To, co se událo v Polsku v oblasti kolektivní paměti za posledních zhruba deset let, teprve v České republice začíná a v následujících letech se to bude formovat. Dle mého názoru byl kvasem, který oživil českou historickou debatu, spor s Ruskem o pomník maršála Koněva – říká Paweł Ukielski pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Karol Grabias (Politická teologie): V České republice, stejně jako v ostatních zemích střední Evropy, probíhala transformace pod hlavičkou dialogu s komunisty. Tento způsob prosazoval mimo jiné i prezident Václav Havel. Jak to ovlivnilo vnímání dědictví komunismu ze strany Čechů?

Paweł Ukielski (Muzeum varšavského povstání): tato záležitost je mnohem spletitější. Na jedné straně Václav Havel nebyl zastáncem kolektivního potrestání komunistů, na druhé straně v České republice, jako snad jediné zemi v našem regionu, stále existuje strana, která se nebojí přímo používat název „komunistická“, avšak právě Václav Havel stál u začátku její úplné izolace v politickém životě. Je ale pravda, že tato izolace značně slábne v situacích, kdy vládnoucí strany potřebují komunistické hlasy. Tak tomu bylo třeba v případě, kdy byl prezidentem zvolen Václav Klaus. Jedná se však o výjimku: jde o vylučovanou stranu. I když je současná vláda, tvořena koalicí sociálních demokratů a ANO premiéra Babiše, menšinová a vládne s podporou komunistů, tak k samotnému výkonu moci pozváni nebyli.

Toto je docela zajímavá situace: komunisté v politické „rezervaci“.

Tato skládačka je velmi komplikovaná. Samotný Havel byl v jistém sporu s [Adamem] Michnikem. Havel byl sice umírněným, ale přesto zastáncem lustrace. Je zajímavé, že čeští komunisté se jako strana nereformovali, nezměnili svůj politický prapor, jako tomu bylo v Polsku. Sociální demokraté v České republice nemají [na rozdíl od Polska] komunistické kořeny v institucionálním smyslu. V prvních letech po pádu komunismu byla přijata poměrně restriktivní formální a právní opatření – české lustrační zákony obsahovaly prvky dekomunizace. Spočívalo to v tom, že vyšší činitelé komunistické strany nesměli ve svobodném, demokratickém Československu a později v České republice zastávat určité veřejné funkce. Zákon, který tyto záležitosti upravoval, měl původně platit jen do roku 1996, ale poté byl několikrát prodlužován. Nakonec platí na dobu neurčitou. Na druhé straně bylo v praxi zacházení s komunisty mnohem méně přísné. Na prstech jedné ruky můžete spočítat soudní procesy s příslušníky bývalého režimu, odpovědnými za přehmaty a zločiny. Proto je situace v České republice velmi nejednoznačná. Nyní, po třiceti letech, se toto téma patrně začíná znovu objevovat. V loňském roce se případ vůdců komunistické strany dostal před soud. Jde o vraždy „na železné oponě“, tj. československo-rakouské hranici, kde byly zabity stovky lidí. Nejedná se však o hlavní téma české debaty. Spíše lze hovořit o jednotlivých případech vyrovnávání se se zločiny minulosti, než o pokus odsoudit komunisty jako celek.

Sametová revoluce nenesla na svých praporech požadavek vyrovnání s komunistickými zločiny, zejména těmi z období stalinismu. Dochází v české paměti k otevírání takových ran cestou bouřlivých sporů, jako je tomu v Polsku, nebo jsou tyto spory spíše zamrzlé?

Záležitost komunismu a komunistů rozhodně není v české veřejné debatě tak důležité téma, jako v Polsku. Na polské politické scéně jedna ze stran sporu s velkou chutí zdůrazňovala, že její rivalové jsou komunisté. V České republice se to projevuje v mnohem menší míře. I když trauma po potlačení Pražského jara stále přetrvává v České paměti jako otevřená rána. Je s tím spojená paměť oběti Jana Palacha – studenta, který se na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy zapálil. Toto téma se v posledních letech vrací mimořádně často. Jan Palach se stal symbolem odporu proti komunistickému útlaku. Vznikl dokonce jeho památník – [Památník Jana Palacha ve Všetatech – pamětní místo a expozice Národního muzea]. Je tedy patrné, že paměť vzdoru je v české kolektivní paměti přítomna. Další téma, které už roky vyvolává emoce veřejnosti, která se zajímá o své dějiny, je spor o činnost bratrů Mašínů. Bratři Mašínovi se se zbraní v ruce probojovali skrz hranice Československa s NDR a poté přes NDR do západního Berlína, přičemž cestou postříleli příslušníky bezpečnostních sil. Spor se točí kolem toho, zda s nimi zacházet jako s hrdiny, nebo spíše s lidmi, kterým záleželo především na vlastním blahu, kteří přitom zabíjejí jiné lidi, a tak si zaslouží označení zločinců. Asi před dvanácti lety se o to ostře přeli tehdejší prezident Václav Klaus s předsedou vlády Mirkem Topolánkem – navzdory tomu, že oba zastávali podobné ideologické názory. Topolánek vyznamenal bratry Mašíny a oslavoval je jako hrdiny, zatímco Klaus byl, mírně řečeno, velmi zdrženlivý.

Existuje v České republice jeden převládající narativ v politice paměti, jako je tomu již nějakou dobu v Polsku? Nebo můžeme pozorovat roztroušené aktivity různých aktérů takové politiky?

Je možné, že hlavní linie historického diskursu se teprve bude utvářet po otevření Muzea paměti XX. století, které je v současné době ve výstavbě, a po dokončení rekonstrukce Národního muzea. Tato dlouho fungující instituce není galerií umění [jako je to v případě polského Národního muzea]. Národní muzeum je zaměřeno především na přírodní vědy a dějiny. V rámci Národního muzea má vzniknout nová expozice věnovaná dějinám 20 století, [kromě toho vznikla zcela nová paměťová instituce, založena hlavním městem Prahou – Muzeum paměti XX. století]. To, co se událo v Polsku za posledních zhruba patnáct let v oblasti kolektivní paměti, teprve v České republice začíná a v následujících letech se to bude formovat. Dle mého názoru byl kvasem, který oživil českou historickou debatu, spor s Ruskem o pomník maršála Koněva. Spor kolem něj propukl za poslední rok v plné síle a způsobil i vážnou diplomatickou roztržku mezi Českou republikou a Ruskou federací.

To nás může překvapovat na pozadí obrazů Čechů jako pohotových rusofilů v EU.

Týká se to i problémů interpretace invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V této věci Češi nejsou samozřejmě nijak zásadně rozděleni, ačkoliv k této věci zazněly poměrně ostré komentáře z úst ruských diplomatů. Sergej Lavrov přímo řekl, že usnesení českého parlamentu uctít 21. srpen jako den památky obětí okupace nebude mít pozitivní dopad na vztahy mezi oběma zeměmi. To pobouřilo dokonce tak proruského prezidenta, jakým je Miloš Zeman. Zdá se tedy, že toto téma teprve nyní začíná výrazněji oživovat českou veřejnou debatu. Podle mého názoru budou v blízké budoucnosti takové diskuze spolu s otevřením Muzea paměti XX. století a možná i další spory s Ruskem o paměť a komunistické období vyvolávat výraznější třenice než dříve. Je třeba si však uvědomit, že v rozporu s běžnou polskou představou, Češi sami sebe považují – asi oprávněně – za národ, hluboce reflektující historii a ponořený do svých dějin.

Toto je šestý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna