Od nového roku se členy Evropské unie stanou Rumunsko a Bulharsko. Chorvatsko je chce následovat co nejdříve. Srbsko, Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Makedonie a Albánie považují vstup do EU za svou hlavní zahraničněpolitickou prioritu. I když posledně jmenovaní mají před sebou ještě velmi dlouhou cestu, faktem je, že do Evropské unie míří státy, jejichž ekonomická, politická a společenská struktura je na výrazně nižším stupni, než je současný standard EU.
Další rozšiřování je navíc zjevně něco, co většina občanů EU nepodporuje. Podle průzkumu z roku 2001 souhlasila s přístupem balkánských zemí zhruba třetina obyvatel „staré“ EU. Vzhledem ke krizi integračního procesu po krachu euroústavy se dá jen těžko očekávat, že podpora poroste. Na jedné straně stojí teze o nutnosti dalšího “rozšiřování a prohlubování“, na druhé straně i evropští politici (zvláště z Francie, Rakouska a Nizozemska) mluví o limitech absorpční kapacity EU.

Vidina rozšíření nepochybně podněcuje a přispívá k vnitřním reformám čekatelských států, na druhou stranu je v rozporu s očekáváním občanů EU. Pokud byly pro řadu Západoevropanů i některé z deseti nových členských států EU trochu exotické, tak v případě balkánských zemí jde o exotiku na druhou. Na první pohled je zřejmý obrovský rozdíl mezi starými státy Unie a balkánskými státy. Rozsáhlý organizovaný zločin, korupce, mizerná ekonomická úroveň, nezaměstnanost a související odchod milionů lidí do zahraničí, to vše vytváří nebetyčný rozdíl mezi třeba Německem či Holandskem na jedné a Rumunskem , popř. Bulharskem na druhé straně.

Není samozřejmě nikde psáno, že se tyto rozdíly nemohou časem vyrovnat, ale musíme si zvyknout – a zvláště ve starých členských zemích to nepůjde snadno – že Evropská unie zkrátka už nebude klubem bohatých a spořádaných zemí.

Bulharsko a Rumunsko jsou ovšem alespoň státy, které nemají teritoriální problémy se svými sousedy ani vážné národnostní problémy na vlastním území, ani je netíží dědictví války. Jinak je tomu s některými státy bývalé Jugoslávie – hlavně s Bosnou a Hercegovinou, Srbskem (a Kosovem) a Makedonií. A právě na bývalou Jugoslávii se od roku 2004 zaměřila česká zahraniční politika, když označila poprvé jihovýchodní Evropu (míněno ovšem především bývalou Jugoslávii) jako svou zahraničně-politickou prioritu. Mluvou zahraničně-politické koncepce ČR, šlo o to „dále se podílet na politické a hospodářské stabilizaci a obnově jihovýchodní Evropy“ a „aktivně se podílet na rozvoji, utváření a provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky zejména v těchto oblastech: o rozvíjení konceptu Širší Evropy, především v oblastech východní a jihovýchodní Evropy a Blízkého východu.“

Po celá 90.léta stál Balkán spíše v pozadí zájmu – československá a česká diplomacie například zcela zaspala rozpad Jugoslávie a styky zde začala navazovat až od roku 1994. Česká diplomacie se (svým způsobem pochopitelně) orientovala na Západ, na integraci do euroatlantických struktur, a politika k Balkánu byla ze značné části záležitostí osobní iniciativy prezidenta Václava Havla (silná osobní pečeť zůstala ale i po Václavu Klausovi a výrazně se pro vstup balkánských zemí angažoval i Jiří Paroubek). Během 90.let ekonomické i politické styky s balkánskými státy výrazně poklesly. Strategie přístupu k balkánským zemím neexistovala, přistupovalo se k nim jednotlivě. Slovinsko bylo poměrně brzy chápáno jako součást spíše středoevropského prostoru a styky s ním se rozvíjely, naopak styky s ostatními republikami bývalé Jugoslávie (stejně jako s Rumunskem, Bulharskem a Albánií) stagnovaly.

Po přijetí ČR do NATO a EU se česká zahraniční politika začala chovat více sebevědomě a převzala svůj díl odpovědnosti za situaci jinde ve světě. Kromě Kuby a Běloruska se začala více zabývat Balkánem, coby nyní již institucionalizovanou prioritou české zahraniční politiky. Jaký význam ale má Balkán pro Českou republiku a jak konkrétně může Česká republika na Balkáně působit?

Balkán je pro Českou republiku potencionálním bezpečnostním rizikem. Česká republika byla už počátkem 90.let jedním z hlavních tranzitních míst pro migraci z Balkánu do Německa coby hlavní cílové stanice. Až do roku 1993 totiž platil pro občany někdejší SFRJ bezvízový styk a hranice nebyly příliš chráněné. To s sebou přineslo i obvyklé průvodní negativní jevy. Jakákoliv destabilizace Balkánu by znamenala opakování situace z počátku 90.let s tím rozdílem že: a) Česká republika by se stala do určité míry i cílovou, nejen tranzitní zemí, b) české orgány jsou na migraci mnohem lépe připraveny než počátkem 90.let.

Balkán má pro Českou republiku i ekonomický význam. I přes dobrý zvuk českých výrobků se ovšem nemůžeme rovnat s hlavními hráči – Německem a Itálií. Přesto zaznamenaly české firmy (například ČEZ) na Balkáně slušné úspěchy. Kromě energetiky se nabízí i investice do komunikací (rozvíjející se projekt renovace železniční sítě v Černé Hoře), strojírenství a turistiky. Přístup k lukrativním transakcím sice omezuje silný klientelismus a korupce, ale význam Balkánu jako odbytiště českých výrobků bude do budoucna stoupat. Je to jedna z mála oblastí, kde má Česká republika aktivní obchodní bilanci.

Česká republika směřuje na Balkán i svou rozvojovou pomoc, ta však díky omezeným možnostem ČR nemá výraznější dopad.

Co se týče politického významu, ČR může stavět na tom, že má pověst neutrálního státu (na rozdíl od třeba Německa či Rakouska), a může navazovat i na historické vazby. Vzpomeňme na vliv, který měl na jihoslovanská národní hnutí Šafařík, vzpomeňme na Konstantina Jirečka, který stál u základů novodobého bulharského školství, i na muže, kteří měli přímý vliv na formování zahraniční politiky Srbska a Černé Hory v druhé polovině 19.století – na Františka Zacha (organizátora srbského dělostřelectva a ideového tvůrce srbského národního programu, tzv. Garašaninova Načertanja, ve kterém je rozpracován plán rozšíření Srbska o Bosnu, Černou Horu, Sandžak, Kosovo a Makedonii) a Jana Vaclíka (emisara knížete Danila I. a autora první černohorské zahraničně-politické studie „Suverenita Černé Hory a mezinárodní právo“ z roku 1858). Malíř Jaroslav Čermák udělal svými obrazy pro propagaci jihoslovanské věci v Paříži více než kdokoliv jiný. Tomáš G.Masaryk hájil jihoslovanské politiky ze srbsko-chorvatské koalice při tzv. velezrádném procesu v Záhřebu, v Praze studovalo mnoho jihoslovanských studentů (i když výrazně více jich studovalo ve Vídni), Češi stáli u počátků cukrovarnictví v Srbsku a přímořské turistiky v Chorvatsku . V Praze (U Fleků) byl založen nejslavnější chorvatský fotbalový klub FC Hajduk atd. atd.

Nicméně, ačkoliv tyto vazby stále ještě jsou v obecném povědomí (zvláště v Černé Hoře a v Dalmácii), nelze očekávat, že nám pomohou při konkrétních projektech. Průměrný Balkánec si vždy raději koupí Volkswagen než škodovku a své dítě pošle studovat raději do Mnichova než do Prahy. Díky ekonomické síle Německa i obrovské komunitě ex- Jugoslávců, Rumunů a Bulharů v Německu (a o něco menší v Rakousku a Švýcarsku) jsou v současnosti pro všechny vazby s Německem nejzásadnější.

To ale neznamená, že ČR nemá šanci se na Balkáně angažovat. Na rozdíl od situace před rokem 2004 má nyní možnost přímo ovlivňovat i politiku Evropské unie k Balkánu. A to také činí. Česká republika je přesvědčena, že evropská perspektiva balkánských států musí být zachována, i když je jasné, že např. Srbsko či Bosna mají před sebou ještě nejméně 10 let do vstupu (a to je optimistický odhad). Alternativou by však podle převládajícího českého pohledu byl chaos a z toho vyplývající bezpečnostní a ekonomické hrozby. Je tedy lepší přijmout byť ne ideálně připravené balkánské státy než čelit riziku, že se některé části bývalé Jugoslávie opět propadnou do spirály chaosu. Za českou stranu byl velkým propagátorem co nejrychlejšího vstupu balkánských států do EU premiér Jiří Paroubek, který například podpořil chorvatský vstup bez ohledu na to jak dopadne kausa uprchlého generála Ante Gotoviny, jehož zatčením a vydáním EU podmínila zahájení vstupních rozhovorů.

Vstup do EU je také oním „cukrem“ v politice cukru a biče vůči řadě balkánských zemí. Chorvaté díky tomu umožnili zatčENÍ Ante Gotoviny, stíhaného mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Srbsko se bude muset velmi pravděpodobně smířit se ztrátou Kosova, a v Bosně jednotlivé národy s tím, že státoprávní uspořádání neodpovídá tužbám ani jednoho z nich. Reálná perspektiva členství v EU je něčím, co může pomoci překonat traumata. Aby tato perspektiva byla reálná, musí být v uchopitelném časovém horizontu, jinak hrozí u obyvatel balkánských zemí deziluze (tento trend se již objevuje). To by ovšem ze strany EU vyžadovalo slevit ze vstupních kritérií, které ve stávající podobě nejsou Srbsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Makedonie ani Albánie schopny splnit.

Problémem EU je, že řada států (především geograficky vzdálených) nechápe problémy Balkánu jako něco, co je ohrožuje, a snaží se pozornost a prostředky EU nasměrovat ke svým sférám zájmu (např. Španělsko a Portugalsko do Maghrebu). A je to právě česká diplomacie, která neustále prosazuje, aby agenda Balkánu zůstala na stole, aby nedošlo k omezení prostředků pro Balkán a aby perspektiva vstupu balkánských států do EU zůstala zachována (což není při dnešní „únavě z rozšíření“právě jednoduché).

A úplně na závěr. Nemusí to být zrovna velká témata, kterými se na Balkáně prosadíme. Někdy stačí úplně málo. Třeba fakt, že Island jako první uznal nezávislost Černé Hory po nedávném referendu, vyvolal v zemi úplnou „Islandománii“. Kdyby Česká republika s odkazem na historicky blízké vazby s Černou Horu byla první, kdo ji uzná, jednalo by se o něco, co nás nic nestojí, a Černohorci by na to dlouho nezapomněli.

Vyšlo v časopise Mezinárodní politika (listopad 2006)