Premiérka Theresa Mayová na výroční konferenci Konzervativní strany letos v Birminghamu jednoznačně oznámila, že brexit bude a britská vláda aktivuje článek 50 Lisabonské smlouvy o vystoupení z EU nejpozději v březnu příštího roku. Což znamená, že v březnu 2019 Británie už členem EU nebude.

Přitom v současném britském parlamentu je (napříč stranami) protibrexitová většina. Parlament, kdyby chtěl, může brexitu zabránit, ale to by musel jít proti vůli (většiny) lidu vyjádřené v referendu.

Pokud článek 50 aktivuje vláda, a nikoli parlament, bude to paradox: stoupenci brexitu vždy tvrdili, že chtějí, aby závažná rozhodnutí přijímali poslanci přímo zvolení lidem (tj. britský parlament), nikoli nevolení úředníci. Vláda je lidem přímo nevolená, je vybraná parlamentem, jenž jí dal důvěru. Nejčistější by bylo, kdyby článek 50 aktivoval parlament, jeho většina (pokud by se našla). Ale premiérka Mayová vyhlásila, že to udělá, takže parlament to bere na vědomí, a když proti tomu nic neudělá, implicitně s tím souhlasí.

Nyní má protibrexitová většina v parlamentu jen jedinou možnost, jak se pokusit brexitu zabránit: vyslovit vládě nedůvěru. Pak by byly vypsány nové volby, jež by zároveň v každém obvodu byly referendem o brexitu: občané by volili poslance pro brexit, anebo proti brexitu. A jaká většina by byla nakonec do parlamentu zvolena, to by definitivně rozhodlo.

Udělá to protibrexitová většina v parlamentu? Myslím, že ne a premiérka Mayová aktivuje článek 50.

Londýn zůstává spojencem

Jak na to máme reagovat? Někteří v EU tvrdí, že je nutné Británii za tu drzost dovolit si z EU vystoupit co nejpřísněji potrestat. To je naprosto scestné a dementní smýšlení. Naopak je nutné usilovat o to, aby vztahy s Británií, ekonomické, politické, spojenecké, byly i po brexitu co nejpřátelštější; aby se brexitem na našich vztazích změnilo co nejméně. Británie je totiž přátelskou, spojeneckou zemí, a to důležitou.

Obavy před brexitem byly hlavně trojí: za prvé, brexit povede ke vzdálení se Británie Evropě, k její menší ochotě se na evropské obraně podílet. Za druhé, v EU nastane dominance duopolu Německo–Francie. Aza třetí, což je logickým důsledkem obou dvou předchozích, dojde k posílení moci a vlivu Ruska.

Naštěstí to první se zatím nepotvrdilo, jak ukázal i summit NATO ve Varšavě. Británie je i nadále ochotna a schopna plnit spojenecké závazky v NATO a na bezpečnosti v Evropě jí záleží. V tomto ohledu jsou proto taky nešťastné úvahy o vytvoření evropské armády. Momentálně by byla totiž nejspíš na úkor NATO.

Nikdy neříkejme nikdy; nevíme, jaké hrozby přijdou v budoucnu, a proto nelze vyloučit, že někdy společnou evropskou armádu s jednotným vrchním velením budeme potřebovat. Ale ta situace tady dnes není. Pokud o ní premiér Sobotka mluví, jedná nezodpovědně: my na obranu nedáváme ani potřebná a slíbená dvě procenta HDP, což je něco, co musíme udělat pro efektivitu NATO. Až vláda bude dávat na obranu alespoň dvě procenta HDP, pak může premiér (tento, či budoucí) vše nad ta dvě procenta věnovat na budování evropské armády. Do té doby jsou jeho řeči o ní jen mlácením prázdné slámy; navíc škodlivým, neboť popuzuje Brity, které pro obranu a bezpečnost v Evropě nezbytně potřebujeme. Pokud jde o to druhé, dokud je Británie členem EU, v závažných otázkách se někdy spojily Británie a Francie, někdyBritánie a Německo, někdy Německo a Francie. Pro nás menší země byla tato situace výhodná; mohly jsme „triangulovat“. Vpřípadě duopolu Německo–Francie naše možnosti budou menší. Amnozí si to uvědomují, proto s vidinou odchodu Británie z EU nastává i větší asertivita menších zemí. Nejen Visegrádu v otázce migrantů, ale i Rakouska, které se emancipuje od Německa a má alespoň v některých otázkách tendenci k Visegrádu driftovat. Něco podobného uvidíme i na straně zemí severských.

Hledání protektora

A to nás přivádí k bodu třetímu a zároveň ke všem třem dohromady. Československá (a česká a slovenská) zahraniční politika vždy hledala ochránce-protektora, mocnostpatrona, svou metropoli na linii východ–západ. Pro meziválečnou ČSR to byla Paříž, pro slovenský štát za války Berlín, pro Beneše i komunisty po válce Moskva, po listopadu 1989 Washington (NATO) a Brusel (EU), pro některé nyní by to byla nejraději opět Moskva (Bože, nedopusť!) a pro některé v deliriu dokonce i Peking.

Já si myslím, že při našem plném členství v NATOav EU – nikoli jako alternativa vůči nim, nýbrž jako doplnění k nim – bychom se měli více zajímat o názory v metropolích a spolupráci s nimi i na linii sever–jih. V metropolích jako Varšava, Vídeň, Bratislava, Budapešť, případně Záhřeb, Bukurešť, a pokud jde o východní politiku vůči Rusku, pak taky Kodaň, Stockholma Helsinky; o Tallinnu, Rize, Vilniusu a opět o Varšavě ani nemluvě.

Toť zvažování, co po brexitu.

Vyšlo v LN 7.10.2016