Doporučení Evropské komise o právu na vlastní bankovní účet je další ukázkou postupné přeměny termínu „právo“ na „nárok“. Lidská práva byla původně vznešeným konceptem, který lidem zajišťoval, že je nikdo další (obvykle stát) nebude nutit, aby věřili něčemu či dělali něco, co nechtějí. Právo na život, svobodu slova, svědomí a vyznání, svobodu shromažďování, právo na legálně nabytý majetek… to vše jsou přirozená práva, která nám umožňují žít jako svobodné bytosti. 

To, co se dnes za lidská práva vydává, jsou nároky. Ne práva. Podstatným rozdílem je, že základní lidská práva jsou nezrušitelná a neměnná. Nároky se naopak mohou množit donekonečna. Krásný doklad toho je Evropská charta, kde najdete třeba „právo“ starších osob na to, aby vedly důstojný a nezávislý život a podílely se na společenském a kulturním životě, právo na bezplatné služby zaměstnanosti, právo na kolektivní vyjednávání a akce, právo na sociální zabezpečení a sociální pomoc, právo na přístup ke službám obecného hospodářského zájmu či právo na ochranu spotřebitele. Chybí snad už jen právo na to, abychom byli všichni šťastní.

Bohuslavu Sobotkovi to ale všechno nevadí, proto asi uvažuje nad zvláštním ministerstvem pro lidská práva, k čemuž politiky vyzývá 40 nárokových, pardon, lidskoprávních organizací.

Sekundují mu v tom dokonce i někteří lidovci. Poslanec Ivan Gabal tvrdí, že když měsíční pobyt pořádkové jednotky policie vyjde na 150 milionů korun, tak ministerstvo za 250–350 milionů se vyplatí. Je to argument podobné úrovně, jaký si pamatuji z nástěnky své základní školy v pozdnímkomunismu. Bylo tam vyobrazeno, kolik moderních škol a nemocnic by se dalo pořídit za jednu jadernou (samozřejmě americkou) ponorku. Existence ministerstva totiž na potřebě policejního nasazení nic nezmění, zasahovalo se ostatně před Kocábem i po něm…

Lidskoprávní aktivisté by místo nového ministerstva měli začít prosazovat něco, co lidem, kterým se žije těžko, opravdu pomůže. Taková Romea by mohla začít s bojem za okleštění pracovněprávní ochrany zaměstnanců v zákoníku práce. Protože jestli něco dnes brání zaměstnání Romů, pak je to fakt, že zaměstnavatel (zvláště má-li jen pár zaměstnanců) prostě jen těžko zaměstná někoho, u koho si není stoprocentně jistý, že se mu vyplatí. Protože propustit zaměstnance není podle zákoníku práce žádná legrace. To, co má zaměstnance údajně chránit, pak samozřejmě vede k tomu, že raději nepřijmu nikoho. A na koho to dopadne? Na ty, kteří jsou z pohledu zaměstnavatele rizikoví: Romové, ženy před mateřskou atd. Jinými slovy: jen když mohu někoho snadno propustit, mohu také někoho snadno přijmout. V angličtině na to existuje hezký termín: „easy to fire, easy to hire“.

A Organizace na pomoc uprchlíků by měla začít bojovat proti sociálnímu státu. Protože dokud existují sociální dávky, existuje podezření (ne vždy bezdůvodné, zvláště na Západě), že cizinci přicházejí právě proto, že jim dávky umožňují bezpracné živobytí. Ale pokud někdo přichází proto, aby si poctivou prací vydělal na živobytí, najdou se sice také ti, jimž to vadí, ale není jich zdaleka tolik. Přesvědčených rasistů tu totiž zas tolik nemáme. Demonstrují snad lidé ve Varnsdorfu, Krupce či Ostravě pod hesly „Vietnamci do práce“…?

V letech, kdy sociální stát neexistoval, putovali Evropou čeští zedníci do Hamburku, polští horníci do severofrancouzských dolů, italští stavitelé do Čech nebo saští horníci do Sedmihradska, aniž by to někoho nějak zvlášť vzrušovalo.

Vyšlo v Lidových novinách 17.12.2013