Dobré odpoledne!

Především chci poděkovat Mirkovi Jasińskému, že zorganizoval vzpomínku na koncert 1989 ve Wrocławi. Je dobré opět po čase vidět tohle krásné, Čechům blízké město. Naposledy jsem tu byl před deseti lety na fotbalovém mistrovství Evropy. Češi a Poláci soupeřili na hřišti, ale fanoušci, k mému velkému nadšení, se v ulicích města bratřili.

To byl moment, na který nezapomenu. Když se jako diplomaté nebo kavárenští intelektuálové posadíme a podáme si ruce, je to naše normální práce a povinnost. Ale když totéž udělají fotbaloví fanoušci, že se neporvou, ale objímají, v tom momentě jsem si říkal, že se nám, Čechům a Polákům, práce na sblížení fakt povedla. Takže, Mirku, byl jsi spiritus movens tehdejších akcí a my ti za to děkujeme! My Češi jsme na tom teď trochu hůř, máme na Hradě „špiritus non-movens“, ale nějak si s tím poradíme. To je tedy první poznámka na úvod.

Dávka svobody v Polsku

A teď druhá poznámka na úvod. Ačkoliv jsem měl čest být u zrodu Polsko-československé solidarity v 80. letech a rád jsem se účastnil i pašeráckých akcí na hranici, tak na památném koncertu ve Wrocławi začátkem listopadu 1989 jsem nebyl, protože jsem seděl ve vězení. Byla tu moje žena, kterou se mi nepovedlo přemluvit, aby sem přijela se mnou teď.Všechno ale začalo už dřív. Pro mě naprosto formativní bylo cestování po Polsku – společně s Jáchymem a Filipem Topolovými a dalšími kamarády – v létě 1981. Bylo mi dvacet let, Solidarita byla na vrcholu, a to byl pro mladé lidi, kteří vyjeli z šedi tehdejšího normalizačního Československa, fantastický zážitek. Byli jsme v Gdaňsku, ve Varšavě, v Krakově i v Čenstochové. Když jsem do Wrocławi přijížděl autem dnes, byla v Praze mlha, inverze; pak jsem se přehoupl přes Lužické hory a najednou všude sluníčko…

V přeneseném smyslu to tak bylo i tehdy. Mladí lidé, kteří milovali svobodu a doma se dusili, dostali v Polsku dávku čerstvého kyslíku. A myslím, že Češi skutečně mají za co Polákům děkovat. Ne za jeden koncert ve Wrocławi, ale za systematickou protikomunistickou odbojovou činnost, kterou statečně vyvíjeli po mnoho let. To Poláci prokopali brázdu. Nejtěžší to mají vždycky ti, co musejí džungli proklestit mačetou.

Byl jsem však požádán, abych tu něco řekl na téma, kterým se zabývám většinu svého produktivního života. V posledních třiceti letech je to širší mezinárodně-politický rámec střední Evropy. U příležitosti 30. výročí pádu komunismu si hodně připomínáme naše aktivity a to, s čím jsme se denně potýkali v Praze, ve Varšavě či v Budapešti. Ale málo se už vzpomíná na to, že jsme měli při všech našich rizicích i obrovské štěstí. Koncem 80. let nastala ve střední Evropě mimořádně příznivá geopolitická situace.

Okno na Západ

Amerika byla na vrcholu sil, mocná, s nápady, připravená jednat. Evropa byla optimistická a stačilo trošku zatlačit, aby nám otevřela svou náruč. Na druhé straně Rusko, s nímž máme své dlouholeté neblahé zkušenosti, bylo slabé, Gorbačov to v zásadě vzdával. Můžeme mu být vděčni. Pokud se váš protivník vzdá, aby nebyla zbytečně prolita krev, náleží mu úcta.

Ti, kteří tenkrát dokázali vítr v zádech využít, jako Češi, Poláci a Maďaři, jsou na tom dnes neskonale lépe než ti, kteří to otevřené okno propásli. Bylo otevřené asi deset, patnáct let. Zavřelo se někdy v roce 2008 s nástupem krize. Země, které to nestihly a příležitosti utopily v domácích svárech, typicky Ukrajina, to dnes mají neskonale těžší.

Nebo se podívejme na Makedonce, kteří nedávno Evropě dvakrát vyšli hodně vstříc. Nejprve pomohli zastavit nekontrolovanou migrační vlnu. Na to se zapomíná, že to nebyla ani tak Angela Merkelová v Turecku, ale Sebastian Kurz, který jednáním na Balkáně, zejména s Makedonci, dokázal invazi zastavit. Tehdy se Makedoncům slibovalo, že budou moci vyjednávat o vstupu do EU. Pak se na to rychle zapomnělo. Následně v zájmu stability na Balkáně a na naléhání Řecka vyšli Makedonci EU vstříc podruhé. Kývli na změnu názvu vlastní země. Dost obětovali. Představte si, že by nás někdo nutil, abychom se jmenovali Západní Polsko nebo Horní Čechy! Oni to udělali výměnou za příslib, že to odblokuje jednání s EU. Uplynulo pár měsíců a Emmanuel Macron zahájení rozhovorů na summitu vetoval.

Chci na tom pouze ilustrovat, jak je dnes situace diametrálně odlišná. My jsme tehdy potřebovali vlastně jen tři věci, abychom vyplnili to nebezpečné vakuum ve středu Evropy, a sice bezpečnostní a strategické ukotvení na Západě (NATO), otevřené trhy pro byznys s Evropou (EU) a přátelské kooperativní vztahy tady v regionu (Visegrád).

Havel klepe na dveře

Pokud jde o NATO, měli jsme štěstí, že na obou stranách byli lidé, kteří dokázali dveře otevřít. Na straně klepajících byli politici s konkrétním příběhem prožitého boje za svobodu, který byl autorizován pobytem v kriminále. Typicky Václav Havel nebo nesčetné množství Poláků. Na straně dveřníků stála Amerika ochotná si náš příběh vyslechnout a uznat, že má hodnotový základ. Že stojí za to odčinit Jaltu. Povznesla se tak nad to, že kdyby se uchazečům měřilo jen vojensko-strategickou silou nebo velikostí trhu, nikam bychom se nedostali. Jeden příklad za všechny. Pro americký tabák je Rusko násobně důležitější než celý Visegrád.

To srovnání není z mé hlavy. Váže se ke konverzaci, na níž nezapomenu. Když jsem jako velvyslanec v USA (a dodnes silný kuřák) lobboval americké politiky kvůli rozšíření NATO, argumentovala jím tehdejší senátorka Kay Bailey Hutchisonová, jedna z oněch devatenácti, kteří pak hlasovali proti rozšíření NATO. Tehdy prohrála, dnes je zpátky na vrcholu. Ve svých 76 letech se těší dobrému zdraví a je velvyslankyní USA právě u NATO. Reprezentuje vládu prezidenta Trumpa, pro kterého je transakční quid pro quo základem pro jakoukoli dohodu.

Odpovědí na naše ekonomické potřeby byl vstup do Evropská unie. I tady můžeme být vděčni Američanům, kteří rozšířením NATO ukázali strategický směr. Podařilo se tím korigovat zejména Francii, která chtěla rozšíření EU odložit. Například François Mitterrand tím byl přímo posedlý, pořád vymýšlel různé konfederační alternativy.

Tím, že Američané vzali stabilizační iniciativu do svých rukou, nemohla Evropa čekat a rozšíření Unie následovalo. To, že otevření trhů a hranic v západní Evropě nakoplo hospodářství ve střední Evropě a nesmírně pomohlo našim lidem v rozmachu, nepotřebuje další komentář. Existují k tomu stovky publikací a statistik. Koneckonců se stačí projít dnešní Prahou, Wrocławí, Budapeští. Jsou to všechno kvetoucí metropole.

Vísegrad má smysl!

Imperativ přátelských vztahů v regionu našel své vyjádření ve Visegradské spolupráci. Idea Visegrádu vznikla v disentu, v okruhu lidí, kteří pochopili význam česko-slovensko-polsko-maďarské spolupráci už v protisovětském odboji. První praktický nápad se objevil začátkem roku 1990 v kanceláři Václava Havla. Jenže museli jsme čekat, protože situace byla nadmíru delikátní, u nás už byl Havel prezidentem, ale v Belvedéru stále seděl Jaruzelski a nepřicházelo do úvahy, aby Havel zakládal budoucí spolupráci s ním. Museli jsme čekat na zvolení Lecha Wałęsy. Proto byla spolupráce formalizována až v roce 1991.

Visegrád často procházel obdobími, kdy o něm leckdo pochyboval. V začátcích bylo mnoho pochybovačů v Praze, kupříkladu Václav Klaus. Byly éry, kdy pochybovači převládali v Polsku i v Maďarsku. Dnes Visegrád znovu čelí různým atakům. Levicové kavárenské kroužky v Praze a Bratislavě říkají, že je toxický, že bychom se měli štítit konzervativních Poláků i Maďarů. Je to hloupost a poslechnout je by bylo sebevražedné. Kudy dnes chodím, tak před touto rétorikou intenzivně varuji. Připomínám, že jsem stál u základů Visegrádu, jsem pod tím podepsaný, a pokud ho někdo rozbije, půjdu si to s ním osobně vyřídit.

V každé z těch třech dekád Visegrád ukázal ohromnou sílu. Prvním velkým úspěchem bylo právě rozšíření NATO v devadesátých letech. Společná lobbistická akce byla v USA velmi efektivní. Měla synergické efekty: Poláci dodali strategický význam a vliv na americkou politiku, Češi Havlův uchopitelný příběh a Maďaři zázemí pro operaci na Balkáně.

Druhým úspěchem byl společný postoj v době energetické a plynové krize, když Rusové zavírali v letech 2008-9 Ukrajincům plynové kohouty. U nás v Česku to nebylo tak dramatické, ale jinde ano. Hrozilo, že na Slovensku bude kolabovat průmysl a v Bulharsku lidé už mrzli. Právě naše schopnost operativně jednat, posilovat infrastrukturní projekty v severo-jižním směru, umožnit reverzní toky plynu ve stávajícím potrubí a přimět Brusel k finanční podpoře strategických projektů, přinesla svoje ovoce.

A naposledy se význam Visegrádu ukázal – a ať si o tom myslí, kdo chce, co chce – během migrační vlny v roce 2015, kdy naše země prokázaly opět velkou míru zdravého rozumu v momentě, kdy mnoho západních státníků provádělo politiku bez ohledu na politické a bezpečnostní konsekvence. V Česku k tomu máme krásné rčení, že cesta do pekel může být dlážděna dobrými úmysly.

Když se unifikace přehání

Když jsem v roce 1992 psal první zahraničně-politickou koncepci samostatného českého státu, používal jsem metaforu o jídelním stolu. Má-li být pomyslný stůl, na němž pořádáme každodenní hostinu obyčejného života, stabilní, musí mít tři nohy – atlantickou, evropskou a středoevropskou. Když jednu nohu nalomíte, stůl spadne. Ani dnes nevidím důvod na tom cokoliv měnit. Ale žijeme v době, kdy jsou podlamovány všechny tři.

Amerika se za Obamy i Trumpa postupně stahuje ze světa, Evropa má obrovské problémy sama se sebou. Vidíme nejenom domácí, ale i zahraniční pokusy Visegrád rozbíjet. Tvrdí se, že Visegrád byl jenom kvůli tomu, abychom se dostali dříve do Evropy, ale teď už nemá misi. Houby s octem. Jedním z důvodů od samotného počátku bylo, aby nás okolní velmoci nemohly v rámci svých hrátek štvát jednoho proti druhému. Velcí hráči v západní Evropě Visegrád nikdy neviděli rádi a věděli proč.

Celkově soudím, že problém dneška spočívá v tom, že se Evropská unie vydala cestou rychlejší unifikace, než na jakou je obyvatelstvo – a je jedno jestli tady u nás, ve Francii či v Británii – připravené. Evropský politický národ neexistuje, není tu nic, co by lidi svazovalo emocionálně dohromady. Pospolu je drží normální racionální úvaha, že vzájemná spolupráce je výhodná. Funguje to v dobrých časech, ale jakmile se přestane dařit, je každému bližší jeho košile než společný kabát. Naposledy se to ukázalo v době hospodářské krize, kdy se celý projekt otřásal v základech.

Právě v důsledku nepřiměřených integračních ambicí a předbíhání vývoje má dnešní Evropa tři inkrementální zlomové linie zabudované přímo v sobě. Jedna dělí sever a jih, to je krize eurozóny. Euro kdysi prosadil François Mitterrand jako ochranu před tím, aby Evropu nezválcovalo znovusjednocené Německo. Tento krok mimochodem odložil rozšíření EU a my se museli obrátit na Američany kvůli NATO. Pamatuji si, jak Timothy Garton Ash říkával, že výsledkem německé jednoty musí být evropské Německo, ne německá Evropa. Ale tím, jak je eurozóna konstruována, nemá konvergenční efekt. Ekonomické rozdíly mezi severem a jihem jsou ohromné a nezmenšují se, spíš naopak. Euro je slabší, než byla marka, a silnější, než byl frank, Němcům pomáhá s exportem, jižní křídlo podvazuje v růstu. Roste napětí mezi Německem a Francií.

Velmocenské sny Paříže

Druhá dělící linie je západ-východ. Už jsme si mysleli, že je zakopána. Ale migrační krize a kulturní války odhalily, že tu s námi zůstává. Neshodneme se ani na lidských právech. Když jsme za ně bojovali proti totalitě, chápali jsme je jako soubor základních práv a svobod. Svoboda slova, shromažďování, svoboda pohybu a podnikání. Tedy elementární soubor přirozených práv, o nichž není pochyb, že jsou člověku daná bez ohledu na to, kde žije. Jenže mezitím nám tu na Západě vybujela různá nároková, kolektivistická práva sociální, kulturní, enviromentální a nevím ještě jaké povahy. Mají nárokovou povahu, oklešťují svobodu, ale postrádají univerzální charakter. Prosazovat je v globálním měřítku různých tradic a kultur, ale i v rámci Evropě, je mnohem těžší a vede ke kulturním konfliktům.

Třetí zlom vznikl v kanále, souvisí s brexitem. Když jsme obtížně schvalovali Lisabonskou smlouvu, mnozí argumentovali, že to musíme udělat proto, aby se Evropa stala akceschopnou mocností, jakýmsi impériem, které bude konkurenceschopné v globální soutěži s Čínou a dalšími hráči. A výsledkem je, že s odchodem Británie, která se už do hluboce integrovaného rámce nevejde, bude Evropa slabší než před Lisabonem. Británie dávala Evropě jadernou odstrašující sílu, byznysový drajv i angličtinu jako komunikační nástroj. O to teď přicházíme.

Ale nejen to. S brexitem ztratí EU i vnitřní rovnováhu, která ji držela pohromadě v pomyslném trojúhelníku Londýn – Paříž – Berlín. Politickou integraci tahali kupředu Němci a Francouzi, Britové to brzdili. Ekonomicky byli liberalizačním dynamem Angličani a Němci, naopak protekcionističtí Francouzi šlapali na brzdu. A vojenskou sílu dodávali Angličani a Francouzi a korigovali je pacifičtí Němci. Ostatní, menší hráči – Čechy a Poláky nevyjímaje – se v té rovnováze cítili v zásadě komfortně, i když třeba neměli sílu něco prosadit.

S odchodem Británie nahradí trojúhelník s gravitačním polem na Západě obnovená osa západ-východ, Francie – Německo. Jenže galský kohout je po všech stránkách slabší než německý orel. Jeden nemusí být ornitolog, aby pochopil, že to nebude fungovat. Slabší kohout bude muset orla vyvažovat. Na západě je sice Washington, ale to s ambicemi Francie nejde příliš dohromady. Dál na východě je pak Moskva, které už Macron v létě nabízel narovnání vztahů. Polským ani českým uším to příliš vonět nebude.

Ambice Francie se podepsaly i na brexitu. Vyjednavač Barnier to hrál tvrdě a nekompromisně. Je to starý sen Paříže – Evropa bez Británie, s Francií v čele. Už de Gaulle kdysi dvakrát hlasoval proti přijetí Británie do ES. Teď Macron cítí šanci znovu povýšit význam své země. Chce z EU vybudovat impérium, ale Francie sama na to nemá sílu ani prostředky. Cestu vidí v prohloubení politické a ekonomické integrace. V rozpočtové unii, kterou zaplatí Němci.

Jenže do plnohodnotné politické a přerozdělovací unie se lidem moc nechce. Postupnou, demokratickou cestou projekt zezdola naráží. Všechna referenda, i v Holandsku a ve Francii, zatím skončila pro velké integrační projekty porážkou. Ani Němci nejsou jen tak připraveni platit francouzské ambice. Je proto potřeba diskusi přesměrovat. Právě aktuální boj s klimatem skýtá velkou příležitost. Nabízí integračnímu snažení přímo existenciální, řekl bych až eschatologický rozměr. Cílem je přeci „záchrana planety“.

Integrace skrz ekologii

Prostředkem k ní pak jakési novodobé náboženství sekulárního světa, v němž horkem devastovaná planeta evokuje peklo a na lidech vynucovaná akce jakýsi očistec a placení odpustků za hříchy naší generace i generací našich předků. Aktuální hysterie kolem globálního oteplování se nadmíru hodí k tomu, aby se urychlilo integrační snažení. Musíme přece okamžitě a efektivně jednat, jinak se tady za pár let doslova usmažíme. Je proto nezbytné zavést většinová hlasování, které rozhodování zefektivní a urychlí. Jde přece o naše bytí a nebytí. Němci, kteří sami s „energetickou revolucí“ začali a kteří mají zvlášť vyvinutý cit pro odčiňování minulých hříchů, to určitě podpoří a taky zaplatí.

Fajn, zní to celkem logicky. Ale mám obavy, že to takhle jednoduše fungovat nebude. Zelená revoluce nebude zadarmo. Bude znamenat obrovské náklady a dotkne se peněženek zejména chudších lidí. Zdraží jim základní životní potřeby – bydlení, topení, svícení, dopravu i potravu. Lidé se začnou bouřit, tak jako se nedávno vzbouřily žluté vesty ve Francii, když se jim Macron pokusil zdražit benzin. Stejně jako se dávno bouřili Poláci v Gdaňsku, když se velkolepé, ale zcela nerealistické ideje začaly brutálně dotýkat jejich peněženek. Tehdy byly ideje zabalené v rudém hávu, dnes jsou nabarvené na zeleno. Ale aby to nakonec nebylo jako s tím pověstným melounem. Na povrchu zelený, ale uvnitř rudý…

Co tedy dělat? Češi, Poláci a dodal bych i Maďaři, kteří tu s námi dnes nejsou, mají, myslím, zostřenou schopnost rozpoznat rizika totalitního myšlení. Mají s ním totiž vlastní, prožitou zkušenost. Máme k tomu hodně co říct. Je proto důležité držet pospolu. Britové odcházejí, a nemá-li nyní všechno určovat ona východo-západní osa na lince Paříž, Berlín, případně Moskva, může ji vyvažovat středoevropský Visegrád. A můžeme tu osu doplnit osou severo-jižní. Snad tím napomůžeme obnovení rovnováhy v přirozeně evropském prostoru. Žijeme znovu v době, kdy se všechno znovu začíná hýbat a měnit. Před 30 lety jsme si vybojovali svobodu, která nám dala i blahobyt. Sice nadáváme na kdeco, ale Češi i Poláci se nikdy neměli tak skvěle jako posledních třicet let. Byla by škoda o to zase přijít.

Projev zazněl u příležitosti 30. výročí „Přehlídky nezávislé československé kultury“ ve Wrocławi

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS,  bývalý vicepremiér  a ministr obrany a zahraničí, poradce Václava Havla a mluvčí Charty 77