Belgie je státem, který má velké problémy s tím, zda se nerozpadne a přitom je Brusel hlavním městem evropské integrace. Délka soudních jednání se zde rapidně přibližuje českým standardům, ale belgičtí soudci si přesto nacházejí čas na obžalobu Ariela Sharona. Belgie je zemí, kde státní tolerance k islámským extrémistům a tzv.problémové mládeži z předměstí velkoměst vede k tomu, že značná část židovské menšiny volí raději krajně pravicový Vlámský zájem (dříve Vlámský blok). Belgie je také zemí, kde mocná státní organizace distribuuje 100 000 pohlednic s nápisem „ špinavý heterosexuál.“ Onou mocnou organizací je Středisko pro rovné příležitosti a boj proti rasismus (CEOOR) a cílem kampaně je upozornit na přetrvávající projevy homofobie v belgické společnosti. Slovy mluvčího jde o „provokativní bumerangovou kampaň, která má ukázat na druh urážek, kterými jsou dodnes vystaveni homosexuálové.“ Ne každý se s tímto vyjádřením smířil. Jan Van Gucht, 54letý muž z vlámského města Kotrijk, podal na CEOOR žalobu: „Jsem heterosexuál, narodil jsme se jako heterosexuál a nechci aby mě kvůli tomu někdo urážel. Tahle kampaň jenom povede k většímu neporozumění mezi oběma skupinami. Myslím, že CEOOR zašla příliš daleko.“ Ředitel CEOOR Jozef De Witte se ale nenechal zviklat: „Pracuje pro nás řada expertů a ti vědí, co je diskriminace. Stigmatizace většiny není diskriminací. Diskriminace je něco, co je namířeno proti menšině“. Šalamounské vyjádření. Podle Josefa de Witte tak třeba apartheid nebyl diskriminací, směřoval přece proti většině…

Celý případ má ale hlubší souvislosti. Ukazuje na nebezpečně rostoucí moc organizací jak je CEOOR. Mají moc cenzurovat články, texty písní, webové stránky, to vše s cílem vybudovat krásný nový svět, kde nikdo nebude nikoho urážet, všichni se budou mít rádi a nikdo nebude nikoho diskriminovat a stigmatizovat a nebudou existovat žádné předsudky. Za takové cíle se ale musí bojovat. Takže pokud učitel na základní škole přepošle email se vtipem o Marokáncích, je okamžitě vyhozen (a je jedno, že do té doby se o své žáky – z 60 procent imigranty – vzorně staral). Pokud někdo v reakci na rapidně stoupající kriminalitu v belgických velkoměstech napíše, že by občané měli mít právo nosit pepřový sprej (v Belgii zakázaný prostředek sebeobrany), je obviněn z podněcování násilí. Kriticky myslící studenti se zájmem o otázku přistěhovalectví si na univerzitách jako předmět diplomové práce raději vybírají vnitřní migraci mezi republikami Ruské federace, než otázku integrace marockých přistěhovalců. Jakýkoliv kritický pohled na totiž může být snadno označen jako rasismus. Soukromá firma je popotahována za to, že zaměstnancům marockého původu nesvěřuje dostatečně často instalaci bezpečnostních zámků na dveřích domů svých klientů.

Podle Murphyho úřednických zákonů se spektrum oblastí, kam organizace jako je CEOOR, zasahuje, neustále rozšiřuje. A úměrně s tím se snižuje i prostor pro svobodu slova, svobodu zaměstnávat koho chci a svobodu bádat nad čím chci. Úměrně s tím, jak se vytrácí přirozené pojetí slušnosti (kdy je společensky neakceptovatelné říkat např.“Židi do plynu“), zabírají uvolněný prostor bobtnající organizace, které nám za chvíli zakáží říkat i židovské anekdoty. A až budeme mít jednou podobné fanatiky i u nás, můžeme se dočkat třeba čistky ve zlatém fondu české literatury. Vždyť i v Bezručovi, Havlíčkovi, Baarovi, Raisovi, Jiráskovi…tam všude najdeme nějaký ten politicky nekorektní osten, tu namířený proti Němcům, tu proti Židům, Polákům, katolíkům…