Bulletin OI č. 156 srpen 2004

J. F. JOHNSTON, Jr.
C. E. M. JOAD, RICHARD WEAVER A ÚPADEK ZÁPADNÍ CIVILIZACE

J. F. Johnston, Jr., pracoval jako právník ve washingtonské advokátní firmě. Je autorem knihy “The Limits of Government”.

Z anglického originálu “C. E. M. Joad, Richard Weaver and the Decline of Western Civilization” publikovaného v časopisu Modern Age, Summer 2002, s. 226-234,
přeložil Eduard Geissler.

Dějiny myšlení jsou plné zvláštních náhod. Jednou z nich je skutečnost, že v jediném roce – 1948 – vyšly dvě knihy s velmi podobnými závěry o úpadku západní civilizace, které se navíc opíraly o velmi podobnou analýzu příčin tohoto úpadku. Autory těchto knih byli Angličan C. E. M. Joad (1891-1953), profesor filosofie na University of London, a Američan Richard Weaver, jenž vyučoval angličtinu a rétoriku na University of Chicago. Podle mých informací se tito dva muži neznali. Weaverovo dílo Ideas Have Conseqences1) mělo širší vliv než Joadova kniha s názvem Decadence: A Philosophical Inquiry2), ta však měla stejnou sílu a v některých směrech byla filosoficky hlubší analýzou duchovní a kulturní krize, kterou oba autoři – každý ve své společnosti – pozorovali.
Na konci čtyřicátých let již existovalo značné množství důkazů morálního a kulturního úpadku jak v Evropě, tak v Americe. Kromě dvou ničivých světových válek, holocaustu a šíření komunistické ideologie zažívaly západní společnosti vážný úpadek morálních hodnot, otupující účinky ztechnizovaného způsobu života, politiku snadno manipulovatelného člověka a všemocného státu, kolaps uznávaných měřítek krásy v umění a architektuře, snižování úrovně vzdělání, marginalizaci náboženství a nadvládu materialistické kultury, jejímž základem je prázdná zábava a okamžitý požitek. Bylo jasné, že k této situaci nedošlo náhle v polovině dvacátého století. V dozvucích druhé světové války si Joad a Weaver kladli otázku, zda v dějinách myšlení existovalo něco, co by pomohlo vysvětlit toto zjevné zhroucení hodnot, které stávaly v samém středu západní kultury.

I.

Cyril E. M. Joad absolvoval Balliol College v Oxfordu a mnoho let vyučoval na Birkbeck College University of London, kde stál v čele katedry filosofie. Práce, které publikoval, včetně vyčerpávajících pojednání o metafyzice a etice, byly psány úžasně jasným a pochopitelným stylem. Přesto nikdy nezískaly pozornost, kterou by si zasloužily; snad proto, že Joad vycházel z předpokladů přesně opačných než pozitivistické a analytické školy, které vládly anglické filosofii po většinu dvacátého století.
Ústřední tezí knihy Decadence: A Philosophical Inquiry je myšlenka, že duchovní vykořeněnost, morální dezintegrace a intelektuální inkoherence jsou výsledkem absence adekvátních metafyzických zásad. Joad svůj život zasvětil obhajobě existence pravého řádu bytí včetně sféry objektivních hodnot – objektivních v tom smyslu, že jejich existence není závislá na pocitech a postojích člověka. Například hodnoty jako pravda a krása přesahují zkušenost, na jejímž základě si o nich děláme představu. Joad tvrdí, že tento závěr je v souladu s “philosophia perennis, jež byla od svých počátků u Platóna a Aristotela přes neoplatonismus a následné posílení a obohacení křesťanstvím nejvlivnější společnou filosofií západní civilizace?.3)
Joad přijal tezi filosofického realismu, podle které je naše vědomí vždy v kontaktu s čímsi mimo nás a toto “cosi jiné? není ovlivňováno tím, že mysl si to uvědomuje. Uznával také existenci universálních idejí. K popisu podobnosti předmětů používáme obecné výpovědi. Tyto výpovědi obsahují universální pravdy. “Universálie je něco, co dokáže charakterizovat několik odlišných jednotlivostí.?4) Bělost, lidskost, spravedlnost a trojstrannost jsou universálie. Universálie není předmětem zakoušeným smyslovým vnímáním a nemůžeme ji tedy poznat výhradně na základě smyslové zkušenosti. Moderní filosofie má sklony existenci universálií popírat; tvrdí, že všechny abstraktní představy jsou ve skutečnosti představy konkrétních věcí, odvozené od smyslů. Není žádná “bělost?, jsou jen bílé věci. Takový byl názor středověkých nominalistů a takový je názor jejich následovníků, moderních empiriků. Pokud je ovšem veškeré vědění zredukovatelné na osobní zkušenost nebo počitky, nemůže existovat žádná jiná morální nebo estetická hodnota než to, co v daný okamžik připadá člověku hodnotné na základě jeho pocitů.
Joad říká, že philosophia perennis je po celá staletí vystavována útokům. Empirismus se pokoušel učinit základem vědění kombinaci počitků a tautologických konstruktů. Osvícenství povýšilo “pokrok? na kosmický zákon a za jediný zdroj hodnot považovalo samotný lidský rozum. Zastánci evoluční biologie ztotožnili hodnotu se vším, co se náhodou vyvíjí. Freudovská psychologie považovala lidské směřování k morálním hodnotám za sublimaci instinktivních nutkání. Čistým výsledkem všech těchto snah je “subjektivistická analýza morálních, náboženských, estetických a vědeckých úsudků, podle které usuzující a uvažující mysl nenavazuje styk s vnějšími ?objekty?, nýbrž pouze s projekcemi své vlastní činnosti…?5) Toto sebestředné odmítání uznat svět takový, jaký skutečně je (a především svět universálních idejí a hodnot), je pro Joada jádrem pojmu dekadence.
Joad tvrdí, že existují trvalé duchovní hodnoty, z nichž nejdůležitější jsou pravda, krása a dobrota. Ačkoli nemateriální, jsou tyto hodnoty přítomny v měnícím se světě smyslových věcí; a člověk na základě svých duševních schopností může dosáhnout alespoň jistého povědomí o nich. “Toto vědomí skvěle zakoušíme při požitku z umění a přírodních krás, při hledání a poznávání pravdy v dějinách, ve vědě, v matematice, filosofii a imaginativní literatuře, při snaze splnit svou povinnost pro ni samu, při službě Bohu a našim sousedům.?6) Ačkoli se tyto trvalé hodnoty projevují v našem smyslovém světě, jsou jiné než tento svět a jsou na něm nezávislé. V epistemologii znamená hledání pravdy uznat, že existuje skutečný objekt vědění. Podobně v morální filosofii znamená samotný pojem závazné povinnosti (co “bychom měli? udělat) existenci morálních hodnot, nezávislých na našem vědomí; jinak by neexistovalo nic, proč by chování mělo být závazné. Empirismus, pozitivismus, pragmatismus a podobné teorie vedou k relativismu, který popírá jak objektivní existenci morálního zákona, tak existenci mezí osobního chování, nezávislých na našem vědomí. Praktický dopad moderní empirické tradice, která tvrdí, že veškeré vědění je výsledkem smyslového vnímání a že realita jiného řádu neexistuje, je ničivý, neboť hodnoty inherentní morálnímu řádu poskytují lidem zásady, podle nichž mají žít.
V knize A Critique of Logical Positivism, která vyšla v roce 1950, Joad systematicky napadá premisy pozitivismu a obhajuje svou verzi tradiční filosofie universálních hodnot. Tvrdí, že ani obyčejný fyzický předmět nelze zredukovat pouze na konstrukt ze smyslového obsahu; stůl je zčásti mentální konstrukt a to, k čemu slouží, zjišťujeme prostřednictvím rozumového pochodu analogie a podobnosti, jemuž napomáhají složitá vědecká zjištění a matematické teorémy. Když dojde na morální hodnoty, jsou následky pozitivismu a dalších subjektivistických teorií závažnější. Jestliže – jak tvrdí pozitivisté – je výrok, že X je dobré nebo špatné, pouze verbálním výronem emoce, morálka je něco iracionálního a zcela subjektivního. Jenže tato premisa je chybná. “Toto je dobré? není totéž co “Toto se mi líbí?. “Toto je dobré? je výrok jak kognitivní, tak normativní; poskytuje nám objektivní informaci o něčem jiném než o nás samých. A toto je pro Joada kritický bod: v rozpravě o morálce se dostáváme z oblasti senzorických a subjektivních pocitů do objektivní říše hodnot. “Vesmír obsahuje objektivní morální řád, který existuje nezávisle na tom, zda si jeho existenci uvědomujeme…?7) Když konám svou povinnost, podřizuji se tomuto morálnímu řádu.
Podle Joada není náhodou, že subjektivismus, hédonismus a skepticismus nacházíme společně, protože každý z nich vychází z názoru, že zkušenost je hodnotná sama o sobě. Doprovodnými společenskými charakteristikami jsou láska k přepychu, znuděnost, pověrčivost a nezdravé zaujetí sám sebou. Subjektivistický přístup oslabuje schopnost zdravě myslet a skutečně komunikovat. Bez hodnotových norem jsou vyjádření souhlasu sotva něčím víc než reakcí na okamžitý popud. Buď si nebudeme cenit ničeho, nebo si budeme cenit jen zkušenosti jako takové. Právě za takových podmínek dochází k úpadku. Dekadence se projevuje tím, že lidé se soustřeďují výhradně na materiální záležitosti, nevnímají krásu, neznají dějiny, zaujímají utilitaristický postoj ke vzdělání a jsou lhostejní vůči náboženství. Západní civilizace má všechny tyto vady.
Joad začal svou životní dráhu jako skeptik, později konvertoval k ortodoxnímu anglikánskému křesťanství a napsal knihu obhajující křesťanskou víru.8) V jistém smyslu byla tato konverze pouze dalším vývojem jeho platónského realismu. Přímá zkušenost mysli nás učí, že existuje nadpřirozený řád; víme například, že v mnoha případech dokáže mysl ovládat hmotu. Mysl se rodí v důsledku vtělení duše do fyzického těla. Podle Joadovy platónské teorie je mysl aktivní princip, který umožňuje spojení mezi universálními formami a jednotlivostmi. Žádné specifické uspořádání hmoty při žádné specifické příležitosti nemůže vyčerpat universální hodnoty řádu, koherence, podobnosti a pořádku. Tyto universální hodnoty si tudíž nemůžeme zcela určovat sami – nacházejí se mimo nás, jsou transcendentní. To, co je transcendentní, se proto musí stát imanentní jako nezbytný základ naší zkušenosti. Nejdramatičtějším příkladem uskutečnění tohoto principu je vtělení Kristovo. V etické filosofii se navíc zdá být zřejmé, že existenci morálního povědomí (vědomí rozdílu mezi tím, co “je?, a tím, co “by mělo být?) nelze vysvětlit materiální kauzalitou. Jediným uspokojivým základem morální zkušenosti je tudíž náboženská zkušenost. Joad samozřejmě věděl, že intelektuální klima dvacátého století je nepřátelsky naladěné vůči náboženství obecně a anglikánské církvi obzvlášť. Toto nepřátelství odpovídalo antipatii vůči universálním hodnotám, po jejichž stopách šel Joad ve svých filosofických pracích, antipatii, které přičítal vinu za mnohé vady současné společnosti.
V metafyzice sice Joad svým myšlením tíhl k platonismu, ovšem v politické teorii neuznával Platónovu podřízenost jedince státu. Dekadence se podle Joada politicky projevuje jako láska k moci pro moc jako takovou – zejména rozrůstáním a uctíváním státu. Tehdejší politická teorie viděla plánování a efektivitu jako cíl sám o sobě. Je tu reálné nebezpečí, že společnost se bude vyvíjet směrem k Huxleyovu Konci civilizace, kde každý dostane nabídku materiálního uspokojení výměnou za to, že se vzdá svobody a iniciativy. “Čím více funkcí přebírá stát od jedince, tím méně jich je jedinec schopen využít ve svůj prospěch.?9) Joad prorokuje, že vzestup byrokratického státu se obrazí ve společenském rozporu mezi intelektuály (přesnější výraz by byl “manažerská elita? Jamese Burnhama) a parazity, kteří chtějí nechat vládu na manažerech výměnou za jistotu a zábavu. Voliči tudíž přivítají větší závislost na vládě pokud jde o zdraví, vzdělání, sociální péči a jiná životní břemena, pokud se jim dostane každodenního potěšení z chleba a her. Byla to naprosto přesná předpověď budoucího vývoje sociálního státu. Joad viděl, že materialistický konformismus tehdejší společnosti přináší kulturní úpadek: “každému přepychový chlívek?10); nedílnou součástí tohoto úpadku byl všemocný stát.
Ve své poslední knize Folly Farm z roku 1953, kdy Joad věděl, že mu již nezbývá mnoho života, shrnul mnohá svá znepokojení nad úpadkem filosofie a vzdělání. Jeho úvahy o úpadku západní kultury byly temné. Na poslední stránce své poslední práce Joad dochází k závěru, že naše epocha je “epochou bez umění, bez krásy a bez ducha… Co víc, protože žádná větší katastrofa neohlašuje nový Temný věk, je krajně nepravděpodobné, že se do umění vrátí tvůrčí schopnosti.?11) Joad viděl, že mladí lidé jeho doby nemají žádné duchovní kořeny a intelektuálně jsou nezakotvení, protože neexistují žádné pevné vůdčí principy. Křesťanské morální zásady přežívaly po nějakou dobu v devatenáctém století, když ale byly zbaveny metafyzického základu, i tyto zásady zastaraly. “V obdobích napětí a krize se obvyklý způsob života, kterému chybí jakýkoli principiální základ, drolí a posléze hroutí.?12)

II.

V témže roce, kdy se objevila Joadova Decadence, vydal Richard Weaver svou nejznámější knihu Ideas Have Consequences, ve které rozvíjí teorii úpadku až překvapivě podobnou teorii Joadově. Weaver se narodil roku 1910 v Severní Karolíně; po studiích na University of Kentucky následovalo postgraduální studium na Vanderbiltově universitě, kde ho silně ovlivnil jeho učitel John Crowe Ransom a další “jižanští agrariáni?. Většinu života Weaver vyučoval na University of Chicago a napsal řadu knih a článků, v nichž se zabýval úpadkem filosofie, společnosti a vzdělání. Byl spoluredaktorem časopisu Modern Age, přispíval do National Review a dalších konzervativních publikací. Henry Regnery po Weaverově smrti napsal, že dílo Ideas Have Consequences je jednou ze tří knih, které poskytují intelektuální základnu modernímu americkému konzervativnímu hnutí (další dvě jsou Hayekova Cesta k nevolnictví a Kirkovo Konzervativní smýšlení).
Knihu Ideas Have Consequences začíná Weaver stejně jako Joad premisou, že skutečné vědění je znalost universálií. Tvrdí, že svým útokem na objektivní existenci universálních idejí nastartovali nominalisté čtrnáctého století nebezpečný intelektuální trend. Nominalisté prohlašovali, že takzvané “universálie? (bělost, spravedlnost atd.) nejsou nezávislá jsoucna, ale pouhá označení pro nahromadění jednotlivých věcí. Jestliže má nominalismus pravdu, pak neexistují žádné objektivní hodnoty jako dobro, pravda nebo spravedlnost. To vše jsou pouhá označení pro určitý druh chování, které náhodou schvalujeme. Tato nominalistická teze nakonec vedla k filosoficky prázdnému radikálnímu empirismu nebo pozitivismu, které nahradily realitu vnímanou rozumem pod vlivem dojmů zachycených smysly. Tento filosofický omyl pak vrcholí subjektivismem, relativismem a popřením pravdy jako takové. A to je stejný závěr, k jakému dospěl Joad.
Podle Weavera (stejně jako podle Joada) spočívá skutečné vědění spíše v uvědomování si forem, podstaty a principů než v uvědomování si všeho pomíjivého, vnímaného prostřednictvím smyslů. Jinými slovy, vědění je plodem rozumu; víra v universálie a principy je neoddělitelná od života rozumu. Protože se empirická tradice soustředila na jednotlivosti subjektivní zkušenosti, skončila u tvrzení, že vlastním cílem je bezprostřední zkušenost. Opět jde o naprosto stejný závěr, k jakému zcela nezávisle dospěl Joad. Weaver tento postoj nazývá ?kultem prezentismu?.13) Touha po bezprostřednosti je falešný a nebezpečný idol, protože přítomnost má jen nekonečně krátký život a oddělena od minulosti a budoucnosti, se kterými ji musí spojovat dějiny, paměť a rozumné očekávání, nemá žádný smysl. Kult prezentismu je ve skutečnosti charakteristickým rysem barbara, který formy, podstatu a universálie považuje za zcela nepodstatné pro svou touhu po okamžitém uspokojení. Barbar odmítá rozvíjení intelektu a usiluje pouze o moc nebo fyzické uspokojení.
Hledání bezprostřednosti přivádí společnost na cestu kulturního a morálního úpadku, kdy už nedokážeme rozeznat zlo a zkaženost. Jako příklad “ničivých účinků bezprostřednosti? uvádí Weaver to, že se nestavíme proti obscenitě, že se zříkáme cti a respektu k soukromí. Neodolatelná touha po osobní publicitě jde tak daleko, že ctností se stává veřejné projevování osobního hoře. Vzdáváme se norem slušného chování, protože by nám mohly bránit v sebevyjádření. (Dalším potvrzením platnosti Weaverovy analýzy jsou dnešní televizní talk show.) Svět, píše Weaver, “zaplavila nesmírná demoralizace… Jeho nejtrvalejším rysem je asi materialismus, ten je však do velké míry podporován směsicí přetvářky, předstírání a vulgarity, kterým bychom mohli dát nálepku ,hollywoodské hodnoty??.14)
Demokracie může být použitelným modelem pro politické vztahy, nemůže však být základem řádu ve společenském a kulturním životě, protože v této sféře si lidé rozhodně nejsou rovni. Například pokud jde o vzdělání, musí nevyhnutelně docházet k výběru podle schopností a nadšení. Pokus pedagogických pokrokářů popírat rozdíly a výjimečnost vede k prostřednosti, jak dokládá úpadek veřejného školství, který Weaver pozoroval již od čtyřicátých let. Rovnostářská dogmata “pokrokového? školství podle něj hlásají vzpouru proti základnímu, prastarému přesvědčení o člověku a světě – a samozřejmě proti samotné struktuře reality.15) Od Weaverových dob se ukázalo, že jeho varování před úpadkem vzdělání byla oprávněná: nižší požadavky, “společenská podpora?, hnutí za “sebeúctu?, monopol odborů, absence kázně, otupující vliv televize a lhostejnost rodičů dovedly veřejné školy k prostřednosti dokonce blíž, než si Weaver dokázal kdy představit.
Ústředním tématem Weaverovy práce je toto: hodnoty ztělesňované jižanskou tradicí jsou hodnotami západní civilizace a nepřátelská morálka i kulturní tlaky, které dnes ohrožují národ, jsou tytéž jako tlaky, které se od dob občanské války snažily zničit dědictví Jihu. Podle Weavera má tradice Jihu kořeny ve čtyřech vzájemně propojených historických charakteristikách. První z nich byla feudální teorie společnosti, která uznávala společenskou hierarchii, výsady spojené se společenskou odpovědností a závazek pečovat o půdu. Tradice Jihu si cenila místní nezávislosti, vlastnických práv, společenského chování, konverzace, pohostinnosti a loajality – to vše má v podstatě feudální kořeny. Pak tu byl zákon rytířství. Jižané si nikdy nedělali žádné iluze o lidské povaze a chápali, že ke zmírnění vrozené lidské brutálnosti je nutně zapotřebí sebekázně rytířského řádu. Třetí věcí byl ideál gentlemana. Gentleman se řídil pravidly ušlechtilého chování, ke kterému ho zavazovalo jeho výsadní postavení – měl privilegia, ale také velkou odpovědnost, především za rodinu, dělníky a další lidi svěřené do jeho péče. A za čtvrté tu byla neméně důležitá náboženská víra. Být zbožný neznamenalo, že člověk musel patřit k určité církvi; znamenalo to, že si musel být vědom vyšší Moci a božského řádu bytí. Jádrem všech těchto hodnot (které byly podle Weavera hodnotami západní civilizace stejně jako jihu Spojených států) byla sebekázeň, která lidi učila, že mají jisté povinnosti, které je třeba plnit, že dobrý charakter je výsledkem přísné výchovy a že nejzásadnější přikázání jsou přikázání Boží. Když občané trvalé hodnoty pustí z hlavy, stanou se z nich lidé rozmazlení, arogantní a bezbožní. Nastává úpadek.
Jako člověk, který studoval a obhajoval starý Jih, Weaver věděl, že tradiční Jižan byl individualista, který žárlivě střežil svou svobodu a byl citlivý na záležitosti týkající se osobní cti, měl ale také silný smysl pro společenství, který spočíval ve věrnosti místu i regionu. Weaver tento postoj označuje výrazem “individualismus společenského pouta?. “Vytrvale bojuje za práva jednotlivce, zároveň však uznává, že tato práva musí být zasazena do společenského kontextu.?16) Životně důležitá jsou kupříkladu vlastnická práva, ale vlastnictví majetku s sebou nese jistou společenskou zodpovědnost. Příroda je dar od Stvořitele, je třeba ji ctít, nikoli zneužívat. Půdu musí člověk šetřit a dodávat jí živiny, ne plundrovat a pokrývat betonem ve jménu “pokroku?.
Základní hodnotou, jež prostupuje Weaverovo dílo, je “nábožnost?, postoj, který stál podle jeho přesvědčení v samém středu kultury Jihu. Nábožnost (pietas) byl římský pojem, který zahrnoval úctu k přírodě, rodině, po předcích zděděným zvykům a bohům. Weaver kladl zvláštní důraz na přírodu, rodinu a minulost. Příroda je podstatou světa – přirozeného řádu věcí, který je součástí božského řádu. Přírodu coby Boží dílo bychom měli uctívat a ne s ní “bojovat, dobývat ji a měnit podle svých vrtochů?.17)
Úcta k sousedům je prostě projevem křesťanství a rytířství. Lidé mají skutečné závazky jeden vůči druhému, nikoli jen práva a požadavky. To znamená, že je také nutné přiznat rozdíly mezi lidmi. Každá civilizovaná společnost nutně potřebuje rozrůzněnost a rozlišování. Pokus vnutit všem lidem jednu podobu vede ke zmatku, odcizení a závisti. Weaver považoval kupříkladu představu rovnosti pohlaví – v tehdejším smyslu funkční zaměnitelnosti – za falešnou a pro ženy pokořující. Asi je jen dobře, že byl Weaver ušetřen smutné podívané na těhotné ženy na válečných lodích i nařízení Nejvyššího soudu Virginskému vojenskému institutu, že musí přijímat ženy.
Dalším aspektem nábožnosti je úcta k minulosti. Tradice nás svazuje s našimi předky a podněcuje nás předávat dědictví potomkům. Když úcta k minulosti zmizí, není tu nic, co bychom mohli odkázat budoucnosti. Společnost se hrouží do přítomnosti. Eroze nábožnosti je tudíž prostě další stránkou kultu prezentismu. Snad nejzjevnějším aspektem kulturního úpadku je zanedbávání výuky dějin. Bez kulturní paměti nemůže existovat kulturní ani morální řád. V sázce je naše vlastní identita: “Povahu nelze k morálce usměrňovat jinak než odkazem na identitu, kterou utvářejí dějiny…?18) Neznalost dějin je barbarství v pravém smyslu slova. Může zničit civilizaci stejně důkladně, jako Gótové a Vandalové zničili Římskou říši.
V důsledku intenzivního odporu k modernímu velkoprůmyslu a ďábelských technologií moderních válek si Weaver vypěstoval nedůvěru nejen k industrialismu, ale také k vědě jako takové. Vědu nazval “nejmohutnější silou zkázy naší doby?.19) Byl to postoj, který sdílel s jižanskými agrariány, byl však nepromyšlený. Je důležité oddělovat výstřelky industrialismu od vědecké teorie a praxe. Věda je vzrušující dobrodružství lidské mysli. Matematické zákony, které jsou – jak tvrdil Platón – v podstatě duchovní, aplikuje na materiální realitu ve snaze pochopit svět, který obýváme. Věda nás učí kázni, objektivitě a přesnosti. Ve svých nejvznešenějších a nejlepších formulacích nás učí také pokoře, úctě a bázni před vznešenou spletitostí vesmíru. Právem si Weaver i agrárníci stěžovali na “scientismus? – zneužití vědy špatnými a svedenými lidmi ke znásilňování přírody, k porušování svobody a manipulaci s člověkem i společností prostřednictvím sociálního inženýrství. Takové zneužívání je vždy odůvodňováno jako nutná podmínka “pokroku?.
Weaverova politická teorie hledala v minulosti inspiraci – především zásady, na jejichž základě byla založena Amerika. Zakladatelé věděli, že lidská povaha je “schopná zneužít ty nejlepší instituce ke špatným účelům?.20) Navrhli proto systém brzd a protivah, které měly omezovat moc. Nejdůležitější brzdou byl federální systém, který státům ponechal svrchovanost a centrální vládě přidělil pouze specifické a omezené pravomoci. Výsledkem války Severu proti Jihu byla federální vláda, která byla arbitrem vlastních pravomocí – ústavní absurdita a recept na tyranii. Svůj dopad na politické praktiky měla také lhostejnost k dějinám a ústavním pravomocím. Vymizela objektivní měřítka spravedlnosti a občanských ctností a to podnítilo vznik jakobinismu, zášti a vzpoury proti jakémukoli druhu rozlišování a nadřazenosti. Masová demokracie nedůvěřuje skutečným schopnostem a intelektuální výjimečnosti. Zatímco rovnost před zákonem je nezbytnou podmínkou spravedlivé společnosti, Weaver odsuzoval sklony k vymáhání rovnosti podmínek bez ohledu na schopnosti – a tato tendence od Weaverovy smrti ještě zesílila.
Weaver stejně jako Joad naléhá, aby došlo k návratu metafyzického práva – světa “měli bychom?. Co je základem takového návratu? Vítězství nominalismu po sobě zanechalo jen málo toho, na čem by se dalo stavět, ale naše společnost si uchovala alespoň jednu instituci prakticky nedotčenou: “právo na soukromé vlastnictví, které je ve skutečnosti posledním metafyzickým právem, jež nám zůstalo.?21) Právo na soukromé vlastnictví je metafyzické v tom smyslu, že je nezávislé na užitkovém hledisku společnosti, ale spočívá v identitě vlastníka s vlastněným. Vlastnictví má trvalou strukturu, která potvrzuje transcendenci; ztělesňuje filosofický pojem substance. Vyjadřuje přímé spojení člověka s přírodou: otisk lidského ducha v hmotné realitě. V praktické rovině nabízí jedinci útočiště před tyranií státu. Vlastníme-li majetek, nutí nás to navíc překročit kult prezentismu a dívat se na věci z dlouhodobého hlediska, což je součást závazné nábožnosti.
Weaverovým řešením bylo široce rozšířené vlastnictví nezávislých farem, místních podniků a jiných malých nemovitostí. Tento “distributistický? model může v éře multimiliardových sloučených podniků a globálních konglomerátů vypadat jako utopie. Nadějným znamením však je, že ještě půl století po Weaverově smrti jsou ve Spojených státech vlastnická práva chráněna ve větší míře než kdekoli jinde. Majetek je nicméně zcela zjevně ohrožován nadměrným zdaněním a regulacemi. A známek metafyzické obnovy – v podobě vlastnických práv nebo čehokoli jiného -, které se dožadovali Joad i Weaver, je málo. Západní společnost se na cestě k materialismu, subjektivismu a závislosti na vše prostupující vládě dostává stále dál. Vytrvalé bombardování našich smyslů obscenitou, hlukem a vulgaritou zasahuje s každým dalším desetiletím stále hlouběji. Na západních universitách, které vznikly, aby chránily universální hodnoty, neexistuje žádné seriózní a účinné hnutí za obnovu nadřazenosti těchto hodnot. Převaha dekonstruktivismu, “gender studies?, “multikulturalismu? a dalších intelektuálských zvrhlostí hrozí zničit vše, co zbylo z philosophia perennis, za jejíž zachování Joad a Weaver bojovali.
Richard Weaver nakonec zůstal optimistou22), možná proto, že – jak připomíná M. E. Bradford – gentleman by měl být vždy optimistou. Bradford podotýká, že v tomto směru se Weaver držel agrariánů. Ti ve svém “Vyhlášení zásad? říkají, že pokud je společnost sužována přílišnou industrializací či jakýmkoli jiným “zlým konáním?, musí najít způsob, jak se toho zbavit. “Myslet si, že to nelze udělat, je zbabělé. A pokud si myslí celé společenství, celá skupina obyvatel, rasa nebo epocha, že to nelze udělat, jde prostě o ztrátu politického ducha a odsouzení sebe sama k bezmocnosti.”23) Weaver ani agrariáni nevěřili, že jsou odsouzeni k bezmocnosti.

III.

Na rozdíl od tradičních principů objektivity, pravdy a sebekázně, k nimž se hlásili Joad a Weaver, vítězí dnes takové hodnoty jako rovnostářství, soucit a hédonismus. Jsou to “měkké? hodnoty, které nevyžadují ani kázeň, ani intelektuální důslednost. Opírají se o citové pohnutky a počitky, nikoli o rozum. Jsou odrazem společnosti, která na skutečnou dokonalost a úspěch hledí s podezřením, společnosti, kde se každý snaží svalit vinu na někoho jiného a která očekává od vlády, že učiní lidi šťastnými. Jsme rozmazlené děti moderní doby, které věří, že mají nárok na přepych, a aby zatajily vlastní chyby, hledají obětní beránky. Takové postoje jsou symptomatické pro upadající společnost a dříve či později pravděpodobně povedou k úbytku svobody. Weaver píše: “Prastarý politický axiom říká, že rozmazlení lidé vyzývají k despotické vládě.?24)
Běžnou odpovědí na takové znepokojení je poukaz na to, že Spojené státy jsou jedinou světovou supervelmocí s dynamickou ekonomikou, která vytváří miliony nových pracovních míst, chrlí stále větší nabídku nových výrobků, aby vyšla vstříc potřebám nebo uspokojila choutky zákazníků po celém světě. Je pravda, že svou vojenskou sílu můžeme vrhnout s ničivými účinky na obrovskou vzdálenost proti skutečnému nebo domnělému nepříteli. Ale to byl případ i Římanů, Španělů a řady dalších “velmocí?. Vnější odznaky moci však nezachránily tyto říše před zhroucením. Nadbytek bohatství vytváří ovzduší bezmezných požitků, které oslabuje duši, podkopává kázeň, jednotu a svornost, které drží národ pohromadě. Proto není prozíravé doufat, že naši civilizaci ochrání uctívání Dow Jonesova hospodářského indexu.
Záchrana svobodné republiky vyžaduje bdělé a inteligentní obyvatelstvo. Jak řekl Jefferson, národ nemůže být zároveň nevzdělaný a svobodný. Obnovení občanské způsobilosti bude vyžadovat dalekosáhlou renovaci veřejného školství, s níž se občanstvo, zhýčkané a otupělé desetiletími výchovných zločinů, pravděpodobně nesmíří snadno. Obdobně to vypadá na politické frontě: svou ignorancí a krátkozrakostí se stáváme stále závislejší na tom, že naše potřeby musí uspokojovat vláda. Zvyšující se závislost pak zase vede k prodejnosti a nakonec k despotismu.
Za takových okolností je těžké doufat v nějaké změny směrem k obnově intelektuálního a morálního řádu. Přesto jsou v díle Joada i Weavera podněty, na které můžeme zareagovat. Joad našel útěchu v tom, že učil věčnou moudrost minulosti, a také v náboženské víře. Weaver spoléhal na přetrvávající úctu k vlastnickým právům a vybízel k návratu k principům otců zakladatelů. Myšlenky stále mají své důsledky. Pokud nás nesprávné myšlenky vedou směrem k materialismu a demoralizaci, znovunastolení universálních hodnot nás může vrátit k rozumu a slušnosti, o něž Joad a Weaver usilovali.

Poznámky:

1) Richard Weaver: Ideas Have Consequences, Chicago 1948.

2) C. E. M. Joad: Decadence: A Philosophical Inquiry, Londýn 1948.

3) Decadence, str. 423.

4) C. E. M. Joad: Guide to Philosophy, New York 1937, str. 259.

5) Decadence, str. 424.

6) Decadence, str. 422.

7) C. E. M. Joad: A Critique of Logical Positivism, Chicago 1950, str. 134-135.

8) C. E. M. Joad: The Recovery of Belief: A Restatement of Christian Philosophy, Londýn 1952.

9) Decadence, str. 404.

10) C. E. M. Joad: Folly Farm, Londýn 1954, str. 53-54, 66. Tato metafora připomíná Toynbeeho poznámku, že “hosté na hostině u Kirké záhy zjistí, že jsou zavřeni v jejím chlívku”. Mezi Toynbeeho a Joadovou teorií morálního úpadku je v některých bodech zajímavá podoba. Viz Toynbee: A Study of History, IX, Oxford 1939, str. 610-612.

11) Folly Farm, str. 153.

12) Decadence, str.43.

13) Richard Weaver: Visions of Order: The Cultural Crisis of Our Time, Wilmington 1995 [1964], str. 48.

14) George M. Curtis III. – James J. Thompson (eds.): The Southern Essays of Richard Weaver, Indianapolis 1987, str. 27.

15) Visions of Order, str. 115-120.

16) Southern Essays, str. 82. Weaverův postoj je v souladu s tradiční teorií přirozeného práva. “Mezi jedincem a společenstvím je z ontologického pohledu tak úzký vztah, že nezávisle na sobě nemohou vůbec existovat.” Heinrich Rommen: The Natural Law, Indianapolis 1998 [1947], str. 209-210.

17) Southern Essays, str. 221.

18) Visions of Order, str. 44.

19) Richard Weaver: The Southern Tradition at Bay, Chicago 1989 [1968], str. 15.

20) Southern Essays, str. 231.

21) Ideas Have Consequences, str. 131.

22) Viz E. M. Bradford: “The Agrarianism of Richard Weaver: Beginnings and Completions”, v: Joseph Scotchie (ed.): The Visions of Richard Weaver, New Brunswick 1995, str. 141.

23) I?ll Také My Stand, LSU Press reprint 1983, str. xlviii.

24) Ideas Have Concequences, str. 91.