Evropská integrace má v České republice většinovou podporu, ale české politické elity zůstávají opatrné. Česko stojí mimo hlavní proud a nevyvíjí vlastní iniciativu směrem k reformování EU. Z tohoto hlediska je Polsko mnohem pragmatičtější – říká Petr Hlaváček pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Karol Grabias (Politická teologie): Do jaké míry se Češi identifikují jako součást západní civilizace?

Petr Hlaváček (koordinátor a vědecký pracovník / Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR):

Češi a český stát jsou tisíc let součástí Západu, ovšem také u nás se občas objevuje podivná protievropská a protizápadní mentalita, která sílí v časech komplexních krizí. Naše západní civilizace prodělává nyní dynamický vývoj, k jehož projevům patří i specifická západní sebenenávist. Nikoliv poprvé je spása hledána kdesi v Orientu, ať už ruském nebo čínském. Část českých elit volala už na počátku 19. století po „rozvodu se Západem“ a připojení se ke „slovanskému Východu“. A tento rozvod byl realizován v roce 1945/1948, kdy se Československo stalo gubernií sovětsko-ruského impéria.

 Existují tvrdé statistické údaje, týkající se orientace Čechů na ose Západ – Východ?

Podle průzkumu bratislavského think-tanku GLOBSEC podporovalo roku 2017 orientaci Česka „na Západ“ zhruba 33 % respondentů (to není málo!); dalších 21 % vůbec nevědělo, jak by na tuto geopolitickou otázku mělo reagovat, případně nemělo názor. Pouhých 5 % bylo přesvědčeno, že by Česko mělo být součástí Východu (v tom je naděje!). Celých 41 % by ovšem nejraději zůstalo „někde mezi“ čili: ani Západ, ani Východ. A to je zřejmě ten hlavní český problém, který bych nazval geopolitickým alibismem. Na počátku roku 2019 zveřejnil tentýž institut další „geopolitický“ průzkum veřejného mínění v zemích V4, který naznačuje určitý pohyb. Afinitu k Západu deklarovalo 57 % respondentů ve věku 18–24 let, zatímco ve věkové skupině 65+ klesá tato podpora na pouhých 33 %. Obdobné je to s touhou po jakémsi geopolitickém „bytí mezi“: u nejmladší generace jde o 38 %, u nejstarší naopak o 58 %. Zároveň však z průzkumu vyplývá, že většina respondentů je přesvědčena o správnosti českého angažmá v evropských a západních strukturách, což převažuje ve všech věkových kohortách: 61–84 % podporuje členství České republiky v Evropské unii, 70–91 % členství v Severoatlantické alianci.

Má dědictví habsburské monarchie pro Čechy nějaký význam? Je to pro Čechy i pro českou kulturu a politiku stále živé téma?

Takzvané habsburské dědictví hrálo výraznější roli v dobách pozdního komunismu, zejména v prostředí disidentských a exilových intelektuálů. Připomněl bych vášnivou polemiku (nejen českou) nad esejem Milana Kundery o Střední Evropě. Jenže i tento česko-francouzský literát nechápal Střední Evropu jako „civilizační“ entitu, nýbrž jako část Západu, která byla unesena na Východ, do cizí civilizace. Dnes je habsburská či středoevropská tradice součástí historické a kulturní sebereflexe, nikoliv problémem, který by rozděloval společnost.

 Jaká je hranice mezi politikou a náboženstvím v dnešní České republice? Jaké reakce vyvolává zapojení zástupců církve do veřejného života?

Nejprve základní informace: podle censu z roku 2011 se asi 12 % obyvatelstva hlásí k některé z křesťanských církví, z toho 10 % se deklaruje jako katolíci. Formální či organizovaná religiozita české společnosti je velmi nízká a neustále klesá. To ovšem neznamená, že je křesťanství v Česku mrtvé, naopak! Křesťané jsou velmi dynamickou menšinou, mnozí z nich jsou angažováni v politice a kultuře. Napříč církvemi panuje většinou přesvědčení, že církevní představitelé by měli vstupovat do aktuálních debat ve veřejném prostoru. Ovšem není vhodné, aby uzavírali s představiteli státu „politické“ koalice. To je bohužel příklad kardinála Dominika Duky, pražského arcibiskupa, který při obraně „křesťanských hodnot“ spolupracuje i s českým prezidentem Milošem Zemanem, který je jasně protizápadní a s vazbami na Rusko a Čínu.

Na čem je založena současná česká identita? Jak významný vliv mají na tuto identitu dějiny?

Podle Ústavy České republiky není česká státnost postavena na etnickém, ale na občanském principu. Preambule naší ústavy začíná slovy: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku…“ Jako pozitivní referenční bod je stále vnímán český stát ve formě republikánského a demokratického Československa z let 1918–1938. Ještě důležitější je pak étos sametové revoluce a událostí z let 1989–1991, kdy byla obnovena státní suverenita, skončila sovětská okupace a rozpadlo se sovětsko-ruské impérium. Většina Čechů považuje za důležité ukotvení Česka v NATO a Evropské unii. Zároveň však roste skupina – a je to možná až třetina obyvatel nebo více, která pléduje pro izolacionismus a vyvolává běsi nacionalismu. Zvláštním fenoménem jsou někteří „konzervativní“ katolíci, kteří vidí Vladimira Putina jako zachránce křesťanské civilizace. To vám Polákům musí znít jako špatný vtip…

 Jaké jsou postoje Čechů k projektům evropské integrace? Existuje pro Čechy dilema: EU nebo Střední Evropa?

Asi bych nemluvil o Střední Evropě – kde vlastně leží a kdo do ní patří? A podobné je to i s formátem V4. Ostatně i polské integrační projekty pomíjejí čistě středoevropské souřadnice, připomeňme Trimarium. České elity, ať už konzervativní nebo liberální (v původním slova smyslu), vědí, že rezignací na NATO a EU by se Česko ocitlo mimo západní environment. Evropská integrace má u nás většinovou podporu, ale naše politické elity jsou opatrné – Česko tak zůstává mimo hlavní proud, zároveň však nepřichází s vlastní iniciativou na reformy EU. V tomto ohledu je Polsko mnohem pragmatičtější, lépe umí hledat v rámci EU spojence a prosazuje pozvolna svou agendu. Česko vlastně žádnou svou evropskou agendu nemá, stále jsme spíše černí pasažéři. Anebo se tváříme, že Česko neleží v Evropě, ale někde na Marsu. A tato iluze může být v tomto turbulentním čase geopoliticky velice nebezpečná.

Toto je pátý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna