Tento víkend uplyne pětapadesát let od neúspěšného pokusu anticastrovských Kubánců, podporovaných USA, svrhnout Castrovu komunistickou diktaturu invazí na pláži Girón v zátoce Sviní v dubnu 1961.
Castro poté, co diktátor Batista uprchl z Kuby, vstoupil do Havany v lednu 1959 – a v polovině toho roku už bylo jasné, že nebuduje demokracii, nýbrž diktaturu novou. Na podzim už všichni pochopili, že komunistickou. Castrův spolubojovník Huber Matos, který na to upozornil, dostal dvacet let vězení, v němž byl mučen. Když třiadvacetiletý bankovní úředník Armando Valladares v roce 1960 odmítl dát na svůj stůl propagační cedulku „Podporuji Fidela Castra“, dostal dvaadvacet let – a taky byl krutě mučen.
Na jaře 1960 CIA připravila plán svrhnutí Castra, v létě jej prezident Eisenhower autorizoval. Na podzim uvalil na Kubu embargo kvůli Castrovu znárodnění soukromého vlastnictví Američanů; vyvlastnění soukromého majetku ve veřejném zájmu je sice přípustné, ale vždy jen za náhradu; bez ní je krádeží. Nově zvolený prezident Kennedy vydal v dubnu 1961 rozkaz invazi uskutečnit.
Na prahu jaderné války
Plán invaze počítal s leteckou podporou USA a tu Kennedy invazním jednotkám na poslední chvíli odmítl poskytnout. Kubánští bojovníci za svobodu byli Castrovými jednotkami zabiti nebo zajati (všechny přeživší Kennedy od Castra o Vánocích 1962 vykoupil). Kdyby tehdy invazním jednotkám leteckou podporu poskytl, mohly uspět, svrhnout Castra a USA by si o rok a půl později ušetřily raketovou krizi, jež svět přivedla na práh jaderné války. Co se stalo? USA objevily na Kubě sovětské jaderné rakety a začaly ji vojensky blokovat. Nakonec se se Sovětským svazem dohodly, že Sověti rakety stáhnou a Američané Kubu nenapadnou. Castro to považoval za zradu Revoluce; chtěl, aby Sověti rakety odpálili.
Proto se začal orientovat na radikálnější maoistickou Čínu – až do sovětské okupace Československa v roce 1968, kterou nadšeně přivítal a stal se opět spojencem Sovětů.
Od 60. až do 90. let byl jedním z největších exportérů vojáků do zahraničí. Podporoval alžírské guerilly bojující proti Francii, Che Guevara se pokoušel o revoluce v africkém Kongu a jihoamerické Bolívii (kde ho v roce 1967 popravili), Kuba během Jomkipurské války vojensky podporovala nepřátele Izraele, její vojenské jednotky pak aktivně bojovaly ve východní Africe na straně etiopského komunistického režimu; a jejím největším vojenským angažmá v zahraničí byly boje v Angole a v Namibii na straně komunistického angolského režimu proti antikomunistickým povstalcům a jejich jihoafrickým spojencům od roku 1975 až do počátku 90. let, kterých se účastnilo až 60 tisíc kubánských vojáků. A významná samozřejmě byla i podpora prokomunistického režimu v Chile na začátku 70. let, stejně jako komunistických režimů na Grenadě a v Nikaragui v letech osmdesátých.
Castro byl činným nepřítelem Ameriky. Jenže na přelomu 80. a 90. let se mu komunismus v Evropě zhroutil. Castro se stal anachronismem, před ekonomickým kolapsem jeho režim zachránil jen nově se objevivší přítel Hugo Chávez ve Venezuele a jeho dodávky ropy a peněz. Castro se stal Chávezovi mentorem a Chávez Castrovi sponzorem.
Castro už není nikomu v zahraničí příliš nebezpečný (jen svým občanům doma); kdysi vitální revolucionář zestárnul (letos v létě mu bude devadesát let, pokud se jich dožije); a už dávno předal moc mladšímu bratrovi Raúlovi (jemuž letos bude pětaosmdesát).
Komu dala historie za pravdu
Před Vánocemi 2014 se prezident USA Barack Obama rozhodl vztahy s Kubou normalizovat: zrušit embargo a obnovit diplomatické styky. Stalo se. Svým způsobem to bylo správné; Kuba už není mezinárodně tak agresivní jako kdysi a USA udržují diplomatické styky i s horšími režimy. Jenže Obama mohl a měl od Castrů na oplátku požadovat zlepšení lidských práv na Kubě a propuštění politických vězňů. To se nestalo. Obama změnil politiku svých deseti prezidentských předchůdců vůči Kubě, dal toho Castrům hodně, ale nic od nich nedostal. Naopak, Raúl Castro svůj režim přitvrdil a počet politických vězňů na Kubě stoupl.
USA mají nyní s Kubou vztahy standardní a Kuba je nejrepresivnější (a zároveň levicovou) diktaturou v Latinské Americe. Pravdu měli tudíž ti, kdo v době studené války tvrdili, že na tomto kontinentu, kde tehdy šance na liberální demokracii byly mizivé a výběr byl jen mezi pravicovým autoritativním režimem a totalitním komunismem, je lepší podporovat pravicové vojenské diktatury než dopustit nástup komunistického totalitarismu. Jednak proto, že kontrola autoritativního režimu nad společností je menší než totalitního, a pak proto, že autoritativní režim může přejít v liberální demokracii snadněji než totalitní.
Stalo se. V Latinské Americe není jediný pravicový diktátor, všichni (i v důsledku tlaku USA) dávno předali moc občanům. Bratři Castrové však zůstávají a smějí se. Celému světu – a svým početným obětem.
Vyšlo v LN 16.4.2016
