Na článek Václava Makrlíka Proč Západ nenávidí Rusko aneb Historická fakta o ruské rozpínavosti zareagoval Roman Joch. Dle něho Rusko nebylo vždy mírumilovné, neagresivní a neexpanzionistické…

Václav Makrlík ve svém článku Proč Západ nenávidí Rusko aneb Historická fakta o ruské rozpínavosti kromě jiného sugerovává dvě teze: Rusko nikdy Západ nenapadlo, vždy Západ napadl Rusko (Napoleon, Hitler) – a Rusko vždy zvítězilo. Ani jedna není pravdivá. Nebudu popisovat expanzi Ruska od dob Ivana Hrozného na Sibiř, ani jeho expanzi za Kavkaz, ani do Střední Asie. Zmíním se jen o expanzi a agresích vůči Západu, Evropě. A také o tom, které války prohrálo.

První agrese byla vůči Polsku, které mělo svůj stát mnohem dřív než moskevská Rus (Rusové si sami stát založit nedokázali, museli to pro ně udělat Vikingové, konkrétně Rurikovci). Polsko bylo historickým královstvím stejně jako to české. Šlo o trojí dělení Polska v sedmdesátých až devadesátých letech 18. století. Rusko nebylo jediným agresorem, také Prusko. A Marie Terezie, když viděla, že si tyto dvě predátorské mocnosti rozdělují Polsko, si vzala svůj díl (udělala dobře, Poláci byli kulturně, společensky i politicky nejsvobodnější v rakouském záboru.)

Expanze na západ

Polsko nikdy nebylo součástí ruské říše a na rozdíl od ní nebylo pravoslavné, ale katolické – ruskýDrang nach Westen byl expanzí na západ a agresí. Poté rusko-švédská válka v letech 1808 až 1809, kdy Rusko napadlo Švédsko a expandovalo na západ – obsadilo a přisvojilo si Finsko, do té doby součást švédského království. Finové i Švédové jsou luteráni, nikoli pravoslavní, a dodnes kulturně blízcí. Švédština je druhým jazykem Finska a mnozí jeho občané etničtí Švédové. A je to neslovanský národ. Ruská agrese a expanze neměla žádné morální opodstatnění.

První světová válka, nikoli lokální konflikt, začala tím, že Rusko napadlo Rakousko-Uhersko, jež zaútočilo na Srbsko, protože jeho tajná služba zavraždila následníka trůnu, byť srbská vláda rozkaz nevydala. Způsobil to vražedný kult, který ovládal srbskou tajnou službu a odstranil už předtím srbského krále a chtěl i rakouského císaře. Měla to být trestná expedice vůči režimu v rukou zločinců. Rusko však do konfliktu zasáhlo „na ochranu malého Srbska“ a vyhlásilo válku Rakousku-Uhersku.

Německo pak chtělo pomoci svému spojenci, proto vstoupilo do války proti Rusku, a mělo nehorázné požadavky vůči Francii, jež je odmítla. Následně porušilo neutralitu Belgie, proto do války vstoupila Velká Británie. Za to, že první světová válka nezůstala omezeným rakousko-srbským konfliktem, nejvíc mohou Rusko a Německo.

Po vítězství rudých v občanské válce v letech 1918 až 1920 v Rusku se vítězná strana (bolševici, komunisté) a její Rudá armáda nezastavily na hranicích Ruska, nýbrž napadly a dopustily se otevřené agrese vůči Polsku. Rudá armáda chtěla Polskem prorazit až do Německa, což byla první otevřená ozbrojená agrese komunismu vůči Západu.

Sedm proher

Po paktu Molotov-Ribbentrop v srpnu 1939 Německo a Sovětský svaz nejen napadly a rozdělily si Polsko, ale sovětské Rusko přepadlo v zimní válce v letech 1939 až 1940 malé Finsko, v roce 1940 expandovalo do Pobaltí a obsadilo malé země Estonsko, Lotyšsko, Litvu a od Rumunska odtrhlo Besarábii, dnešní Moldavsko. Ani jedna z těchto pěti zemí nebyla slovanská a každá měla právo na sebeurčení a nezávislost.

Argument, že kdysi byly součástí ruské říše, a tudíž Sovětský svaz (s komunistickým, nikoli carským režimem) je měl právo obsadit, je stejně relevantní (tedy stejně absurdní a stupidní) jako ten, že proto má nyní Francie právo napadnout a obsadit Alžírsko, Británie Indii, Rakousko Česko, či Maďarsko Slovensko, Chorvatsko, Sedmihradsko…

Je záslužné, že Sovětský svaz ve druhé světové válce porazil nacistické Německo, ale už méně, že „osvobozeným“ zemím neponechal svobodu a nezávislost, nýbrž v nich (stejně jako předtím Hitler) dosadil k moci loutkové komunistické režimy, udělal si z nich satelity, de facto kolonie. Jinými slovy, Sovětský svaz ruskou říši v komunistické reinkarnaci rozšířil až po Labe a Šumavu. Pro srovnání, car Alexandr dovedl svou armádu v roce 1814 až do Paříže při porážce Napoleona, ale pak ji z Evropy, tedy Francie, Německa, Čech, Rakouska, Uher stáhl. To Stalin neudělal.

Následně Maďarsko 1956, Československo 1968. Takže, Rusko nebylo vždy mírumilovné, neagresivní, neexpanzionistické… Tím nechci říci, že bylo jedinou agresivní, predátorskou mocností v dějinách. Nikoli, každá země, když nabyla určité moci, se stala vůči někomu agresivní. Taková je lidská přirozenost. Ale je naivní a trapné tvrdit, že jedině Rusko nikdy nebylo. A nyní, pokud jde o mýtus o jeho neporazitelnosti:

• Rusko bylo poraženo v Krymské válce v letech 1853 až 1856.
• Rusko bylo poraženo – drtivě – v rusko-japonské válce v letech 1904 až 1905.
• Rusko bylo poraženo v první světové válce v letech 1914 až 1918 a opět drtivě.
• Sovětské Rusko bylo poraženo ve své agresi vůči Polsku v roce 1920.
• Sovětské Rusko bylo poraženo ve své agresi vůči Finsku v letech 1939 až 1940.
• Sovětský svaz byl deklasujícím způsobem poražen v Afghánistánu v letech 1979 až 1988.
• Sovětský svaz prohrál studenou válku a rozpadl se.

Rusko, stejně jako každá jiná země v dějinách, mnohokrát zvítězilo a bylo poraženo. A mnohokrát bude.

Vyšlo dne 26.02.2021 na ceskapozice.cz