Joshua Muravchik je vědeckým pracovníkem American Enterprise Institute. Je autorem několika knih, např. “Exporting Democracy” a nejnověji knihy “Heaven on Earth: The Rise and Fall of Socialism” (vyd. Encounter Books). V květnovém (2001) čísle časopisu Commentary, z něhož je přeložen i zde publikovaný text, vyšel jeho článek “Hearts, Minds, and the War Against Terror”.
Z anglického originálu “The Bush Manifesto” publikovaného v časopisu Commentary, Vol. 114, No. 5, prosinec 2002, s. 23-30,

přeložil Jaromír Žegklitz.

“Národní bezpečností strategie Spojených států” je dokumentem, který obvykle nevzbuzuje žádnou pozornost. Ve svém komentáři k tomu nejambicióznějšímu, který byl vypracován v průběhu osmi let Clintonova funkčního období, William Safire ironicky poznamenal, že “byl udržen v tajnosti díky ďábelsky prohnané radě zveřejnit jej”. Po pravdě řečeno, tyto zprávy, jež by měly být vydávány každoročně a jménem presidenta, jsou veřejné vždy a téměř vždy jsou také přehlíženy. Některé bývají psány ve třetí osobě, což naznačuje, že je dokonce ani jejich údajný autor nečetl.
Když tedy v průběhu letošního podzimu první strategický projev George W. Bushe vyprovokoval palcové titulky na prvních stranách deníků a vyvolal explozi vysoce poplašných reakcí doma i v zahraničí, šlo o dramatickou změnu. “Bojechtivý”, “arogantní”, “bezpochyby znejistí zbytek světa”, bědovaly New York Times. “Volání po … imperialismu,” protestoval senátor Edward Kennedy. “Implicitní … projev opovržení vůči modernímu státnímu/politickému uspořádání,” varoval komentátor William Pfaff na stránkách International Herald Tribune a přirovnal domnělou revoluční destruktivitu Bushovy aktivity ke Komunistickému manifestu.
Byl to nejen jeho obsah, ale i kontext, v němž spatřil světlo světa, čím se tento dokument tak lišil od těch předešlých. Dřívější výroční zprávy, vydávané podle zákona z roku 1986, kdy se studená válka pomalu chýlila ke konci, byly obvykle prázdnými řečnickými cvičeními, protože s chybějícím jasně vyhraněným nepřítelem bylo i samotné “strategické plánování” beznadějně vágní. Dnes však, v důsledku útoků z 11. září, president prohlásil, že země je ve válce proti terorismu, a tento dokument se stal prozatím nejúplnějším vyjádřením jeho přístupu k této válce.
Z tohoto hlediska lze o nové strategii říci, že se podobá poslední velké strategii Ameriky – strategii “zadržování”, která se podobně rozvinula spíše v praxi než v abstraktním uvažování. Koncem 40. let, kdy se komunisté zmocnili Polska a Československa a sápali se po Řecku a Turecku, si Spojené státy uvědomily, že čelí vážnému a zásadnímu nebezpečí. Tímto nebezpečím byl sovětský expanzionismus a strategie “zadržování” byla naší odpovědí na ně. Podobně George W. Bush došel k názoru, že události 11. září jsou jen jedním strašlivým projevem mnohem většího nebezpečí, a to, co navrhnul, byl plán – jakkoli hrubě narýsovaný -, jak tomuto nebezpečí čelit v jeho plném rozsahu.
A byl to skutečně Bushův důraz na takto široce pojatý přístup, co vyvolalo většinu sporů. O nutnosti boje proti terorismu či organizaci zvané Al Kajda mohlo pochybovat sotva pár Američanů nebo Evropanů, a většina z nich prokázala ochotu morálně podpořit náš útok proti ochráncům Al Kajdy z řad Talibanu. Když se ale v uplynulých měsících Bush vyjádřil o “ose zla”, obhajoval nutnost “změny režimu” v Iráku, varoval, že každá země si musí vybrat, na které straně ve válce proti terorismu stojí – to vše připadlo některým Američanům a většině Evropanů jako příliš paušální nebo příliš agresivní. Dnes se zdá, že nový Bushův ambiciózní plán jak čelit hrozbě, která podle presidenta číhá “na křižovatce radikalismu a technologie”, potvrzuje jejich nejhorší obavy.

Strategie tak, jak je předložena, formuluje tři cíle: “hájit mír bojem proti teroristům a tyranům, … zachovávat mír budováním dobrých vztahů mezi světovými mocnostmi, … ­­­[a] rozšiřovat mír prostřednictvím podpory svobodných a otevřených společností na každém kontinentu.”
Při objasňování prvního cíle – toho, proč je třeba bojovat proti teroristům a proč na teroristy již není možné pohlížet jako na okrajový jev – dokument prohlašuje, že zatímco “k tomu, aby ohrozili Ameriku, potřebovali v minulosti nepřátelé velké armády a značné průmyslové zdroje”, v současnosti “obtížně postižitelné sítě jednotlivců mohou na našem pobřeží vyvolat značný chaos a způsobit obrovské utrpení, a to s menšími náklady, než kolik stojí jediný tank”. Ačkoli je obrana vlasti nezbytná, “naší nejlepší obranou je správný útok”. Z tohoto důvodu Amerika vede “válku proti teroristům globálního dosahu”.
Jelikož “stínové sítě” teroristů tyjí ze státních podpor, zmiňuje dokument opakovaně i Bushova dřívější slova, že “nečiníme žádný rozdíl mezi teroristy a těmi, kdo jim vědomě poskytují útočiště nebo jinou pomoc”. Z dnes dobře známého seznamu nástrojů, jež mohou být použity v boji proti terorismu (zahrnujícím krom jiného “vynucování práva, zpravodajskou činnost a důrazné usilování o odříznutí teroristů od jejich finančních zdrojů”), klade dokument důraz především na dva následující: “vedení ideové války” a vojenskou sílu. Druhý z nich zahrnuje “uplatnění našeho práva na sebeobranu prostřednictvím preventivního zákroku proti… teroristům s cílem zabránit jim v páchání bezpráví proti našim občanům a naší vlasti”. V ideálním případě bude taková akce podniknuta v součinnosti s partnery, avšak “nebudeme váhat jednat sami, bude-li to nezbytné”.
I když je hrozba terorismu naléhavá, nevyrovná se hrozbě, kterou kdysi představoval Sovětský svaz. Presidentův druhý stanovený cíl – udržení míru – míří k odvrácení hrozby znovuobjevení se právě takového typu ohrožení. “Dnes, tři století po vzestupu národních států,” říká zpráva, “má mezinárodní společenství tu největší šanci vybudovat svět, v němž velké mocnosti soutěží mezi sebou v míru namísto toho, aby se trvale připravovaly na válku.” Podobné ideály byly v minulosti formulovány již mnohokrát, obvykle jako vize vzdálených dní, kdy lvi ulehnou bok po boku s jehňaty. Bush však k tomuto ideálu přistupuje jako k praktickému cíli, čímž nabízí první letmý pohled na zdánlivý radikalismus celého svého přístupu.
Aby tuto vizi naplnil, navrhuje Bush pracovat na stále přátelštějších vztazích s Ruskem a Čínou. V protikladu vůči těm, kdo jsou přesvědčeni, že Čína se s největší pravděpodobností stane hlavním soupeřem Ameriky, dokument prohlašuje, že “vítáme vzestup silné, mírové a prosperující Číny”. Zároveň dokument trvá na potřebě demokratizace Číny a proklamuje “naši odpovědnost za schopnost sebeobrany Tchaj-wanu”.
Cíl uchránit do budoucna svět před konfliktem velkých mocností má i svou obtížnější stránku, totiž udržet vojenskou převahu Ameriky. Bushova zpráva prohlašuje, že “naše síly budou dost silné na to, aby odradily potenciální protivníky od stálého pokračování ve zbrojení v naději, že se vyrovnají síle Spojených států nebo ji převýší.”
Při vysvětlování třetího cíle Bushovy strategie – rozšiřování mírového světa – zpráva čerpá ze zkušenosti 20. století, odkud si odnáší poučení, že existuje toliko “jediná udržitelná cesta k úspěšnému rozvoji dané země: svoboda, demokracie a svobodné podnikání”. V souladu s tím Bush slibuje “učinit z otázky svobody a rozvoje demokratických institucí klíčová témata našich bilaterálních vztahů” a “otevřeně a poctivě mluvit o porušování nezpochybnitelných nároků na lidskou důstojnost”. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, navrhuje padesátiprocentní nárůst objemu prostředků na americkou “základní rozvojovou pomoc” – tj. zahraniční pomoc – směřovanou do “zemí, jejichž vlády jsou spravedlivé, investují do svých občanů a podporují ekonomickou svobodu”.
Dokument obsahuje rovněž obvyklou směsici závazků či slibů: modernizovat naše ozbrojené síly, podporovat volný obchod a zmírňovat regionální konflikty. Jádro strategie však spočívá v oněch třech cílech, o kterých jsem se zmínil, a jsou to také ony, co je v této strategii ohniskem sporů. Útoky vlastně přitahují spíše první dva, zatímco cíl třetí, který představuje nejdůležitější a nejambicióznější součást strategie, je relativně přehlížen.

Nejintenzivnější spory se vedou kolem otázky preventivní obranné války. V samotné zprávě slouží Bushova obhajoba legitimnosti preventivního úderu coby opora argumentu pro konkrétní válku, jejímž cílem je svržení Saddáma Husajna. Jak ale poukázal bývalý vicepresident Al Gore v dobře známé reakci na tento dokument, “existující resoluce [OSN] z roku 1991 jsou z právního hlediska dostatečné” k tomu, aby ospravedlnily případné další vojenské akce proti Iráku. Proč se tedy Bush chopil tohoto horkého bramboru?
Pravděpodobná odpověď zní, že měl v úmyslu předestřít něco víc než jen úzké právní důvody pro vstup do války. Chtěl předložit argumenty, které by se dovolávaly – jak to sám vyjádřil – “zdravého rozumu”. To, co ospravedlňuje rizika i náklady války, není jen Saddámovo porušování rezolucí Rady bezpečnosti OSN; je to hrozivé nebezpečí, jež by představoval, pokud by disponoval jadernými zbraněmi. Krom toho mohl chtít president zdůraznit závažnost svých vlastních opakovaných tvrzení, že nám nejde o jednu jednotlivou zemi či skupinu, ale že máme na zřeteli celou globální síť teroristů a jejich ochránců.
Proti Bushově doktríně práva preventivního úderu v tomto širším kontextu byly vzneseny tři hlavní námitky. První z nich praví, že jde o hru s otevřeným koncem. Nárokují-li si Spojené státy právo zaútočit dnes na Irák, vůči komu bude toto právo uplatněno zítra? Bushova strategie, uvádí magazín Time, “tvrdí, že nejsilnější světová mocnost má právo na preventivní útok proti každému, kdo usiluje uškodit jejímu lidu či poškodit její zájmy”.
Druhá námitka, v pohledu na americké cíle méně žlučovitá, se nezaobírá ani tak hrozbou pokušení začínat války tu i onde, jako spíše nebezpečím, že se takový přístup může stát příkladem pro jiné – příkladem až příliš snadno zneužitelným méně zásadovými státy. Tak například analýza zpracovaná v Brookings Institution rýsuje znepokojivou vyhlídku, že “jiné země se chopí argumentace o právu na preventivní úder jakožto ochranného pláštíku k vyrovnávání svých vlastních národně-bezpečnostních účtů:”.
Třetí námitka zní, že politika preventivního úderu rozcupuje předivo mezinárodního práva. “To, co tato doktrína vyvolává,” říká Gore, “je destrukce vize světa, v němž se státy cítí podřízeny zákonu.”
Všechny tři uvedené námitky jsou sporné, ne-li přímo klamné. První z nich znění dokumentu jednoduše překrucuje. V protikladu k tvrzení Time i v protikladu ke Gorovým stížnostem, že Bush si osobuje “právo na preventivní útok proti komukoli, koho může považovat za potenciální budoucí hrozbu,” dokument dává jasně na srozuměnou, že politika preventivního úderu je zaměřena výhradně proti teroristům a “zločinným státům”. Tento výraz, jenž začal být používán za Clintonovy administrativy, je zde – snad poprvé – přesně definován.
Zločinné státy, praví strategický dokument, mají řadu identifikovatelných rysů. Tyto státy

brutálně zacházejí s vlastním lidem a plýtvají národními zdroji ve prospěch osobního zisku vládců; neberou žádný ohled na mezinárodní právo, ohrožují své sousedy a zcela lhostejně porušují mezinárodní smlouvy, jichž jsou sami signatáři; zarytě usilují o získání zbraní hromadného ničení i dalších vyspělých vojenských technologií, jež by využily jako hrozbu či jako přímého útočného prostředku k dosažení svých agresivních cílů; podporují terorismus po celém světě, zavrhují základní lidské hodnoty a nenávidí Spojené státy a vše, za čím USA stojí a čemu věří.

To je definice, již je možné snadno aplikovat na tři země Bushovy “osy zla” a možná i na Libyi Muammara Kaddáfího – v každém případě jen na pár dalších, pokud vůbec na nějakou jinou. Proti jednotlivým aspektům vyjmenovaných kritérií je možné vznášet námitky, avšak tvrzení, že Bush usiluje o bianco šek k preventivní akci, je nesmysl.
Oprávněnější je obava, že doktrínu preventivního úderu by si mohli “vypůjčit” jiné země pro své vlastní, méně ušlechtilé záměry. Není pochyb o tom, že některé státy se přesně o to pokusí. Ale (abychom tak trochu předešli třetí námitce) pro znepokojení v této věci existuje méně důvodů, než se na první pohled zdá, protože existující obavy jsou založeny na předpokladu, že mezinárodní právo funguje jako základní překážka nesprávnému chování jednotlivých států. Ve skutečnosti mezinárodní právo není samospásným nástrojem fungujícím bez čehokoli dalšího a jako překážka slouží jen potud, pokud státy – míněno zpravidla Spojené státy – jsou ochotny je vynucovat. V praxi lotrovské státy zcela běžně halí své počínání do falešných řečí o sebeobraně či o jiných právech v mezinárodním právu obsažených. To, co jim projde, nezávisí na důmyslnosti jejich argumentů, ale spíše na ochotě ostatních nést břemeno spojené s tím, že se takové zemi postaví.

Tvrzení, že mezinárodní právo není samo o sobě se prosazujícím nástrojem a že jeho vynucování do značné míry závisí na Spojených státech, ovšem neznamená, že mezinárodní právo nemá pro Spojené státy žádný význam. Právě naopak; pokud by se všechny národy chovaly v souladu s ním, pak by dosažení hlavních mezinárodních cílů Spojených států – míru, dodržování lidských práv a fungování poctivého a spravedlivého obchodu – bylo zajištěno. Protože se však mnozí tímto právem neřídí, závisí náš úspěch na naší síle. Uplatňování této síly je ovšem omezeno všeobecně uznávanými a objektivními normami mezinárodního práva. Ty mohou třeba obsahovat překážky svobody a volnosti našeho jednání, což je ale přijatelná cena za legitimitu, již propůjčují těm nejdůležitějším cílům naší politiky.
Z tohoto důvodu jsou stížnosti na to, že Bushova doktrína preventivního zásahu karikuje mezinárodní právo, nejzávažnějším obviněním, které je proti ní vznášeno. Jsou ale postaveny na pevných základech? Bushův dokument Ameriku nikterak nestaví nad mezinárodní právo, jak tvrdí někteří z kritiků. Naopak se snaží zasadit tuto novou doktrínu do tradičních a zavedených právních tradicí. “Po staletí,” prohlašuje, “mezinárodní právo uznává, že národy nejsou povinny strpět útok, mohou-li předtím na svou obranu podniknout kroky, jež budou v souladu se zákonem.” A pokračuje: “Tento pojem bezprostředního ohrožení musíme přizpůsobit možnostem a cílům dnešních protivníků.” Zmíněné možnosti zahrnují zbraně hromadného ničení, které mohou být “snadno utajeny, skrytě rozmístěny a použity bez varování”.
V tomto se Bushova doktrína opírá o pevný právní základ. Problém preventivního zásahu je starý jako mezinárodní právo samo. Hugo Grotius, nizozemský politický filosof 17. století, který jako první zformuloval myšlenku mezinárodního práva, obhajoval zákonnost “zabití toho, kdo se sám chystá zabít”. Emmerich de Vattel, druhá nejvýznamnější postava v období raného vývoje mezinárodního práva, dále vysvětluje:

Stát má právo odporovat nespravedlnosti, kterou se někdo jiný na něm snaží spáchat, a užít sílu … proti agresorovi. Může dokonce předjímat plány a záměry jiných, přičemž však musí dbát o to, aby nejednal na základě vágních a pochybných podezření, aby neriskoval, že se sám stane agresorem.*)
–––––
*) Citace je převzata ze studie Davida M. Ackermana, právníka pracujícího v sekci amerického práva Congressional Research Service.
–––––

Právo na sebeobranu bylo americkou vládou při jednáních o Kelloggově-Briandově paktu roku 1928 postulováno v natolik jasné řeči a v takové úplnosti, že zahrnulo i preventivní sebeobranu. Ministerstvo zahraničních věcí tehdy prohlásilo:

Právo na sebeobranu … je vlastní každému svrchovanému státu a je implicitně obsaženo v každé smlouvě. Každý stát má kdykoli a bez ohledu na ustanovení smlouvy svobodu hájit své území před útokem či invazí a jen on sám je oprávněn rozhodnout, zda existující situace vyžaduje uchýlit se v zájmu sebeobrany k válce.

Jak ministerstvo zahraničních věcí rovněž uznalo, mohlo by takovéto široké chápání práva na sebeobranu vést k tomu, že to, co bude jeden stát považovat za sebeobranu, bude jiná země označovat za agresi. V této věci neexistuje žádné řešení, prohlásili představitelé ministerstva, s výjimkou toho, kdy stát, jehož tvrzení jsou odůvodněná, získá obecné pochopení a souhlas zbytku světa.
Spojené národy vznikly proto, aby se svět vymanil ze stavu, kdy oběti nemají žádné jiné východisko než pomoci si vlastními silami, a dospěl do situace, kdy by se všechny země světa mohly spolehnout na globální mírové uspořádání. To by mělo být založeno na pravidlech a postupech vyjmenovaných v sedmé kapitole Charty OSN, jejichž vynucování je primárním úkolem Rady bezpečnosti. Stěží se ale dalo očekávat, že se státy zároveň vzdají svých již dříve existujících práv. Jak praví příslušná věta, “Žádné ustanovení této Charty neomezuje, v případě ozbrojeného útoku na některého člena Organizace spojených národů, přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti”.
Je pravdou, že tato formulace ponechává nevyjasněnu otázku, zda by toto “přirozené právo” na sebeobranu nebylo oslabeno v případech jiných než je situace, kdy již k ozbrojenému útoku došlo – tj. v případech, kdy daná země čelí hrozbě útoku. Asi nejprůkaznějším testem tohoto sporného bodu se staly události roku 1967, kdy se arabské země dožadovaly u Rady bezpečnosti odsouzení preventivních úderů Izraele, jež se staly předehrou šestidenní války. Rada bezpečnosti arabský návrh zamítla a stejně se zachovalo i Valné shromáždění, které tehdy ještě nebylo Charliem McCarthym arabské politické mašinerie, jak je tomu dnes. Jinými slovy, OSN neusoudila, že by první úder Izraele byl nelegální.

Ponecháme-li právní kličky a jemnůstky stranou, rovněž zdravý rozum nám říká, že právo na sebeobranu nemůže být přijetím Charty OSN omezeno – i kdyby jen díky smutné skutečnosti, že kapitola sedmá se ukázala být mrtvou literou. Předpokládá existenci jakéhosi generálního štábu OSN a závazku všech členských zemí podstatným způsobem vojensky přispět na vybudování a udržování mohutných mezinárodních sil, jež by byly na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti rozmístěny podle potřeby s cílem nastolení míru. V praxi dokázala OSN tuto svou roli naplnit přesně dvakrát v celé své historii: v Koreji v roce 1950 a v Perském zálivu v roce 1991. V obou případech šlo o vzácné a ne snadno opakovatelné okamžiky jednotného postupu Rady bezpečnosti (v prvním případě mohly USA těžit ze skutečnosti, že sovětský zástupce jednání Rady bojkotoval). A v obou případech byly nashromážděné vojenské síly – ač pod vztyčenou vlajkou OSN – tvořeny z valné části Američany. Jestliže OSN ve své snaze stát se skutečnou hradbou míru a bezpečnosti neuspěla, pak již dříve existující právo států pečovat o vlastní bezpečnost musí být pokládáno za nedotčené.
I když právo na sebeobranu – včetně sebeobrany předjímající – zůstává mimo diskusi, přesto stále zůstává otevřena otázka, zda může být tento princip rozšířen – jak je tomu v Bushově interpretaci – na právo podniknout kroky proti rozmístění či hrozícímu rozmístění zbraní hromadného ničení, které je činěno agresivním způsobem či prováděno agresivním režimem. Uvádějíce právě tento případ, tvrdí někteří, že Bushova strategie překračuje hranice problému preventivní obrany, v jejichž rámci je hrozba bezprostřední a zřejmá, a domáhá se nového práva na preventivní válku. Rozlišit od sebe tyto dva pojmy není tak snadné. Důvody vysvětlil president John F. Kennedy ve své odpovědi na rozmístění sovětských raket na Kubě v roce 1962: “Nežijeme již ve světě,” řekl Kennedy,

kde pouze až samotné použití zbraní představuje dostatečné zpochybnění národní bezpečnosti, aby bylo možné hovořit o největším nebezpečí. Jaderné zbraně jsou natolik ničivé a balistické rakety natolik rychlé, že jakýkoli vážnější vzrůst možnosti jejich užití či jakákoli náhlá změna v jejich rozmístění mohou být právem považovány za jednoznačnou hrozbu míru.

Na podobném zdůvodnění bylo založeno rozhodnutí Izraele bombardovat iráckou jadernou elektrárnu v Osiraku v roce 1981. Tato akce byla Radou bezpečnosti odsouzena (mezitím totiž antiizraelská většina v OSN posílila) a Spojené státy se k tomuto hlasování připojily. Ze zpětného pohledu však značná část amerických představitelů vyjádřila nad tímto postojem veřejně své politování a lze pochybovat o tom, že kdyby se podobná situace opakovala, zachovaly by se dnes Spojené státy stejně jako v roce 1981. Jak nedávno prohlásil ministr zahraničních věcí Colin Powell, “šlo o jasný preventivní obranný vojenský úder. Každý je dnes docela spokojen [že se Izrael takto zachoval], i když byl v té době masivně kritizován.”
Tyto zkušenosti potvrzují, že ve většině otázek mezinárodního práva neexistuje definitivní odpověď na otázku, zda je Bushova doktrína preventivní obrany v případech týkajících se zbraní hromadného ničení z právního hlediska nesporná. Nemohou však existovat žádné pochybnosti o tom, že v její prospěch hovoří silné právní argumenty. Politikové a vědátoři, kteří Bushovu doktrínu halasně odsuzují coby zesměšnění mezinárodního práva, plácají nesmysly.

Další velký spor vyvolaný Bushovou strategií se týká jejího zacílení k udržení americké vojenské převahy. Bushův přístup, říká Al Gore, “nejen že oslavuje americkou vojenskou sílu, ale zdá se být glorifikací teorie nadvlády”. Cíl “zakonzervovat současnou americkou globální převahu navždy”, přizvukoval Business Week, “by mohl vyústit v nikoli větší, ale naopak menší stabilitě”.
V rozporu s Gorovou charakterizací se však Bushův dokument přinejmenším ve svém tónu a způsobu presentace triumfalismu vyhýbá a o “nadvládě” nepraví vůbec nic. Důraz klade na pěstování dobrých vztahů s těmi, jež poněkud kuriózně nazývá dalšími “velkými mocnostmi”; s nimi si přeje podnikat “plodné pravidelné konzultace, [vést] poklidnou diskusi, [provádět] věcnou analýzu a společné kroky”. Prohlášení samozřejmě rovněž obsahuje závazek udržovat vojenské síly dostatečně mohutné, aby odstrašily “potenciální protivníky” a zabránily jim tak ve snaze o získání převahy. Co je na tom ale špatného? Cíl pokračující převahy není cílem absolutním, a stejně tak není namířen proti přátelským mocnostem. Ač může být takový výhled – pokud bude sjednocená Evropa se společnou bezpečnostní politikou výrazně investovat do svých vojenských sil – málo pravděpodobný, nic v Bushově strategii nás nenutí od podobných kroků Evropu zrazovat. Však také američtí představitelé neustále na evropské vlády naléhají, aby zvýšily svůj vojenský potenciál, třebaže přirozeným důsledkem každé takovéto politiky bude větší nezávislost Evropy na Spojených státech a možná i její větší kritičnost vůči nim, než je tomu dnes.
A co se týká potenciálních protivníků: neměly by snad Spojené státy usilovat o to, aby je odradily od snah o vojenské soupeření? A co dobrého by z toho vzešlo? Ironií je, že některé z hlasů, které roky naříkaly nad “závody ve zbrojení”, se dnes staví proti americkému plánu budoucím závodům ve zbrojení předejít.

To nás přivádí k poslední stížnosti na strategický dokument, jež zní, že je ztělesněním již mnohokrát ostře kritizovaného Bushova sklonu k “unilateralismu”. “Kdyby si unilateralisté [ve Washingtonu] prosadili svou,” prohlásil bývalý mexický president Ernesto Zedillo, který dnes píše sloupky pro časopis Forbes, “bin Ladin … by vyhrál.” Pokud jde o Ala Gora, ten se rozčiluje, že Bush zničil “vyhlídky Ameriky na pokračování v historické vedoucí roli, kterou jsme začali hrát”, když jsme přesvědčili svět, aby založil Organizaci spojených národů.
Z těchto komentářů a připomínek by se člověk nikdy nedozvěděl, že Bushův dokument se hluboce sklání před multilateralismem a prohlašuje, že “je málo trvalých výsledků, jichž mohou ve světě Spojené státy dosáhnout bez stálé spolupráce se svými spojenci a přáteli v Kanadě a v Evropě”. Skutečné jádro problému však souvisí s nábožným vzýváním multilateralismu jako takového coby zcela evidentně ušlechtilé a vznešené věci. Za II. světové války byly země Osy multilaterální silou, zatímco Británie bojovala po jistou dobu unilaterálně. V roce 1968 stáli Čechoslováci sami, zatímco jejich naděje na svobodu uhasily multilaterální síly Varšavského paktu. Izrael bojoval v roce 1948 sám, zatímco se jej multilaterální síly Arabské ligy snažily zardousit ještě v jeho kolébce. Krátce řečeno, z morálního hlediska závisí hodnocení multilaterálního jednání plně na jeho okolnostech a cílech.
Značný díl kritiky unilateralismu Bushovy administrativy je zaměřen na odmítání takových iniciativ, jakými jsou kjótský protokol o globálním oteplování, mezinárodní trestní soud a podobně. Z hlediska mezinárodního práva je však povinností státu řídit se zákonem, který existuje, nikoli spolupracovat na vytváření zákonů nových, jež daná země považuje za neuvážené. Bush tento princip ve svém strategickém dokumentu nepřímo ilustruje slovy, že “k mezinárodním závazkům je třeba přistupovat seriózně…, nikoli symbolicky”. V každém případě však to, co vadí kritikům amerického unilateralismu dokonce víc než naše neochota připojovat se k některým iniciativám, je neochota Spojených států obecně se podřizovat Organizaci spojených národů. V této věci jsou pokrytečtí.
Zopakujme: z hlediska svých hlavních politických cílů byla Organizace spojených národů po celých 57 let své existence téměř naprosto neúčinným a neschopným tělesem – s výjimkou těch vzácných případů, kdy se prakticky podřídila americké politice. Je obtížné představit si kteroukoli jinou zemi, jež by zapírala sebe samu tak, jak se to požaduje na Spojených státech stran OSN – a už vůbec ne ty, jež jsou k americkému unilateralismu nejkritičtější. Ve skutečnosti existují pádné důvody domnívat se, že tento požadavek samotný není motivován ničím menším než nacionálním egoismem zemí, jež Americe závidí její moc či se považují za její soupeře a konkurenty. Jak to vyjádřil Fareed Zakaria, “Francie a Rusko proměnily Organizaci spojených národů v nástroj, jehož prostřednictvím otevřeně sledují své vlastní zájmy. Multilateralismus požívají jako prostředek k prosazování unilaterální politiky.” Jediným výsledkem chování Ameriky jako pokorného služebníka by bylo poškození věci míru a lidských práv, tedy cílů, které Spojené státy sledují důsledněji než OSN.
Důležitější než to, zda Spojené státy jednají unilaterálně či multilaterálně, jsou cíle, jež tímto jednáním sledují. Zde přicházíme k nejzajímavějším a nejdůležitějším (nechceme-li říci nejpřekvapivějším) aspektům Bushovy strategie – i když jsou to také zároveň aspekty nejvíce přehlížené. Nejde o nic menšího než o vzkříšení či obrození wilsonovského přístupu k americké zahraniční politice.

Výraz wilsonovský bývá někdy užíván jako synonymum pro tupý utopismus. Ve své nejlepší podobě však zahrnuje jak vnímavost vůči morálním stránkám věci, tak i sledování dobře podložených vlastních zájmů, které jsou spojujícím článkem mezi naším vlastním blahobytem a stavem světa, který nás obklopuje.
Ať již nová národně-bezpečnostní strategie předpokládá unilaterální jednání v jakékoli míře, jejím cílem je sledování a prosazování obecného dobra. “Naši sílu neužíváme k tomu, abychom se domohli jednostranných výhod,” praví dokument. “Usilujeme spíše o vytvoření rovnováhy sil, která prospívá lidské svobodě.” A dodává: “… cílem této strategie je pomoci učinit svět nejen bezpečnějším, ale lepším.”
Ti, kdo jsou vůči americké motivaci skeptičtí a podezíraví, tato slova odbydou jako samoúčelná. Cesta k nim od vyjádření George Bushe během volební kampaně v roce 2000 však byla dlouhá. Když byl tehdy dotázán: “Máte zformulovány nějaké základní principy uplatňování obrovské [americké] moci?”, odpověděl republikánský presidentský kandidát: “První otázka zní, co je v nejlepším zájmu Spojených států.”
Je-li její starost o obecné dobro jedním důvodem, proč lze Bushovu strategii nazvat wilsonovskou, pak dalším je její důraz na to, že americké ideály musí být východiskem americké politiky. K tomu dokument říká:

Při sledování a prosazování našich cílů spočívá hlavní důraz na ujasnění si toho, za čím stojíme: Spojené státy musí hájit svobodu a spravedlnost, neboť tyto principy jsou platné pro každého a všude. Žádný národ není vlastníkem těchto aspirací a žádný národ jich není zproštěn.

Bush je nadto přesvědčen, že americké principy mají universální platnost, a jeho strategický dokument obsahuje to nejpůsobivější a nejvýraznější vyjádření onoho universalismu:

Lidé po celém světě si přejí, aby měli možnost svobodně hovořit, volit si své vládce, vyznávat víru, kterou si přejí, vychovávat své děti – chlapce i dívky, vlastnit majetek a užívat si plodů své práce. Tyto hodnoty svobody platí pro každého člověka, v každé společnosti, a povinnost chránit je před jejich nepřáteli je společnou výzvou pro svobodymilovné lidi po celém světě a ve všech dobách.*)
–––––-
*) Tento poslední odstavec je svým způsobem radikálním vyjádřením multilateralismu, třebaže ne multilateralismu Organizace spojených národů, která není schopna rozlišovat mezi demokraciemi a tyraniemi.
–––––-

Existuje celá řada způsobů, jak problémy touto strategií zmíněné dlouhodobě řešit. Pro naši bezpečnost je právě te_ zcela zásadní boj proti teroristům a udržení naší vojenské převahy. Kromě těchto naléhavých sebeobranných úkolů má Bush ale také v úmyslu neutralizovat hrozby, které před nás staví jinak blahodárný proces rozšiřování demokracie. Čím jiným je koneckonců “rovnováha sil, jež prospívá lidské svobodě” než ozvěnou hesla, pod nímž vedl Woodrow Wilson Ameriku do I. světové války? Ve skutečnosti si tohoto wilsonovského ducha Bushovy národně-bezpečnostní strategie povšimlo jen pár komentátorů. Nejvýstižněji a nejpřesněji tak učinil historik John Lewis Gaddis na stránkách časopisu Foreign Policy. Podle něj

existuje dnes přesvědčivý reálný důvod dokončit idealistický úkol, k jehož plnění přikročil Woodrow Wilson před více než osmdesáti lety: svět musí být učiněn bezpečným pro demokracii, protože jinak demokracie nebude ve světě bezpečná. Bushova … zpráva proto může být nejvýznamnější reformulací hlavní americké strategie za poslední půlstoletí.

Ani Gaddis však tak docela nedoceňuje zvláštnost tohoto vývoje. Říci, že Bush není s největší pravděpodobností dědicem Wilsonovým, je až příliš zdrženlivým vyjádřením. Jeho otec, který nadbíhal Pekingu, v Bagdádu nechal vládnout Saddáma Husajna a bombardování Sarajeva přirovnal ke “škytavce”, byl ve svém přístupu k zahraniční politice stejným “realistou” jako kterýkoli jiný president v nedávné historii. A mnozí z těch, k nimž se Bush mladší obrací o radu – včetně Condoleezzy Rice -, byli členy týmu jeho otce. V průběhu presidentské volební kampaně v roce 2000 nic nesvědčilo o tom, že by se Bush odklonil od otcova odkazu, s výjimkou důsledného ignorování mnoha problémů okolního světa. V debatách s Alem Gorem prohlašoval, že jeho přístup se od přístupu Clintonovy administrativy liší v tom, že on sám by byl zdrženlivější a soustředil by se více na “národní zájmy”, aby svět přesvědčil, že se Amerika chová jako “skromný a pokorný národ”; tento slib mu smutně připomenuli úvodníkáři z New York Times ve svých textech věnovaných novému strategickému dokumentu. V prvních měsících výkonu své presidentské funkce byl Bush zahraniční politice vzdálen natolik, že vzdor požadavkům zákona zcela přehlédl povinnost předložit národně-bezpečnostní strategii v roce 2001.
Z mnoha věcí, které se po 11. září 2001 změnily, se jich jen málo změnilo dramatičtěji než Bushův pohled na svět. Krom toho nebyl-li Bush vždycky wilsonovcem, je třeba říci, že jím vždy nebyl ani Woodrow Wilson. Když v roce 1914 vypukla světová válka, byl Wilson zastáncem americké neutrality. V raných stadiích konfliktu byl podle pozdějšího svědectví jeho ministra zahraničních věcí Roberta Lansinga Wilsonův “postoj k důkazům o německých zvěrstvech v Belgii a ke zprávám o hrůzách podmořské války” ten, že “o nich nečetl a rozhněval se vždy, když byl upozorněn na nějaké podrobnosti”. Trvalo mu tři roky než dospěl k závěru, že Amerika musí “obětovat svou krev a vynaložit svou sílu na obranu principů, z nichž se zrodila a vykvetla, a míru, který miluje a jehož si vysoce cení”.
Prostředí, z něhož vyšli, bylo u obou těchto presidentů naprosto jiné, i když oba čerpali z hluboké protestantské víry. Při snaze zajistit národní bezpečnost však tvrdá zkušenost přivedla oba od politiky “držení si problémů od těla” k politice intenzivního angažování.

Pokud jde o Bushe, ten rovněž čelil – jako žádný z jeho předchůdců – hluboké politické krizi v oblasti širšího Středního východu, z níž se zrodilo specifické nebezpečí, které o sobě dalo vědět 11. září. Na stupnici, již pro hodnocení jednotlivých zemí používá Freedom House a kde 1 znamená nejsvobodnější a 7 nejméně svobodný, představuje střední hodnota tohoto indexu pro 22 arabských zemí 5,5, zatímco pro všechny ostatní státy světa činí 2,5. (Írán, země nearabská, ale se stejnou politickou kulturou, je ohodnocena mizernými 6 body.) Zpráva o lidském rozvoji v arabských zemích samotné Organizace spojených národů sestavená týmem arabských intelektuálů uzavírá, že tento region trpí kritickým nedostatkem svobody, možností pro uplatnění žen a “lidských schopností a vzdělání odpovídajících příjmu”. Ačkoli je arabský svět mnohem bohatší než subsaharská Afrika, je ve zprávě OSN hodnocen z hlediska svobody a dalších sociálních vymožeností výrazně hůře.
Méně eufemisticky řečeno, všechny tyto ukazatele znamenají, že jde o region vyznačující se paranoidními rysy, apokalypticismem, tyranií a násilím, region, kde jsou odlišnosti či názorové rozdíly urovnávány mečem. Na společnosti, které se takto chovají uvnitř svých hranic, se lze jen stěží spolehnout, že problémy a spory se zahraničím budou řešit mírovou cestou.
Bushovi předchůdci přijali politickou kulturu Středního východu jakožto danou věc, jíž se Amerika musí přizpůsobit. Clinton hostil Jásira Arafata častěji než kteréhokoli jiného zahraničního představitele; Bush senior udržoval obzvlášť blízké vztahy se Saúdy; Ronald Reagan vyměnil s Íránem zbraně za rukojmí; a konečně Jimmy Carter servilně poctíval návštěvami syrského diktátora Háfize Assada. Zdá se ale, že 11. září George W. Bushe přesvědčilo, že je třeba zvolit jiný přístup. Ačkoli využil každé příležitosti k tomu, aby zdůraznil, že naším nepřítelem není islám, přesto se rozhodl k pokusu Střední východ změnit. A tak ruku v ruce s tím, jak se jeho administrativa připravuje na válku v Iráku, veškeré řeči o “strategii zadních dvířek”, kdysi ústředním bodu republikánských názorů a skutečně mistrovském díle Bushova ministra zahraničních věcí Colina Powella, ustaly a vládní úředníci v celém Washingtonu šprtají historii americké okupace Japonska.
Za předpokladu, že Amerika skutečně vstoupí do války s Irákem, strategický dokument doporučuje, aby cílem nebylo ukvapeně odejít hned poté, co bude Saddám Husajn poražen a svržen, ale s odchodem za sebou zanechat demokratizovanou zemi. Pokud by se to podařilo, mělo by to dramatický dopad na okolní státy počínaje Íránem, který již dnes zápasí s nestabilitou způsobenou poptávkou obyvatel po větší svobodě a zodpovědnosti vlády. Změna situace v Iráku, soudí irácký odborník Kanan Makiya, “by se mohla ukázat nejvýznamnější událostí na Středním východě od pádu Otomanské říše”.

Vojenské dobytí se – pro někoho možná překvapivě – často ukázalo být účinným prostředkem k zavedení demokracie. Spojené státy by nicméně sotva podnikly invazi do zemí, jež nepředstavují vojenskou hrozbu, jenom proto, aby je demokratizovaly. Existují však politické prostředky, jejichž použití by mohlo plán demokratizace v celé oblasti Středního východu podpořit. K využití některých z nich již Bushova vláda přikročila, další budou muset být ještě požity, má-li být tato strategie úspěšná. Patří k nim trvalý tlak na otevřenost a zodpovědné chování palestinské samosprávy, zajištění co nejplynulejší politické a hospodářské obnovy Afghánistánu, podpora probíhající politické liberalizace v Kataru a Bahrajnu, přehodnocení naší politiky vystavování bianko šeků vzhledem k vnitropolitickému chování egyptské a saúdskoarabské vlády, podpora nezávislosti Libanonu a úsilí o odstranění zdegenerovaných režimů v Sýrii a Libyi.
Můžeme být úspěšní? To nemůže nikdo vědět. Co ale víme je to, že během posledních tří desítek let prošel svět jako celek hlubokou politickou proměnou. Dnes ve více než 63 procentech států světa vládnou svobodně zvolené vlády; to je dvakrát více oproti stavu před třiceti lety. Do této většiny patří významný počet zemí ve všech nearabských regionech, dokonce i v subsaharské Africe. Jinými slovy, tato většina zahrnuje i národy a regiony, v nichž – podle přesvědčení vládnoucího ještě za života minulé či předminulé generace – by západní sazenička demokracie nemohla úspěšně zakořenit. Je možné, že by Arabové představovali jedinou nezlomnou výjimku z tohoto trendu? Pokud by tomu tak bylo, pak rozšiřující se politická a kulturní propast oddělí arabský svět – a možná i širší Střední východ – od zbytku lidstva; taková situace by sama o sobě vyžadovala novou strategii a politiku. S takovou neradostnou vyhlídkou se však nemůžeme smířit.
Slova jsou však jednou věcí, činy věcí druhou. President Bush má k dispozici strategii vystihující hrozby, jimž jsou Spojené státy vystaveny; nyní musí projevit schopnost, odvahu a rozhodnost, aby ji uvedl v život. Překážek bude habaděj – a nikoli nejmenší ze strany kritiků, jejichž řady se násobí s každou známkou presidentova zaváhání a jejichž varování a stížnosti znějí stejně podivně jako ty, s nimiž se v dřívějších dobách setkával Harry S. Truman, když vyhlásil politiku zadržování.
Trumanova žádost o pomoc Řecku a Turecku byla jedním prominentním senátorem veřejně kritizována a odsouzena jako “nový americký imperialismus” zaměřený na zajištění “ropy pro americké monopoly”. Komentátor Walter Lippmann varoval, že tím, že při svém postupu vynechal nově založenou Organizaci spojených národů, Truman “způsobil v Chartě OSN trhlinu, již zacelit bude velmi obtížné”. Jen díky tomu, že podobné hlasy byly odmítnuty, byl nakonec svět zachráněn před stínem sovětské tyranie.
Stejně jako tehdy, ani dnes kritici nenabízejí žádnou reálnou alternativní strategii, radí jen všemu se vyhnout. V roce 1947, kdy OSN existovala pouhé dva roky, snad mohla být představa, že tento celosvětový orgán by mohl být plnohodnotnou náhradou za úsilí, energii a sílu Ameriky, omluvitelnou nadějí. Dnes, kdy již máme nějaké zkušenosti, jsou podobné rady více než zbabělé – jsou naprosto cynické. Ve srovnání s nimi je Bushova odpověď na problém, který byl před nás doma postaven 11. září loňského roku, jak uvážlivá, tak i odvážná. Jde opravdu o naši národní bezpečnost. Vše nyní závisí na pokračování v této cestě.