Adenauer měl pravdu
“O tom, jak budeme žít, rozhoduje politika vnitřní. O tom, zda vůbec přežijeme, rozhoduje politika zahraniční.” – Konrad Adenauer.
V roce 1934 kancléř Dolfuss zvažoval, že v Rakousku obnoví konstituční monarchii s Ottou Habsburkem jako hlavou státu. Československý ministr zahraničí považoval restauraci Habsburků za smrtelné nebezpečí pro náš stát a proto s německým kancléřem vedl tajná jednání o případné československo-německé intervenci v Rakousku. Ten ministr zahraničí ČSR se jmenoval Edvard Beneš, a kancléř Německa Adolf Hitler. V roce 1934 Beneš považoval Hitlera za menší nebezpečí než Ottu Habsburka. Jaká to slepota! Jaký to blázen! Brzy na to doplatil, ale bohužel i celá země s ním. Přitom každý, kdo zná Ottu Habsburka, ví, že je to evropský státník par excellence a upřímný přítel svobody malých národů. Tak fatální následky mohou mít omyly v zahraniční politice.
Sedmdesát let později: ministr zahraničí Svoboda a předseda zahraničního výboru Sněmovny Laštůvka v nedělní televizní diskusi. Všichni naši polistopadoví presidenti, premiéři i ministři zahraničí (s výjimkou ministra v letech 1998-2002) se shodovali v tom, že bezpečnost naší země má stát na dvou pilířích: našem členství v Evropské unii a na transatlantické vazbě prostřednictvím NATO. Chybou, již učinil Beneš, je spoléhat jen na jednoho spojence (v jeho případě Francii). Když jediná záruka bezpečnosti v případě ohrožení selže, je konec. Proto je žádoucí, aby bezpečnost stála na pilířích aspoň dvou.
Jan Kavan coby ministr zahraničí v letech 1998-2002 dělal, co mohl, aby onen pilíř druhý pohřbil. Otázkou je: byl tak hloupý, anebo sledoval zájmy jiné země?
Cyril Svoboda obnovil Kavanem narušenou kontinuitu české polistopadové zahraničí politiky. Proti ní nyní povstal tandem Kavan -Laštůvka. “Atlantičtí svazáci” – tak nazval Laštůvka ty, kdo se domnívají, že spojenectví s USA je pro naši zemi důležité. Tedy “atlantickými svazáky” evidentně byli a jsou Václav Havel, Petr Pithart, Jiří Dienstbier, Václav Klaus, Josef Zieleniec, Josef Tošovský, Jaroslav Šedivý, Vladimír Špidla, Cyril Svoboda a – sice nikoli před 11. zářím 2001, ale rozhodně po něm – i Miloš Zeman.
Kavan-Laštůvka navrhli, aby USA byly ve vládním prohlášení uvedeny nikoli jako náš spojenec, nýbrž jako náš partner. Rozumíte, partner; jakým je např. Burkina Faso. Jsou tři kategorie v zahraniční politice: spojenec, partner, nepřítel. Spojenec je ten, kdo má k nám – a my k němu -, vztah kladný. To jsou v našem případě země NATO a EU. Partner je ten, s kým máme vztah neutrální. A nepřítel je ten, kdo nám nepřeje nic dobrého (např. Fidel Castro). Návrh přeřadit USA z kategorie “spojence” do kategorie “partnera” je návrhem hodit naše spojenectví s USA přes palubu! Kavan-Laštůvka navrhují nejradikálnější změnu v naši zahraniční politice od listopadu 1989; změnu hodnou Grebeníčka či Putina. Je to přímý útok na bezpečnost země. Bez spojenectví s USA budeme vydáni napospas hordám Eurasie.
Komunistická Státní bezpečnost si zadala jak s Kavanem tak s Laštůvkou. Je to ten důvod, proč oni nyní – reaktivováni? – podlamují bezpečnost našeho státu a jeho obyvatel?
Cyril Svoboda sleduje dobrou zahraniční politiku, je však slabým mužem na důležitém místě. Na Laštůvkovu přímou otázku, zda by podpořil americký systém protiraketové obrany na našem území, odpověděl, že neodpoví. Báječné; od toho zde politiky máme: aby nám na závažné politické otázky neodpovídali. Kdyby byl správným mužem na svém místě, odpověděl by: “Pokud americká protiraketová obrana zajistí, že raketa odpálena na území naše či spojenců bude sestřelena, a tedy životy našich občanů zachráněny, mou odpovědí je: rozhodně ano! Bezpečnost našich občanů je na prvním místě.”
Adenauer měl pravdu. Chyba v zahraniční politice může znamenat zánik. Byly doby, kdy se ohrožování bezpečnosti vlastní země a jejích obyvatel říkalo velezrada. Je ona tím, čeho se nyní dopouštějí Kavan-Laštůvka?
Roman Joch
