Demokratická strana USA je nejstarší politickou stranou na světě. Byla založena v roce 1828 jako strana rovnosti (pouze) bílých mužů. V současnosti jsou v ní na vzestupu ženy a barevné menšiny. Odrazil se tento fakt v jejích primárkách? Zatím ne, ale jsme jen na počátku; hlasování v prvních státech se uskuteční za necelého půl roku a demokratický nominační sjezd za jedenáct měsíců. Vše je zatím otevřené.
Nyní však konzistentně vede starý bílý muž Joe Biden. Kdyby byl zvolen prezidentem, bude mu při vstupu do úřadu osmasedmdesát. Poprvé byl zvolen senátorem v roce 1972, když polovina, možná většina dnešních demokratických voličů nebyla ještě na světě. A pak byl osm let viceprezidentem Baracka Obamy.
Jeho podpora je daná zaprvé tím, že je ze všech demokratických kandidátů nejznámější, zadruhé tím, že kandiduje jako dědic Obamova prezidentství, a zatřetí tím, že patří k centristickému, umírněnému křídlu Demokratické strany. To vyhovuje jejím voličům. Demokratičtí aktivisté jsou levicovější a ideologičtější než demokratičtí politici (s výjimkou „tří mušketýrek“ levého křídla strany, kongresmanek Ocasio-Cortézové, Omarové a Tlaibové); a nejméně ideologičtí jsou prostí demokratičtí voliči. Chtějí především vyhrát a vyhodit Donalda Trumpa z Bílého domu, proto podporují toho, kdo je nejvíce volitelný. Tím je zatím Joe Biden.
Co socialisté, ženy a menšiny? Z každé skupiny jsou minimálně dva seriózní kandidáti, kteří tudíž loví hlasy těch samých voličů a vzájemně se oslabují. Za socialistické křídlo strany kandidují senátor Bernie Sanders a senátorka Elizabeth Warrenová (dělí se o druhé/třetí místo) – dohromady mají větší podporu než Biden, ale protože štěpí socialistické voliče, zaostávají za ním. Za „ženy“ kandidují senátorka Warrenová a senátorka Kamala Harrisová, kterou zřejmě podporují Michelle a Barack Obamovi (po prvním černošském prezidentovi by rádi viděli první černošskou ženu prezidentku); obě senátorky mají dohromady téměř tolik hlasů jako Biden, ale štěpí ženský hlas.
O černošské voliče usilují jak senátorka Harrisová, tak i senátor Cory Booker, který ale v průzkumech propadá. Američtí černoši však nejvíc podporují… Joea Bidena. Proč? Jednak z vděčnosti za loajalitu vůči Obamovi a jednak proto, že američtí černoši, ačkoli silně věrní Demokratické straně, nevyznávají progresivní agendu v kulturněmorálních otázkách (transgender atd.), kterou naopak forsírují mladí, bohatí, radikálně levicoví běloši. Americké černochy a černošky středního věku více zajímají staré dobré sociálně-ekonomické otázky: více peněz, podpory a pracovních míst. A to jim dle jejich názoru nejlépe dokáže zajistit starý běloch Biden.
Za pozornost stojí i dvě další kandidátky, které podle průzkumů ale šanci příliš nemají. Marianne Williamsonová je aktivistka, spisovatelka, psychologická poradkyně a duchovní guru. Nikdy nezastávala žádný volený úřad, ale v demokratických debatách působila jako zjevení. Jejím programem je láska. V takto rozdělené Americe nám nepomůžou politická řešení, potřebujeme ta psychologická a duchovní; milovat se navzájem a všeobjímající láska překoná vše… Je fascinující ji sledovat, jak to v televizi vykládá, ale něco jiného je ji kvůli tomu volit. Dost voličů toho ochotných není.
Tulsi Gabbardová krom toho, že je zřejmě nejhezčí členkou Kongresu, je unikátní i v mnoha dalších ohledech. Narodila se na souostroví Americká Samoa, vyrůstala na Havajských ostrovech, jež zastupuje ve Sněmovně reprezentantů, a je hinduistka – první a zatím jediná v americkém Kongresu.
Sloužila v Národní gardě státu Havaj a byla v bojové zóně v Iráku coby členka lékařského a ošetřujícího týmu. Ta zkušenost z ní učinila odpůrkyni všech amerických intervencí v zahraničí; nejen na Blízkém východě, ale je i proti tlaku na nelegitimního prezidenta Madura ve Venezuele. Patří k levému křídlu strany, v roce 2016 podporovala Bernieho Sanderse, vyznává tradiční levicovou agendu: potratový absolutismus, manželství osob stejného pohlaví, státní zdravotní péči. K tomu všemu můžeme přičíst její silný protiválečný postoj. Proč není miláčkem americké levice a její podpora je tak nízká?
Odpor proti válce je přece v USA populární; Barack Obama získal nominaci v roce 2008 a následně vyhrál volby i proto, že byl proti válce v Iráku od počátku, zatímco Hillary Clintonová ji původně podporovala. Donald Trump získal v roce 2016 republikánskou nominaci a následně vyhrál volby i proto, že byl proti „nekonečným válkám“. Proč tedy není populární Tulsi Gabbardová?
Protože Demokratická strana, ačkoli za poslední půlstoletí vůči Sovětskému svazu a následně Rusku spíše holubičí a vstřícná, se po roce 2016, kdy byl zvolen Trump, stala ostře protiruskou. A Tulsi Gabbardová se v lednu 2017 setkala s ruským chráněncem a masovým vrahem Baššárem Asadem a vyjádřila se, že má pro něj pochopení. Navíc její principiální neintervencionismus v zahraniční politice z ní udělal miláčka ruských médií – Sputnik, televize RT atd. Ocitla se v podobné situaci, v jaké byl v letech 2008 a 2012 v Republikánské straně uchazeč o nominaci Ron Paul, taky principiální izolacionista.
Rusko nepotřebuje, aby Amerika byla nutně proruská. Stačí mu, kdyby se Amerika o svět nezajímala a byla zahleděná jen do sebe. Pak by se o svět „postaraly“ Rusko a Čína a „pořešily“ ho podle vlastní libovůle a k obrazu svému. Každý americký izolacionista je tak nutně miláčkem Ruska, ať už si to přeje, či nikoli.
Současní demokratičtí kandidáti na prezidenta jsou celkově neinspirativní a slabí. Mnozí sponzoři to vědí. Proto se spekuluje, že by na poslední chvíli mohla do primárek vstoupit těžší váha. Podle jedněch by jí mohl být Michael Bloomberg, bývalý nezávislý starosta New Yorku. Jenže ten je ještě starší než Biden. Podle druhých tou těžkou váhou, která by mohla nominaci snadno získat a zároveň mít slušnou šanci Trumpa porazit, je… Michelle Obamová.
Ale jsou Američané po dynastii Bushů a téměř dynastii Clintonů připraveni na dynastii Obamů? Pochybuji.
Vyšlo v LN 17. 8. 2019
