České národní zájmy v EU

Národním zájmem ČR je udržení našeho ústavního systému na celém území ČR. Tj. zachování liberálně-demokratického režimu a územní celistvosti ČR. Pošlapáním národního zájmu ČR by tedy bylo, kdyby náš ústavní systém byl nahrazen systémem komunistickým nebo nacistickým, jak se to stalo ve 20. století, anebo systémem islamistickým, jak se může stát ve století 21., uvážíme-li demografické trendy Západu a světa islámu, k němuž patřit budeme, nebudeme-li mít dost morální odvahy přivádět na svět potomky. A pošlapáním národního zájmu ČR by taky bylo, kdyby část území ČR byla od našeho státu odtržena – jak se ve 20. století taky dvakrát stalo: v roce 1938 a v roce 1945 (tím myslím ztrátu Podkarpatské Rusi).

Jak tedy chránit národní zájmy ČR v Evropské unii? Tak, že budeme spolu s Poláky, Litevci, Lotyši, Estonci a dalšími “novoevropany” ulamovat protiamerické ostří “staroevropanů” jako jsou Francouzi, Němci a Belgičané. Totižto naše transatlantická aliance s USA je našim nejcennějším zahraničně-politickým aktivem. Právě vojenská a politická přítomnost neevropské liberální mocnosti na evropském kontinentu – tj. mocnosti, která z principu věcí nemůže mít žádné územní požadavky vůči jiné evropské zemi – je nejlepší zárukou míru a bezpečnosti na evropském kontinentu.

Vskutku, cestou k zajištění českých národních zájmů jsou dvě institucionální záruky: naše spojenectví s Amerikou a naše účast na evropské integraci. Jedna záruka by byla málo – kdyby selhala, neměli bychom totiž již nic jiného. Amerika zatím není izolacionistická – ale co když jednoho dne bude? Evropská unie zatím není hrozbou – ale co když jednoho dne bude? Pro tyto případy nouze by existovala vždy pojistka druhá. A kdyby selhaly obě najednou? To je značně nepravděpodobné.

Chybou Benešovy zahraniční politiky bylo, že se vždy navázal jen na jednu mocnost. Před rokem 1938 bezmezně věřil Francii, po roce 1945 Sovětskému svazu. Když záruka selhala, neměl již žádné eso v rukávu. A Poslanecká sněmovna se nám snaží namluvit, že se prý zasloužil o stát! Ano, dokonce dvakrát – v roce 1938 o Velkoněmeckou říši a v roce 1948 o Sovětský svaz. Škoda jen, že mu nezbylo trochu času se zasloužit taky o Republiku československou.

Roman Joch

Psáno pro Nedělní svět 2.5.2004