Z anglického originálu “The Conservative Mind. From Burke to Eliot” (kap. II – Burke and the Politics of Prescription), Regnery Publishing, Inc., Washington, D.C., 1995, s. 12-70,

přeložil Jiří Pilucha.

Vzpomínky na věk zázraků již blednou, zbývá jen tradice zcela nevěrohodná, ba i věku konvenčnosti nyní odzvonilo, a tak se lidská existence již po mnoho generací opírá o pouhé formulky, které se časem zcela vyprázdnily. Vypadá to, jako by už žádná realita neexistovala, jen přízrak reality; jako by Boží vesmír nebyl než výrobkem krejčího a čalouníka, jako by se z lidských tváří staly kašírované škrabošky, všemu přikyvující v křečovité grimase… když tu se náhle Země otevře a hle – v dýmu pekelném a v záři oslepujícího jasu povstává mnohohlavé sansculotství, ze všech tlam plije oheň a ptá se: “Tak co, jak se vám líbím?”

Takto psal Carlyle o erupci roku 1789. Jeho Francouzská revoluce (French Revolution) dle mínění Lorda Actona “vysvobodila anglické smýšlení z Burkova područí”. Mimochodem, Acton by byl nejraději nechal oběsit jak Burka, tak i Robespierra, což je výstižnou ilustrací typicky liberálního postoje ke zmíněné otázce, který převládal v průběhu celého devatenáctého století. Stejně příznačné je ovšem i to, že jeho realizace by zcela odporovala liberální praxi.1) Od Carlylových dnů se značná část seriózně smýšlející veřejnosti vždy domnívala, že pravda o Revoluci leží kdesi uprostřed mezi Edmundem Burkem… a kupříkladu Condorcetem, máme-li vybrat vskutku reprezentativního oponenta.

            Během své sto let trvající nadvlády nepřestávala liberální kritika tvrdit, že se Burke ve svém soudu o “potopě světa” katastroficky mýlil; Buckle zašel ještě dále a v truchlivém slohu vysvětlil čtenářům, že se Burke roku 1790 prostě zbláznil.2) Navzdory tomu se však intelektuální obhájci Revoluce nikdy nevzpamatovali z Burkovy kanonády. Příslušník Burkovy generace James Mackintosh před svým velkým protivníkem bezpodmínečně kapituloval, romantikové v reakci na Burkovo naléhání přestali podporovat kauzu rovnostářství a Carlyle dospěl k názoru, že je pro něho neúnosné ztotožnit se s extatickou vizí Painovou. Burkovy Úvahy zaujaly představivost nejdynamičtější části nastupující generace, neboť jeho styl, “rozeklaný a rafinovaný jako blesk, zdobný jako ornamenty na hřbetě hada” (tak ho charakterizoval Hazlitt), předčil v očích většiny schopných a talentovaných Angličanů plamenný styl Rousseauův. Jeho dílo nejenže odolalo útokům Painovým, ale dokonale jejich autora zastínilo. Burke vytýčil kurs britskému konzervatismu, stal se vzorem kontinentálního státníka, a naklonil si dokonce i odbojnou duši Ameriky. Kašírované škrabošky pochopitelně nemohly odolat zničující potopě, kterou Burke prohlásil za “to nejpřekvapivější, co se dosud ve světě událo”. On sám však nebyl uhněten z kašírované hmoty, a do věku konvenčnosti se už vůbec nehodil. Věřil ve věk zázraků – ovšem ve starý věk Zázraků, nikoliv v nový věk lidských pokusů vyrábět zázraky na běžícím pásu. Rozdmýchal oheň, aby udusil plameny ve Francii.

            Ještě v létě roku 1789 mu psal z Paříže sám Thomas Paine (s nímž se kdysi spřátelil) v naději, že by mohl velkého řečníka přesvědčit, aby prosazoval v Anglii “rozšířený systém svobody” a stal se mluvčím veřejné nespokojenosti a nároků lidových vrstev na převzetí svrchované vlády. Též Mirabeau citoval Národnímu shromáždění dlouhé pasáže z jeho řečí (často ovšem bez uvedení pramene) a vášnivě proslulého vůdce whigů velebil. Dnes se mohou tyto skutečnosti jevit jako šokující, ale tehdy na nich bylo stěží co divného, vždyť od člověka, který byl znám jako odpůrce krále Jiřího III., mohl mladý Dupont očekávat schválení revoluce zcela oprávněně. Burke-konzervativec byl zároveň i důsledným liberálem: vystupoval jako nepřítel despotické moci bez ohledu na to, zda se uplatňovala v Británii, v Americe či v Indii. A přece se postavil se vší rozhodností proti Revoluci ve Francii i proti revoluci obecně.

            Burke miloval tradici. Byl prostým občanem neurozeného původu a patřil mezi společenskou vrstvu označovanou jako “noví lidé”. A právě poslední třetina osmnáctého století byla érou, jíž noví lidé dominovali. Intelektuální a duchovní rovnost, jíž se začali s velkým humbukem dovolávat francouzští revolucionáři, byla v celé západní Evropě (a v Anglii pak v míře nejvyšší) uskutečněna již mnoho let před pádem Bastilly. Reálně existující nadvláda “podnikavých talentů” umožnila triumf revolučních pohrom, o nichž se tvrdilo, že znamenají jen nezbytnou předehru k odměňování bezvýznamných (ba i značně pochybných) zásluh a vlastností. V Burkově generaci patřila mezi nové lidi většina nejznámějších osobností Anglie. Pocházeli ze střední třídy, nebo dokonce ze sfér ještě vyšších: Smith, Johnson, Reynolds, Wilkes, Goldsmith, Sheridan, Crabbe, Hume a řada dalších. Seznam francouzských philosophes vypadá podobně. A tato přirozená aristokracie, do jejíchž rukou chtěl Burke svěřit osud národa, ho obklopovala, když promlouval v sále sv. Štěpána.

            Tento nový člověk, syn dublinského právníka, se stal filosofickým rádcem a organizátorem aristokratického liberalismu. Povšimněme si, co napsal o Burkovi a Johnu Randolphovi z Roanoke J. G. Baldwin. Na otázku, proč první z nich nebyl toryem a druhý federalistou, odpověděl následovně: ?Oba nutno považovat za whigy v tom nejprapůvodnějším slova smyslu – pro jejich nesmírnou lásku k osobní svobodě, stejně hlubokou a nezdolnou, jako byla jejich hrdost, a pro jejich silné kastovní cítění. Jinak řečeno: pro jejich oddanost vlastním právům i právům jejich stavu.3)

            Definovat whigismus není snadné. Whigové vystupovali proti direktivní monarchistické moci, prosazovali vnitřní správní reformy a často zpochybňovali dobrodružné akce Anglie v zahraničí. Když Burke vstoupil do Dolní sněmovny, počítalo se stáří jeho strany na několik panovnických období: byla asi tak stará, jako je dnes strana konzervativní. Byla svázána (i když jen vágně) jak se zájmy obchodníků, tak se zájmy velkých vlastníků půdy. Program whigů obsahoval mnoho přitažlivých témat, jež dokázala vzbudit u mladíka Burkova formátu živý zájem: svoboda podřízená zákonu, rovnováha stavů ve státě, vysoká míra náboženské tolerance, intelektuální dědictví roku 1688. Též toryové by byli rádi přivítali takového rekruta, ostatně Burke měl mezi nimi nemálo známých. Podporovali však vliv paličatého krále, nesmyslně rigorózní postupy uplatňované při správě koloniálních i domácích záležitostí a tvrdý postup proti odpadlíkům od anglikánské víry, který nemohl nevyděsit člověka, jenž byl sám svědkem odnětí právní způsobilosti irským katolíkům. V žádné z obou frakcí bychom nenalezli sebemenší známky radikalismu, ale také ani stopy po vědomém konzervatismu. Burke si nakonec zvolil Rockinghamovy whigy, a to ve chvíli, kdy ho velmi potřebovali.

            “Při řešení i těch nejdůležitějších státních záležitostí, jimiž se whigové zabývali přednostně, nevěnovali valnou pozornost suchopárným podrobnostem ekonomické teorie či administrativní praxe,” povšiml si lord David Cecil. “Politika pro ně znamenala za prvé osobnosti a za druhé obecné principy, přičemž obecné principy chápali jako příležitost formulovat, nikoli promýšlet. Ani jim nepřišlo na mysl zpochybňovat základní kánon whigovské ortodoxie. Všichni věřili ve spořádanou svobodu, nízké zdanění a zábor půdy.*) Nedůvěřovali despotismu a demokracii. Jejich jedinou starostí bylo znovu zformulovat tyto nezpochybnitelné pravdy svěžím a inspirujícím způsobem.”4)

_____________________

*) Zábor půdy, v angl. originále “enclosure”: ve starém anglickém právu akt zproštění pozemku práva společného užívání (pozn. vyd.).

_____________________

            O slabinách whigovského systému nebylo pochyb. Neúnavný pracant, kterého přivedl do strany Lord Rockingham, se pustil okamžitě do díla a začal obrazně řečeno vyspravovat nebezpečné pukliny ve zdivu rozlehlého whigovského stavení. Díky hlubokému zájmu o politickou ekonomii a schopnosti bravurně se orientovat v chaotické změti detailů, která je pro většinu politiků zoufale odpuzující, mohl samojediný Burke vypracovat a prosadit ve sněmovně plán whigů na ekonomickou reformu, ovšem právě on uměl srozumitelněji a pěkněji vyjádřit obecné ideje, jež jim byly tak drahé. Měl chuť do práce, kteroužto ctnost s ním sdílelo jen málo whigů; platil za největšího řečníka v éře řečnění; byl autorem, k němuž choval nadšený obdiv i tak sarkastický kritik, jakým byl dr. Johnson. Na Burkových bedrech spočinula téměř veškerá intelektuální tíže stranické práce a neúměrná část povinností administrativních, dokonce i poté, kdy mu po boku stanul Fox. Jak pravil Johnson, zde stál génius, který by zvládl cokoliv – mohl být biskupem, guvernérem, básníkem, filosofem, advokátem, profesorem, vojákem – a ve všech případech by byl vysoce úspěšný. Dokonce i v Burkově aristokratické éře bylo s podivem, že se takový člověk mohl stát jedním z manažerů velké politické strany. Byl opravdu skvělý – jenže geniální lidé ve světě politiky často selhávají. Lze si jen obtížně představit, že by se mohl těšit podobnému postavení, kdyby vstoupil do politické arény po roce 1832. Postrádal přizpůsobivost Disraeliho i licoměrnou rafinovanost Gladstona, a když ho odmítli voliči bristolští, opovrhl vytříbeným uměním demokratického manévrování.

            Burkovu kariéru rozčleňují čtyři významná témata na zřetelně rozlišitelná období: omezení královských pravomocí, spor o Ameriku a její Revoluci, debaty o indické otázce v souvislosti s procesem proti Hastingsovi, Francouzská revoluce a následná válka. Pouze v prvním z uvedených sporů docílil Burke nesporného vítězství. Nedokázal už ale prosadit smíření s Amerikou, Hastings byl osvobozen, a dokonce i postup Anglie ve válce proti jakobínské Francii v režii Pitta a Dundase naprosto ignoroval jeho naléhavá doporučení. Další Burkova poslanecká iniciativa byla úspěšnější a přinesla britské správě trvalý prospěch: zasloužil se o zavedení ekonomické reformy, jež se snad z dnešního pohledu jeví jako mdlá a nejasná, ale tehdy znamenala opatření prvořadého významu. Pro naše účely je však důležité vysledovat, jak se při řešení těchto naléhavých záležitostí vyvíjely Burkovy konzervativní ideje, a zde je nutno konstatovat, že to byl vývoj neochvějně přímočarý a důsledný, od jeho protestů proti zlotřilým praktikám dvorní kliky až po vydání Královražedného míru. “Jak žalostně povrchní je kritika obviňující Burka z toho, že ve svých pozdějších letech zavrhl své údajně liberální názory,” volá Augustine Birrell. “Po celý život byl vášnivým zastáncem zavedeného řádu věcí a upřímně nenáviděl abstrakce a metafyzickou politiku. Tytéž ideje, jejichž explozivní síla dodávala takové údernosti jeho útokům proti Francouzské revoluci, lze nalézt v jeho relativně umírněných textech z dob mnohem dřívějších, oděné do tlumeně mihotavého třpytu… Jelikož pohlížel na lidstvo jako na roj včel, které v pilném ruchu neustále přilétají do úlu a znovu odlétají, vytrvale si kladl otázku: ‘Jak lze tyto lidi zachránit před anarchií?’” 5)

            Použili jsme výrazů “konzervatismus”, “neochvějně přímočarý a důsledný vývoj”… ale otázka zní: o jaké konzervaci mluvíme? Co vlastně chtěl Burke konzervovat? Rezolutně podporoval zachování britské ústavy s její tradiční dělbou moci. Jeho úvahy se opíraly o argumentaci Hookera, Locka a Montesquieua, podle nichž bylo toto uspořádání ze všech evropských systémů zdaleka nejpříznivější svobodě a řádu. A Burke usiloval o zachování ještě širší ústavy – ústavy celé civilizace. Mohl-li se Anacharsis Cloots samolibě prohlásit za mluvčího lidského rodu, o Burkovi lze oprávněně prohlásit, že se postaral o jeho zachování. V jeho spisech a projevech je obsažena universální ústava civilizovaných národů, mezi jejíž hlavní články patří úcta k božskému původu společenského uspořádání, spoléhání na tradici a předsudek jakožto vodítka ve sféře veřejné i soukromé, přesvědčení, že lidé jsou si rovni před tváří Boží, avšak ne jinak, oddanost osobní svobodě i soukromému majetku a odpor vůči doktrinářským změnám. V Úvahách nalézají tyto principy procítěně naléhavé vyjádření v celé řadě pasáží:

Protože cílů takovéto společnosti nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, stává se partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených. Každá smlouva každého jednotlivého státu není než klauzulí velké původní smlouvy věčné společnosti, vážící nižší přirozenost k vyšší, spojující viditelný a neviditelný svět podle pevné dohody potvrzené neporušitelnou přísahou, jež přiděluje všem fyzickým i morálním bytostem náležité místo.

V obtížné situaci je předsudek pohotově při ruce; už předtím udržoval mysl na klidné cestě moudrosti a ctnosti a nyní, v okamžiku, kdy je třeba rozhodnout, nenechá člověka ve skepsi, zmatku a bezradnosti. Ctnost člověka se díky předsudku stává zvykem a přestává být pouhou řadou nespojitých činů. Pomocí správných předsudků se povinnosti stávají součástí naší přirozenosti.

Měli byste zákonem zaštítěný, spokojený, pracovitý a poslušný lid, jenž by uměl nacházet a rozpoznat štěstí, které nabízí mravní čistota a poctivost v každém postavení, neboť v tom právě spočívá pravá morální rovnost lidí, nikoli v oné monstrózní fikci, jež chce lidem předurčeným k tomu, aby putovali skromnými cestami života naplněného prací, vnuknout falešné představy a podnítit v nich marné naděje. Nyní tedy nakonec tato fikce slouží jedině k tomu, aby ještě zhoršovala a ztrpčovala skutečnou nerovnost, již nemůže nikdy odstranit a kterou řád občanského života ustavuje také ve prospěch těch, které musí nechat v poníženém postavení, nejen těch, které je s to pozvednout do stavu sice vznešenějšího, nikoli však nutně šťastnějšího…

V tomto partnerství mají všichni rovná práva, nikoli však na stejné věci…

Pro tento moudrý předsudek jsme se naučili s úděsem hledět na ty děti své země, které jsou hotovy ukvapeně rozsekat svého starého rodiče na kusy a ty pak vložit do čarodějného kotle v naději, že jedovatým býlím a divošskými zaklínadly omladí jeho tělo a navrátí mu život.

(Úvahy o revoluci ve Francii – český překlad Jana Ogrocká a Jiří Ogrocký)

            Ale to bychom poněkud předbíhali. Mravní řád, staré osvědčené zvyklosti, opatrná reforma – to jsou prvky nikoliv výlučně anglické, nýbrž obecně použitelné a univerzální; podle Burka byly platné právě tak v Madrasu jako v Bristolu a jeho francouzští a němečtí žáci v průběhu celého devatenáctého století zjišťovali, že se dají stejně dobře aplikovat na instituce kontinentální. Jeho myšlenkový systém tedy nesloužil pouze ochraně politických institucí v Británii: kdyby tomu tak bylo, polovina jeho významu pro naši dobu by byla jen muzejní záležitostí. Ve skutečnosti je pozoruhodný již zběžný pohled právě na onu konkrétní Ústavu, kterou Burke velebil, jakož i celkový pohled na společnost osmnáctého století, o niž se tato ústava opírala a která byla zároveň na této politické ústavě závislá. V poslední době se na osmnácté století pějí hojné chvály z čiré nostalgie, nicméně moderní člověk se může tomuto věku obdivovat též z důvodů zcela rozumných.

            Anglická ústava existuje na ochranu Angličanů všech společenských vrstev, konstatoval Burke, a to k zajištění jejich svobod, jejich rovnosti před zákonem, jejich příležitostí vést důstojný život. Jaký byl její původ? Tradice anglických práv, privilegia vybojovaná na králích, uspořádání mezi panovníkem a parlamentem ustavené po roce 1688. Lidé se podíleli na vládnutí prostřednictvím svých zástupců – ne delegátů, nýbrž zástupců zvolených prastarými korporativními orgány národa, a nikoliv amorfní masou poddaných. Čím je konstituován lid? Podle Burkova názoru se veřejnost skládala z přibližně čtyř set tisíc svobodných lidí, jimž se dostávalo volného času či majetku nebo kteří byli členy některého z odpovědných orgánů – kterýkoli z těchto tří předpokladů jim dával možnost porozumět základům politiky. (Burke uznával, že rozsah volebního práva je problémem, který se musí řešit prozíravě a s ohledem na účelnost, a to různým způsobem v různých érách, v závislosti na jejich charakteru.) Volební právo měla venkovská šlechta, farmáři, vyučení odborníci, obchodníci, výrobci, absolventi universit, v některých volebních okrscích též kramáři, prosperující řemeslníci a vlastníci nemovitostí v hodnotě nad čtyřicet šilinků. Tento stav zajišťoval vzájemnou kontrolu a vhodnou rovnováhu mezi těmi třídami, jež byly schopny vykonávat politický vliv – mezi korunou, šlechtou, velkostatkáři, středními třídami, staroslavnými městy a universitami v britském království. Reálné zájmy každé osoby v Anglii pak nacházely své zastoupení v některé z těchto kategorií. Smyslem dobré vlády není umožnit každému člověku prosadit skrze akt volby vlastní ego, nýbrž zastupovat jeho zájmy bez ohledu na to, zda vhodí svůj volební lístek osobně, či nikoliv.

            Dnes je dobře znám výčet všech námitek vůči volebnímu systému Británie osmnáctého století. Nikdo nerozuměl lépe než Burke (redaktor výročních zpráv Annual Register) stavu, v němž se národ nacházel; nikdo nechápal lépe než on argumenty ve prospěch reformy. Ale reforma, upozorňoval, vyžaduje přeopatrné zásahy. Volební okresy s malým počtem obyvatel (tzv. rotten boroughs) a okresy, z nichž byl do parlamentu volitelný pouze jeden člověk (tzv. pocket boroughs), nedostatečné zastoupení nových průmyslových měst, korupce během volebních kampaní, do níž byli zapleteni i samotní členové parlamentu, převaha velkých whigovských magnátů – o tom všem Burke věděl. Reformu, která by spočívala obrazně řečeno v záplatování a vyztužení přediva britské společnosti, byl ochoten podpořit a prosazovat, ne však rádobyreformu zbrusu nového střihu, jež by narušila kontinuitu politického vývoje. Neměl sebemenší pochopení pro požadavek vévody z Richmondu na všeobecné hlasovací právo a jednoroční funkční období parlamentu – byl vždy liberálem, ale nikdy demokratem. Přinejmenším dva z předpokladů opravňujících člověka volit – vlastnictví půdy a volný čas – byly v Burkově době rozptýleny mezi obyvatelstvem zhruba stejným způsobem jako dnes. Možnosti vzdělání se od té doby rozšířily, ale specifický typ vzdělanosti, který měl na mysli Burke, o tolik běžnější není. Osobní příjmy se sice vyrovnávají, ale pravděpodobně se nezmýlíme, budeme-li tvrdit, že procento lidí s takovým příjmem, jaký by podle Burka měl mít oprávněný volič, není v dnešní populaci o nic větší. Nad moderním demokratickým státem by mu vstávaly vlasy hrůzou.

            Burkova éra se často označuje jako aristokratická. V přesnějším slova smyslu však takovou nebyla: mocenská základna daleko přesahovala kruhy aristokracie a nižší šlechty. Sám Burke získával značnou část podpory od středních tříd a mohl prohlásit: “Nejsem žádným přítelem aristokracie… Daleko raději bych viděl [vládu] rozpuštěnu do jakékoliv jiné podoby než vidět ji pohřbenu v této strohé a povýšené samovládě.”6) Tocqueville charakterizoval liberální Anglii na základě zevrubného studia stručně a pregnantně takto: “Na první pohled by se mohlo zdát, že v Anglii stále působí stará ústava, ale podíváme-li se pozorněji, tato iluze se rozplyne. Zapomeňte na staré názvy, odhlédněte od starých forem a zjistíte, že feudální systém tam byl v zásadě odstraněn již v sedmnáctém století. Všechny třídy volně promíšeny, upadající vliv šlechty, aristokracie otevřená všem, majetek ustaven jako nejvyšší moc, všichni lidé rovni před zákonem, stejné daně, svobodný tisk, veřejné debaty – všechny tyto jevy byly středověké společnosti neznámé. A právě příliv této mladé krve do starého feudálního těla zachoval jeho život a prosytil ho svěží vitalitou, aniž by mu odňal jeho odvěkou podobu.”7) Duchovní kontinuita, nezměrná důležitost toho, aby prováděné změny nevybočily z rámce vymezeného zavedenými zvyklostmi, uznání společnosti jako nesmrtelné bytosti: tyto závažné principy se vtiskly hluboko do Burkovy mysli, když se zabýval studiem svobodných anglických institucí. Jistí autoři, od nichž bych čekal bystřejší postřeh, rádi prohlašují, že Burke považoval společnost za “organismus”, což je termín načichlý pozitivismem a biologickou evolucí. Skutečnost je taková, že Burke si dával dobrý pozor, aby se touto ukvapenou analogií nenechal omezit. Hovořil o společnosti jako o duchovní jednotě, věčném partnerství, korporaci, která neustále hyne, a přece se vždy znovu obnovuje, velmi podobna jiné věčné korporaci a jednotě – církvi. Byl přesvědčen, že bez právě takového chápání společnosti nemohou anglické instituce úspěšně fungovat. Obhajoval názor, který byl sice v anglickém myšlení implicitně obsažen již od Hookera, ale před Burkem ho nikdo nedokázal tak jasně formulovat.

            Burke věděl, že svoboda povstala z velmi pracného a choulostivého procesu a její přetrvání vždy záviselo na zachování důležitých zvyků v oblasti myšlení i jednání, jež provázely divocha na jeho pomalém a vyčerpávajícím vzestupu do postavení civilizovaného společenského člověka. Spravedlnost a svoboda, které nemohou existovat jedna bez druhé, byly Burkovou hlavní starostí po celý jeho život – zákonu podřízená, přesně vymezená svoboda, jejíž meze byly stanoveny zvyklostmi. Bránil svobody Angličanů proti jejich králi, svobody Američanů proti králi i parlamentu a svobody Hindů proti Evropanům. Jistě ne proto, že by snad byly nějakými inovacemi objevenými ve věku Rozumu, nýbrž proto, že byly pradávnými výsadami zaručenými odvěkým užíváním. Burke byl liberální, protože byl konzervativní. A tento způsob myšlení nemohl Tom Paine za žádnou cenu pochopit.

            Vůči politickému životu osmnáctého století, jehož jsme se zde dotkli, neměl Burke v zásadě žádné výhrady. Jelikož rozhodně nepatřil k melioristům, preferoval tuto epochu poměrného klidu a míru – bez ohledu na všechny její nedostatky – před nejistou perspektivou společnosti, kterou by utvářeli vizionáři. S veškerou titánskou silou svého intelektu bojoval za uchování jejích charakteristických rysů. A přece, jednou z mála výjimek, kdy nedostál svým prorockým schopnostem, bylo podcenění ekonomických vlivů, jež znamenaly pro způsob života a společenské prostředí osmnáctého století téměř stejnou zhoubu, jakou byla Společenská smlouva pro jeho způsob myšlení. S vědou politické ekonomie byl Burke důkladně obeznámen: podle Mackintoshova svědectví mu řekl sám Adam Smith – poté, co spolu konverzovali o otázkách politické ekonomie – že je jediným člověkem, který bez předchozího dorozumění smýšlel o těchto tématech přesně jako on.8) Co ale říci o Burkově mlčení tváří v tvář rozkladu britské rurální společnosti? Inovace (jak věděl Burke i Jefferson) pochází z měst, v nichž se vykořeněný člověk snaží poskládat dohromady nový svět. Konzervatismus měl odjakživa své nejloajálnější příznivce na venkově, kde člověk tak snadno nezavrhuje staré způsoby, které ho spojují jak s Bohem dlícím v širé nekonečnosti nad ním, tak i s jeho rodným otcem pochovaným v hrobě u jeho nohou. Již v době, kdy Burke velebil netečnost dobytka pod anglickými duby, docházelo k hromadným záborům půdy (která byla zdrojem značné části moci whigovských magnátů) decimujícím svobodné sedláky, nájemce půdy i pestrou směsici venkovských usedlíků neurozeného původu. Jakmile začalo svobodné rolnictvo ubývat na počtu, musel politický vliv vlastníků půdy nevyhnutelně poklesnout. “To, k jaké až nejzazší mezi může být moudré či proveditelné dovést zábory obecné a ladem ležící půdy, sice může být podle některých hledisek předmětem pochyb,” napsal Burke, “rozhodně si ale nelze myslet, že bychom už teď byli příliš daleko.” Zde jeho pochybnosti končily.

            To však byl případ vcelku výjimečný. Nestávalo se často, že by Burke opomněl vzít v úvahu důležité materiální vlivy a faktory. Byl neobyčejně, ba téměř vševědoucně praktický. “Musím věci vidět. Musím vidět lidi.” Povznesl politickou účelnost z její obvyklé machiavelistické roviny a dodal jí důstojnost jedné ze ctností – obezřetné prozíravosti. “Vždy jsem úzkostlivě proměřoval každý sáh cesty, kterou jsem vystavěl,” řekl jednou o své politické praxi.

            Pečlivé proměřování není zrovna činností, v níž by vynikali irští řečníci. Burkova výřečnost i rozlet jeho fantazie byly známy každému. Během Hastingsova procesu se zajisté nejevil ustrašeným toryovským divákům jako nějaký spávkař či cestář. V roli státníka ovšem hovořil o své obecné politice přeopatrně volenými slovy, neboť zakládal každé důležité rozhodnutí na důkladném studiu konkrétností. Opovrhoval “abstrakcí”, jíž rozuměl nikoliv zásadu či princip, nýbrž zpupnou generalizaci nerespektující lidskou slabost a křehkost ani konkrétní okolnosti spojené s danou érou či národem. Právě proto věřil v práva Angličanů i v určité univerzálně aplikovatelné přirozené zákony, ale odmítal “Práva člověka”, která Paine a francouzští doktrináři měli již brzy prohlásit za nedotknutelná. Edmund Burke věřil v jistý druh ústavy civilizovaných národů a spolu se Samuelem Johnsonem zastával doktrínu univerzální lidské povahy. Avšak realizaci a rozsah těchto práv lze stanovit pouze na základě zvyklostí a konkrétních okolností – v tomto ohledu se Burke držel Montesquieua mnohem věrněji než francouzští reformátoři. Člověk má vždy právo na sebeobranu; není však pravda, že by měl v každé době a na každém místě právo nosit vytasený meč.

            V době, kdy to ve francouzském kotli začínalo vřít, bylo již Burkovi téměř šedesát. Za léta, jež strávil v opozici vůči vládě, mu prokvetly skráně šedinami. Kromě dvou letmých epizod odmítal po celou dobu svého působení v parlamentě jakoukoliv funkci. Díky tomu všemu muselo Painovi, Mirabeauovi a Clootsovi připadat, že přirozenějšího vůdce schopného “zamést” se starým režimem v Anglii si ani nemohou představit. Po celá desetiletí útočil na muže u moci s vehemencí, již by se ve Francii nikdo neodvážil byť jen napodobit, včetně samotného Voltaira: vždyť Burke nazval anglického krále intrikujícím tyranem a muže, jenž dobyl Indii, bezzásadovým raubířem. Paine, Mirabeau a Cloots ovšem pozapomněli, že Edmund Burke bojoval s Jiřím III. a s Hastingsem jedině proto, že si počínali jako novátoři. Předvídal, že věk Rozumu vyústí ve spiknutí inovací koncipovaných s úmyslem vyvrátit společnost z kořenů, a proto veřejně poukazoval na toto ohrožení setrvalého stavu s vášnivou averzí, jež daleko zastínila všechny jeho invektivy proti toryům či nabobům. Prakticky založený mluvčí whigů totiž věděl o potřebách lidstva více než celá plejáda francouzských ekonomů a psavců. “Burkův odkaz přetrval jako trvale platný manuál politické moudrosti, bez něhož by státníci byli podobni námořníkům uprostřed oceánu bez navigačních přístrojů.” To neřekl Churchill, ba ani Taft, nýbrž Harold Laski. Burkově analýze revolučních teorií vděčí filosofický konzervatismus za svou existenci.

2

            Úvahy o revoluci ve Francii (Reflections on the Revolution in France) vyšly roku 1790 po Burkově rozchodu s Foxovou frakcí whigů. O rok později následoval Dopis členovi Národního shromáždění (A Letter to a Member of the National Assembly) a Výzva nových whigů starým whigům (An Appeal from the New to the Old Whigs). V roce 1796 byl vydán Dopis urozenému lordovi (A Letter to a Noble Lord) a první část dopisů publikovaných pod názvem Myšlenky o královražedném míru (Thoughts on a Regicide Peace) jakožto úvodní svazek série dokončené v roce 1797. Uvedená díla – napsaná velikánem, jehož pozemská pouť se již chýlila ke konci – vytvářejí chartu konzervatismu. Burke pohrdal filosofiemi koncipovanými od zeleného stolu a abstraktně vykonstruovanými systémy, a snad proto se nikdy příliš nesnažil uspořádat své myšlenky do nějaké přehledné formy, která by shrnovala jeho politickou doktrínu. I tak však universální principy, které aplikoval na rozbor zlověstného světa teroru ve Francii, přesáhly své bezprostředně aktuální uplatnění. Již samo bohatství historických a biografických údajů, na nichž Burke buduje své názory, přispívá k tomu, že jsou jeho myšlenky často neporovnatelně čtivější než spisy jeho oponentů. Jeho pamflety nejprve dokázaly vyléčit Británii z nadšení pro francouzské novátorství, posléze umožnily Pittovi vyburcovat britský patriotismus proti francouzské republice a zároveň inspirovaly reakci proti rovnostářským principům, jež zachovala anglickou ústavu téměř nezměněnu po dobu čtyř desetiletí. Burkův vliv ve světě zůstává i nadále silný.

            Až do velmi nedávné doby psali valnou část seriózních kritik Burkových myšlenek liberálové, tedy lidé, kteří s ním nedokázali sdílet jeho podezřívavost vůči “pokroku” a “demokracii”, optimisté (píšící před první světovou válkou a před ruskou revolucí), kteří se oddávali lákavým vyhlídkám na materiální a kulturní povznesení celé společnosti. Burke prý pochopil zcela chybně obecnou tendenci revolučního hnutí ve Francii, notovali si tito kritikové, vždyť přece Revoluce byla nezbytným krokem ke všeobecné rovnosti, svobodě a prosperitě, ať již jsou její bezprostření projevy jakkoli nepříjemné. Nicméně běh událostí dal nakonec za pravdu Burkovým proroctvím a dnešní problematická doba je svědkem pravého rozkladu bezmezných nadějí věku Revoluce: krutí bohové z čítanek se vracejí zahaleni dýmem spálenišť, brodíce se krví. Burkovi bylo vlastní uvažovat v pojmech dlouhodobých tendencí a následků. Všechny jeho věštby se vyplnily – rozpad národů na pouhý souhrn jednotlivců, přerozdělení vlastnictví politickým aparátem, éra nelítostných válek, “muži s bičíkem a ostruhami”, kteří přicválali na koních přetavit chaos v tyranii, napadení morálky a společenské slušnosti odpornými chorobami. Burke odhalil zdroj těchto hrůz v radikálních vizích revolučních myslitelů.

            Do roku 1914 poukazovali  Burkovi kritikové mimo jiné i na to, že zveličoval bezprostřední nebezpečí hrozící Anglii ze strany sansculotství. Tito kritikové ovšem nebyli svědky triumfu marxismu v Rusku, které mělo být údajně tím nejméně vhodným evropským státem pro komunistické experimentování. Burke možná přecenil sílu radikalismu v Anglii, ale dnes lze jen stěží posoudit, jak dalece byl triumf konzervatismu přímým důsledkem Burkových varování a Pittovy obezřetnosti – lze pouze konstatovat, že Burkova a Pittova politika sehrála nesmírně důležitou roli. Burke učinil přítrž tehdejšímu nadšení pro abstraktní doktríny rovnosti, které se v roce 1790 rozmohlo v Británii natolik, že se vévoda z Bedfordu pasoval na anglického Philipa Égalité, že se britští peerové (zejména Richmond, Derby, Norfolk, Selkirk a Effingham) stali členy radikální Ústavní společnosti, že Fox a Sheridan zcela chybně posoudili směr ?revolučního větru?, že mladíci Coleridge, Southey, Wordsworth, z nichž se až mnohem později stali Burkovi žáci, byli očarováni rovnostářskými fantaziemi, že dokonce i takoví vzdělanci, jako byl Soame Jenyns – “kosmický toryovec” – schvalovali “zásadu losování” a další úpravy klasické demokracie. Ať šlo o podmínky, v nichž žili angličtí zemědělci strádající v důsledku zákona o záboru, nebo o úděsné živoření hornických komunit a nových průmyslových tříd anglického severu, o divokou londýnskou lůzu, která byla schopna paralyzovat hlavní město pod vedením tak nemožného vůdce, jako byl král operety lord George Gordon, o nepokoje v Leithu, o zlobou vřící Irsko, o sentimentální radikalismus racionalistických farářů, z nichž větší část pravděpodobně zprvu sympatizovala s převratem ve Francii – ze všeho byl Burke zvyklý vyvozovat analogie. Přestože ani v samotné Francii neexistovaly příznivé materiální podmínky pro vzplanutí revoluce, potřebné “palivo” dodala revoluční propaganda. Jiskru na anglické straně Lamanšského průlivu byl Burke odhodlán udusit. Kdyby byl nepřistřihl knot nebo kdyby se byl jen připojil k Foxovým ódám na svobodu, rovnost a bratrství, možná by už nikdo plameny neuhasil. Burkovi kritikové psali svá pojednání ani ne sto let po revoluci – a jedno století je příliš krátká doba na to, aby bylo možno zhodnotit důsledky události, která svět zcela rozvrátila. Jeden z komentátorů jeho díla (sám přední zastánce demokracie) vynikl svou moudrostí nade všemi. “Burke byl sám sebou a nemýlil se, [když varoval Anglii před Francouzskou revolucí].” Tato slova vyslovil Woodrow Wilson.9)

            Koncipování systému popírajícího premisy rovnostářství bylo úkolem, který Burkově povaze nevyhovoval. I když se do něj pustil zarputile (jako například ve svých Úvahách), dovedl vyjádřit zásady v abstraktní podobě pouze v několika po sobě jdoucích odstavcích. Chápal však nutnost bojovat proti idejím idejemi – navzdory své nechuti vůči obecnosti izolované od konkrétních skutečností – a již v roce 1793 jeho protiofenzíva účinně eliminovala horlivé britské zastánce revolučních reforem. “V mém životě nadešel čas, kdy již nelze brát naši existenci na lehkou váhu,” napsal v tomto hrozivém roce lordu Fitzwilliamovi. “Svět, v němž jsem se ocitl, je v takovém stavu, že nestrpí, abych se zabýval okrajovými záležitostmi nebo abych podcenil úlohu, jíž se musím neodvratně chopit, a rozmělnil ji v podružnostech. Nemohu si již počínat, jako kdyby vše i nadále postupovalo vyšlapanými cestami, jež jsem znal po celé půlstoletí. Mravní stav lidstva mne naplňuje děsem a hrůzou. Jako bych viděl otevírající se chřtán pekla. Musím jednat, myslet a cítit v souladu s naléhavými potřebami tohoto obrovského úkolu.”10) Ještě nikdy se žádný státník neproměňoval v politického filosofa tak neochotně, ale asi nikdy neměla taková proměna tak závažné důsledky.

            “Nelze si představit nic tvrdšího než srdce čistokrevného metafyzika,” napsal Burke. “Má blíže k chladné jedovatosti zlého ducha než ke křehkosti a citovosti člověka. Podobá se samotnému principu zla – nehmotnému, čirému, nezředěnému, vydestilovanému zlu.” Nicméně Hazlitt, který obvykle uznáním nijak neplýtval, řekl roku 1798 Southeyovi: “Burke byl metafyzik, kdežto Mackintosh pouze logik.”11) Souhrou okolností byl Burke přinucen vstoupit do říše abstrakce, nepustil se však po této nejisté půdě ani o krůček dále, než si žádaly naléhavé potřeby. Byl přesvědčen (právě tak jako Johnson), že nejdůležitější principy ve sféře morálky k nám přicházejí skrze zjevení a intuici.

            Konzervativní argumentace Edmunda Burka byla odpovědí na tři různé radikální školy: na racionalismus francouzských philosophes, na romantický sentimentalismus Rousseaua a jeho žáků a na rodící se Benthamův utilitarismus. Na tomto místě lze jen stěží uvést vyčerpávající výčet nekonečného množství projektů a teorií Voltaira, Holbacha, Helvétia, Diderota, Turgota, Condorceta, Sieyese, Rousseaua, Morellyho, Mablyho, Paina, Godwina, Priceho, Priestleye a ostatních výřečných novátorů věku Rozumu, natož pak mezi nimi přesně rozlišit. Burke si tak docela neuvědomoval nepřátelství mezi racionalismem Voltairových spojenců a romantickým idealismem. Útočil na oba tábory, i když obvykle pálil přeci jen z většího kalibru na “šíleného Sokrata” Rousseaua. Během svých tažení proti těmto rozdílným systémům zavrhl značnou část principů kanonizovaných Lockem – oficiálním filosofem whigismu. Lockovy teorie převzali tak rozdílní dědicové, jako byl Rousseau v Ženevě, Price ve Starém ghettu, Fox ve Svatoštěpánské koleji, Bentham ve své knihovně a Jefferson v Monticellu, kdežto konzervatismus v té podobě, jakou mu vtiskl Burke, si nepodržel z Lockových obecných myšlenek téměř nic kromě tvrzení, že vláda povstává z potřeby ochraňovat vlastnictví.

            Bez ohledu na rozdíly mezi těmito školami Burke věděl, že bojuje proti duchu novátorství, u něhož se dal rozpoznat jistý obecný charakter. Dogmata radikalismu konce osmnáctého století se můžeme pokusit shrnout do následujícího výčtu:

            1) Existuje-li ve vesmíru nějaká božská autorita, odlišuje se svou podstatou zcela zásadně od křesťanské představy o Bohu. Podle některých radikálů má podobu vzdálené a nezúčastněné Bytosti deistů, podle jiných ji reprezentuje mlhavý a nově stvořený Bůh Rousseauův.

            2) Abstraktního rozumu nebo (v druhém z výše uvedených případů) idylické představivosti lze využít nejen ke studiu společnosti, ale též k řízení jejího osudu.

            3) Člověk je od přirozenosti nakloněn k dobrému, je velkorysý a štědrý, má zdravou duši, avšak v tomto věku je zkažen a pokřiven působením institucí.

            4) Tradice lidstva jsou z větší části zmatenými a klamnými mýty, z nichž se můžeme pramálo poučit.

            5) Díky schopnosti nekonečného zdokonalování překonává lidstvo v perném snažení veškerá úskalí na cestě k bájnému elysiu a mělo by vždy upírat své zraky k budoucnosti.

            6) Cílem mravního i politického reformátora je emancipace – osvobození od starých kréd, starých závazků, starých pořádků; člověk budoucnosti se musí těšit ze života v čisté svobodě, neomezené demokracii a samosprávných podmínkách a nic nesmí bránit jeho sebeuspokojování. Politická moc, respektive (viděno z opačného pohledu) zničení existující politické moci, je nejúčinnějším nástrojem reformy.

            Utilitaristická a kolektivistická škola později obohatila tato vyznání radikalismu jistými dodatky, my se však na tomto místě zabýváme novátorskými teoriemi, jimž se postavil Burke. Nepřiznal svým odpůrcům pravdu ani v jediném bodě. Svou kampaň za konzervaci společnosti zahájil i zakončil ve znamení ušlechtilé myšlenky zbožnosti. V jeho obdivných očích byla veškerá pozemská realita vyjádřením mravního řádu.*) Právě to ho natolik vyzdvihuje nad běžnou “politologii”, že se někteří učenci vyznali z neschopnosti sledovat řetězec jeho myšlenek. Burke však zároveň věnuje tak velkou pozornost ryze praktickým aspektům, že tím zaskočil mnoho metafyziků. Při zkoumání jeho konzervativního systému je tedy namístě začít na vznešené rovině náboženské víry. Pro Burka se principy, na nichž spočívá lidská existence, nikdy nevyprázdnily.

*) John Adams, vždy přísný a kritický, podezíral Burka i Johnsona, že jsou “politickými křesťany”, nicméně ani jednoho z nich dobře neznal. Hodnocení, jež jim vystavili jejich životopisci, Adamsův názor nepotvrzují.

3

            “Toryové vždy trvali na tom, že pokud by lidé kultivovali své individuální ctnosti, společenské problémy by se vyřešily samy.” Tato očividně posměšná slova napsal kdysi Granville Hicks o Robertu Louisi Stevensonovi. Na tomto postřehu je mnoho pravdy, ale kdybychom si jej chtěli vypůjčit, hodil by se mnohem lépe na Johnsona než na Burka. Zdaleka nepostihuje celý Burkův názor na neduhy společnosti, vždyť nikdo neznal lépe než on velikou moc dobra i zla tkvící ve společenském uspořádání. Je však pravda, že chápal politiku jako záležitost morálky. A právě v tomto bodě pochází konzervativní doktrína z větší části od něho. Chceme-li stát, domníval se, neobejdeme se bez etického člověka.

            “Rousseau je buď moralista, nebo úplná nula,” soudí Burke a vzápětí se pouští do tak zdrcujícího útoku na muže z Ženevy, že jsme v pokušení dokončit jeho výrok bonmotem “… a moralistou určitě není”. Společenskou smlouvu přitom Burke nepodceňoval. Rousseauova morálka byla falešná, ale zároveň okázalá a pompézní. Proti ní bylo nutno postavit něco ušlechtilejšího. Nová morálka, která přišla do módy, byla monstrózním hochštaplerstvím; Burke se v této záležitosti, tak jako ve většině ostatních, obracel ke zvyklostem a precedentu – ke starému materiálu, který čeká na skutečného reformátora schopného zužitkovat jej a nabídnout konkurenceschopnou morálku, jež by byla schopna uzdravit rány způsobené revolučními doktrínami mravnosti. Chvála pokory plynula z Burkových úst často a on sám (přinejmenším ve své soustavě morálních zásad) se projevoval jako skromný muž. Protivilo se mu stavět marnivě na odiv vlastní invenci, dodal zato nového lesku argumentům Aristotela a Cicerona, církevních otců, Hookera a Miltona, rozproudil novou krev v jejich formulacích, takže plamen jejich myšlenek zaplál vysoko nad pochodněmi jakobínů. Zavrhl pojetí, podle něhož je svět podřízen pouze nahodilým impulsům a fyzickým choutkám, a zevrubně objasňoval ideu světa ovládaného mocným a subtilním účelem. Tuto starou mravouku aktivizoval katalyzátorem své irské představivosti, která rozdmýchala z dohasínajících uhlíků antického myšlení a novoklasického formálního náboženství plamennou výheň.

            Zjevení, rozum i pocit jistoty a důvěry přesahující možnosti našich smyslů, to vše nám říká, že Původce našeho bytí vskutku existuje, že je vševědoucí a že člověk i stát jsou výtvory Boží dobroty. Tato křesťanská ortodoxie tvoří jádro Burkovy filosofie. Boží záměry s lidmi se zjevují skrze běh dějin. Jak můžeme poznat Boží smýšlení a Boží vůli? Prostřednictvím předsudků a tradic, které do smýšlení lidí uložila celá tisíciletí zkušeností, jež lidstvo učinilo s Božím působením a Božími úradky. A jaký je náš úkol v tomto světě? Není jím holdování požitkům, nýbrž poslušné plnění Božích záměrů.

            Tento pohled na podstatu věcí se může zdát utilitaristům a pozitivistům klamný a scestný, kdežto pobožnému člověku bude připadat navýsost pravdivý, nicméně bez ohledu na to, zda je správný nebo chybný, není na tomto vyznání víry nic nepochopitelného, natož pak obskurního. Burkovo stanovisko zde formuluji mimořádně jednoduchými slovy – on pak podává svůj výklad jazykem ještě o mnoho průzračnějším a zároveň i kultivovanějším. Po tisíc let se v Evropě sotva našel učený člověk, který by se od této víry odchýlil. A přece, teoretikové “politického realismu” ve dvacátém století, plně pod vlivem představy, že lze společnost řídit na vědeckých principech, došli tak daleko, že nazvali tuto víru – tuto obranu morální tradice původu sokratovského a svatopavelského – “tmářstvím”. Profesor R. M. MacIver volá s vehemencí připomínající výkřik zděšení: “Našemu porozumění nikterak nepomáhá, jestliže Burke opět zatemnil otázky fungování vlády mystikou a znovu se proti rozumu dovolával tradic a náboženství.”12)

            Ale nevychází tato námitka z nesprávných předpokladů? Věk Rozumu, kontroval Burke se vší brilantností svého řečnického umění, byl ve skutečnosti věkem Nevědomosti. Pokud je základem lidského blahobytu božská prozřetelnost (jak věřila většina lidí od samého počátku lidských dějin), pak je zúžení politiky i etiky na nicotný “rozum” projevem hlouposti, jednáním v zajetí směšné domýšlivosti. Právě tuto slepotu k záři hořícího keře, tuto hluchotu ke hřmění na hoře Sinaj prohlásil Burke za základní prohřešek francouzského “osvícenství”. Dokonce i Rousseau hlasitě protestuje proti tak arogantně samolibé důvěře v lidskou racionalitu, která na jedné straně zpupně odmítá nadpřirozené vedení a na druhé straně sama sebe prohlašuje za neomylnou. Téměř žádný spor o základních principech nelze s konečnou platností vyřešit a sám Burke by souhlasil s tím, že pokud skeptika nepřesvědčí argumenty Aristotela, Seneky a Tomáše Akvinského týkající se účelu vesmíru, pak se již nikdy neobrátí, leda snad působením milosti. Pobuřovalo ho však, když filosofové Osvícenství dokázali jedinou bohorovnou frází nebo líbivým bonmotem odvrhnout víru věků i osvědčenou moudrost. Pro Burkova ušlechtilého ducha nesnesl soud o těchto věcech rozmělnění ani odkladu. Buď řád vesmíru reálně existuje, nebo je vše zmítáno chaosem. Pokud jsme hříčkou chaosu, pak nemají křehké doktríny rovnostářství a emancipační programy revolučních reformátorů žádný význam, neboť ve víru chaosu se uplatní jen síla a žádostivost.

Připouštím, že pokud neexistuje nejvyšší vládce, tak moudrý, aby vytvořil a prosadil mravní zákon, pak neexistují sankce k žádnému kontraktu – potenciálnímu ba ani skutečnému – proti vůli panující moci. Platí-li tato hypotéza, pak kdykoliv bude nějaká skupina lidí dostatečně silná k tomu, aby se protivila svým povinnostem, přestanou být povinnostmi. Máme jen jediné odvolání proti neodolatelné moci a síle:

Si genus humanum et mortalia temnitis arma,

At sperate Deos memores fandi atque nefandi.

Jelikož nepíši žákům pařížské filosofické školy, mohu si zde dovolit vyslovit předpoklad, že majestátný Původce našeho bytí nám určil místo v řádu existence a poté, kdy nás takto rozmístil a rozestavil podle svého božského zámyslu – ne tedy dle vůle naší, nýbrž dle vůle své – nechal nás v rámci tohoto rozmístění hrát roli, která jest právě tou rolí, jež nám byla přidělena. Máme povinnosti k lidstvu jako celku – povinnosti, jež nevyplývají z jakési dobrovolně uzavřené úmluvy. Jsou důsledkem vztahu člověka k člověku a vztahu člověka k Bohu, kteréžto vztahy nejsou předmětem naší volby… Uzavřeme-li sňatek, jde o volbu dobrovolnou, avšak povinnosti ze sňatku vyplývající již záležitostí volby nejsou… Instinkty, které vyvolávají tento podivuhodný proces, jsme si nedali do vínku my sami. Avšak z fyzických příčin, jež jsou nám neznámé a snad i nepoznatelné, vyplývají morální povinnosti, k jejichž plnění – a to chápeme zcela dokonale – jsme neodvolatelně zavázáni.13)

To je ovšem velkolepé kázání. Snad nikdo jiný nevyjádřil přesvědčivěji nemohoucnost lidského rozumu tváří v tvář božskému tajemství a nutnost být s radostí poslušen mravního řádu, má-li “veliké a tajemné společenství lidského rodu” přetrvat. Během svého krátkého života nikdy nepronikneme k úplnému poznání záměrů prozřetelnosti, říká Burke. Filosof marnící čas tím, že se pokouší racionálně postihnout nadpřirozeno, nedocílí ničeho jiného, než že vzbudí povrchní a trpký skepticismus v lidech, jejichž jediná jistota spočívá ve věrnosti zvykovým pravdám. Neexistuje-li nadpřirozené posvěcení morálky, pak jsou “rozum”, “osvícenost” a “soucit” pouhými výplody snění, neboť ve světě bez spravedlnosti a účelu mohou lidé docela klidně zapomenout na poznávací proces a lásku k bližnímu. “Má-li být osvětlen smysl zápasů minulosti, má-li být povznesena a posílena zodpovědnost doby současné a má-li být budoucnost zajištěna proti úpadku a zmaru, který ji ve světě nespoutaných lidských žádostí neustále ohrožuje, pak podle Burka existuje jediná a poslední záchrana pravé politické víry: ve vší úctě si uvědomit, že celé veliké drama života národa je určováno Mocí, pro niž minulost, přítomnost a budoucnost představují organicky skloubené fáze jediného Božího plánu,” charakterizoval Burkovu víru J. H. MacCunn.14) “Existuje řád, jenž udržuje věci pevně na jejich místě,” říká Burke, a dotýká se tak samotných kořenů konzervativního instinktu. “Tento řád je stvořen pro nás a my jsme stvořeni pro něj.”

            Není pravda, že Burke schvaluje náboženství z toho důvodu, že je záštitou řádu. Ve skutečnosti tvrdí, že světský řád je z božského řádu odvozen a zůstává jeho součástí. Náboženství není pouze účelovým mýtem, který drží na uzdě lidské choutky. Burke se ani v nejmenším nepřikláněl k názoru Polybiově, podle něhož naši dávní předkové vymysleli náboženství proto, aby ochránili člověka před anarchií, ani k Platónově snaze vytvořit náboženskou mytologii tak celistvou, aby člověk uctíval ustanovený řád pod vlivem iluze, že je takto ustanoven již od samého počátku věcí. Vypozoroval, že politika a mravy jsou odvozeny z víry nebo skepse. Lidem se nikdy příliš nedařilo přesvědčovat sebe samé o realitě nadpřirozených věcí pouze v zájmu toho, aby uchovali věci přirozené. V Burkových spisech jsou implicitně obsaženy důkazy Aristotela, scholastiků a anglických teologů o realitě prozřetelného záměru a o inteligentním řízení a směřování vesmíru. Univerzální instinkt zajišťující zachování živočišných druhů, imperativy svědomí, probleskující náznaky nesmrtelnosti, silné vědomí lidí, že se podílejí na jakési velkolepé kontinuitě a podstatě – tyto důkazy okořeňují všechna Burkova díla od prvního do posledního svazku, nicméně on sám se nepokouší zformulovat své vlastní nové a duchaplné důkazy a ponechává teologii školám. Byl vždy beznadějně zavalen prací, neměl čas na vybroušené disputace, takže plně sdílel poněkud podrážděný postoj dr. Johnsona k handrkování o intuitivních pravdách – postoj vycházející z pevného přesvědčení o existenci instinktivního vědění, jenž Johnsona vyprovokoval k nerudné replice: “Ale pane, vždyť my víme, že člověk má svobodnou vůli, ale ta není neomezená.” Opravdu: pouze neklidný, povrchní, sám sebou opojený ateista odmítající připustit existenci čehokoliv vyššího, než je on sám, může mít tu smělost popřít zmíněné zdroje náboženského náhledu na svět. Ostatně to, jak pokorně se oslnivost Burkova obšírného intelektu podřídila tomuto přesvědčení, jak jeho erudice podpořila výroky církevních otců a jak se jeho prozíravý, praktický reformní duch podrobil disciplíně náboženské tradice, je možná stejně dobrým důkazem toho, že náš svět tvoří pouze malou část velké duchovní hierarchie, jakým by byl jakýkoliv lidstvu dostupný důkaz přímý. Zříme zde víru člověka prodchnutého křesťanskou a antickou moudrostí. Helénská zbožnost, jejíž tón je téměř platónský, přímo prostupuje Burkovým prohlášením, že stát je božským ustanovením: “Ten, který nám dal naši povahu, již máme zdokonalovat svými ctnostmi, si přál, abychom k tomuto zdokonalování měli nezbytné nástroje. A proto bylo jeho vůlí, aby vznikl stát… a aby byl spojen se zdrojem a původním archetypem veškeré dokonalosti.”15)

            Sentimentální pěstování štědrého lidského soucitu neschopného jakkoli rozlišovat, ba ani rozmach univerzální dobročinnosti nemůže stačit k záchraně společnosti, která popřela své božské ustanovení a svůj božský původ.*) Každý stát je výtvorem Prozřetelnosti, ať už je jeho náboženstvím křesťanství či nikoliv. Křesťanství je náboženstvím nejvyšším, ale i každé jiné vážně míněné vyznání vyjadřuje respekt k božskému záměru s vesmírem. Žádný světský řád se neobejde bez víry, již zdědili lidé od svých předků. Toto přesvědčení ještě znásobilo Burkovu zlobu vůči Hastingsovi, neboť generální guvernér krutě a nemilosrdně pošlapal domácí náboženské tradice a obřady v Indii.

*) “Pozoroval jsem, že filosofové – ve zjevné snaze našeptávat svůj nečistý ateismus mladým duším – systematicky pochlebují jejich vášním, přirozeným i nepřirozeným. Zpochybňují, zošklivují a uvádějí v opovržení právě ty ctnosti, které omezují žádostivé choutky (což zahrnuje přinejmenším devět z deseti ctností). Namísto toho všeho podstrčili ctnost, již nazývají humánností či blahovůlí. Tím jest dáno, že jejich morálka v sobě nemá žádnou ideu zdrženlivosti ani zřetelnou zásadu jakéhokoliv druhu. Když je pak jejich žákům ponecháno volné pole působnosti, ti se již necítí vázáni pražádným ohledem na dobro či zlo, neboť se nechávají vést jedině svými okamžitými pocity. Ti, kteří dnes osvobozují nejhorší zločince z rukou spravedlnosti, budou zítra sami vraždit ty nejnevinnější.”

Burke Chevalierovi de Rivalorovi, 1791 (Wentworth Woodhouse Papers, kniha I., 623).

            Burke si nedovedl představit trvalý společenský řád bez ducha zbožnosti. Státníci plní téměř stejně posvátnou úlohu jako biskupové: “Toto posvěcení je zde proto, aby všichni, kteří slouží ve vládě, kde osobně zastupují samotného Boha, přistupovali s nejvyšší úctou a vážností ke své funkci a svému určení; aby se jejich naděje plně upínala k nesmrtelnosti; aby nevzhlíželi k mrzkému prospěchu, jehož mohou rychle a lehce dosáhnout, a nedbali o pomíjivou a prchavou chválu z úst lidu plebejského, nýbrž aby usilovali o pevně zakotvenou a trvalou existenci (opírajíce se o to, co je v jejich povaze stálého) a věčný řád a slávu (skrze osobní příklad, který zanechávají světu jako bohatý odkaz).”16) Vláda lidu potřebuje takovéto posvěcení ještě naléhavěji než monarchie nebo aristokracie, protože dává podíl na moci občanům a ti musejí sami pocítit, co znamená mít vůči této moci odpovědnost. “Všem lidem, kteří se jakkoli podílejí na moci, by měla být s veškerým důrazem a autoritou vštípena myšlenka, že jednají v rámci svěřené důvěry a že musejí jedinému a velkému Pánu, Tvůrci a Zakladateli lidské společnosti skládat účty z toho, jak se této důvěry zhostili.”
            Nazývat tuto Burkovu živoucí a inteligentní zbožnost “tmářstvím” a “mysticismem” znamená hrubě zneužívat filosofických pojmů. Již to je dokladem Doby temna, do níž upadá dvacáté století. Burkova víra je ušlechtilá, ale zároveň je i vírou střízlivě praktického muže, skloubenou s myšlenkami veřejné cti a zodpovědnosti. Máme zde člověka, který věří, že světu vládne spravedlivý Bůh, že běh dějin je předu