Volby do Kongresu USA v listopadu 2006 spíše prohráli republikáni než vyhráli demokraté. Za svou prohru si republikáni mohou sami a každý americký konzervativec ví, že tu prohru si vrchovatě zasloužili; i když to neznamená, že demokraté si nutně zasloužili vyhrát, anebo že budou lepší.Především, po 12 letech většiny v Kongresu (od roku 1994), vedení republikánů trpělo arogancí moci a mnozí kongresmani byli spojeni s korupčními aférami. Největší problém však byl, že Republikánská strana se chovala jako sociální demokracie: rozhazovala peníze na všechny strany jako opilý námořník v přístavu. Republikáni, kteří se zmocnili většiny v Kongresu v roce 1994 s příslibem omezení byrokracie, snížení daní, ukončení neefektivního plýtvání peněz daňových poplatníků a zeštíhlení státu, splnili z toho jen jediné: snížení daní. Republikánský Kongres za posledních šest let se stal Kongresem enormního nárůstu státních výdajů – a to se souhlasem republikánského presidenta George W. Bushe, který nevetoval jediný návrh státních výdajů. Republikánští kongresmani se domnívali, že když nacpou do svých volebních obvodů federální peníze – jak to předtím vždy dělali demokraté – voliče ve svých obvodech uplatí a permanentně si je koupí. To možná funguje u voličů demokratů, ale v případě svých voličů republikánští kongresmani po zásluze narazili: konzervativci od nich chtějí šetrnost a fiskální střízlivost, nikoli rozhazování peněz.
Jakkoli to může pro mnohé znít neuvěřitelně, president George W. Bush je – pokud jde o domácí federální výdaje, především ty na školství a zdravotnictví – druhým nejlevicovějším presidentem v amerických dějinách, hned po Lyndonu Johnsonovi v 60. letech 20. století a jeho projektu „Velké společnosti“. Bush předsedal druhému nejvyšším u nárůstu výdajů federální vlády v amerických dějinách – za aktivního souhlasu republikánské většiny v Kongresu.
Voliči tedy republikány potrestali po zásluze – nikoli proto, že by republikáni v Kongresu byli příliš konzervativní, ale právě proto, že byli málo konzervativní, že se od svých proklamovaných konzervativních idejí omezeného státu odklonili. Mnozí konzervativci v listopadu 2006 – na rozdíl od let 2000, 2002 a 2004 – zůstali doma a tak demokratům umožnili vítězství.
Na porážce republikánů měla samozřejmě velký podíl i nepopularita presidenta Bushe a války v Iráku. Ale zde je nutné zmínit klíčové rozlišení, které mnozí, především levicoví komentátoři záměrně opomíjejí: nikoli rozhodnutí svrhnout režim Saddáma Husajna a invaze do Iráku v roce 2003 – tedy odstranění hrozby – jsou nepopulární či nesprávné, nýbrž naprosto nepopulární je uvíznutí Američanů v Iráku a v tom, co se tam děje – tedy v sektářském a kmenovém konfliktu na hranici občanské války – tři a půl roku po odstranění hrozby a dosažení bezpečnostního cíle. Projekt budování liberální demokracie v islámské, etnicky a konfesijně rozdělené zemi, tedy projekt budování nového národa, je konzervativci (ale nikoli neokonzervativci) vnímán jako akt sociálního inženýrství v zahraničí, tedy příklad levicové politiky pars excellence.
Tento autor vždy obhajoval a dodnes obhajuje správnost, spravedlnost a prozíravost svržení Saddámova režimu z bezpečnostních důvodů (zničit či zastrašit ty režimy, jež podporovaly protizápadní teroristické skupiny; znemožnit větší spolupráci těch režimů s teroristy v budoucnu; a především, nedopustit, aby tyto režimy nabyly zbraně hromadného ničení, které by mohly předat teroristům); jakož i zdůrazňoval nerozumnost snahy vybudovat v moslimském světě liberální demokracii rychle. Pravicový, autoritativní, prozápadní režim v mnoha zemích třetího světa, jenž nastolí stabilitu a spolupracuje se Západem, je to a právě to, co je realistické, tj. prakticky dosažitelné a zároveň dostačující pro bezpečnost Západu. Tento model ve třetím světě dobře sloužil Západu po celou dobu studené války a není důvodu, proč nemohl sloužit i nyní v Iráku. To, co vidíme nyní v Iráku, je tragédie: lidé díky zásahu zvnějšku získají svobodu a tu svobodu použijí na krvavé vyřizovaní krvavých účtů z minulosti. Smrt Tita a jeho režimu v bývalé Jugoslávii vedla k politické svobodě, ale taky k etnickým válkám. Taktéž pád komunistického režimu v bývalém Sovětském svazu. Ale jakkoli pád tvrdé komunistické tyranie vedl ke konfliktům Arménů a Ázerbajdžánců, Čečenců a Rusů, Moldavců a Ukrajinců (v Podněsteří), Gruzínů a Abcházců, atd., byl užitečný a spravedlivý pro zvýšení bezpečnosti ve světě a především zvýšení bezpečnosti nás, Západu. Totéž pád Saddáma: zvýšení bezpečnosti ve světě, ale etnické a sektářské vraždění v Iráku.
Americké ztráty v Iráku za tři a půl roku od pádu Saddáma (to je doba delší než období od Pearl Harboru v prosinci 1941 do konce 2. světové války v létě 1945) jsou v listopadu 2006 menší než 3000 padlých. Za pět let od 11. září 2001 do 11. září 2006 v celé válce proti islámskému terorismu, tj. v Iráku i Afganistanu, padlo přibližně oněch 3000 amerických vojáků. Čistě pro srovnání: za tři roky války v Koreji 1950-53 padlo téměř 38 000 amerických vojáků! Za čtyři roky americké občanské války Severu proti Jihu (1861-65 ) padlo 600 000 amerických vojáků (dohromady na obou stranách), tj. v průměru 3000 za jeden týden! Za 2. světové války – jež pro Ameriku trvala kratší dobu, než je nyní americká vojenská přítomnost v Iráku – Američané ztratili v průměru 2000 vojáků každý týden. Mimochodem, za dobu pěti let, co ztráty v Iráku a Afganistanu dosáhly výše oněch 3000 vojáků, bylo v Americe spácháno 85 000 vražd (přitom ani jeden jediný teroristický útok – což svědčí o tom, že Bushova vláda při zajišťování bezpečnosti Američanů byla doposud příkladně úspěšná) a 6 000 000 (ano, šest milionů) potratů!!!
Jakkoli 3000 amerických padlých vojáků je ve světle těchto statistik zanedbatelné číslo, budování liberální demokracie v Iráku nebylo bezpečnostní nutností a tudíž uvíznutí Američanů v Iráku bylo zbytečností.
Z konzervativního hlediska byl tedy Bush nejúspěšnější, pokud jde o daně (jejich snižování) a nominace soudců (konzervativních, tedy těch, kdo interpretují Ústavu tak, jak je napsaná, a nikoli tak, jak si subjektivně myslí, že by napsaná být měla).
Republikánská menšina ve Sněmovně reprezentantů je po volbách v listopadu 2006 mnohem konzervativnější, než byla republikánská většina před volbami. Mnozí liberální až levicoví republikánští kongresmani, především na severovýchodě USA, byli poraženi. Celkově Republikánská strana utrpěla velkou porážku na severovýchodě USA, kde byla téměř vymazána a stává se tak stranou Jihu a Západu.
Ve své bezprostředně povolební analýze morálních aspektů letošních amerických voleb jsem konstatoval, že „ideologická polarizace obou stran pokračuje: demokraté se stávají levicovějšími a republikáni konzervativnějšími“, což je tvrzení, které musím korigovat. Platí totiž pro republikány a vedení demokratů, nikoli pro novou demokratickou většinu v Kongresu jako celek. Skutečně, vedení demokratů ve Sněmovně je nyní krajně levicové – nejen madam spíkr Sněmovny Nancy Pelosiová ze San Francisca, ale i mnozí noví demokratičtí šéfové vlivných výborů Sněmovny: např. předsedou výboru, jenž schvaluje finanční prostředky (Ways and Means) se stane demokratický černošský kongresman z Haarlemu (New Yorku) Charles Rangel, známý radikál, a předsedou výboru pro soudnictví jiný černošský radikál z Detroitu, John Conyers. Pozice obou je v americké politickém spektru obdobná té, jakou v našem politickém spektru zastává Miroslav Ransdorf.
Na druhou stranu ve volbách v listopadu 2006 demokraté kandidovali po dlouhé době poprvé velké množství konzervativních demokratů, z nich většina uspěla, a jež v rámci Demokratické strany zastávají mnohé konzervativní postoje: nejsou za radikální zvyšování daní, nejsou za zákaz práva vlastnit zbraně, a nejsou fanaticky za právo na potrat po dobu celých devíti měsíců těhotenství (což je jinak dogmatická pozice americké liberální levice: právo na potrat má existovat ještě minutu před porodem).
Právě mnozí tito konzervativní demokraté uspěli nejen ve volbách do Sněmovny, ale byli to právě oni, kdo dva státy s nejtěsnějším volebním výsledkem do Senátu – Montanu a Virginii – získali pro demokraty a tím pro ně získali i většinu v Senátu. Nově zvolený demokratický senátor za Virginii Jim Webb je bývalý mariňák z Vietnamu, který nenávidí všechny pomlouvače amerických vojáků ve Vietnamu jako je John Kerry, nenávidí feministky a nenávidí politickou korektnost. Byl ministrem námořnictví v Reaganově vládě. Je to úplně jiný a nový typ demokrata, než jsou Kerry či Pelosiová.
Takže pravdou je, že v důsledku voleb v listopadu 2006 je Kongres levicovější, republikáni pravicovější, vedení demokratů levicovější, ale demokratická reprezentace v Kongresu jako celek pravicovější, než tomu bylo tak před volbami.
Nemá cenu vyvracet váš příspěvek větu po větě, to bych u toho počítače seděl do večera. Takovýto příspěvek lze pouze odmítnout jako celek a doporučit vám ať tolik nesledujete FOX, neboť to opravdu není objektivní zpravodajství, čímž neříkám, že CNN nebo Al Jazeera jsou na tom nějak výrazně lépe.
Ale přesto: veškerý ropný průmysl v Iráku nyní samozřejmě kontrolují Američané, ti také po obsazení Iráku převzali kontrolu nad iráckými veřejnými financemi a začali velkoryse financovat projekty obnovy Iráku, který sami rozbombardovali. Veškeré zakázky samozřejmě bez jakýchkoli výběrových řízení dostávaly ty správné společnosti.
Pokud jde o teroristy, tak pro Bin Ládina a další byl Saddámův sekulární režim ztělesněním zla. Po první válce v zálivu Ládin (tehdy ještě přítel USA) nabídnul Američanům, že zaútočí na Saddáma. Je pravdou, že několik měsíců před invazí se v Iráku pohyboval Zarkáví. Ale vyvozovat z toho, že Saddám podporoval teroristy je hodně přitažené za vlasy. Žádné chemické zbraně se nenašly (tedy pokud nepočítáte nález několika zrezivělých zapomenutých plechovek s jakýmsi nervovým plynem). Saddám je sice měl (od koho asi?) a taky je v 80. letech používal za pochvalného mručení západu, ale v případě této války USA věděly, že je nemá (to by ani nezaútočily). Česká protichemická jednotka trčela v Kuvajtu, zatímco američtí vojáci bez jakýchkoli ochranných prostředků vesele dobývali Bagdád. Saddám vyhrožoval, že chem. zbraně použije pokud američané překročí určitou linii. Američané vůbec neváhali a linii překročili protože věděli, že Saddám jenom blufuje (což se taky potvrdilo).
Vyvážet násilím demokracii na střední východ je nesmysl. Japonsko a Německo nejsou Irák. Další rozdíl je v tom, že tyto státy rozpoutaly válku, byly poraženy a jejich obyvatelstvo tuto porážku víceméně uznalo. Irák byl napaden, (válku si nepřál, neboť byl vojensky úplně na hrnci), nicméně nebyl poražen. Irácká armáda se tváří v tvář drtivé americké převaze vzdala, resp. rozprchla. Američané např. obsadili kasárna, kde nikdo nebyl a veškeré skladiště zbraní byly prázdné…což znamená, že mezi Iráčany dnes koluje enormní množství zbraní. Iráčané okupaci země nepřijali, resp. situace zde byla takov, že po pádu Saddáma mnozí očekávali co předvedou Američané. Ti však v prvních měsících udělali celou řadu vážných chyb a vyložených zločinů, obrátili obyvatelstvo proti sobě, čímž tu válku v podstatě prohráli.
Ano, na internetu lze nalézt všechny možné “dokumenty”… Stále se opakující písnička: arogantně imperialistická Amerika je zdrojem všeho zla, kdyby nesledovala pouze své sobecké zájmy a nestrkala do všeho nos, byl by na světě pokoj. Byl jsem zvědav na nějaké solidní důkazy o tom, že USA ovládly po invazi ropný půmysl Iráku a co jsem obdržel? Dokola se opakující narážky na hanebné zisky korporací, na to, že válkou umanutý Dick Cheney a spol. rozpoutal válku, aby si namastil kapsu etc. etc. Alespon ve zkratce: o tom, že Irák měl k dispozici zbraně hromadného ničení není pochyb. Jednak je v minulosti použil a také se na tom před invazí nezávisle shodly zpravodajské služby mnoha zemí (Anglie, Francie, Ruska). Navzdory tomu, že měl krvavý režim dostatek času zbraně před invazí “uklidit” (do Sýrie?), spousta věcí se během války našla. O tom media raději nepíší – nějak se to nehodí do krámu; raději se donekonečna omílá “skandální mučení” ve věznici v Iráku a nelidké zacházení s teroristy na kubánské základně. O tom, že irácký režim v nedávné minulosti všemožně podporoval terorismus také nemůže být pochyb. Levicová propaganda sice stále argumentuje, že Saddam neměl přímé spojení s útoky 11.září, ale to přece nikdo netvrdil… Administrativa od počátku ohlašovala, že půjde po těch, kdo poskytují teroristům ochranu a podporu. A nesmyslný vývoz demokracie násilím? Nechci adorovat historické lekce, ale vezměte si 2.světovou válku. Pouze válečným úsilím (také Spojených států!!) a jasným vítězstvím (dokonce za použití atomových bomb – jak hanebné, že…) se podařilo z militantně-imperialistického Japonska a Německa vytvořit stabilní demokratické společnosti, které dnes prosperují a nikoho neohrožují. Spetka rezistence vůči průhledné levicové propagandě by, pánové, neškodila. A nevěřte všemu, co najdete na internetu…
Tady je link na oba zmíněné dokumentární filmy.
http://video.google.com/videoplay?docid=-6621486727392146155&q=Iraq+for+sale
http://video.google.com/videoplay?docid=3787578650617448322&q=why+we+fight
Souhlasím s Milanem. Ostatně napsal jsem ” především ropa.”, tzn. nejen ropa, ale byznys celkově. Tohle téma by bylo na dlouhou diskusi, každopádně z mnoha důvodů nevěřím, že pohnutky této “ušlechtilé” invaze byly zbraně hormadného ničení (nebyly nalezeny a američané samozřejmě dobře věděli, že Saddam nic nemá), boj proti terorismu (teroristé v Iráku začali rejdit až po pádu Saddámovy diktatury) a vývoz demokracie (násilím – absurdní). Pokud jde o Venezuelu, tak tam se američané neúspěšně pokusili o převrat. Dále útok na Venezuelu by se asi těžko dal prodat veřejnosti jako boj s terorismem apod.
Tak především důvod proč pan Richard nevidí snižování cen ropy u americké benzinové pumpy, je ten že samozřejmě z Iráckého tažení neprofitují a ani neměli profitovat běžní američané. Ten kdo dozajista profituje z celé války (a kvůli komu se to pravděpodobně celé odehrává) jsou různé korporace. Podívejte se třeba na zisky Halliburtonu které se od invaze zvyšují takřka geometrickou řadou.(Jaká to náhoda že v této firmě působil donedávna Dick Cheney na velmi vysokém postu [kolikpak mu asi zůstalo akcií??]). Firmy jako Halliburton dostávají v Iráku mnoho zakázek (dodávky jídla a vody vojákům, komunikace atd.) a to prosím bez jakéhokoliv výběrového řízení. Pak jsou samozřejmě společnosti vyrábějící vojenskou techniku atd. a ty chtějí také svůj podíl na velkém šťavnatém koláči. Dále pak máme samozřejmě různé bezbečnostní agentury a jejich contractors (kteří nejsou vázáni žádným zákonem, narozdíl od běžných vojáků US army kteří jsou za své činy odpovědní a řídí se tzv. millitary code, nemluvě o tom že tito zaměstnanci dostávají 5 X větší peníze za stejnou práci co odvádí regular army. Je to velmi široké téma a pro ty co by se chtěli dozvědět více bych doporučil dokumenty “Why we fight” a “Iraq for Sale: The war profiteers”
Dlouhodobě žiji ve Spojených státech, soustavně sleduji místní politické dění a z přirozeného zájmu také procházím na webu téměř denně dostupné české deníky (např.Lidovky a MFDnes). Rád konstatuji, že jsem v českém prostředí nenašel lepší analýzu, než článek p.Jocha. Clánky zmíněných deníků se totiž většinou pohybují po povrchu a evidentně nadržují liberální levici – většinou to vypadá, že pouze opisují od podobně zaměřených, a z více než 7Oti procent dominujících, amerických listů – a tím pouze prohlubují mou frustraci.
O tom, čeho přesně lze v Iráku při nejlepším dosáhnout, můžeme jistě dlouho diskutovat. Domnívám se však, že ušlechtilým cílem americké administrativy je etablovat v Iráku pokud možno stabilní, demokratickou společnost (která si svobodně volí své zástupce), kde platí zákony (v první řadě ústava). Pokud se toto podaří, je naděje, že navzdory problémům (kde nejsou?) bude Irák přiměřeně ve všech oblastech života prosperovat a nebude tak pokojným státům ustavičnou hrozbou. Současně se může stát stabilizačním prvkem na středním východě a příkladem pro ostatní (Irán, Sýrie ap.), ku prospěchu všech. Základy už byly položeny – svobodné volby proběhly, ústavní zákon existuje. Po tolika letech diktatury bude trvat jistě velmi dlouho (stejně jako např. v Cesku), než se situace stabilizuje. Sektářství v Islámu to všechno pouze komplikuje.
Tvrzení, že USA poslaly armádu do Iráku kvůli ropě, je samozřejmě hloupost. Americká levice ho sice nadále omílá, ale tím se tvrzení nestane pravdivým. Rád bych slyšel nějaké důkazy o tom, že by americká strana během těch několika let ovládla ropný průmysl v Iráku. Pokud nějaké podklady pro toto někdo má, sem s nimi. Jen tak mimochodem, mohu všechny ujistit, že ceny benzinu tady v US v posledních letech stále jenom stoupají (i když jsou stále ve srovnání s Evropou relativně nízké). Pokud byla hlavním důvodem invaze ropa, proč už to, hrome, není někdy vidět (třeby u pumpy…).
Díky pane Jochu za výtečnou analýzu, jen tak dál!
Petře, přemýšlejte, kdyby důvodem americké invaze do Iráku byla především ropa, proč tedy Američané nepodnikli invazi do Venezuely a nesundali Chaveze? Venezuela ma taky ropu a je Americe blíž, je tam vlídnější podnebí, lepší jídlo a hezčí ženy!
Já se domnívám, že maximum toho, čeho lze na středním východě dosáhnout je “demokratická diktatura” v tureckém stylu. Jinak demokracie v iráku samozřejmě nebyla důvodem americké invaze. Tím důvodem byla především ropa.
Jen mi připadá poněkud zvláštní, že by Američané měli v Iráku budovat něco jiného než liberální demokracii, když to byl jeden z hlavních rétorických prvků, kterým se válka v Iráku zdůvodňovala. Je jen těžké domyslet, zda by budování prozápadního autoritářského systému mělo jiné výsledky – zda by se ono sektářské násilí neobjevilo stejně. Navíc pan Joch zapomíná, že situace, kterou se vyznačuje sektářské násilí a islámský teorirsmus nemůže být srovnatelná se situací v zemích třetího světa za studené války.
Navíc se nabízí otázka, zda má smysl v zemi, která byla od jednoho autoritáře osvobozena, budovat v podstatě stejný režim. Kde existuje záruka, že takový režim bude skutečně prozápadní, když v něm budou mít moc jen jisté exponované osoby, které budou potírat opozici? Proti takovému režimu se strhne vlna nevole ze strany těch, kteří budou z takového systému vyloučeni – nelze přece zapomínat na ono ideologické rozdělení společnosti na islámské sekty.
Samozřejmě že pro Američany tady bude stále složitější situace jako tomu bylo i ve Vietnamu. Ale to je jen daň za intervenci do země, jejíž strukturu a možné potíže americké vedení příliš neznalo.
Tento článek je podle mě lepší než ten minulý (přestože s celou řadou tvrzení bych nesouhlasil – ale to je všechno věc úhlu pohledu). Měl bych ale připomínku k části o amerických ztrátách. Jistě, číslo 3000 (resp. 28xx) nevypadá až tak hrozivě, ale je nutné k němu přičíst počet těžce zraněných/zmrzačených. Nevím přesně kolik to je, ale někde jsem četl, že těchto těžce zraněných je snad 15 000 (např. v Koreji by tito ranění zemřeli, neboť lékařská péče nebyla tak rychlá a účinná jako dnes. Dnes tedy tito vojáci nezvyšují počty padlých, navyšují však počty zmrzačených). Dále je nutno přičíst ztráty těch tzv. civil contractors (žoldnéřů převážně z latinské ameriky, kteří bojují za peníze a příslib amerického občanství), kteří jsou samozřejmě nasazováni na ta nejexponovanější místa. Počet zabitých iráckých policistů dosahuje cca 4000 – ti by se také měli počítat, bojují přece na straně američanů, byť jsou to pouzí muslimové. Z pohledu američanů je ovšem nejhorší to, že aktivita povstalců stále roste a stává se sofistikovanější. Američané (údajně) dnes mají problém vůbec udržovat jakési status quo, o nějakém aktivním potírání odporu nemůže být ani řeč.