Staré hodnoty nového občanství

William A. Schambra je programovým pracovníkem Lynde and Harry Bradley Foundation.

Z anglického originálu “By The People”, publikovaného v časopisu Policy Review, č. 69, Summer 1994, s. 32-38,

přeložili Jan Placht a Jaromír Žegklitz.

            Z popela Bushovy porážky roku 1992 se narodila nová odvážná strategie amerického konzervatismu. Strategie nazvaná “nové občanství” staví na učení Roberta Nisbeta, Michaela Novaka, Petra Bergera, Richarda Johna Neuhause a dalších vůdčích konzervativních myslitelů. Za cíl si dala obnovu občanské společnosti, návrat Ameriky k samosprávné republice, která byla popsána Alexisem de Tocquevillem a žila v představách Otců Zakladatelů. Její sociální vize ostře kontrastuje s podobně znějící, ale hluboce odlišnou rétorikou “národního společenství” prezidenta Clintona.

            Michael Joyce, prezident Bradley Foundation, byl hlavním architektem této nové strategie. S poukazem na signály nespokojenosti většiny amerických voličů s fungováním nejdůležitějších státních institucí (jak o tom svědčí nesmírný ohlas Perotovy radikální, populistické výzvy, aby vláda byla navrácena do rukou lidí, výrazný souhlas s požadavky na omezení možnosti být opakovaně zvolen do Kongresu i s požadavkem daňových a výdajových omezení v místních referendech po celé zemi, stejně jako výzkumy veřejného mínění ukazující na značnou skepsi vůči vládním záměrům a programům), vyslovuje Joyce názor, že “Američané jsou nemocní a unavení z toho, jak se jim neustále vtlouká do hlavy, že jsou nekompetentní řídit své vlastní záležitosti”. V projevu na půdě Heritage Foundation v prosinci 1992 Joyce formuloval svou vizi konzervatismu příští generace:

Američané dychtí po tom vzít kontrolu nad svým každodenním životem zpět do svých rukou, dělat důležitá životní rozhodnutí sami, spoléhajíce se na vlastní zdravý rozum a životní zkušenost, znovu si osvojit roli sebevědomých, nezávislých, svébytných občanů, která pro ně byla koncipována Zakladateli.

            Američané jsou “nemocní a unavení z toho, že se s nimi jedná jako s bezmocnými, soucit vzbuzujícími obětmi společenských sil, které jsou nad jejich chápání a které nemohou nijak ovlivnit…, že se s nimi zachází jako s pasivními klienty arogantních, paternalistických sociálních vědců, terapeutů, placených aktivistů a byrokratů”. V rámci strategie “nového občanství” by konzervativci měli motivovat rodiny k tomu, aby znovu převzaly kontrolu nad svými školami a obcemi, aby mohli dělat klíčová rozhodnutí týkající se vzdělání, zdravotní péče a charakteru svých komunit.

            Z konceptu nového občanství pro nás vyplývají dva úkoly: úkolem číslo jedna, který lze pracovně nazvat “odpor”, je odrazit útoky terapeutického státu na každodenní život Američanů. Bude třeba zpochybnit politickou hegemonii “pomáhajících” a “pečujících” profesních a byrokratických složek a ukázat, že jejich základy spočívají na etablovaných a zkorumpovaných dílčích zájmech, kterým více než na službě veřejnosti záleží na prosazení úzkých ideologických programů a zabezpečení vlastních politických privilegií.

Zdravý rozum, životní zkušenost

            Odpor v našem smyslu znamená rovněž zpochybnit kulturní hegemonii “expertních” stanovisek, a to ve prospěch zdravého rozumu a životní zkušenosti průměrného Američana. Jeho součástí je i ostrá kritika morálního kódu našich elit – zvláště toho, jaké místo se v něm přikládá ničím nespoutané sebeexpresi na úkor tradičních hodnot, jakými jsou sebekázeň, osobní zodpovědnost a mravní integrita.

            Širší a ambicióznější téma obnovy nevolá po ničem menším než po obnově a oživení institucí a hodnot americké občanské společnosti. Díky své široké, pluralistické síti občanských institucí byli Američané, slovy klasika Tocquevilla, vždy schopni “využít energii jednotlivce ve prospěch nesčetných veřejných úkolů”. V oněch dobách občanská sdružení a skupiny pomáhaly udržovat společenský řád i morálku a obecně zmírňovaly materialistický individualismus komerční demokracie svou orientací k širším občanským úkolům a povinnostem. Tradiční místní instituce občanské společnosti – rodiny, školy, církve, sousedské komunity a další “zprostředkující struktury” – byly živnou půdou pravého občanství a kultivovaly charakter příští generace.

            Na tom, že se dnes hodnoty občanské společnosti nacházejí ve stavu hlubokého ohrožení a naléhavě by potřebovaly vzkřísit, se dnes shodnou všechny složky politického spektra. William Bennett v této souvislosti poznamenavá, že “morální kapitál Ameriky se velice ztenčil tím, že naše ‘profilující’ instituce už delší dobu neplní ty funkce, za něž jsou honorovány”. Christopher Lasch si podobně stýskal nad tím, jak se “pletivo sociálních vztahů rozpouští”. “Komunitariánské hnutí” ustavilo komisi odborníků a politiků z obou politických táborů, aby prozkoumala možnosti, jak navrátit sílu ochraptělému hlasu morálního apelu našich společenských institucí. Zjevně inspirován komunitariány, angažuje se v této věci i president Clinton. V projevu O stavu Unie v roce 1994 to vyjádřil takto:

            “Naše problémy daleko přesahují hranice působnosti vlády. Mají své kořeny ve ztrátě hodnot, v ubývání pracovních příležitostí a v rozkladu rodin a komunit.” “Národní obrody nedosáhneme,” pokračuje, “dokud se každý z nás a my všichni nepřipojíme k církvím a dalším dobrým občanům… kteří ochraňují děti, berou si pod patronaci školy, starají se o bezpečnost na ulicích.”

            Následky rozkladu občanské společnosti lze pozorovat všude v našem každodenním životě: na prudce rostoucích křivkách zločinnosti, na počtu rozvodů, nemanželských dětí, na úpadku kvality sousedských vztahů, na stoupajícím počtu lidí závislých na sociální podpoře a na drogách, na počtu sebevražd a prakticky na všech ostatních indikátorech patologického stavu. I když jsou tyto symptomy nejmarkantnější v centrech velkoměst, velice rychle zapouštějí kořeny i v příměstských oblastech.

Jed moderní doby

            Ve svém klasickém díle “The Quest for Community” popisuje Robert Nisbet, jak se mocné síly “modernismu” podílejí na postupném podrývání principů občanství a morálky. Útok na občanskou společnost se přitom vede jak shora, tak zdola. Zdola je autorita rodiny, církve, sousedské komunity a školy tiše erodována expanzí individuálních práv, především práva na sebeexpresi, čímž se míní vyjádření svého já při naprostém ignorování norem společenství. Shora jsou občanské instituce tlačeny k tomu, aby se vzdaly své autority a funkce ve prospěch profesionálních elit centralizovaného, byrokratického státu. Za tohoto stavu se možná dnešní skautské chlapecké oddíly budou muset změnit ve federální střediska pro výchovu manažerů – tak houževnatý útok na jejich mravně pevné organizační principy je dnes veden ze strany přívrženců práva “na alternativní životní styl”. Jak praví Nisbet, ve svírajících se nůžkách individuálních práv a centralistické státní moci mezičlánky občanské společnosti chřadnou.

            Bylo by nicméně chybou se domnívat, že eroze občanské společnosti je nějakým přirozeným a nevyhnutelným důsledkem novodobého pokroku. Spíše lze tvrdit, že vykořenění občanské společnosti a převedení jejích funkcí na stát je hlavním záměrem moderního, pokrokového liberálního státu. Děje se tak, paradoxně, ve jménu obnovy společenství – nyní chápaného jako společenství národní.

Národní společenství

            Idea národního společenství se zrodila v hlavách Herberta Crolyho, Waltera Lippmanna, Johna Deweye a několika dalších na přelomu století, a do americké politiky byla uvedena vyhlášením doktríny tzv. “nového vlastenectví” Theodorem Rooseweltem v roce 1910. Jde o velký intelektuální pokus progresivního liberalismu smířit centralizovaný, byrokratický, terapeutický stát s ideou zapáleného občanství a společenské angažovanosti.

            Podle pokrokářské vize rozličné síly moderní doby – industrializace, urbanizace, vyspělá komunikace a doprava – navždy rozbořily hranice tradičního soběstačného způsobu amerického venkovského života. Ale ty samé síly – soustředěny v moudrých rukou centralizovaného, byrokratického státu – nyní umožňovaly nový, vyšší stupeň racionálního, efektivního řízení věcí lidských, který byl nepředstavitelný v dobách roztříštěnosti místních komunit. Jak to Dewey slavně vyjádřil, nyní bylo možné a nezbytné přeměnit “Velkou Společnost stvořenou parou a elektřinou” ve “Velké Společenství”.

            Zlidšťující a zmírňující role připadla v tomto nelítostném mechanistickém národním molochu prezidentovi, který ze svého ústředního místa formuloval vize velkolepých národních cílů; novopečenému národnímu státu to zpětně dodávalo na legitimnosti. Takové vize měly apelovat na Američany, aby zanechali honby za sobeckými, materialistickými cíli, a to ve jménu veřejné angažovanosti a občanské oddanosti společné národní ideji a všeobjímajícího národního státu. (Pokud se to někomu zdá přehnané, ať si připomene, s jakou vytrvalostí Walter Mondale během prezidentské kampaně roku 1984 zdůrazňoval, že prezidentovým hlavním úkolem je “vybudovat národní společenství a pečovat o jeho jednotu”.)

            Když nadšení pro národní věc opadalo, prezident sahal do svého arzenálu národních “válek” a “krizí”, které měly sloužit tomu, aby Američanům připomněly, že je potřeba táhnout za jeden provaz tváří tvář různým nebezpečím a hrozbám podkopání národní jednoty. Tak například Lyndon Johnson popisoval svůj program jako “válku chudobě”, přičemž vojenský termín byl zde volen proto, aby zazněl jako “povel do zbraně,” který by dokázal “vyburcovat lidi, aby se v rámci svých sil a schopností podíleli na masivním úsilí k vykořenění zla”. Tak svého času Jimmy Carter vyhlásil, že “energetická krize je morálním ekvivalentem války”, která “nechť v nás všech opět probudí pocit sounáležitosti a potřebu pracovat pro společný cíl”.

            Podle pokrokářů měla nová idea národního společenství – koherentního, efektivního, racionálního, a navíc ještě prodchnutého hřejivým pocitem sounáležitosti a společného cíle – mnoho předností před chaotickým mumrajem nesourodých občanských institucí a lokálních vazeb, které měl stát v tomto procesu eliminovat nebo absorbovat.

            Téma národního společenství – staré želízko v ohni demokratických prezidentských kandidátů v průběhu celého tohoto století – si už našlo čestné místo i v Clintonově rétorice. Projev “O Nové Smlouvě” (New Covenant), přednesený na Georgetownské universitě v říjnu 1991, ve kterém načrtl širší obrysy své prezidentské kampaně, nesl příznačný podtitul: “Odpovědnost a přestavba amerického společenství”. Clinton si stěžuje, že “v naší politice zeje mezera v místě, kde kdysi býval smysl pro společnou věc”, a vyzývá k “Nové Smlouvě”, která by měla “znovu probudit pocit sounáležitosti v tomto velkém národě”. Znovu a znovu se vrací k této vizi obnovené národní rodiny či komunity, zdůrazňuje její apel na službu národu a široký zájem o věci veřejné a klade ji za vzor “zlatému věku” let osmdesátých, kdy “lačnost, sobectví, nezodpovědnost, marnivost a ignorance” převládaly.

            Ve světle tohoto dalekosáhlého projektu člověk ještě více “ocení” Clintonovo mistrné rozvinutí slovníku, kultivujícího vřelou, starostlivou, pečující a soucítící rodinnou atmosféru mezi stále se množící populací 250 milionů Američanů. To, že zde najednou máme velkou národní “krizi” ve zdravotnictví, která vyžaduje – jak jinak? – masivní rozšíření vládních pravomocí, je zase jen jedna ze stránek ohmataného liberálního zpěvníčku.

            Ideál národního společenství poskytuje navíc jednoduchý recept, jak rétoricky překlenout propast, která se vytvořila mezi “novými Demokraty”, kteří skutečně touží po obrodě občanského života, a “starými Demokraty”, dávajícími přednost dalšímu rozšiřování působnosti vlády. To Clintonovi umožňuje hovořit jazykem občanské obrody a v praxi sledovat politiku obnovy starých vládních praktik.

            Nicméně, je-li idea národního společenství mrtvá, jak tedy máme postupovat při kříšení občanské společnosti? Typická odpověď – dokonce i ze strany mnohých konzervativců – je ta, že je třeba dále roztáčet kola politiky v marné naději, že některé z prezidentských iniciativ nebo vládních programů snad znovu nastartují občanské dění v národě. Jak to vyjádřil prezident Commonwealth Foundation Don Eberly, je to něco podobného, jako věřit, že “stromy hýbají větrem”.

Chybné začátky

            Bohužel, tři poslední republikánské administrativy po sobě v tomto směru zanechaly žalostný účet. Kolem poloviny 70. let Peter Berger a Richard John Neuhaus velmi pokročili v práci na téma paradigma “zprostředkujících struktur”, která byla zřetelným předchůdcem nového občanství. Fordova administrativa pochopila politický potenciál tohoto konceptu a sáhla po něm, snažíc se zachytit jeho duch v nově vytvořené Kanceláři pro styk s veřejností v rámci Bílého domu. Kancelář měla za úkol vejít prostřednictvím celonárodní série prezidentských “městských mítinků” v kontakt s městskými komunitami, církvemi, dobrovolnými spolky apod. Samozřejmě, téměř ihned se tato kancelář změnila v pouhou rozmnožovnu, kde si různé zvláštní zájmové skupiny mohly v malém koupit nejnovější prezidentské iniciativy.

            Podobný osud očekával podobné iniciativy během 80. let. Po odvážné výzvě ke “skoncování s gigantismem, k návratu k lidské dimenzi…, dimenzi místních podpůrných spolků, církevních organizací, sousedských klubů a farmářských výborů” se prezident Reagan nezmohl na mnoho více než na vytvoření “Komise na podporu iniciativ v soukromém sektoru” (Task Force on Private Sector Iniciatives). Obsazena úředníky liberálních nadací, komise rychle zabředla do neplodných debat o tom, zda se má či nemá po korporacích požadovat, aby přispívaly do rozpočtu státních sociálních programů. Jak to komentoval jeden z Reaganových spolupracovníků Tom Pauken, členové komise se patrně domnívali, že smysl jejich práce spočívá v tom, že se “jedna sada byrokratů zamění za jinou, a každý uvěří, že jsme něco dokázali, a to jen proto, že už nejsou na federální výplatní pásce.” Skutečný návrat k místní občanské demokracii nebyl nikdy na pořadu dne.

            A podobně, po mohutných proklamacích své vize Ameriky jakožto “národa společenství, národa tisíců etnických, náboženských, společenských, pracovních, odborových, sousedských, regionálních a jiných organizací, navzájem se lišících, dobrovolných a jedinečných” se prezident Bush zmohl pouze na velmi izolovanou iniciativu, která sice přinesla ocenění stovkám dobrovolných organizací, ale jinak neměla mnoho co říci k výraznější změně politiky ve smyslu opravdového, na skutečné společenství zaměřeného programu.

Meze politiky

            Tyto nevydařené pokusy o obnovu občanství by nás měly vést k tomu, abychom byli podstatně skromnějšími v našem očekávání, pokud jde o možnosti politických řešení. Aby bylo jasno, existují politické přístupy, které by mohly pomoci prosazovat lokální patriotismus a občanskou obnovu – sem patří např. nabídka vzdělávacích kuponů, návrat k rodinným příjmům cestou zvýšením daňových úlev na děti a zpřísnění rozvodových a alimentačních zákonů. Nejužitečnějším opatřením ve sféře politiky by však bylo zmenšení této sféry samotné, a to omezením dosahu terapeutického státu a jeho znesvéprávňujícího vlivu na soukromé instituce.

            Dokonce i tam, kde se politika přibližuje občanské sféře s těmi nejlepšími úmysly, v nemalém procentu případů pouze všechno zhorší. Jak již dávno napsal Nathan Glaser ve své knize “The Limits of Social Policy”, vstupuje-li vláda agresivně do občanské arény, aby zachránila potápějící se instituce, jejich autorita je tím jen dále podkopávána, neboť jejich funkce budou neúprosně přecházet do rukou vlády. Znovu a znovu, ať se jedná o jesle a školky, pěstounskou péči, domovy pro svobodné matky, utečenecké tábory, pomoc při katastrofách, účast i těch nejlépe míněných federálních iniciativ nevyhnutelně signalizuje ústup občanských institucí a zhoršení i těch problémů, které už byly téměř vyřešeny.

            Příliš často v minulosti konzervativci konstatovali tento důležitý poznatek o mezích politického řešení; vždy dospěli k závěru, že řešení společenských problémů je věcí občanské společnosti, a tím pro ně věc skončila. Skrývá to implicitní předpoklad, že tradiční instituce jsou v zásadě zdravé, že potřebují jen zbavit federálních berliček a rychle se ujmou své přirozené role. Takový přístup prostě jen trivializuje devastující následky přebujelého vládnutí, které konzervativci sami tak schopně dokumentují.

            Teze, že “je to na občanské společnosti”, by pro konzervativce neměla být závěrem, ale východiskem. Základní otázka pro konzervativce by v tomto historickém momentě měla znít: jakým způsobem obnovit občanskou společnost tam, kde se zhroutila, zmizela nebo nikdy nevznikla? A co je ještě důležitější, jak to učinit v podmínkách občanské společnosti samotné – to jest, jak hledat oporu spíše ve zdrojích, které jsou k dispozici v soukromém sektoru, než v problematických nástrojích politiky?

            Je-li přemrštěný konzerativní optimismus v otázce odolnosti občanské společnosti jednou z cest, jak se vyhnout problémům, pak je přemrštěný pesimismus druhou, ještě obvyklejší cestou. Mnoho konzervativců to chápe tak, že devastace je rozsáhlá a nenapravitelná. Málo úsilí bylo věnováno tomu, aby někdo detailně prozkoumal, jak k úpadku – a jak se zdá, k trvalé ztrátě -nejdůležitějších občanských institucí vlastně dochází. Někteří konzervativci jdou tak daleko, že navrhují, abychom v podstatě začali kopat vodní příkopy kolem zbývajících měst Středozápadu a vesnic na Jihu, kde hodnoty společenství dosud žijí a jsou v převaze. Zbytek národa by nechali, aby se dusil v korozívních šťavách modernismu.

            Ponecháme-li stranou další problémy spojené s tímto přístupem, lze říci, že je jen málo důvodů k tak velkému pesimismu. Koneckonců, Tocqueville byl jedním z prvních, kteří kriticky zvážili otázku možného vlivu moderních destruktivních sil na tradiční instituce – a to již více než před půldruhým stoletím. Však také smyslem jeho knihy Demokracie v Americe bylo varovat před hrozící bouří modernity – chtěl nám říci, že staré zavedené instituce občanské společnosti budou brzy odváty zběsilými větry moderního individualismu a centralizovaného státu.

Duch spolčování

            V Americe se stal nicméně svědkem pozoruhodného představení, kde hlavními aktéry byli nezávislí jednotlivci bez jakýchkoli příbuzenských vztahů. Slovy Tocquevilla, “lidé různých jazyků, víry, názorů… vykořenění, bez vzpomínek, bez předsudků, bez zaběhlých zvyklostí a společných idejí” se sešli dohromady a dali vzniknout zcela novým formám občanských institucí přímo v samém centru moderní bouře. Samovolný impuls ke sdružování – touhu po skutečném občanství v rámci občanské společnosti – není tak snadné zničit, jak se nám Tocqueville snažil naznačit.

            Podobně Michael Novak si všímá, že my Američané jsme vlastně byli historickými okolnostmi zbaveni možnosti žít v opravdových, zakořeněných, tradicí provázaných společenstvích, která charakterizovala Starý svět našich předků (čehož nebude nikdy želet ten, kdo zná tísnivou provinčnost evropské vesnice, jak sám Novak dodává). Jsme nicméně schopni vytvářet sdružení nová, která přesto, že jsou zcela dobrovolná, jsou neméně pevná, odolná a životaschopná. Prostě, Novak a Tocqueville se shodnou na tom, že zvláštní duch Američanů spočívá v jejich schopnosti vytvářet moderní komunity, které jsou stejně silné a daleko svobodnější než ty tradiční.

            Americký duch sdružování je patrný všude v americké historii, nejvýrazněji snad na sklonku 19. století. Zrychlující se industrializace a urbanizace přivedly tehdy tisíce mladých mužů z přísně disciplinovaného venkovského a rodinného prostředí do chaotické anonymity měst. J.Q.Wilson si přitom všímá skutečnosti, že tváří v tvář rozmáhajícímu nepořádku a opilství Američané dokázali zahájit a úspěšně realizovat kampaň za vytvoření zcela nového souboru občanských a výchovně-vzdělávacích institucí. Sem patřily nedělní školy, obnovené řády, YMCA a další vzájemně podpůrné spolky a protialkoholické ligy. Výsledkem bylo, jak uvádí, velice úspěšné – a přitom zcela neformální a nevládní – úsilí zaměřené na ochránění výchovně-vzdělávací role rodiny, resp. na poskytnutí plnohodnotné náhrady za vliv rodinného zázemí v časech rostoucí osobní svobody a prudkých společenských změn.

Faktor rodičovství

            Vrátíme-li se od teorie a historických souvislostí do současnosti, možná, že kolem sebe objevíme některé další důvody k optimismu ohledně možnosti obnovy občanské společnosti. Dokonce i zde, v centru moderního kvasu, opačné mocné síly svádějí lidi dohromady a vedou doposavad izolované jednotlivce k tomu, aby se připojovali k existujícím občanským institucím nebo si zakládali nové. Rodičovství je jednou z těchto silných motivací.

            Je to vlastně pořád stejné: jednotlivci, jimž se život začal rozpadat, nebo kteří upadli do pasivní závislosti na státu, ucítí v žilách novou energii a touží zapojit se aktivně do veřejného života v okamžiku, kdy se stávají rodiči a uvědomí si, že jejich dětem kyne podobně beznadějná budoucnost, pokud nepodniknou nějakou rozhodnou akci. Pohled na vlastní děti kráčející do školy ulicemi odpadků a injekčních stříkaček mezi hloučky dealerů, stejně jako pomyšlení na dceru vyrůstající v permanentní připoutanosti k sociální podpoře, jsou prostě nesnesitelné. Snad se byli schopni smířit s libovolnou měrou marasmu ve svém vlastním životě, ale jako rodiče budou křičet: “Ne s mými dětmi, to nesmíte!”

            Za hlavní cíl tito rodiče považují znovuvytvoření bezpečného, spořádaného, strukturovaného okolního prostředí, v němž se jejich děti budou cítit fyzicky bezpečné, citově a duchovně nasycené a poučené po stránce praktické i mravní. Rodiče usilují o znovuvybudování přediva institucionální podpory, které by ztělesňovalo a jejich dětem předávalo vědomosti a mravní disciplínu, které jsou nezbytné k plodnému životu v rámci rodiny, církve, školy a obce, jimž všem je společný jistý etický rámec.

Soudržná společenství

            Bývalý ministr zdravotnictví Louis Sullivan učinil znovuvytváření takovýchto soudržných pospolitostí ústředním bodem svého funkčního období. Při mnohých příležitostech k tomu podával následující vysvětlení:

Čtvrti Atlanty a Blakely v Georgii, kde jsem vyrůstal, nebyly v žádném případě bohaté materiálně, ale byly to ty pravé komunity, držící pohromadě v radosti i žalu; komunity, v nichž všichni sdíleli výhody i závazky a všichni se podíleli na oslavách, kde se vzdával hold společným hodnotám a principům. Nebyl jsem jen synem svého otce a matky; byl jsem v jistém smyslu dítětem celého společenství.

Občanské instituce naší obce do sebe zapadaly hladce jako soukolí a poskytovaly mnohonásobně se překrývající a vzájemně se posilující zdroj disciplíny. Díky této disciplíně jsem si osvojil jisté hodnoty – hodnoty, jež v každém ohledu posilovala moje rodina, obec, církev a škola, hodnoty jako je sebeúcta, sebeovládání, vytrvalost, touha po vědění, osobní zodpovědnost a služba druhým. Jedině tehdy, podaří-li se nám obnovit lokální předivo občanských institucí, posilujících autoritu rodiny, můžeme problémy městských center úspěšně řešit.

Co živí víru

            Toužebné volání po společenství se ozývá právě tak z městských jako z příměstských středních vrstev. Mnoho manželských dvojic poté, co se stalo rodiči, poprvé v životě začalo pracovat v rámci církví, obcí, v týmech Malé ligy či v řadě dalších skupin a institucí.

            Sociolog Wade Clark Roof ve svém nedávném interview pro New York Times tvrdí, že to obzvláště platí o rodičích z populačně silných ročníků: “V éře extrémní fragmentace rodiče projevují zvýšený zájem o mravní a náboženskou socializaci svých dětí.” A proto se obracejí k církvi a společenství se žádostí, aby pro ně vytvořily uspořádaný morální svět. Jak poznamenává Irving Kristol, postaveni před nejdůležitější otázku – jak máme vychovávat svoje děti? – rodiče náhle upouštějí od sledování módních trendů osobního osvobození a místo toho projevují zvýšený zájem na obnově společenského řádu.

            Kristol předvídá, že význam této otázky v budoucnu poroste a nastartuje proces náboženské obnovy v celé zemi. Bezpochyby, školy, kostely, synagogy a další náboženské instituce budou hrát hlavní roli v procesu obnovy občanství, zejména v centrech velkých měst. Během let, co pracoval se zástupci místních komunit, zjistil Bob Woodson, že uvnitř těch nejúspěšnějších z nich, těch, které skutečně mění kvalitu osobního života, stejně jako materiální zázemí, žije otevřená výzva k osobní duchovní proměně.

            V mnoha vnitroměstských čtvrtích zůstala církev jedinou institucí občanské společnosti, která zbyla. Mnohé kongregace se chopily vedoucí role při zajišťování lepšího bydlení a služeb ve městě, zakládají střediska protidrogové a protialkoholní rehabilitace, organizují přeškolovací kurzy pro zaměstnance, poskytují podporu rodinám a začínajícím podnikatelům – a činí to vše s neutuchajícím duchovním zápalem. Slovy Glena Louryho: “Zprávy o úspěších při pokusech obnovit komunity v městském ghetu vždy nakonec vedou k náboženské instituci nebo skupině zanícených věřících, stojících u kořene věci.”

            V úvodníku Wall Street Journal nazvaném “Bůh a gheto” Loury dopodrobna vysvětlil, jak je potřebné zrestaurovat v městských centrech “střediska morálního a kulturního rozvoje”, která “budou sto naučit jednotlivce, co jsou jeho povinnosti k sobě, k druhým a k Bohu.” Uvádí:

Rodině a církvi náleží v tomto ohledu primární úloha. Příliš často se tyto instituce v centru měst zhroutily… Přesto právě ony jsou přirozenými, legitimními zdroji mravní výchovy a poučení, a vlastně zdroji jedinými. Neobnoví-li se, sociální problémy gheta nebudou vyřešeny.

Vypuzení byrokratů

            I když se všechny tyto aktivity budu muset do značné míry obejít bez “dobrodiní” politiky, určitý stupeň politické aktivity bude nicméně k prosazení konceptu “nového občanství” nezbytný. Bude zapotřebí vytlačit byrokratické elity z půdy občanské společnosti, nad níž v současnosti vykonávají neomezenou nadvládu, a odrazit jejich zuřivé protiútoky.

            Bitva o reformu vzdělávacího systému, která se vede na úrovni jednotlivých států, dává tušit obrysy této nové, ze samotných základů vycházející politické angažovanosti, která vypluje na povrch, až se nově probuzené občanství rozšíří. Jako by do nich vjel nový život, mnoho rodičů si dnes znovu činí nárok na kontrolu škol, které chce odejmout z rukou zabarikádované školské byrokracie. Škola se má podle představ rodičů stát synonymem stabilního, strukturovaného a náročného vzdělávacího prostředí, které bude nikoli podkopávat, ale odrážet a posilovat morální odpovědnost rodiny. Další bitva se dnes na půdě škol vede například kolem otázky rozdávání kondomů, způsobů hodnocení učebních výsledků, zavádění nových, netradičních předmětů výuky atd. V každém z těchto případů se angažují rodiče, kterým jde o uchování nebo obnovu morálně zdravého prostředí pro jejich děti.

            Podobné bitvy proti vládním elitám se vedou také na jiných místech. Rodiny, bydlící v obecních nájemních domech a snažící se postavit svůj život na lepších základech a přebudovat svoje komunity, narážejí na zákonné překážky v boji se zločinem i při své snaze dosáhnout ekonomické soběstačnosti. Podnikatelé bojují o své živnosti tváří v tvář nespravedlivé regulaci.

            V každém z těchto případů projekt občanské obnovy, jakkoli záměrně nepolitický ve svém počátku, dospívá nevyhnutelně k bodu, kdy je třeba se otevřeně politicky angažovat. Místní občanské revolty – často izolované, nedostatečně zajištěné a zranitelné – zoufale potřebují strategickou radu a pomoc. Může se jednat o poskytnutí času a peněz, podporu při výzkumu i širší projekt občanského vzdělávání s dimenzí politického boje s elitami, zachycený v živých, přístupných a působivých příbězích a obrazech. Protože ti, kdo mají zájem na existenci terapeutického státu, bez výčitek sáhnou do svých nezměrných rezervoárů peněz a moci k potlačení těch, kdo by jim chtěli sáhnout na jejich privilegia – jak se to jasně ukázalo v odpovědi Národní asociace učitelů na požadavek “rodičovské volby vzdělání”.

            Nepříliš diplomatický populismus nového občanství nebude po chuti všem, kdo se tradičně nacházejí pod konzervativní střechou. Jeho obsah, a to nehovoříme o formě, jistě nebude po chuti Republikánům tradičního ražení, kteří měli vyhrazena vysoká místa v minulé administrativě a kteří nelibě nesli, když se houstonská konvence odhodlala učinit průlom do tabu “rodinných hodnot”. Tito lidé budou v řečech o frontálním útoku na vládnoucí elity cítit vzdálené nebezpečí a seriózní diskuse o obnově mravní a duchovní vitality městských center jim bude připadat neomalená.

            Nicméně, nové občanství se seriózním přístupem k obnově občanské společnosti bude mít hodně co říci všem americkým rodičům kterékoli příjmové kategorie. Bude mít také mnohem více co říci skupinám obyvatelstva s nižšími příjmy a menšinám, protože tito nejvíce trpí rozpadem občanské společnosti a budou mít největší prospěch z její obnovy. Projekt na obnovu občanské společnosti je mostem přes jednu z nejproblematičtějších propastí v dnešní americké společnosti: propasti mezi konzervativci a městskými centry. Konečně budou konzervativci moci s čistým svědomím říci, že již začali hledat odpověď na Louryho výmluvnou výzvu:

Tito lidé, strádající v drogách zamořených, hospodářsky upadajících, zločinem postižených centrech měst – tito lidé jsou Američané; jsou stvořeni jako my, k obrazu Božímu… Je třeba, abychom my všichni s nimi byli neustále v kontaktu. Tato věc přesahuje hranice politiky – té velké i té malé: je to spirituální otázka nejvyššího řádu.

Ven z věže ze slonoviny

            Pokud budou projektu občanského oživení rozumět tímto způsobem, budou se konzervativci muset seriózně pokusit o nalezení cesty k “těmto lidem”. Cesty, která nás nezbytně vynese ven z bezpečných, pohodlných kanceláří vládních úřadů a vědeckých institucí. Bude třeba velkého úsilí, aby byl navrácen smysl pojmu, který se ve slovníku intelektuální elity příliš často s konzervatismem nespojuje – totiž soucitu.

            Jak to zdůrazňuje Marvin Olasky v “Tragédii amerického soucitu”, opravdu soucítící společnost vyžaduje od svých členů ochotných pomoci, aby každý z nich přijal svůj bezprostřední osobní podíl na životě chudých, aby “trpěl s nimi”, ne pouze vypisoval šeky vládě nebo filantropickým organizacím.

            Taková soucitná pomoc nepramení z velkopanské, blahosklonné lítosti. Pramení spíše z vědomí, že všichni trpíme tímto stavem, způsobeným částečně díky našim neúspěšným politickým a kulturním experimentům, zčásti v důsledku naší pokřivené humanity, a že také všichni budeme jíst ovoce uzdravení, pokud naše občanské a duchovní společenství ožije.

            Konzervativní angažmá v občanské obnově bude potom jasně vyžadovat mnohem větší pozornost zmíněným problémům, daleko větší míru přímé osobní účasti a využívání praktických zkušeností při aplikaci nástrojů občanské společnosti na obnově jí samotné. V důsledku toho bude muset být stále větší procento z nás připraveno pomoci těm konzervativním aktivistům, kteří již pracují přímo v terénu na rekonstrukci občanského života – podporují nájemnické správy obecních domů, ekonomický rozvoj čtvrtí, soukromé školství pro děti z centra, nábožensky orientovanou mravní obnovu.

            Pionýrem v této oblasti je Robert Woodson v National Center for Neighborhood Enterprise, který už téměř dvě desítky let spolupracuje s městskými soukromými školami, farnostmi, domovními samosprávami, majiteli malých obchodních firem a dalšími, jimž pomáhá vybudovat místní strukturu takřka z ničeho. Robert Hawkins z Institute for Contemporary Studies a David Caprara z Empowerment Network se rovněž plně oddali této práci. Každý z nich kombinuje konkrétní práci s lidmi s širší reflexí svých zkušeností.

            Heritage Foundation a Capital Research Center odvedly skvělou práci, když představily veřejnosti hlavní rysy některých úspěšnějších projektů společenské obnovy. Don Eberly, Charles Ballard a David Blankenhorn začali zkoumat, jakým způsobem navrátit roli otcům v rámci občanské společnosti, Jeff Bell usiluje o nápravu v rodinné legislativě a William Kristol s Johnem Waltersem právě odstartovali projekt Nového občanství s cílem tuto problematiku detailněji prozkoumat a rozvést ji v rámci širokého politického programu.

Občané jsou pro kupony

            Snad nejrozšířenější formou a nejzřetelnějším praktickým příkladem konzervativního občanského aktivismu dneška je tzv. “kuponové hnutí”. V mnoha městech celé země filantropické nadace a sdružení s konečnou platností rezignovaly na možnost reformy veřejného školství zevnitř. Současně se mnoho rodičů bydlících v městských centrech toužebně dívá k nedaleké církevní škole, která slibuje poskytnout základy morálky a charakteru právě tak jako odborné vzdělání, která je však pro ně i přes nevysoké školné nedostupná. Systém osobních kuponů pomáhá splnit přání a tužby všem stranám: rodiče s nižšími příjmy dostanou kupony, které budou moci realizovat na kterékoli škole dle svého výběru, a vzdělávací instituce produkující skutečné hodnoty obdrží tolik potřebnou finanční podporu.

            Toto je nové občanství ve své nejlepší podobě. Ve městech jako Indianopolis, Milwaukee, San Antonio a Washington, D.C. kuponové hnutí v sobě koncentruje všechny důležité atributy, jako je elán a angažovanost rodičů, obnovený zájem o duchovní rozměr a mobilizace zdrojů občanské společnosti samotné, které se mohou stát zárodkem silných občanských institucí.

            Důležitým úkolem je nyní přizpůsobit tento prototyp občanské aktivity jiným oblastem společenského zájmu. Dnes by se dokonce mohl dostat na pořad i předtím nemyslitelný (ale nyní veřejně diskutovatelný) návrh Charlese Murraye, aby sociální podpora byla úplně zrušena. Ale k tomu bude moci dojít teprve tehdy, až se občanským aktivistům podaří vybudovat síť privátních domovů pro svobodné matky – po vzoru útulku pro bezdomovce sestry Connie Driscoll v Chicagu, kde se uplatňují vysoká mravně-hodnotová měřítka, vyučuje se rodičovským dovednostem a “bezprizorním” dětem se opatřují doklady a připravují se k adopci. Rukavici zvedl zcela nedávno také Robert Woodson, když začal zkoumat alternativní způsoby, jak zapojovat konzervativní aktivisty disponující prostředky a energií do úspěšně se rozvíjejících komunálních projektů, budujících občanskou infrastrukturu.

            Když se těmto skupinám daří při rekonstrukci občanské společnosti, přispívají tím ještě jiné rekonstrukci – rekonstrukci amerického konzervatismu. Ve veřejnosti zafixovaný obrázek konzervativce zůstává dnes úplně stejný jako před 15 lety, kdy Jeane Kirkpatricková vysvětlovala, že není (v té době) Republikánkou – protože Republikáni jednoduše neprojevují “dostatečný zájem o celek”.

            Pokud konzervativci odpovídají na naléhavé životní potřeby městských center suchopárnými rozklady na téma předností svobodného trhu, snížení daně z kapitálového zisku, nebo vágními ujištěními, že “je to na občanské společnosti”, dělají málo pro to, aby rozptýlili negativní obraz o sobě samých. Není potom divu, že liberálům celkem nedělá problém přesvědčit Američany, že konzervativci reprezentují – slovy prezidenta Clintona – jen “lakotu, sobectví, nezodpovědnost, zhýralost a ignoranci”.

            Pokud ale konzervativci budou kategoricky stát na straně spontánní vzpoury občanů proti tyrani terapeutického státu, pokud jádrem svého programu učiní oddanost věci obnovy občanské společnosti, jejíž instituce a hodnoty přinášejí největší prospěch těm nejméně majetným, potom se snad konečně budeme moci zbavit obvinění, že se dost nestaráme o celek. To, že úkol obnovy občanské společnosti bude složitý a obtížný, že si od nás žádá daleko víc, než jen vypisování dobročinných šeků na to, aby ty samé zkrachovalé politické programy mohly pokračovat donekonečna – to vše by snad konečně mohlo začít měnit názor veřejnosti na to, kdo skutečně soucítí a kdo se za soucit jen schovává, aby si mohl dál mastit kapsu.

            Zkrátka, nové občanství znamená nový konzervatismus – konzervatismus, který by měl být schopen vybudovat pro sebe široce zakotvenou a stabilní většinu mezi občany Spojených států.