Martin Feldstein, profesor ekonomie na Harvardské universitě, ředitel Amerického národního úřadu ekonomického výzkumu a bývalý předseda Rady ekonomických poradců, je jedním z nejvýznamnějších amerických ekonomů. V tomto článku podává argumenty, proč by Evropské společenství mělo opustit své plány měnové unie.

Z týdeníku The Economist, 13.6.1992, str. 19-22,
přeložila Radka Kupková.

Členové vlád a představitelé jednotlivých názorových proudů po celé Evropě se začínají zabývat otázkami týkajícími se EMU; takové otázky však měly být položeny spíš před Maastrichtskou konferencí. Otázka týkající se rozumnosti zavedení jednotné měny a federální struktury v Evropě je kladena takto: “Je ekonomický přínos zavedení jednotné měny v Evropě dostatečně velký na to, aby vyvážil politické nevýhody federální struktury, jež budou následovat?”
Tuto klíčovou otázku lze také zcela obrátit. Jako ekonom, sledující debatu za oceánem, se domnívám, že jednotná měna by pro Evropu znamenala ekonomickou vázanost a tedy vhodnou otázkou potom je: “Jsou politické výhody zavedení jednotné měny dostatečným vyvážením ekonomických nevýhod, které budou následovat?”
Tuto otázku má cenu si klást i tváří v tvář tvrzení,že Maastrichtskou smlouvou se vznik měnové unie stal nevyhnutelným. Ekonomickým podmínkám potřebným pro vstup do měnové unie zatím vyhovují pouze tři země a nikdy jim nebude vyhovovat všech dvanáct. Kromě toho, třebaže si Británie sama výslovně zachovává v Maastrichtské dohodě právo nevstoupit do třetí etapy zavádění měnové unie, političtí představitelé v několika zemích již dříve oznámili, že jejich národní parlamenty toto právo také využijí. Fakt, že dánské referendum Maastrichtskou smlouvu zamítlo, je ještě významnějším podnětem k novému fundamentálnímu projednávání smlouvy. To jistě přiměje vlády a členy národních parlamentů, aby se zeptali, jestli jejich voliči skutečně podporují přeskupení do měnové a politické unie. Historie učí znovu a znovu, že většina národů nemůže být přinucena, aby přijala smluvní závazky, které považují za protichůdné svým vlastním zájmům. I když se již národní vlády a jejich veřejnost dívají na důsledky navrhované měnové unie opatrněji, nespokojenost pravděpodobně ještě poroste.

Jeden trh, jedny peníze?

Zastánci měnové unie předpokládají, že zavedení jednotné měny je nezbytné, aby se zdokonalil jednotný volný trh zboží a služeb. Evropská komise tuto oficiální představu zrekapitulovala do své publikace “Jeden trh, jedny peníze”.
Já osobně nadšeně podporuji stávající pokusy dosáhnout jednotného evropského trhu zboží a služeb. Taková zóna volného obchodu, dokonce i když nevyvolává vzrůst externích tarifů, může teoreticky vyvolávat efekty odvádějící od trhu, což snižuje světový blahobyt. Přesto jsem přesvědčen, že závažnost argumentů jasně směřuje k čistě pozitivním účinkům tvorby obchodu a snižování vládních zásahů do domácích trhů.
Vytvoření jednotného trhu zboží a služeb však ještě nevyžaduje existenci měnové unie. Všechny výhody volného obchodu je možné mít i bez společné měny. Přechod na společnou měnu by spíše mohl obchod v Evropě oslabit. Ekonomická prosperita by se pravděpodobně snížila předpokládaným budoucím vzrůstem nezaměstnanosti a cyklických výkyvů ekonomické aktivity v rámci jednotlivých zemí. A to by mohlo způsobit vyšší míru inflace než dosud běžné úpravy. Dostatečně poučný je příklad Severní Ameriky. USA kdysi uzavřely smlouvu o volném trhu s Kanadou a brzy pak i s Mexikem. Do nynějška však nikdo vážně nenavrhl, že by USA, Kanada a Mexiko vytvořily měnovou unii.
Myslím však, že tento příklad není odrazem rozdílných požadavků na dobře fungující zónu volného obchodu v Evropě či Severní Americe, nýbrž spíše odrazem rozdílných politických cílů. O EMU usilují ti, kdo směřují k politické unii mezi stálými členy ES. Ti usilují o společnou měnu, jež by se stala jednak symbolem nadnárodní zastřešenosti a zároveň efektivním způsobem jak přesunout rozhodování o měně a eventuální fiskální politice z národních hlavních měst do Bruselu.
Představa, že jednotný trh se vytvoří jedině společně se vznikem měnové unie, je založena na domněnce, že zrušením měnových fluktuací v Evropě vzroste obchod mezi členy ES. Ti, kteří obhajují tento názor, argumentují tím, že měnové fluktuace zabraňují obchodníkům v rozšiřování jejich obchodů do ostatních zemí a v nákupech od zahraničních výrobců, neboť fluktuace směnných kursů mohou smazat normální zisky z individuálních transakcí.
Není však jisté, jestli je tomu ve skutečnosti opravdu tak. Statistické studie, které měřily vliv kolísání směnných kursů na trhu v Evropě, selhaly. Kromě toho, pokud se obchodníci skutečně obávají směnného rizika, mohou ho kompenzovat na termínovaném devizovém trhu. V minulých letech se střednědobé a dlouhodobé termínové obchody velmi prohloubily a zefektivnily. Je pravda, že si obchodníci často stěžují, že taková kompenzace je drahá. Podezírám je však z toho, že si pletou tyto velmi nízké náklady, kterým se lze vyhnout koupí nebo prodejem devizových futures, s diskontem nebo prémií, která je obvyklá, když trh očekává změnu hodnoty měny.
Dalším důkazem, že kolísavost měny nezabraňuje obchodu, je prudký nárůst objemu amerického importu v 80. letech, zatímco kurs dolaru zaznamenal opačný pohyb. A samozřejmě ani Japonci zatím nepostřehli, že by fluktuace jenu vůči dolaru a evropským měnám byla vážnou překážkou pro vzrůst japonského exportu.
Naopak v některých případech může být pevný směnný kurs překážkou rozvinutému obchodu. Uvažujme výrobce v Británii, který má v úmyslu rozšířit své obchody do Francie, kde chce konkurovat americkým výrobcům. Jestliže dolar vůči franku klesne, američtí výrobci získají výhodu. Kdyby libra byla volně pohyblivá, mohla by spadnout na stejnou úroveň s dolarem, což by pomohlo udržet britský export. Pokud by však kurs britské libry ku francouzskému franku a jiným měnám ES byl pevně stanovený, nebyla by taková devalvace možná. Pro takového britského výrobce obchodujícího ve Francii tedy není příliš atraktivní, je-li kurs libry ku franku pevný.
Proto na výrobu zboží určeného pro vnější trh půjde méně zdrojů než na výrobu zboží a služeb určenou pro domácí trh. Zkrátka, ačkoliv pevné směnné kursy růst trhu umožňují, nebudou ho rozhodně podporovat, nýbrž spíše omezovat.
Jednotná měna může mezievropský trh omezit z několika důvodů. Jednotný bezcelní trh by vedl jednotlivé národy k specializaci ve výrobě těch výrobků, pro které mají komparativní výhody. Taková specializace však zemi činí mnohem zranitelnější vzhledem ke kolísání poptávky způsobenému přechodnými změnami módy nebo tržních podmínek. Pokud si země udrží svojí měnu, může tyto fluktuace vyvažovat monetární politika. Bez vlastní měny to však nelze. Jednotná měna tedy zbavuje výrobní specializaci atraktivity, neboť snižuje potenciální obchodní zisky.
Obhájci měnové unie také prohlašují, že jednotná měna může podstatně pomoci vytvoření širšího finančního trhu snížením transakčních nákladů. Uvázání jednotlivých měn do měny větší může snad být výhodné pro některé malé země, avšak pro země velké jako je např. Británie, Francie, Německo nebo Itálie, se to zdá být značně irelevantní. Rafinovaným kursovým zajištěním je nyní možné vyloučit měnová rizika spojená s investováním do mezinárodního portfolia a s ostatními finančními transakcemi na evropských trzích.

Sbohem, monetární politiko!

Vedle nejistých výhod měnové unie musí být předloženy též nevýhody ztráty nezávislosti národní monetární politiky. Pokud poptávka po zboží v zemi klesne, způsobí to pokles zaměstnanosti a průměrného hrubého domácího produktu, ledaže by okamžitě klesly ceny a platy. V praxi se však ceny a platy přizpůsobují pouze pomalu, tzn. že se pokles poptávky odrazí na zaměstnanosti a průměrném hrubém domácím produktu.
Mohlo by to být zmírněno snížením domácích úrokových měr, což však nebude možné, pokud se bude země podílet na jednotné měně většího území. Kromě toho, je-li směnný kurs pohyblivý, příznivý expanzivní vliv nízkých domácích úrokových měr je posílen uměle navozeným poklesem hodnoty měny. Tato možnost bude však také vyloučena, nebude-li země mít nadále svou vlastní měnu.
Zavedení jednotné měny pro skupinu nezávislých zemí má cenu pokud: a) ekonomické otřesy, které zasahují jednotlivé země, jsou podobné,
b) mezi těmito zeměmi je vysoce mobilní pracovní síla.
Jsou-li ekonomické otřesy podobné, lze všeobecně použít stejnou monetární politiku; změnou reálných směnných kursů se pak v této oblasti získá málo. Je-li pracovní síla vysoce mobilní, to znamená, že na celé ploše, kde jsou v různých částech území různé otřesy, se pracovní síla bude přesouvat z regionů se snižující se poptávkou do regionů se silnou poptávkou, pak není nutné provádět lokální monetární politiku.
Na tom, jak podobné jsou ekonomické otřesy a jak mobilní je pracovní síla, závisí potencionální zisky takové unie. Přeměna na společnou měnu je ekonomicky přijatelná, pokud zisky (nižší transakční náklady a expandující finanční trh) jsou dost velké na to, aby vyvážily ztráty (používané politické nástroje jako je snižování domácích úrokových měr a nominálního kursu měny).
Lze těžko tvrdit, že ES vyhovuje těmto dvěma požadavkům optimální měnové oblasti. Jednotlivé země trpí podstatně odlišnými ekonomickými otřesy z hlediska rozdílnosti skladby produkce, závislosti na dovozu ropy a rozdílnosti trhů, na kterých prodávají.
Větší specializace produkce, která vyplývá z uskutečnění jednotného trhu, tyto rozdílnosti zvýší. Pracovní mobilita mezi ES nevyhnutelně zůstane omezena rozdílnostmi jazyka a kultury. Na rozdíl od USA se v Evropě na geografickou mobilitu hledí dost podezíravě. Rozšíření současné dvanáctičlenné skupiny zemí zahrnutím národů ESVO (Evropské sdružení volného obchodu) a zemí východní Evropy bude tyto dva problémy dále dráždit.

Zůstat konkurenční

Důvod proč hájit nezávislou měnu je vážnější než schopnost národa mít proticyklickou domácí monetární politiku. Stejně důležité je, že nezávislá měna může změnit reálný směnný kurs, aniž by proběhly nějaké změny úrovně domácích cen.
Změny rovnováhy reálného směnného kursu jsou důležitou a nezbytnou součástí fungování ekonomického prostředí. Např. podstatný vzrůst světových cen energie volá po zhodnocení kursu měny země, jež energii vyváží a naopak pokles reálného kursu měn zemí energii dovážejících. Jinak rovnováha směnného kursu země se může za čas naprosto zbortit změnou trendů ve výrobě nebo v módě.
Kurs japonského jenu v období 60. a 70. let stoupl, a tím se vyvážil rychlý růst produktivity japonského exportního sektoru. V průběhu příštích dvou desetiletí mohou být očekávány velké změny v rovnováze směnných kursů především v některých chudších evropských zemích.
Existence měnové unie samozřejmě znamená, že nominální směnné kursy se nemohou upravit tak, aby se dosáhlo potřebných změn v reálných směnných kursech. Aby byly tyto změny vyvolány, musí se upravit lokální cenová hladina. Desetiprocentního poklesu reálné hodnoty měny může být dosaženo buď desetiprocentním poklesem nominálního směnného kursu nebo desetiprocentním poklesem lokálních platů a cen.
Oba způsoby regulace mohou navodit rovnováhu směnného kursu, avšak snížení domácích cen pravděpodobně vyžaduje vzrůst nezaměstnanosti. Lepším řešením proto jistě bude snížení hodnoty nominálního směnného kursu. Zavedení jednotné měny v Evropě bude takovým regulacím nominálního směnného kursu zabraňovat a posílí redukce reálného směnného kursu snižováním platů a cen.
Ne každý, jak se zdá, toto chápe. Obhájci zavedení jednotné měny někdy nesprávně argumentují tím, že řada změn směnných kursů mezi oblastmi je nesmyslná, může-li být pro celou oblast jednotná měna. Argumenty jsou i takové, že bude-li jednou zaveden jednotný trh a jednotná měna, nikdo se už nebude dívat na bilanci obchodu mezi komponenty jednotlivých regionů. Kdo prý vůbec ví, co se děje s platební bilancí mezi Novou Anglií a zbytkem USA?

Lekce z Nové Anglie

Aby bylo jasné, proč uvádím právě tento příklad, nastíníme si, co se v posledních letech stalo v Nové Anglii. V průběhu 80. let ekonomika Nové Anglie velmi profitovala ze silné poptávky po jejích výrobcích a službách, zvláště počítačích, zbrojním zařízení a finančních službách. Růst poptávky po těchto produktech ve zbytku USA způsobil růst jejich cen a relativní úrovně platů a příjmů v Nové Anglii. Během desíti let vzrostl v Massachusetts reálný příjem na hlavu dvakrát rychleji než v ostatních státech USA.
Nyní však poptávka po počítačích, zbrojním zařízení a finančních službách poklesla. Dokud bude poptávka po exportu z Nové Anglie klesající, bude zde také abnormálně vysoká nezaměstnanost. Massachusetts je na druhém místě v míře nezaměstnanosti mezi průmyslovými státy, předstižen pouze Michiganem. Aby se nezaměstnanost snížila, budou se v Massachusetts snižovat platy na úroveň ostatních států.
Zpomalení růstu platů je bolestivý proces doprovázený vysokou mírou nezaměstnanosti, snižováním hodnoty majetku a zvýšením počtu bankrotů bank. Kdyby byla měna Nové Anglie samostatná a pohyblivá vůči měně ostatních států USA, mohl být tento pokles poptávky vyřešen mnohem méně bolestným způsobem, a to poklesem relativní hodnoty měny země vůči měně zbytku USA.
Ačkoliv tato zkušenost uvnitř americké ekonomiky ukazuje, jak vysokou cenu je třeba zaplatit za existenci jednotné měny, nikdo zatím vážně nenavrhl, aby se zrušil dolar jako společná měna a zavedly se měny regionální. Proč? Co je tak zvláštního na dolaru, že není používán stejně jako navrhovaná evropská měna?
Jeden velký rozdíl je v tom, že dolar jako měna existuje již více než 200 let. I když prodělal období inflace i deflace, získal si jméno jako relativně spolehlivý uchovatel hodnoty a stabilní jednotka účetnictví.
Navrhovaná evropská měna nikdy nepůsobila jako uchovatel hodnoty ani jako jednotka účetnictví, která by již měla své zkušenosti. Začne bez dobrého jména a s nevyzkoušenou Evropskou centrální bankou. Tato změna způsobí i zrušení některých měn, které jsou již známé svou stabilitou a ohlasem, jako je německá marka nebo ostatní měny s méně nebo více stálou pozitivní reputací.
Dalším důvodem pro jednotnou měnu USA je to, že americký fiskální systém v sobě zahrnuje alternativní zdroj regionální stabilizace, čímž činí regionální monetární politiku méně důležitou. Každým dolarem, o který poklesne americký hrubý národní produkt, se snižují daně o 30 centů a rostou transferní platby o asi 5 centů. Tyto fiskální odezvy působí paralelně na státní i regionální úrovni.
Když se průběh Massachusettské ekonomiky zvrátil dolů, zaslali massachusettští obyvatelé do Washingtonu nižší dolarovou daň a od federální vlády obdrželi více z transferů. Stupeň o který Massachusettské hospodářství pokleslo, je větší než celkový pokles u ostatních států. Výsledkem této fiskální struktury je neustálý transfer do Massachusetts. Takže dokonce i když Massachusetts postrádá nezávislou monetární politiku, poklesu ve státní ekonomice automaticky zabraňuje stabilizující vliv fiskální politiky.
Nic porovnatelného k americkému fiskálnímu systému v Evropě neexistuje. Zde jsou všechny daně placeny národním a místním vládám. Nefunguje tu fiskální transfer z ES jako celku do zemí, které zažívají relativně cyklický pokles. Bez existence takového fiskálního systému otřesy agregátní poptávky, které jsou sledovány geograficky, nebo změny v reálné rovnováze hodnot národních směnných kursů, mají na regionální příjem a zaměstnanost větší účinek.
Bude-li jednotná měna přijata, národní vlády by se měly brzy rozhodnout, zda dají přednost kolísání zaměstnanosti a příjmů, což by bylo vyvoláno zrušením nezávislosti monetární politiky a flexibilních směnných kursů, nebo ztrátě národní suverenity prostřednictvím daní a výdajů.

Politika inflace

Je zřejmé, že ekonomické analýzy nepodporují zavedení jednotné evropské měny. Není nutné zjednodušovat obchod zrušením schopnosti nezávislosti monetární politiky a regulace nominálního směnného kursu, a tím přivolat cyklickou nestabilitu příjmů a zaměstnanosti. Proč je však i přesto v Evropě tolik příznivců EMU? Podle mého je to z několika politických důvodů.
Za prvé, někteří vidí v jednotné měně a Evropské centrální bance způsob, jak omezit národní vlády v prosazování inflační monetární politiky. Zvláště ti evropští guvernéři centrálních bank, kteří jsou teď odpovědní svým ministrům financí, vidí vznik jednotné měny a Evropské centrální banky jako šanci provádět monetární politiku s mnohem menšími politickými zásahy.
V podstatě argumentují tím, že i když může každá vláda vést svou neinflační politiku, bude pro Evropu politicky snadnější ji vést kolektivně. I když by Evropská centrální banka byla ještě zodpovědná nějakému politickému orgánu jako např. Evropskému parlamentu, předpokládá se, že odstup od finančních lobby a národních parlamentů, sníží tlak domácí politické scény na monetární politiku.
Všichni, kdo takto argumentují, by přijali velmi restriktivní monetární politiku jednotlivých národních centrálních bank v podstatě proto, aby byla zredukována možnost politických snah vést špatnou národní politiku. Zcela nezávisle na tom, že se tím zneprůhledňuje monetární politika v demokratické společnosti, vyplývá z toho také potenciálně značná oběť potenciálně dobré monetární politiky.
Praktickým významem tohoto argumentu však je zpochybnění ideálů Maastrichtské smlouvy a Evropské centrální banky. Tyto návrhy vzbuzují pochybnosti o nezávislosti rozhodování na politickém vlivu národního kapitálu. Volení členové řídící rady centrální banky by měli být jmenováni členy jednotlivých vlád a měli by být vhodní pro vykonávání příštích politických funkcí ve svých vlastních vládách.
Stejně úzkostlivé je rozhodnutí o rozdělení odpovědnosti za kursovní politiku ES jako celku mezi mezinárodní ministry financí a Evropskou centrální banku. Dřívější zkušenosti a mnoho studií potvrzují, že kursovní politika nemůže být oddělena od politiky monetární. Jediný způsob, jak změnit směnný kurs mezi evropskou měnou a dolarem nebo jenem, bude změnit evropskou monetární politiku. Navrhovatelé Maastrichtské smlouvy buď nerozumějí tomu, jakou roli hraje monetární politika v usměrňování směnného kursu ES nebo chtějí podkopat jakoukoli možnost nezávislosti centrální banky.
V podstatě by samozřejmě mohlo být žádoucí ustavit nezávislou centrální banku, jež by byla schopná prosazovat monetární politiku (kdyby to nemělo nepříznivé vyhlídky ztráty kontroly nad národní úrokovou mírou a ztráty flexibilního nominálního směnného kursu). Ale z praktického hlediska je argument protiinflace, při šťastném fungování Evropského monetárního systému, argumentem velmi slabým, má-li být použit ve prospěch existence Evropské centrální banky.
Při tomto systému v minulém desetiletí německá nadvláda přiměla ostatní země k sledování německého stylu protiinflační politiky. V tomto období také velmi poklesla inflace v zemích jako je Francie a Itálie a přiblížila se nízké německé inflační míře. Proč přijímat takovou měnovou unii, která přiměje každou zemi, aby se vzdala možnosti proticyklické domácí monetární regulace a flexibilního nominálního měnového kurzu jako prevence proti inflační politice svých vlastních centrálních bank, když tyto možnosti mohou být v každém případě pouze hypotetické?
Velkým úspěchem německé nadvlády je, že vytvořila druhou politickou motivaci pro Evropskou měnovou unii. Jednoduše vzato, kromě Německa nemá nikdo zájem na tom, aby vedení měnové politiky v Evropě bylo ponecháno na Bundesbance. Proto je pro mnohé ostatní státy vytvoření Evropské centrální banky, která by řídila evropskou měnu věcí národní cti. Pro neněmecké guvernéry centrálních bank je to příležitost aktivně se účastnit monetární politiky.
Důvodem, proč chtít nahradit Bundesbanku Evropskou centrální bankou, není jen národní čest a přání guvernérů jednotlivých evropských centrálních bank aktivně se podílet na vytváření monetární politiky. Ne každý totiž má na výhodách německé silné protiinflační politiky účast. Evropská centrální banka si dnes může dovolit mnohem expanzívnější monetární politiku, která akceptuje permanentně vyšší inflaci, aby se vyvarovala období pomalého růstu v 90. letech. Francouzští úředníci často zdůrazňovali, že považují současnou monetární politiku za příliš restriktivní, ale evropským peněžním systémem (EMS) jsou přinuceni sledovat německé vedení.
Je ironické, že zatímco někteří zastánci jednotné měny a Evropské centrální banky argumentují, že pomocí těchto institucí chtějí snížit riziko inflace, jiní v tom zase vidí způsob relaxace od přísné německé protiinflační politiky nyní na ostatní uvalené Bundesbankou.
Toto všechno posiluje můj dojem, že obhájci měnové unie neberou v úvahu politicko ekonomický rozměr monetární politiky jinak, než jako technickou schopnost měnové unie zvýšit obchod uvnitř ES. Nejzanícenější obhájci měnové unie mají ještě třetí důvod – vidí měnovou unii jako zprostředkovatele politické unie a částečně jako typ politické unie.
Jednotná měna by nepochybně lidem v Evropě dala větší pocit, že jsou součástí jedné země dokonce i když mluví odlišnými jazyky a mají odlišné národní dějiny. Jednotná měna a Evropská centrální banka přenese podstatnou část pravomocí z národních vlád na vznikající Evropskou centrální vládu. Mnozí očekávají, že budou rychle následovat limity národních fiskálních politik a zvýšené centralizované daně.
Ačkoliv jsou případy malých zemí, které používají cizí měnu jako legální a svou vlastní nemají, není takových případů mnoho. To je možná jasnější vysvětlení enthusiasmu některých zastánců měnové unie. Měnová unie a jednotná měna jsou tím nejsilnějším možným signálem, že ES je na cestě stát se jediným státem.

Závěrečná úvaha

Dovolte mi zakončit opětovným připomenutím svého základního argumentu. Měnová unie není potřebná k dosažení výhod zóny volného obchodu. Naopak by uměle vymyšlená ekonomická a měnová unie mohla ve skutečnosti snížit objem obchodů mezi členskými zeměmi a téměř jistě by vzrostla průměrná hladina nezaměstnanosti.
Mohu však pochopit, že tu jsou tací, kteří chtějí tyto nepříznivé ekonomické efekty přijmout proto, aby dosáhli federální politické unie, kterou podporují z jiných, a to neekonomických důvodů. Nemohu pochopit ty, kteří obhajují měnovou unii, ale odmítají jakýkoli posun k federální politické struktuře pro Evropu. To je vzoreček ekonomických ztrát bez předpokládaného politického zisku.
Navíc, ačkoli by měnová unie v Evropě téměř jistě urychlila formaci federální politické unie mezi jejími členy, ty země, které nebudou členy měnové unie, budou politickými outsidery. Následky pro budoucí mír a stabilitu v Evropě, zatím těžko s jistotou předpokladatelné, by mohly být dosti nepříznivé.