Pokud v 10. století pod vlivem myslitelů jako al-Fárábí skutečně nějaká forma islámského osvícenství existovala, pak byla v následujícím století pohřbena. Filosofie k hlavnímu proudu islámu nikdy nepronikla. „Osvícení“ myslitelé jako Averroes byli v arabsky mluvícím světě naprosto zapomenuti.

Profesor Rémi Brague patří k malé skupině evropských myslitelů, zabývajících se prvotními tradicemi křesťanského Západu a středověkou židovskou a islámskou filosofií a teologií. Přednáší na pařížské Sorbonně a na Mnichovské universitě. Je autorem řady knih, např. The Legend of the Middle Ages: Philosophical Explorations of Medieval Christianity, Judaism, and Islam; The Law of God: The Philosophical History of an Idea; The Wisdom of the World: The Human Experience of the Universe in Western Thought; Eccentric Culture: A Theory of Western Civilization.

Rozhovor s ním vedli Diederik Boomsma (novinář a vydavatel žijící a pracující v Amsterdamu) a Yoram Stein (novinář a spisovatel žijící a pracující v Nizozemí).

Můžete nám říci něco o sobě?

Narodil jsem se před šedesáti lety uprostřed malé komunity na předměstí Paříže. Studoval jsem filosofii na Ecole Normale Superieure. Ve svých třiadvaceti letech jsem se oženil se svou nynější ženou. Máme čtyři děti, kteří nám dosud dali dvě vnoučata.
Nejprve jsem se začal zajímat o řeckou filosofii, později mě však stále více přitahovaly semitské jazyky. Učil jsem se hebrejštinu, abych porozuměl Starému zákonu. Když mně bylo 38 let, začal jsem se učit arabštinu, protože jsem si chtěl přečíst dílo židovského filosofa Maimonida Průvodce zbloudilých v původním jazyce. Pak jsem se stal profesorem arabské filosofie a začal jsem se věnovat židovské a arabské středověké filosofii. Dnes trávím zimy přednášením v Paříži a léta přednášením na Mnichovské universitě. I když jsem studoval tolik rozdílných věcí zdánlivě vůbec nesouvisejících, slovo práce tu asi není úplně na místě. Považuji to spíše za určitou formu scholé v klasickém smyslu: dobře strávený volný čas.

Jste znám jako filosof ovlivněný Leo Straussem. Odpovídá to skutečnosti?

Jenom do určité míry. Leo Strauss mě naučil, že při čtení textu musíte být připraven na možnost, že obsahuje různé významové roviny. Všechna filosofická díla napsaná před osvícenstvím byla určena jak širšímu okruhu čtenářů, tak i úzké elitě, schopné porozumět hlubšímu významu textů. Podle Strausse je tomu tak proto, že filosofie může být hrozbou pro vládnoucí vrstvu, neboť zpochybňuje panující tradice a činí z nich předmět diskuse. Filosofové musí proto pracovat velmi opatrně: musí chránit sami sebe před těmi, kdo vládnou, a zároveň hájit zavedený řád před vlastním podvratným skepticismem. Musí tedy formulovat své myšlenky tak, aby na dané rovině textu rozuměli jen jiní filosofové. Maimonidova díla lze skutečně číst tímto způsobem; nejsem však přesvědčen o tom, že to platí i o řeckých filosofech. Strauss byl ale o svém vlastním způsobu interpretace textů přesvědčen natolik, že jej aplikoval na všechny druhy literatury, dokonce i na Cervantesova Dona Quijota. Strauss mě naučil číst velmi pozorně. Sám se ale za straussovce nepovažuji, stejně tak jako mě za něj nepovažují skuteční straussovci.

Francie má dlouho tradici filosofů, kteří vstupovali do veřejných debat a často významně ovlivňovali veřejné mínění. Patříte k nim?

Tato tradice veřejně angažovaných intelektuálů má své počátky na konci 19. století ve spojitosti s Dreyfusovou aférou, kdy se objevil i samotný výraz „intelektuál“. Já sám však veřejně vystupujícím intelektuálem typu např. Alaina Finkielkrauta – jehož velmi obdivuji – nejsem. Alain se pravidelně objevuje v televizi a v rozhlase. Já nikoli. Já jsem teoretik. Opravdový veřejně činný intelektuál musí být schopen něco říct o všem, kdežto řekněme o Afghánistánu já nevím téměř nic. Považuji však za povinnost teoretiků korigovat časté omyly a nepravdy pronikající do veřejných diskusí.

Mohl byste uvést nějaký příklad často se vyskytujících omylů, jejichž nápravu považujete jako odborník ve středověké židovské, křesťanské a islámské filosofii za svůj úkol?

Ano, mohu. Lidé například o judaismu, křesťanství a islámu opakovaně hovoří jako o jediných třech monoteistických náboženstvích, jako o třech „náboženstvích knihy“ a třech náboženstvích Abrahamových. To je trojí nesmysl. Mluvit o jediných třech monoteistických náboženstvích je chybné, protože jich existuje víc. A co je ještě důležitější, monoteismus judaismu, islámu a křesťanství je velmi rozdílný. V židovské tradici je Bůh Bohem, který je v dějinách věrný svému lidu a osvobozuje jej z egyptského otroctví. V křesťanství je Bůh vzájemná láska mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Naproti tomu pro muslimy je Bůh jedním celistvým blokem.
Druhým nedorozuměním je představa, že jde o „tři náboženství knihy“. To je zavádějící, protože význam slova kniha je v každém náboženství jiný. V judaismu je Tanach psanou historií úmluvy mezi Bohem a lidem Izraele, téměř jistým druhem smlouvy. V křesťanství je Nový zákon historií jediné osoby, Ježíše, který je vtěleným Bohem. Pro islám je Korán „nestvořený“ a byl seslán z nebe v dokonalé formě. Jenom v islámu je sama kniha tím, co je zjeveno Bohem. V judaismu se Bůh zjevuje v historii židovského národa. V křesťanství se Bůh zjevuje jako láska v postavě Ježíše. Judaismus a křesťanství nejsou náboženstvími knihy, nýbrž náboženstvími s knihou.
Třetím neporozuměním je hovořit o „třech náboženstvích Abrahamových“. Křesťané se o Abrahamovi obvykle zmiňují jako o postavě, která tato tři náboženství spojuje dohromady a která je všem společná. Pro judaismus je „otcem zakladatelem“. V Koránu se ale píše: „Abraham nebyl ani žid, ani křesťan“ (III, 67). Pro muslimy je Abraham muslimem, stejně jako jím byl první člověk, Adam. Podle islámu se prvním prorokům dostalo stejného zjevení jako Mohamedovi, toto poselství bylo ale následně zapomenuto či s ďáblovým záměrem zkomoleno. Podle islámu jsou tak Tóra a Evangelia falzifikáty.
Souhrnně je třeba říct, že tato tři náboženství nelze jednoduše srovnávat. Existují mezi nimi zásadní rozdíly. Stále se o nich ovšem hovoří, jako by šlo v zásadě o stejnou věc.

Někdo by mohl říci, že existuje mnoho zásadních rozporů dokonce i v rámci křesťanství či islámu. Dostává se vám někdy výtek za to, že o islámu mluvíte jako kdyby šlo o jediný celek, zatímco ve skutečnosti ve světě existuje mnoho rozdílných forem islámu?

Mojí odpovědí na tuto výtku je následující příběh. Kdysi žil jeden chemik, jenž psal pojednání o kobaltu. Protože čistý kobalt v přírodě neexistuje a existují jen jeho sloučeniny s křemíkem, mědí a dalšími prvky, byl tento chemik kritizován: proč psát pojednání o něčem, co nelze nikde nalézt, takže se zdá, že to ani neexistuje? Chemik odpověděl, že právě proto, že chce dobře poznat všechny ty rozdílné sloučeniny kobaltu, které se na světě vyskytují, potřebuje studoval vlastnosti čistého kobaltu. A právě tak jsem já „esencialistou“. Nejsem schopen říct toho příliš o jednotlivých muslimech, vím ale některé věci o základních postulátech islámu, jež sdílí všichni muslimové: Korán jako slovo diktované Bohem, Mohamed jako „nádherný příklad“, Mekka jako místo, k němuž se obrací ti, kdo se modlí, atd. Nevím, jak by měla Evropa integrovat své muslimské imigranty, a netvrdím, že teologie je schopna poskytnout všechny odpovědi. To ale neumí ani společenské vědy, ani statistiky. Abyste však porozuměl islámu, musíte být ochoten brát islámskou interpretaci islámu vážně. Musíte studovat jeho teologii, způsob, jímž chápe sám sebe.

Jaké jsou vaše názory na umírněné formy islámu?

Umírněný islám je velmi dobrou myšlenkou. Umírnění muslimové existují, ale islám má svou vlastní vnitřní logiku – stejně jako jiná náboženství.

Co třeba islámské společnosti v maurské Andalusii v jižním Španělsku ve středověku. Velmi se mluví o tom, že byly docela tolerantní.

O islámském Španělsku koluje spousta dobře míněných mýtů. Tamní muslimové byli opravdu docela tolerantní vůči sobě navzájem. Avšak z často romantizované Cordóby byla vyhnána rodina židovského filosofa Maimonida, vypovězen byl Averroes, mnoho křesťanů bylo umučeno. Pokud v 10. století pod vlivem myslitelů jako al-Fárábí skutečně nějaká forma islámského osvícenství existovala, pak byla v následujícím století pohřbena. Filosofie k hlavnímu proudu islámu nikdy nepronikla. „Osvícení“ myslitelé jako Averroes byli v arabsky mluvícím světě naprosto zapomenuti. Jeho díla psaná v hebrejštině a latině však byla podrobně studována a původní texty jsou od poloviny 19. století v Evropě opětovně vydávány.
Mimochodem, v jedné ze svých knih Averroes zdůrazňuje, že heretikové by měli být zabíjeni (viz Nesoudržnost nesoudržnosti, XVII, 17).

Proč hrála filosofie tak významnou úlohu v Evropě a ne v arabském světě, když se mnoho klasických (západních) filosofických textů zachovalo jen jako arabské překlady?

Filosofie byla v islámském světě vždy okrajovou záležitostí, kdežto v Evropě kvetla. Proč tomu tak bylo? Rozdíl nebyl způsoben rozdíly v pramenech: oba světy měly k dispozici Aristotela a některé texty novoplatoniků, i když Evropa se musela spokojit toliko s prvními z Aristotelových děl věnovaných logice a na ostatní čekat až do 12. století, kdy byla k dispozici v latině. Stejně tak nebyl rozdíl v nadání či schopnostech jejich filosofů. Tomáš Akvinský nebyl o nic nadanější než al-Fárábí. Velký rozdíl ale spočíval v tom, že filosofie nebyla v islámském světě nikdy institucionalizována, jak tomu bylo díky universitám v Evropě. Všichni velcí arabští filosofové byli amatéry. Byli to právníci nebo lékaři, protože filosofie jako profese neexistovala. Filosofie tak zůstávala armádou, která měla jen generály. Naproti tomu v Evropě se vyučovala na universitách, kde filosofové vzdělávali rovněž právníky, lékaře a teology.
Mimochodem téměř všechny texty přeložené na Středním východě z řečtiny byly přeloženy křesťany. Existuje jen jediný příklad raně islámského myslitele, který studoval neislámský jazyk – al-Birúní. To je další rozdíl: islámští učenci četli klasická díla v arabských překladech, zatímco v Evropě se někteří lidé – a od 15. století už celá intelektuální elita – učili klasické jazyky. Dělali to proto, aby studovali originály.

Opakovaně kladete důraz na studium klasických jazyků. Proč?

Učení se klasickým jazykům je pro evropskou civilizaci zcela zásadní.
V roce 1992 jsem vydal krátkou studii o kulturní identitě Evropy – Europe, la voie romaine, která byla do angličtiny přeložena pod názvem Eccentric Culture: A Theory of Western Civilization. Dávám vlastně přednost anglickému titulu, protože vystihuje ústřední tezi knihy. Štěstím Evropy byla její počáteční chudoba. Po dlouhou dobu zůstávala Evropa na hony vzdálena existujícím kulturním centrům v Asii. Evropané byli barbaři, obývající vzdálená a studená severní pobřeží. A sami si toho byli vědomi. Studium klasických jazyků a nasátí podnětů z civilizace naprosto odlišné od jejich vlastní jim pomohlo uvědomit si, že jsou odpornými barbary, kteří se potřebují umýt mýdlem vyšších civilizací. Římané si byli dobře vědomi toho, že stojí na nižší kulturní úrovni než Řekové. Měli ale také odvahu si to přiznat. A to jim také dodalo sílu k absorbování helénské civilizace a šířit ji na územích, která dobyli. Základní charakteristikou evropské civilizace je to, že je ex-centrická. Nikoli ve smyslu Angličana, který jde do koupele s buřinkou na hlavě, ale v tom, že dva její civilizační zdroje, Athény a Jeruzalém, leží vně geografických hranic Evropy samotné. Evropská kultura je založena na poznání, že jsme barbaři, kteří se sami civilizovali prostřednictvím osvojení „cizích“ kulturních zdrojů.

A to je na Evropě jedinečné?

Ano, západní civilizace je něčím velmi zvláštním a neobvyklým. Většina civilizací má pouze jediné centrum. Islám má Mekku. Starověký Egypt měl Memfis. Babylónská civilizace měla Babylon. Západní civilizace má ale zdroje dva, Athény a Jeruzalém – židovskou a později křesťanskou tradici a tradici pohanské antiky –, o nichž se často tvrdí, že jsou v dynamickém konfliktu. Tato opozice vychází z opozice mezi židem a Řekem, vypůjčené od svatého Pavla, jež byla následně různými způsoby systemizována: helénismus versus hebraismus, náboženství krásy versus náboženství poslušnosti, rozum versus víra, estetika versus etika atd. Zvláštní je to, že jedno nebylo nikdy pohlceno druhým. Evropa není ani židovská, ani řecká. V křesťanském „Římě“ (v římskokatolické církvi) jsou Jeruzalém a Athény spojeny a zároveň drženy odděleně.
S příchodem křesťanství nebyly předešlé kultury zničeny, ale vyrostla nová civilizace. Stejně jako Římané poznali, že jejich kultura je ve srovnání s kulturou Řeků „druhotná“, pochopili křesťané, že judaismus křesťanství předchází. Tomuto porozumění vděčí evropská civilizace za svou jedinečnou otevřenost a pokoru vůči velkým kulturním výkonům minulosti.
Tato pokora byla velkou silou. Podporovala vědomí toho, že civilizační tradici nelze jednoduše zdědit, ale že je třeba tvrdé práce, abyste ji získali – abyste měli pod kontrolou onoho barbara uvnitř. To poskytlo evropské kultuře možnost obrody: opětovné uvědomění si zdrojů naší kultury, možnost napravit to, co bylo špatné.
To se projevilo v různých způsobech přístupu islámu a křesťanství k jejich starým řeckým a židovským zdrojům. Tento rozdíl lze popsat slovy „asimilace“ a „začlenění“. V islámu byly původní židovské a křesťanské texty asimilovány, proměněny v cosi zcela nového, ryze autentického z hlediska islámu samotného. Naopak v Evropě byly originální texty ponechány v jejich původním stavu. Křesťanský Starý zákon a židovský Tanach jsou bezmála stejné a knihám Starého zákona křesťané přiznávají jejich židovský původ. Podobně církevní Otcové navázali na klasickou filosofii a Tomáš Akvinský studoval Aristotela a jeho pojmy převzal do své teologie. Vzdělanci nicméně nikdy nepřestali číst samotná Aristotelova původní díla.
Úspěch západní Evropy je pozoruhodný. Kdo si mohl na počátku středověku pomyslet, že nikoli byzantská či islámská civilizace, ale západní Evropa se stane tak mocnou? Evropa je kontinentem povýšenců, zbohatlíků. Římské a křesťanské komplexy méněcennosti fungovaly jako ostruhy na koně.

Takže pocit kulturní méněcennosti může být požehnáním?

Jsou samozřejmě dobré i špatné způsoby, jak s pocitem méněcennosti nakládat. Správná cesta je pracovat více a tvrději – jak to udělali Evropané. Špatnou cestou by byly zášť či rozmrzelost.

Domníváte se, že existuje hrozba, že Evropa svou jedinečnou otevřenost ztratí? Stává se Západ „normálním“?

S úpadkem křesťanství a klasického vzdělání se Západ skutečně stále méně zajímá o klasické zdroje své vlastní civilizace. Tím, že o vlastní civilizaci víme stále mně, může také znamenat ztrátu schopnosti pozorně naslouchat tomu, co bychom se mohli naučit od jiných. Číňané nám předvádějí, že chcete-li přežít, musíte se snažit. A co děláme my? Nazýváme je „žlutými mravenci“. Muslimové nám ukazují, že chcete-li přežít, musíte se chovat prokreativně. My je označujeme za „fundamentalisty“. Američané by nás mohli naučit, že nelze zavírat oči před skutečností, že máme proti sobě nepřátele. A co činíme my? Říkáme jim „kovbojové“.

A proč dovolujeme, aby se toto dělo?

Možná jsme se stali obětmi vlastního úspěchu. Zdá se, že Evropané se nasytili plody civilizace, jejichž vidina je poháněla kupředu. Abychom přežili, musíme se naučit zůstat pokornými a skromnými – navzdory našim úspěchům.

Vyšlo jako bulletin OI č.215