Úkolem českého konzervatismu je utvářet novou unijní politiků, která by byla asertivnější a starala by se o zájmy jednotlivých států a prosazovat pozitivní evropskou politiku – říká Martin Weiss pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Mikołaj Rajkowski (Politická teologie): Co dnes nejvíce polarizuje českou politiku? Jaký je postoj konzervativců k této věci?

Martin Weiss (publicista a překladatel, v letech 1997–2000 působil jako tiskový tajemník na velvyslanectví České republiky ve Washingtonu): Na politické scéně je tématem, které nejvíce rozděluje strany označující se jako pravicové, Evropská unie. Zjednodušeně by se dalo říci, že pokud by neexistovala otázka EU, některé z těchto stran by se mohly sloučit. ODS (Občanská demokratická strana) je euroskeptická, zatímco ostatní seriózní pravicové strany jsou Evropské unii v různé míře nakloněny.

Přenáší se politické rozdělení na sociální a kulturní dialog? Nebo naopak odráží sociální rozdíly?

Myslím, že dělicí čára je určena nedůvěrou vůči elitám a hlavním ideologiím. Kromě toho existuje – vím, že to může znít povýšeně – neochvějná víra, že pomoc přijde od lidí, kteří ji vždy poskytovali. Finanční krize v roce 2008 a následná uprchlická krize jsou dvě události, které zapříčinily posun této dělicí čáry.

Je nedůvěra české pravice k Evropské unii výsledkem opozice vůči konkrétní politice, např. ekonomické či migrační, nebo je způsobena obavou z eroze společných hodnot?

Migrační krize byla zlomovým bodem, který odstartoval podezíravost vůči všemu, co přichází z Bruselu. Například nedávno se EU snažila zavést povinnou rodičovskou dovolenou pro otce [W1]. Je zřejmé, že tato záležitost popuzuje veřejné mínění; objevují se obvinění ze šíření falešných zpráv, vede se debata o tom, jak tuto směrnici EU interpretovat.

Jaká je pro Česko alternativa vůči EU, chápané jako ekonomické společenství i jako mezinárodní aktér?

V České republice asi nikdy nebyla otázka Evropské unie zpochybňována z ekonomického hlediska. Bez ohledu na politiku EU nám společný trh vždy přinášel výhody. Nyní se to však může změnit, protože Česká republika se má podle předpokladů nového plánu na podporu oživení Evropy stát čistým plátcem. Politici možná budou chtít tuto skutečnost využít, ale myslím si, že tuto debatu proevropské strany potlačí. Záležitosti okolo Unie jsou velmi emotivní –  pokud jste zastáncem EU, musíte podporovat jednotnou měnu. Stává se, že lidé, kteří hovoří o nutnosti zavést jednotnou měnu, zastupují velké mezinárodní korporace.

Zmínil jste, že pokud by zde nebyla otázka EU, mohly by se některé konzervativní strany sloučit. Co tedy spojuje české konzervativce, co se snaží chránit nebo obnovit?

Rovinou společného porozumění je snaha o zachování rodiny jako základní jednotky společnosti a podpora samostatné výdělečné činnosti a malých podniků, které jsou vnímány jako opora svobodné společnosti. Nejde tedy pouze o ekonomický rozměr, ale také o ideologický. Myslím si, že čeští konzervativci mají mnoho společného. Je však třeba mít na paměti, že názorové rozdíly se v poslední době objevily i v otázkách zahraniční politiky. Podpora NATO byla dříve absolutní, což např. odlišovalo pravici od levice.

Co se tedy na pravé straně změnilo?

Od počátku demokratické revoluce charakterizoval politiku hlavní konzervativní strany ODS thatcherismus. Veškeré návrhy na reformy prorodinné politiky byly ODS odmítány. Dnes však již není hlavní hnací silou ekonomický liberalismus.

Přesunul se hlavní důraz na svobodu jednotlivce?

Je to tak. A navíc byl uznán význam sociálního prostředí pro trvalou existenci tradičních struktur a občanské společnosti.

Jaký je vztažný bod pro české konzervativce? Je to republikánská tradice?

Těžká otázka. Určitě se nejedná o katolické hodnoty, protože Česko již dlouho není příliš katolickou zemí. Takovým referenčním bodem by mohla být paměť na předválečné Československo. Pravice se s ním však nemůže plně ztotožňovat, protože v první Československé republice vládli socialisté. Kromě toho je situace velmi komplikovaná z hlediska národnostní politiky, protože když už tady nejsou Němci, nacionalistická strana má docela odlišný charakter než v dobách první republiky. Taková reference byla tak trochu směsicí touhy patřit na Západ a ekonomické svobody s ambicí dosáhnout bohatství a významu, jaké mají západní země. Svoboda jednotlivce byla nepochybně zásadní. Čistě katolickou tradici zdiskreditovala největší katolická strana, jejíž členové spolupracovali s komunistickým režimem. V České republice nikdy nebyl vztah mezi náboženským a liberálním konzervatismem jednoduchý.

To mi připomíná situaci Polska, které se velmi snažilo napodobovat západní vývojový model. V současné době je tento trend na ústupu. Je Polsko referenčním bodem pro české intelektuály?

Nedokážu říct, jaké je povědomí o polské situaci v České republice. Je ale určitě zajímavá pro mě. Například mě zajímá to, jak se v polské politice začal posouvat význam pojmu „liberální“. Je zajímavé, že tento termín byl v Polsku používán dříve než v Česku.

Proč je to tak zajímavé?

Přišel jsem na to, odkud se vzal rozkol, který nyní probíhá. Někteří konzervativci podporovali progresivní myšlenky prosazované Evropskou unií. Své rozhodnutí vysvětlovali ekonomickými a civilizačními výhodami. Nyní však pociťují určité sympatie k lidem, které lze nazvat „staří socialisté“. Můžeme rozlišit různé druhy socialismu. Mezi nimi jsou staré socialistické strany a nový, postmoderní směr socialismu, který je vůči EU mnohem přívětivější. Ukazuje se, že mnoho mladých lidí na pravici, kteří opovrhují naším současným prezidentem kvůli jeho komunistické minulosti a osobním antipatiím, mu v záležitostech EU důvěřuje více než svým konzervativním kolegům. Zeman je totiž rozhodným odpůrcem progresivní politiky EU, jejímž cílem je provést kontroverzní změny společnosti. Na tomto příkladu je vidět, že staří socialisté se mohou stát spojenci konzervativců.

Rád bych nyní zmínil otázku činnosti protikomunistického disentu v dnešní politice. Na kolik je v české v politice přítomná komunistická minulost? Toto téma je v Polsku stále velmi citlivé.

Po dlouhou dobu nemělo toto téma zvlášť velký význam. Nyní z hlediska volebních preferencí vznikla situace, kdy podle průzkumu jsou hned za Babišovou vládnoucí stranou „Piráti“ –  česká větev mezinárodního hnutí pirátských stran. Pro ně nehraje politika 90. let žádnou roli. Je třeba zdůraznit, že začátek politické kariéry ve straně nezatížené svou minulosti je odlišný. Piráti nejsou zatížení ničím, co by zavánělo minulou dobou. Možná právě díky tomu jsou na politické scéně tak atraktivní. V některých otázkách, jako je eutanazie, jsou velmi progresivní. Zdá se mi, že nejsou schopni vidět důsledky radikální osobní svobody. Na druhou stranu bych byl připraven podpořit asi polovinu jejich požadavků. Zástupce Pirátů, který zastává nejdůležitější funkci v Praze, mi vůbec nevadí. Ale nedůvěřoval bych mu, pokud by měl zastupovat Českou republiku na místech, kde se přijímají nejdůležitější rozhodnutí, například v Evropské unii nebo v NATO.

Jaká je budoucnost českého konzervatismu? Co považujete za hrozby a příležitosti?

Podle mého názoru je největší hrozbou populismus v politice, v této oblasti se předseda naší vlády cítí velmi dobře. Úkolem je revidovat politiku ekonomického liberalismu, kterou prosazuje Evropská unie. Musíme přemýšlet o úloze nadnárodních společností a koncentraci bohatství. Závěrem takové reflexe mohou být řešení, která nejsou v souladu s dříve uplatňovanou politikou thatcherismu. A konečně dalším důležitým úkolem je prosazování pozitivní evropské politiky. I když si myslím, že tak malá země jako ČR nemusí mít dost energie, aby to zvládla. Prosazování vystoupení z Evropské unie by znamenalo ztrátu podpory většiny společnosti. Češi nejsou příznivci takového řešení. Proto potřebujeme novou unijní politiku, která by byla asertivnější a starala by se o zájmy jednotlivých států.

Toto je sedmý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna