Dva čeští konzervativci, jejichž mínění a úsudku si velice vážím, mi namítli, že ve svém hodnocení zesnulého Nelsona Mandely na ČESKÉ POZICI jsem byl vůči bývalému jihoafrickému prezidentovi příliš mírný, vstřícný a vlídný; nezohlednil jsem například jeho přátelství s Fidelem Castrem a jinými komunisty, či to, že se dostatečně rázně nedistancoval od černošských radikálů v Africkém národním kongresu (ANC), z nichž mnozí byli vrazi – a nezkritizoval ho za to.

I při vědomí faktu, že nekrologu coby literární formě určitá míra velkorysosti vůči zesnulému sluší, zvláště vůči zesnulému, který zastával jiné politické přesvědčení než autor nekrologu, tato námitka mých konzervativních kritiků je relevantní.

Odpověděl bych jim asi takto:

Všechno je dané rozdílnou perspektivou vaší a mojí. Vy se domníváte, že Mandela měl být lepší, já se domnívám, že mohl být mnohem horší. K mému překvapení však nebyl, proto to moje víceméně kladné hodnocení jeho osoby.

Podceněný státník

Mandela byl kdysi komunistou a teroristou (jak jsem v nekrologu uvedl). Někteří jeho soudruzi v ANC byli vrazi či vraždy nařídili, včetně jeho bývalé manželky Winnie. Mnozí lidé, včetně mě, očekávali, že po propuštění z vězení bude v zemi prosazovat komunismus a nastolí tyranii. A domnívali jsme se, že po konci vlády bílé menšiny v Jihoafrické republice nastanou masakry, msta a odplata ze strany černé většiny vůči bílé menšině. Teror podobný tomu, jaký vůči bělochům praktikuje Robert Mugabe v Zimbabwe.

Jenže jsme se mýlili. Já a ostatní jsme Nelsona Mandelu podcenili. Prokázal se být lepším člověkem – a větším státníkem -, než jsme čekali. Státníkem schopným smíření a kompromisu.

Ano, měl své “mouchy”. Byl až příliš vlídný, chápavý a blahosklonný vůči diktátorům, jako byl nejen Fidel Castro, ale i Muamar Kaddáfí, pro které nikdy nenalezl slova odsouzení, leč vždy jen slova uznání, i když ti se ve svých věznicích a mučírnách ke svým vězňům svědomí chovali hůře, než kdysi režim apartheidu vůči Mandelovi.

To bylo Mandelovo selhání. Ale v tom nejdůležitějším testu svého života coby státníka na daném místě a v dané době – jak postupovat po pádu režimu bílé menšiny a jak se k ní zachovat – obstál. A upřímně – že se kamarádil s Castrem či Kaddáfím, je v tomto ohledu méně podstatné.

Priorita místa a doby

To je to samé, jako kdyby nějaký levičák vyčítal Ronaldu Reaganovi, že v Bílém domě hostil kdejaké pravicové diktátory, a naprosto tak tím ten levičák pomíjel ten nejdůležitější fakt osmdesátých let 20. století – tedy to, že Reagan knokautoval sovětskou tyranii, a osvobodil tak stovky milionů lidí z komunistického otroctví. To byla mravní, politická a strategická priorita místa a doby; diktátoři přicházejí a odcházejí, avšak sovětský totalitarismus byl řádově, a to megařádově nebezpečnější než kdejaký pravicový diktátor.

Díky Mandelovi se Jihoafrická republika nestala druhou Zimbabwe; i když k tomu směřuje, a ano, po jeho smrti se jí ještě stát může. Stejně tak Castro a Kaddáfí přicházejí a odcházejí (ostatně Kaddáfí už byl do “věčných lovišť” odejit…) a na Mandelovi nebylo nejpodstatnější to, zda se s nimi kamarádil, nýbrž to, jak se zachoval ve vlastní zemi po pádu apartheidu. Díky němu se Jihoafrická republika nestala druhou Zimbabwe; i když k tomu směřuje, a ano, po jeho smrti se jí ještě stát může (čímž bychom se my, kteří jsme byli skeptičtí k předání moci černé většině v JAR, ještě prokázali být jako prozíraví; budoucnost je však vždy a stále otevřena a tak uvidíme, co ještě nastane).

Svých konzervativních kritiků bych se chtěl ale zeptat: Co jste od Mandely očekávali více? Jak byste se na jeho místě zachovali vy?

Představte si, že byste v zemi s bílou většinou, v níž ale vládne černá menšina, a to vůči bílé většině nikoli příliš útlocitně, byli nejdřív metodistickými pacifisty, jako byl ještě v padesátých letech 20. století Mandela. Pak po jednom masakru bílé demonstrace černou policií (analogie Sharpeville 1960) byste přišli k závěru, že nenásilí nefunguje, ničeho jím nedosáhnete, a tak chcete ozbrojeně svrhnout režim. Jediní, kdo to na daném místě a v dané době podporují, jsou černí a bílí komunisté (nebo fašisté, to je v této naší analogii jedno), a tak se s nimi spojíte. Na sedmadvacet let vás pak menšinový černošský režim zavře do vězení. Pak pod mezinárodním tlakem ten režim padne a vás propustí z vězení.

Dokázali byste jim odpustit? Já nevím, jestli já ano. Mandela to dokázal. A pak své radikální stoupence držel na uzdě, aby tu bílou menšinu nezmasakrovali. A vy mu vyčítáte, že na své stoupence nebyl dostatečně tvrdý, že se od nich dostatečně nedistancoval? V jakém (mentálním) světě to žijete?

My, západní konzervativci, pokud jde o státníky v černé subsaharské Africe, nemáme na výběr mezi svatým Františkem z Assisi a svatou matkou Terezou z Kalkaty, nýbrž jen mezi Mandely tohoto světa a Mugaby tohoto světa. Z tohoto výběru já beru Mandelu, jednoznačně.

Moise Tshombe už nežije, je mrtvý, toho zlikvidovali, protože na poměry černé Afriky chtěl být vůči bělochům vstřícný – předčasně. A toto je svět, ve kterém my, konzervativci, musíme žít, navigovat a proplouvat. Není tak dobrý, jak by měl být, ale není ani tak špatný, jak by mohl být. Tvrdit opak je manichejské.

A k uznání Mandely je navíc i jeden výsostně konzervativní důvod: Černošská mládež v subsaharské Africe potřebuje vzor k následování. Pokud máte lepší – a zároveň realistický! – než Mandela, sem s ním! Já však žádný takový nevidím.

Vidím však na obzoru pro černošskou mládež k Mandelovi velkou alternativu, kterou je Mugabe (viz například komentář na stránkách Cato Institutu). Pokud toto nechápete, pak vám není pomoci.

P. S.: Toto byla taková malá vnitrokonzervativní polemika, a vzhledem k tomu, že o většině čtenářů ČESKÉ POZICE nepředpokládám, že by byli konzervativci, nyní i něco pro všechny: Kdo pojede na pohřeb?

S pobavením jsem zaznamenal, že v České republice proběhla taková menší bouře ve sklenici vody ohledně toho, kdo má na Mandelův pohřeb jet, komu se tam chce či nechce. A myslím, že odpověď na otázku, kdo by tam jet měl, je naprosto jasná.

V Americe, když prezident na pohřeb zahraničního státníka jet nechce nebo nemůže, vyšle tam viceprezidenta. Viceprezident v USA je tak vrchním pokládačem věnců. My však viceprezidenta nemáme (naštěstí).

Diplomatický protokol přesně stanovuje, jaká je hierarchie státních představitelů – a ta nesouvisí s reálnými pravomocemiPřesto však diplomatický protokol přesně stanovuje, jaká je hierarchie státních představitelů – a ta nesouvisí s reálnými pravomocemi (stejně jako ve Spojeném království, kde nejvyšším představitelem státu není premiér, nýbrž samozřejmě královna).

Takže u nás je nejvyšším představitelem státu prezident, druhým nejvyšším představitelem předseda horní komory Parlamentu (v našem případě Senátu), třetím nejvyšším představitelem předseda dolní komory Parlamentu (tedy Poslanecké sněmovny), a až čtvrtým je předseda vlády České republiky.

Takže Milane Štěchu, mazej k Mysu Dobré naděje, a to žádným speciálem, nýbrž linkou!

Vyšlo na www.ceskapozice.cz