mělo podobu pikniku. Znamenalo zároveň okamžik návratu k evropské historii Habsburků.
Devatenáctého srpna 1989 uspořádaly jakýsi „panevropský piknik“ nedaleko Šoproně na rakousko-maďarských hranicích čtyři maďarské opoziční strany pod společnou patronací Oty Habsburského a maďarského reformního komunisty Imre Pozsgaye. Maďarsko v té době již začalo bořit své opevněné hranice s Rakouskem. Východní Němci se chopili příležitosti k hromadnému odchodu ze své země. V září již maďarská vláda navzdory protestům východoněmeckého komunistického vůdce Ericha Honeckera ani nepředstírala, že své hranice střeží. Železná opona byla pošlapána exodem uprchlíků ze všech zemí východního bloku. A v listopadu spadl poslední kámen domina, když – jakožto nanejvýš symbolický epilog komunismu – padla i Berlínská zeď, neboť východoněmečtí byrokraté nebyli schopni vysvětlit smysl svých rozhodnutí.
Všechny tyto revoluce byly „sametové“ (tj. nenásilné), s výjimkou revoluce v Rumunsku, jež byla falešnou pantomimou maskující boj o moc mezi „tvrdými“ a „perestojkovými“ komunisty, a tedy velmi krvavá. Ve chvíli, kdy východní Evropa byla nezávislá a směřovala k demokracii, sdělil Gorbačev britské premiérce Thatcherové, že jeho ochota k ústupkům končí na sovětských hranicích. Ve skutečnosti komunismus pokračoval v rozpadu, ústícím ve frašce bezzubého protiúderu.
Gorbačev zasluhuje uznání za to, že na žádné z těchto míst neposlal tanky. Nešlo ale tak docela o otázku morálních zábran. V Jugoslávii komunisté bojovali – maskováni za nacionalisty zahajovali války proti Slovinsku, Chorvatsku, Bosně atd. – aby se udrželi u moci; to se jim ale nepodařilo. Komunismus už zkrátka nebojoval. Byl vyčerpán a za sebou nechal řadu stejně vyčerpaných národů a zruinovaných ekonomik. Co mělo přijít dál?
Než se podíváme na to, co se stalo, může snad být ku prospěchu zamyslet se nad tím, co se nestalo. V letech 1989 a 1990 se západní pozorovatelé obávali, že se východní Evropa a Rusko budou ubírat cestou, jaká se v té době otevírala v Jugoslávii: cestou hraničních sporů, útoků proti menšinám, antisemitismu či dokonce fašismu a občanských válek. Některé z těchto jevů, jako např. antisemitismus, se skutečně vynořily – překvapivě však spíše v západní Evropě a v prostředí levice než v Evropě východní a v prostředí pravicovém. V období let 1989-2000 se země východní a střední Evropy vyhnuly většině těžkostí, jež jim byly předpovídány, a přešly k demokratickému systému a tržnímu hospodářství – zdaleka ne bezbolestně, ale v relativně pokojné společenské atmosféře. Většinu z nich dnes představují stabilní tržní demokracie, z nichž některé čelí vážným obtížím spojeným s celosvětovou recesí, avšak rozhodně neuvažují o tom, že by se vzdaly politických a hospodářských reforem přijatých v devadesátých letech.
Jak lze tento úspěch vysvětlit? Prvním z možných vysvětlení je skutečnost, že Severoatlantická aliance pod americkým vedením slíbila těmto zemím členství, pokud provedou nutné reformy. To byl velmi silný podnět. Polsko, Maďarsko, Česká republika i další země samozřejmě usilovaly o americkou ochranu proti Rusku; zároveň se ale rovněž chtěly stát „normálními“ zeměmi v rámci „Evropy“. „Evropa“ – v tomto kontextu míněná jako Evropská unie i západoevropští členové NATO – nebyla až tak nadšená. Byla nervózní z hněvu Ruska kvůli přibližování hranic NATO k jeho území a hodlala se soustředit na „prohlubování“ Evropské unie a hlubší politickou integraci spíše než na „rozšiřování“ (a možná oslabení).
Byly to Spojené státy s vládami presidentů obou stran, které tlačily neochotné Evropany k rozšíření NATO. Vyhlídka na členství v alianci přesvědčila východoevropské země o potřebě modernizovat jejich ekonomiky a reformovat politický systém v liberálním duchu. Úspěch v těchto krocích ospravedlnil v očích Evropy i rozšířen EU směrem na východ. Na začátku 21. století byly východo- a středoevropské země včetně pobaltských zemí plnoprávnými členy „Evropy“ i „Západu“.
Druhým vysvětlením je skutečnost, že reformy vedoucí k tržnímu hospodářství fungovaly. Všechny země, které je přijaly, začaly po počátečním hospodářském propadu prosperovat; obecně platilo, že čím zásadnější reformy byly přijaty (jako v Polsku, České republice či v Estonsku), tím větší bylo hospodářské oživení. Některé země trpí současnou recesí; některé se nadměrně zadlužily (Litva, Maďarsko) a čelí bolestné finanční restrukturalizaci. Vynořují se zde i rezervované intelektuální protesty vůči „neoliberalismu“ či „tržnímu fundamentalismu“ (podporované „místním chytrákem“ Georgem Sorosem). Žádný politik s reálnou šancí dostat se k moci však nenavrhuje od tržních reforem ustoupit. Všichni z vlastní hořké zkušenosti znají pravdu slov, s nimiž se Jagdish Bhagwati z Columbia University kousavě obrátil proti svému kolegovi Josephu Stiglitzovi:
Stiglitz vystoupil s mnohokrát citovaným tvrzením, že současná krize je pro kapitalismus (a trhy) ekvivalentem pádu Berlínské zdi. Nu, víme, že každá analogie je nedokonalá, avšak tato je obzvláště pofidérní. Když Berlínská zeď padla, stali jsme se svědky krachu jak autoritářských politických systémů, tak i ekonomik založených na širokém, téměř universálním vlastnictví výrobních prostředků a centrálním plánování. Spatřili jsme poušť. Když se však Wall Street a Main Street otřásly krizí, zažili jsme jen přestávku v růstu prosperity, nikoli devastaci.
Tuto pravdu podtrhuje zejména zkušenost střední Evropy, neboť třeba Polsko nezažilo ani onu přestávku v růstu prosperity. Je to jediná členská země EU, která nezažila recesi.
Třetím vysvětlením je to, že obě v roce 1989 proti sobě stojící strany prokázaly před, během a po sametových revolucích jistou zdrženlivost. V Polsku a Maďarsku již nějaký čas předtím usilovali komunisté o uzavření určitého kompromisního smíru s jejich disidentskými oponenty v naději (posléze uskutečněné), že se budou moci v nových demokratických podmínkách podílet na moci, případně tuto moc dokonce znovu získají. Následně se pak noví demokraté snažili – až na pár výjimek – tento „sociální smír“ udržet a nepožadovat trest (a už vůbec ne pomstu) pro ty strany a lidi, kteří jim po půl století tak mizerně vládli. I proti těm nejhorším mučitelům bylo vzneseno jen pár obvinění a z nich opět jen pár bylo potrestáno. Pokusy navrátit majetek jeho původním vlastníkům či zabránit představitelům bývalé moci v působení v některých úřadech či funkcích uspěly před soudy v mizivém počtu případů. Některé důsledky z takového přístupu plynoucí se ukázaly jako velmi neblahé (viz níže), avšak přinejmenším vedl k tomu, že nový demokratický řád byl velmi rychle akceptován celou společností. Neexistovali žádní psanci, kteří by si pěstovali svou zášť a potají plánovali návrat k moci.
A konečně zde existoval i další druh zdrženlivosti – zdrženlivá diplomacie Bushovy administrativy a jejích hlavních spojenců –, která přispěla k rozpadu sovětského impéria, k zapojení sjednoceného Německa do Severoatlantické aliance a k vytvoření svobodné Evropy až na samé hranice Sovětského svazu (i za ně), a to vše bez velkých krveprolití. Částečně tomu tak bylo proto, že národy za železnou oponou požadovaly hlubší a rychlejší změny, než jaké si vlády a diplomaté dovedli představit nebo než jaké možná sami chtěli. Gorbačev doufal, že revoluce ve východní Evropě nazajdou dál než k perestrojce či „socialismu s lidskou tváří“. Mnozí západní politikové, zejména president Bush (viz jeho slavný kyjevský projev), si přáli, aby Sovětský svaz zůstal nedotčen. Byla to známá veličina v mezinárodních záležitostech – síla hrající důležitou roli v otázce „stability“. Kdo mohl vědět, co udělá třeba Ukrajina či Gruzie?
Tato opatrnost nakonec neuspěla a impérium se zhroutilo. Všechny národy se na vládách dožadovaly nezávislosti a demokracie, jež si přály. Zdrženlivost Západu však během této krize poskytovala Kremlu záruku, že ji neplánuje využít k dosažení tradičnějšího typu vítězství. To zase paradoxně dovolilo Kremlu stavět se k množícím se rebeliím liberálnějším způsobem.
Z těchto a dalších důvodů přinesly roky 1989 a 1991 nejvýznamnější a nejprospěšnější mírovou politickou změnu v dějinách. Nejen že se v té době staly svobodnými miliony lidí, kteří ještě o deset let dříve žili ve zdánlivě nekonečném a věčném útlaku; druhotnými důsledky byly globalizace trhu a výrazný vzestup životní úrovně miliard asijských pracujících. S takovými výsledky je těžké nebýt spokojen.
V Evropě samotné však docházelo k politickým chybám a vynořovaly se představy, které pomalu způsobovaly problémy zdánlivě mírovému kontinentu. V rámci některých „tržních“ reforem docházelo ke korupčním privatizacím, v jejichž důsledku se obrovské výrobní a finanční prostředky dostaly do rukou komunistických aparátčíků. Z těch se rychle stali kapitalističtí oligarchové. Skryté vazby mezi nimi navzájem, mezi nimi a bývalými tajnými službami a ruskou FSB vedly k tomu, že si v podmínkách nových demokracií podrželi často neodůvodnitelnou a zvláštní moc a pozice. To naopak posilovalo cynismus zbytku populace. V prostředí demokracie odtržené od spravedlnosti existuje široce sdílený pocit morálního vakua – který se navíc spojoval s rozhořčením z toho, že nikdo nebyl pohnán k odpovědnosti za hrůzné zločiny komunismu.
Selhání v otázce dekomunizace Evropany opakovaně pronásledovalo jak v záležitostech zahraniční, tak i domácí politiky. Když se Jelcin pokusil pohnat Komunistickou stranu před Ústavní soud – tedy o krok, který mohl zahnat komunistické démony – byl Západem od takového „honu na čarodějnice“ zrazován. Jedním z výsledků jsou opatrné pokusy o rehabilitaci Stalina v dnešním Rusku. S dalším důsledkem se potkáváme v západní Evropě, kde se levice stále brání pokusům pobaltských zemí vypořádat se s jednou z největších masových vražd v dějinách. Nejhorší důsledky se ale projevují v zahraniční politice.
Protože sovětské zločiny nebyly nikdy souzeny (tak jako zločiny nacistů v Norimberku), mnozí Rusové mají pocit, že jejich národ je nevinnou obětí podvodů a zastrašování ze strany Západu. Souhlasí s Putinem v jeho charakteristice pádu Sovětského svazu jako „největší geopolitické katastrofy století“. Podobně se jejich ukřivděná mentalita projevuje i v zahraničněpolitických otázkách. Dnes se Rusové dají snadno svést k podpoře takové zahraniční politiky, která – slovy východoevropských intelektuálů, autorů otevřeného dopisu presidentu Obamovi z léta roku 2009 – „zpochybňuje naše právo na vlastní historickou zkušenost … prosazuje výsadní postavení při určování našich bezpečnostních priorit … používá otevřených i skrytých metod hospodářského boje, od energetických blokád a politicky motivovaných investic až po úplatkářství a manipulaci s médii ve snaze prosadit své zájmy a změnit transatlantickou orientaci střední a východní Evropy.“
Mohlo to být jinak? Pokusme se o myšlenkový experiment: co kdyby k událostem let 1989 a 1991 došlo v letech 1986 a 1988, kdy byl ještě presidentem Reagan a Thatcherová ještě držela moc pevně v rukou? Byly by výsledky výrazně odlišné?
O představách Margaret Thatcherové si můžeme udělat určitou představu z jejího přednášky v roce 1996 u příležitosti 50. výročí Churchillova projevu ve Fultonu, v níž načrtla ucelený program institucionálních změn po skončení studené války. Obsahoval přijetí nových středo- a východoevropských demokracií do NATO, zřeknutí se jakékoli separátní evropské „obranné identity“ a vytvoření transatlantické zóny volného obchodu zahrnující i bývalé sovětské satelity. Šlo o program v otevřeně transatlantickém duchu, jenž by sjednocoval Evropu ekonomicky, avšak docela zřetelně pod americkým politickým a diplomatickým vedením.
Reagan by pravděpodobně souhlasil. Byl by si však také vědom toho, že takový program vyžaduje jak souhlas Evropy, tak i kroky ke zmírnění ruského pocitu porážky a pokoření. Jaké? Nu, Reagan by možná oslavil vítězství nad Sovětským svazem slavnostním („triumfálním“) způsobem, čemuž se Bushova administrativa vyhnula, přistupoval by však k Rusku jako k národu osvobozenému pádem sovětského režimu a Rusy by považoval za první oběti sovětského útlaku. Náznaky toho, jak by se o něco takového mohl Reagan pokusit, můžeme spatřit v jeho podnětném a velkorysém projevu před studenty při jeho návštěvě Moskevské university v roce 1988.
Projevy a veřejná gesta však nemusí stačit. Reagan by si uvědomoval, že je třeba předložit velkou strategickou nabídku, aby Rusy přesvědčil o tom, že ve skrytu neusiluje o jejich kapitulaci. Navrhnul by, aby se Rusko stalo členem NATO a dalších institucí evropské spolupráce – tedy něco, co tanulo na mysli samotnému Jelcinovi v prvních opojných dnech postkomunistické euforie? Pokud by taková nabídka byla předložena a přijata, nebyli by Západoevropané schopni odolat tsunami lidového nadšení, jež by následovalo. Soustředění se na „prohlubování“ Evropské unie v okamžiku, kdy Reagan s Jelcinem utvářejí nový svobodný svět sahající od Vladivostoku po Vancouver (a to nikoli jen přes vodu), by vypadalo jako ten nejmalichernější projev závistivé bezvýznamnosti. V devadesátých letech by tak existovala podstatně jiná a jednotnější Evropa i Západ.
Příliš fantastické? Nepochybně. Historie neberoucí v potaz fakta není ničím víc než intelektuální hrou, která nám připomíná, že skutečný běh dějin nebyl nevyhnutelný. Existovaly jiné možnosti – cesty, po nichž jsme se nevydali. Pokud bychom si zvolili tuto konkrétní cestu, mohla by nás samozřejmě dovést k jinému cíli než k tomu, jaký jsme si načrtli výše. Pokud bychom šli jinou cestou, nepotkali bychom některé dobré věci, jež se vynořily tak, jak se skutečná historie odvíjela. Timothy Garton Ash například v The New York Review of Books přesvědčivě argumentuje, že to byla právě diplomatická zdrženlivost Bushovy administrativy v letech 1989 a 1991 (kořenící v podcenění toho, co se může stát), která umožnila Sovětskému svazu ustoupit a rozpadnout se bez nějakého velkého krveprolití. Pokud by Bush pokračoval v politice formované odvážnějším, riskantnějším pohledem Ronalda Reagana, události by se pravděpodobně ubíraly jinou cestou. To se nikdy nedozvíme.
Co však víme je to, že současná situace Evropy, která se v otázce přístupu k revanšistickému Rusku stále více odchyluje od přístupu Spojených států a je v této věci navíc rozdělena mezi východ a západ, je výsledkem opatrného „realismu“ západních vlád v letech 1989, 1991 a v rocích následujících. Jejich občané byli odvážnější a nápaditější a zaslouží si uznání. Ale možná že myšlenka je podřízena neměnné pravdě: ať jednáme jakkoli moudře a rozumně, historie nám vždy připraví nepříjemná překvapení.
