Není člověku opravdu dáno udělat na světě víc, než zamýšlel Bůh. Solženicynovou službou lidstvu bylo odhalení skutečného zla, které se zrodilo a kterému se bohužel dobře dařilo v jeho milované Rusi. „Ivan“ i „Gulag“ jsou knihami, ve kterých se odráží smutné melodie darované shora. Autor se svého cíle, naučit těmto melodiím celý svět, aby ten na komunistické zlo nikdy nezapomněl, zhostil šlechetně. Tichý odchod z tohoto světa v létě a doma, tak jak si přál, si Alexander Solženicyn určitě zasloužil.
font-family:Arial´>Zřejmě nejdůležitější spisovatel 20. století. Prolomil
zakletí naivní západní levice, do kterého ji uvrhl komunismus. Po Solženicynově
svědectví již nikdo nevěřil, že komunismus je a může být dobrý.
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Byl to svědek – svědek v témže smyslu, jako Whittaker
Chambers. A byl to taky prorok. Jako Jeremiáš.
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Byl to svědek nelidskosti a zla komunismu. A byl to prorok
morálního úpadku Západu.
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Dvě jeho nejdůležitější díla? Jeden den v životě
Ivana Denisoviče. První rusky napsané a v Sovětském svazu vydané zobrazení
reality stalinského teroru a pracovních táborů. A pak, ano, kniha Souostroví
Gulag, vydaná na Západě v první polovině 70. let. To ona zlomilo zakletí západní levice. „Toto je nebezpečné“ – řekl o knize lakonicky Jurij
Andropov, šéf KGB. „Nebezpečný prvek“ – přitakal mu, na adresu Solženicyna,
Jean-Paul Satyre, šéf spolku západních užitečných idiotů. Po Solženicynovi
všichni viděli a opakovali, že král je nahý.
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Proč až po něm? Nevím. Svědkové svědčící o zlu komunismu
tady byli dávno před ním, a nebylo jich málo. Nejen Whittaker Chambers, ale i
Viktor Kravčenko, Arthur Koestler, Margarete Buber-Neumann, a mnozí další. Již
za první republiky vyšla u nás vynikající kniha Studenti, láska, Čeka a smrt,
deník ruské studentky Alexandry Rachmanové. Různých svědectví bylo mnoho, ale
ti, kdo si – jako ty tři čínské opičky – zakrývali oči, uši a pusu, neboť
nechtěli zlo vidět, nechtěli zlo slyšet a nechtěli proti zlu promluvit, skutečně
zlo neviděli, neslyšeli a mlčeli něm.
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Po Solženicynovi to již nešlo. Nešlo už tvrdit, že sovětský
komunismus byl jen špatnou realizací dobré myšlenky – stejně jako nikdy nešlo
tvrdit, že hitlerovský nacismus byl jen dobré myšlenky špatnou realizací.
Nikoli, po Solženicynovi již nešlo popírat, že sovětský komunismus, stejně jako
německý nacismus, byl naopak celkem konzistentní a logickou realizací velice
zlé myšlenky.
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Solženicyn tudíž zatloukl poslední hřebík do rakve reputace
komunismu. A právě proto, že komunismus byl nejvíce glorifikovaným zlem 20.
století, Solženicyn byl nejdůležitějším spisovatelem 20. století.
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Byl taky prorok. Ve svém projevu na Harvardské univerzitě
v roce 1978 západní společnost nešetřil. Kritizoval její relativismus,
morální dekadenci a, ano, zbabělost. Zbabělost tváří v tvář komunismu.
Kritizoval tehdy na Západě módní politiku Détente – odzbrojování a
zmírňování napětí se Sovětským svazem. Kritizoval téhož defétistického ducha
upadajícího Západu, který v roce 1940 přivedl Francii k rychlé
kapitulaci před Hitlerem. Co se kdysi stalo Francii, se o čtyřicet let později
může stát Západu celému. Neobnoví-li Západ svou víru v objektivní,
transcendentní pravdu a absolutní normy dobra a zla.
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Jeho slova nepadla na úrodnou půdu, mám-li to říci mírně.
Americký levicově-liberální historik Arthur Schlesinger na jeho harvardský
projev reagoval slovy: „To si Solženicyn doopravdy myslí, že rozbombardovat
Vietnamce až do doby kamenné je testem odvahy?“ Jako kdyby to bylo to, o co
Solženicynovi šlo… Na druhou stranu, pro západní levici jako reakce, typické…
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Nebylo však na Západě nic, co by Solženicyn obdivoval? Něco,
lépe řečeno někdo, přeci jen ano. Když v létě 2004 zemřel Ronald Reagan,
Solženicynovou kondolencí bylo:
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>„V létě 1975 jsem svůj projev v Senátu USA
uzavřel těmito slov: ‚Velmi brzo, příliš velmi brzo, vaše vláda bude potřebovat
nejen mimořádné lidi, ale lidi opravdové velikosti. Najděte je ve svých duších.
Najděte je ve svých srdcích. Najděte je uvnitř šíře a hloubě své vlasti.‘ O pět
let později jsem byl zaplaven radostí, když právě takový člověk přišel do
Bílého domu. Ať měkká země je mu polštářem pro jeho nynější odpočinek.“
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Přesto Solženicyn Reaganův Bílý dům nikdy nenavštívil, i když
byl zván. Nemohl snést, že v Reaganově vládě, v Radě národní
bezpečnosti, pracoval antikomunistický historik polsko-židovského původu
Richard Pipes. Zatímco Solženicyn tvrdil, že dobrý ruský lid byl zotročen a
trýzněn cizí, neruskou, západní ideologií komunismem, jehož byl největší obětí,
Pipes argumentoval, že právě carská ruská patrimoniální společenská, ekonomická
a politická tradice byla velice nápomocná přijetí a zakořenění komunismu; že
právě ruská byla tou pro uhnízdění komunismu nejvhodnější půdou v celé Evropě.
Pro Solženicyna neakceptovatelné. A neodpustitelné.
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Neboť nebyl jen svědek a prorok. Byl taky mystický,
velkoruský nacionalista, snící o nezkažené ruské pravoslavné duši jako
alternativě vůči totalitnímu komunismu i dekadentnímu, relativistickému
liberálnímu Západu. Do své milované vlasti se vrátil v roce 1994. Zda byl
zklamán, nevím. Ale jeho vlast o svého největšího svědka a proroka 20. století
nestála. Komunističtí aparátčíci, jež se rychle přetransformovali
v ultra-egoistické a super-materialistické multimilionáře, o jeho kázání
zájem neměli. A jak masy tak i elita širých ruských plání nejsou o nic méně
materialističtí či dekadentní než lidé Západu; spíše naopak.
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Nevím, zda Solženicyn v posledních letech svého života
nahlédl, jak se v ruské duši mýlil, jak nemístně si ji idealizoval. Vím,
že veřejně podpořil režim Vladimíra Putina. Kruh se uzavřel. Od stalinisty přes
největšího svědka a proroka antikomunismu 20. století až po apologetu ex-plukovníka
KGB, maskota to a front-mana současné v Rusku vládnoucí oligarchie.
font-family:Arial´>
font-family:Arial´>Alexandr Solženicyn, stejně jako starozákonný král Šalamoun,
učinil na konci svého života určité chyby v morálním úsudku. To mu ale, stejně
jako Šalamounovi, ubírá na jeho velikosti jen málo. Alexandře Isajeviči
Solženicyne, Requiscat in pace.
font-family:Arial´>
Mirku, díky, knížku mám (zdědil jsem ji od dědečka).
V roce 1940 (a předtím, v druhé polovině 30. let) ve Francii nebyla vůle bojovat. V I. světové Francouzi (vlastně všichni Evropané) bojovali 4 roky za cenu šílených ztrát (což byla chyba; ta válka měla být hned ukončena smírem, když bylo jasné, že k ničemu nevede; a ostatně, byla kvůli malicherným důvodům – na rozdíl od té II. světové); v roce 1940 Francie bojovala – kolik? Měsíc a půl? Dva? A pak kapitulovala. Samozřejmě existovalo gaullistické řešení – ve válce pokračovat (byť ze zahraničí); ale většina Francouzů se rozhodla pro lavalovsko-petainovské řešení. Nebyla to ani tak vojenská porážka, jako především psychologická.
velikost. Přínos jeho textů spolu s Orwelem – tehdy ještě díky dobrému zraku luštěných na zahradě z nečitelných průklepů (v domě by je mohla zabavit StB, do včel si netroufli, jako makulatura tam Solženicyn tvořil ucpávku) je nesporný. Stejně jako jeho odhodlání a přesvědčení. Netřeba opakovat.
Přihlásil bych ale i k jeho postojům již méně oblíbeným a srozumitelným. Toleruji mu lidské omyly, jeho studium bylo velmi limitované, uvízl v minulém století, netřeba je tu dále rozvíjet, pečlivý člověk si je najde iniciativně sám. Přesto jiskra identity věrnosti civilizaci třeba pro lidskou slabost deformované, stojí za nesení kůže na trh. Západ mu rozumět mohl málo, obvykle dosud bez konkrétní osobní zkušenosti ruské říše, obvykle bez hlubší kritické analýzy sebe sama. Tak prorocký Složenicynův občasný výkřik či zavytí teprve čeká aby bylo slyšeno. Je mi klasikem, pro kterého teprve hledáme tlumočníky, podobně jako si málo víme rady s jeho vlastí, jsme vůči ní tak infantilně bezbranní.
Studovat kvalitní odpůrce je náš prvořadý úkol, kdyby nás někdo z Rusi chválil, bylo by na místě se děsit. (Zatkl mne tam kdysi policista, neměl zbraň, za vchodem do policejní stanice byl však postaven kulomet na chodbě, posadil mne před něj a dal mi napsat obligátní přiznání se..na nic se mne neptal…stačilo mu to jen česky…dodnes to zřejmě archivují ti vystrašení poldové děsící se svého lidu a sympatizující s vetřelcem – omylem jsem zřejmě narušil jejich chráněnou zonu, když jsem se dal frekventovanou cestou, co nebyla na mapě, v blahé naději, že tam spíše bude hospoda, než na povolené přikázané pusté trase mimo civilizaci…)…škoda že ještě není zralá doba, aby bylo možno opsat, co udělali rusové z Židů do r. 1968, dopad nacistických koncentráků na život komunity by nebyl tak izolovaný…Solženicyn cituje alespoň literaturu k tomu tématu…
čau Romane, tu knížku Rachmanové mám, kdybys ji chtěl. jinak jsem moc nepochopil tu zmínku o Francii roku 1940: vždyť Francouzi budovali Maginotovi linii jak diví, jen to prostě byla špatná vojenská taktika. Němci je porazili vojensky. V čem vidíš ten defétismus? V tom, že se prostě vzdali? Nebo že byl Pétain ochoten za poloviční nezávislost neobsazené třetiny Francie s Němci držet basu? Nehledě na spousty germanofilů a antisemitů ve Francii, kteří to uvítali…
Je a bude jich těch řečí hodně. Vždy ťeď můžeme. V roce 1990 jsem stál frontu na Václavském náměstí na třídilné vydání Souostroví gulag.. Kdyby tento člověk již nic jiného nenapsal a neřekl, stačíto a bude to stačit, aby si každý mladý člověk udělal obrázek o morální zkáze, kterou komunismus přinášel a přináší.
To, že se teď o jeho trilogii mluví nestačí. Čekám, kdy se u nás znovu objeví nové vydání právě pro ty mladší. Je to nutné protože mnozí do Číny případně do severní Koreje jet nemohou, aby se přesvědčili o komunistické praxi.