Nejzásadnější událostí posledních týdnů je nepochybně odstoupení Bernieho Sanderse. Vermontský senátor, reprezentující vyhraněně levicový proud, byl již od počátku primárek jedním z hlavních favoritů na nominaci a až do volebního “superúterý” na začátku března si toto postavení relativně úspěšně držel. Zlom – a pro Sanderse to byl zlom fatální – však nastal s odstoupením Petea Buttigiege, Amy Klobucharové, Andrewa Yanga a Mikea Bloomberga, kteří všichni po oznámení odstoupení z boje o nominaci podpořili Joe Bidena, Sandersova hlavního protivníka, dlouholetého senátora a Obamova viceprezidenta. Mobilizace zmíněných kandidátů za Bidenem ve spojení s odstoupením Elizabeth Warrenové, která se však vyjádření podpory Sandersovi, k němuž má ideově velmi blízko, zdržela, znamenala pro Sanderse konec jeho prezidentským nadějím.  Bylo tak jasné, že ani v letošních volbách se Bernie Sanders své vytoužené revoluce nedočká. Po nevyhnutelné drtivé porážce ve volebním “superúterý” již nebylo jeho odstoupení otázkou “zda”, nýbrž “kdy”.

S odpadnutím nejvýraznějšího soka se tak pro Joe Bidena stala ze zisku nominace pouhá formalita. Primárky a následný Demokratický konvent, z něhož nominant strany v červenci vzejde, však nejsou pouze o počtu delegátů. Bernie Sanders za sebou dokázal shromáždit početné a hlasité hnutí, opírající se především o mladší voliče a postavené na – ať si o ní můžeme myslet cokoli – nepochybně rezonující vizi univerzálního státem garantovaného zdravotního pojištění (Medicare For All), “bezplatného” školství a odpuštění studentských dluhů, “zeleného” Nového údělu (Green New Deal) a vyššího zdanění korporací a bohatších vrstev. To i přes Sandersovo odstoupení požaduje stále podstatná část elektorátu. Sanders to samozřejmě ví, z čehož plyne i jeho politicky logické rozhodnutí setrvat na volebních lístcích a i přes matematickou nemožnost celkové výhry získat co nejvíce delegátů, čímž zároveň získá pro svou platformu silnější hlas na červencovém nominačním konventu. Doufá, že tak dokáže více ovlivnit směřování strany jak do listopadových “velkých” voleb, tak i do vzdálenější budoucnosti.

Bývalý viceprezident Biden si sice nyní pojistil nominaci, nyní je ale před ním úkol vybudovat si co nejsilnější voličskou základnu před listopadovými volbami, v nichž vyzve Donalda Trumpa. Stojí tak před volbou, jakým směrem zacílit. Jeho cesta může jít dvěma alternativními směry, které se však vzájemně vylučují. První je prezentovat se jako umírněný a středový kandidát, za jakého doposud alespoň nominálně platil. To znamená nasměrovat svůj apel více směrem doprava na nezávislé voliče a také Republikány, kteří po nástupu Donalda Trumpa viditelné politické transformaci strany Republikány (GOP – Grand Old Party) buď přímo opustili, či minimálně usilují o zbavení Republikánské strany “trumpismu”, a to i za cenu jednorázové podpory Demokratického kandidáta. Druhou je cílit právě na krajní levici, sdruženou za Berniem Sandersem a posunout se otevřeně k progresivnější části spektra. Obojí mít Biden nemůže. Pro mnohé nezávislé a netrumpovské republikány by výraznější Sandersova participace na Bidenově kampani a Bidenův posun více doleva byla nezkousnutelná překážka.  Stejně nezkousnutelná by ale pro valnou většinu Sandersovy voličské základny byla Bidenova pobídka středovějším a “pravicovějším” kruhům.

Joe Biden zvolil evidentně cestu druhou. Na sociálních sítích po sérii komplimentů směrem k Sandersovi samotnému požádal Sandersovy voliče o podporu, kterou označil za “nejen vítanou, ale potřebnou”, v rámci jednoty pak zveřejnil video stream rozhovoru se Sandersem, v němž akcentoval potřebu spolupráce a sjednocení a vysloužil si tak Sandersovu podporu. Jak moc moudrou Bidenova volba doopravdy je, ukáží nadcházející měsíce. Radikálům se totiž nezavděčíte… Již nyní se po sociálních sítích mezi Sandersovými podporovateli rozprostřela značná deziluze a explicitní odmítání připojit se po vzoru Bernie Sanderse samotného k  Bidenovu táboru. To je vyjádřené twitterovým hashtagem #NeverBiden alias “Biden nikdy”. Největší potíží Sandersova hnutí je totiž neochota přistoupit na kompromis. Bernieho “boj” pro ně není pouhou kampaní za konkrétní politiku, představuje pro ně v jejich očích boj za základní lidská práva, která ve Spojených státech nejsou garantována, a o těch prostě není možné smlouvat. Biden je  v jejich očích přímo vzorovým představitelem demokratického “establishmentu”, který již jednou před čtyřmi roky připravil Sanderse o nominaci, a reprezentuje stejné, ne-li dokonce větší zlo, než Donald Trump a GOP.

Příkladem může být komentátor a moderátor Kyle Kulinski, spolupracující se zřejmě nejvlivnější a nejpopulárnější online sítí mezi progresivní levicí The Young Turks, který svůj postoj k Bidenovi shrnul na Twitteru v jedné větě: “Nevolím válečné zločince a násilníky s demencí”, narážejíc na jednoznačně neprokázané ani nevyvrácené obvinění ze znásilnění, vznesené proti Bidenovi bývalou pracovnicí jeho senátní kanceláře Tarou Reade (nyní podporovatelkou Bernieho Sanderse) a pochyby o Bidenově tělesném a duševním zdraví, které kolují v důsledku jeho několika zmatených vystoupení a vyjádření.

Tradiční strategií kandidátů je před vlastní prezidentskou volbou (“General Election”)  přechod z taktiky ideologické vyhraněnosti v primárkách na taktiku “catch-all”  neboli záměr učinit se přijatelnějším pro dostatečné množství centrističtějších a nezávislých voličů zejména v rozhodujících “swing states” jako jsou Wisconsin nebo Florida. Ani Joe Biden se této nutnosti nevyhne, pokud bude chtít dostát své prezentované image sjednocujícího kandidáta, vedoucího širokou anti-trumpovskou koalici, která má jeden společný cíl – dostat Donalda Trumpa z Bílého domu. Pokud bude Bernie Sanders hrát v Bidenově kampani výraznější úlohu, může to Bidenovu image v očích nerozhodnutých voličů pokazit.

V historii existují podobné precedenty, kdy se za nominanta odmítla postavit část vlastní strany, nesmířená s prohrou jí preferovaného kandidáta v primárkách. Třeba strana “Bull Moose Party”, založená Theodorem Rooseveltem po vítězství Williama Tafta v primárkách roku 1912, případně v ne tak vzdálené minulosti hnutí PUMA (People United Means Action), zformované na protest proti nominaci Baracka Obamy na úkor Hillary Clintonové. V prvním případě toto vedlo k darovanému vítězství opozičního kandidáta Woodrow Wilsona, ve druhém hnutí volby reálně neovlivnilo a postupem času se vytratilo.

Joe Biden se podle všeho rozhodl neriskovat první případ a pokusit se přilákat tolik Sandersových podporovatelů, kolik jen půjde. Otázkou nicméně zůstávají dvě věci: 1) zda to bude stačit a 2) zda se to vyplatí v poměru ke ztraceným umírněnějším voličům.

Autor studuje práva a publikuje na svém blogu