Od „svoboda, rovnost, bratrství”, přes „No pasarán!”, „Make love, not war”, „Yankee go home!”, „Bushitler”, až po „…maďarští Židé, hrajte si se svými obřezanými pinďoury!”

Kdysi, v 50. letech 20. století, americký konzervativní autor Peter Viereck prohlásil: „antikatolicismus je antisemitismem levičáků“. Chtěl tím naznačit, že mnozí slušní, hodní levicoví intelektuálové, kteří nenáviděli „všechny“ předsudky a bigotnost, sami podléhali silné anti-katolické bigotnosti: tolerovali a podněcovali fobii vůči Katolické církvi, jakou by netolerovali vůči žádnému jinému náboženství, rase či přesvědčení.

Tento výrok, mimochodem, bylo lze v poslední dekádě reformulovat do podoby:  „antiamerikanismus je xenofobií levičáků. Za posledních deset let se mnozí na levici o Americe a Američanech vyjadřovali tak, že kdyby se někdo těmi samými slovy vyjádřil o kterémkoli jiném národě, především o černoších, Arabech či obyvatelích třetího světa, oni samotní by řvali „Fuj, xenofobie, rasismus, nenávist!“

Viereck by byl zřejmě překvapen, že po padesáti letech by jej šlo bez problémů parafrázovat takto: „antisemitismem levičáků je… antisemitismus!“

Ano, už několik desetiletí – a čím dál, tím více – se antisemitismus stává na levici nejen přijatelným, ale přímo i módním. Bude-li tento trend pokračovat, zanedlouho se pro levici stane článkem víry.

Když se do Evropského parlamentu dostala maďarská nacionalistická (lépe řečeno šovinistická) strana Jobbik, proslulá kromě jiného i drsným antisemitismem, všichni moudře konstatovali: extrémní pravice, autoritáři, klérofašisté. Mělo evokovat: jedná se o návrat k extrémní, nacionalistické, antisemitské, křesťanské, nejlépe katolické, ultra-konzervativní pravici, jakou kdysi, před druhou světovou válkou a během ní, reprezentovali ti, kdo perzekuovali Dreyfusse a pak vytvořili režim ve Vichy. Ti, kdo jménem reakce byli proti pokroku (ať už je pokrok – vždy osvícenou a osvícenskou – levicí definován jakkoli).

Prostě pravicový fuj-tajbl. To je Jobbik.

Možná. Možná taky ne.

Představte si toto: mladou, idealistickou, pokrokovou, velice pokrokovou, ještě více pokrokovou, levicovou, postmoderní právničku. Obdržela Fulbrightovo stipendium a přednášela právo na univerzitě ve Wisconsinu. Nejvíce ji zajímaly potraty, práva HIV pozitivních, zneužívání dětí v rodinách, práva prostitutek, diskriminace žen, domácí násilí na ženách. Všechno módní, slavné, pokrokové, osvícené levicové kauzy. Dokonce napsala knihu o domácím násilí, nazvanou, jak gracilně, „Teror v rodině“.

(To je jedno ze štěpení na levici a pravici dneška: pravice se domnívá, že tradiční úplná monogamní rodina s otcem, matkou a jejich dětmi je jednou z těch nejlepších prevencí společenských patologií; levice se domnívá, že právě takováto rodina je zdrojem, příčinou a přetrváváním oněch patologií.)

Celkem logicky – v souladu se svými názory a dosavadní kariérou – pak tato mladá, nadějná, nadaná právnička šla pracovat do Evropské komise pro lidská práva a ještě později do Organizace spojených národů, konkrétně do jejího Ženského výboru proti diskriminaci. Již je respektovanou lidsko-právní právničkou, jež zastává levicové pojetí lidských práv: nikoli práv coby osobních svobody jednotlivců (svobody slova, svobody tisku, náboženské svobody, svobody smlouvy, vlastnictví a sdružování) – což je pravicové pojetí lidských práv -, nýbrž levicové pojetí lidských práv coby speciálních privilegií skupin (žen, hosomexuálů, menšin, atd.).

Od mezinárodního Červeného kříže obdrží „Cenu Freddieho Mercuryho“ za prosazování práv pacientů s AIDS.

Je aktivní v kampaních za práva žen, prostitutek („sexuálních pracovnic“ – tak se jim má osvíceně říkat) a arabských žen v Izraeli. Jako pracovnice Výboru OSN pro ženská práva napíše v roce 2006 zprávu o „nelidských životních podmínkách palestinských žen“. Nevidí v tom nic problematického, naopak, je to velice osvícené, neboť kritizovat Izrael je přece na západní levici tak módní, tak pokrokové, tak báječné, především v organizacích jako OSN.

A navíc, spojit kritiku Izraele se zápasem za práva žen, v tomto případě za práva palestinských žen, to je přece chucpe, no ne? Kdyby byla zdůraznila, že obzvláště lesbické palestinské ženy trpí strašlivě od těch strašných izraelských heterosexuálních mužů, to by byl rovnou hattrick!

Stalo se však něco jiného. Izrael u OSN oficiálně proti zprávě protestoval jako proti obzvláště nevyvážené a naše mladá právnička je z Výboru OSN pro ženská práva odvolána a nahrazena jinou ženou-právničkou (z její vlastní země).

To byla horká pilulka. V tomto momentu ji kousnul brouk, který ji nakazil virem antisemitismu. Již ne pouze „anti-sionismu“,  což je mantra osvícených lidí na levici, kteří obsedantně a furt kritizují Izrael za jeho údajné či reálné zločiny a přitom konzistentně mlčí a nekritizují nikoho, když se jiné země dopouštějí zločinů mnohem horších; tito lidé vždy vychytrale říkají: „…ne, my nejsme antisemité, to ne, to si o nás nemyslete, my nemáme nic proti Židům, my jsme jen anti-sionisté a kritizujeme pouze politiku této konkrétní izraelské vlády, ale proti Židům nic nemáme, skutečně, dokonce někteří z našich nejlepších přátel jsou…“ – však víte, jak to dál pokračuje.

Naše mladá, krásná lidsko-právnička však již nebyla jen „anti-sionistkou“, ale stala se plnohodnotnou, vydatnou, šťavnatou antisemitkou.

Jmenuje se Krisztina Morvai a byla zvolena za Jobbik poslankyní Evropského parlamentu.

Lidé na levici si řeknou: jak se to mohlo stát? Jak to, že tato nadějná, nadaná levicová, progresivní, osvícená lidsko-právní právnička kandidovala a byla zvolena za stranu, o které přece každý „ví“, že je stranou extrémní, ultra-konzervativní křesťanské ultra-pravice?

Jednoduše: Jobbik není stranou ani konzervativní, ani pravice. Jak vidíte: pro ultra-liberální, ultra-levicovou, ultra-protikřesťanskou (v morálních otázkách) a anti-sionistickou (v zahraničních otázkách) političku je v ní místo – a víc než jen místo: dokonce křeslo v Evropském parlamentu.

A pojítkem mezí ní, levicovou lidsko-právničkou, a zbytkem strany Jobbik není jen antisemitismus.

Mnozí měli dojem, že něco tak ohavného jako antisemitismus se přece na moderní, respektované, pokrokové, osvícené levici nemůže nikdy objevit. Přece antisemitismus, to je záležitost těch konzervativních troglodytů z pravice!

Ne tak celkem.

Levice měla pro mnohé auru idealismu a humanismu. „Svoboda, rovnost, bratrství“ – hlásala Francouzská revoluce. A proti byli ti zlí, ti neosvícení, ti konzervativci.

Jenže heslo „svoboda, rovnost, bratrství“ nijak nezabránilo gilotinám a teroru jakobínů a nezapomínejme, že vedle demokratické levice tady vždy existovala radikální levice, ve své komunistické, anebo fašistické či nacistické podobě! Ano, nejen sovětský komunismus, ale i italský fašismus a německý nacismus byly svým původem, étosem, elánem a programem levicová hnutí!

A mezi všemi podobami levice existovaly průniky: nezřídka příslušníci demokratické levice měli sympatie k levici komunistické, nebo fašistické či nacistické, či ke všem z nich zároveň! Např. takový George Bernard Shaw měl sympatie ke komunismu i fašismu zároveň, a Margaret Sangerová, předchůdkyně Kristiny Morvai v zápasu za „ženská práva“ (tj. potraty) – jinak sekulární to světice dnešní levicové Ameriky – byla skrz-naskrz nacistkou ve svém obdivu a podpoře německé Hitlerovy eugeniky.

Takže koketérie vůči fašismu a nacismu nemusí být jen nešťastnou a dávno zapomenutou avantýrou západní levice z 30. let 20. století. Snadno se může stát i její vlnou budoucnosti. Krisztina Morvai možná není ojedinělá; možná je jen první!

„Hezká“ to evoluce západní levice: od „svoboda, rovnost, bratrství“, přes „No pasarán!“, „Make love, not war“, „Yankee go home!“, „Bushitler“, až po „…maďarští Židé, hrajte si se svými obřezanými pinďoury!“ (Krisztina Morvai, lidsko-právnička v první linii zápasu za „ženská práva“).

psáno pro http://joch.blog.idnes.cz/