Když Barack Obama kandidoval na prezidenta v roce 2008, sliboval naději a změnu. Ve volbách 2008 demokraté zvítězili a získali úřad prezidenta i většinu v obou komorách Kongresu. Po osmi letech prezidentství Obamy ztratili desítku senátorů, šest desítek reprezentantů, úřad prezidenta, a navíc republikáni mají i většinu guvernérů a státních parlamentů. Tou změnou, kterou Obama přinesl, je zdecimovaná Demokratická strana a republikánská hegemonie. A taky Trump v Bílém domě. 

V roce 2008 Obama své hlavní vnitrostranické protikandidátce Hillary Clintonové řekl, že on, na rozdíl od jejího manžela, chce být transformativním prezidentem, jako byl Ronald Reagan.

Američtí prezidenti byli buď transformativní – zásadně změnili kurz americké politiky – anebo udržovací, zachovávali politický status quo. Transformativní byl ve 20. století např. Franklin D. Roosevelt, jeho dědictví pak udržovali Truman, Eisenhower, Kennedy, Johnson, Nixon, Forda Carter. Transformativní pak byl Reagan a jeho dědictví udržovali Bush st., Clinton a Bush ml.

Velká očekávání 

Obama chtěl být transformativní. Od samého počátku měl vysoká očekávání o své roli v dějinách.

Volební vítězství v roce 2008, normální a pochopitelné po osmi letech republikána v Bílém domě, který navíc uvízl v nepopulární válce v Iráku, Obama špatně interpretoval jako mandát k dalekosáhlé změně.

Neuvědomoval si, že Amerika zůstávala tzv. 50:50 zemí; společností přibližně rovnoměrně rozdělenou na levici a pravici. Obama byl však přesvědčen, že volby 2008 znamenaly posun veřejného mínění doleva. Proto na jaře 2010 demokratickým Kongresem protlačil svou reformu zdravotnictví (kterou přivedl pod kontrolu federální vlády 16–17%americké ekonomiky). Tím ale přestřelil a na podzim 2010 ztratil většinu ve Sněmovně reprezentantů.

Obamova reforma zdravotnictví, tzv. Obamacare, je snad jediným zásadním americkým zákonem za posledních sto let, který byl schválen jen jednou stranou bez podpory jediného poslance či senátora strany druhé. Pro program „Nový úděl“ demokrata Roosevelta hlasovalo alespoň pár republikánů; Marshallův plán či vznik NATO za prezidenta Trumana měly podporu stran obou; Johnsonův zákon o občanských právech (černochů) v roce 1964 získal většiny demokratů i republikánů; pro Reaganovo republikánské snížení daní hlasovalo alespoň několik (jižanských) demokratů; Clintonův zákono NAFTA (severoamerická zóna svobodného obchodu) získal solidní většinu opozičních republikánů i těsnou menšinu vládních demokratů; a i Bushova válka v Iráku měla podporu obou stran.

Obama je jediný, kdo si myslel, že může něco prosadit bez souhlasu opoziční alespoň menšiny. Staří Řekové této pýše říkali „hubris“; je to pýcha, jež uráží bohy a předchází pádu. Pád přišel brzo: na podzim 2010 Obama ztratil většinu ve Sněmovně a v roce 2014 i v Senátu. V roce 2016 demokraté prohráli vše. Lze se divit, že se nyní republikáni necítí být povinni respektovat Obamacare a chtějí ji zrušit? Největší vnitropolitické „dědictví“ Obamy je tak ohroženo.

A co jeho dědictví v politice zahraniční? Za Obamy nastalo určité stažení Ameriky ze světa a umenšení jejího vlivu. Obama samotný měl tendenci být celkem tvrdý vůči přátelům, ale měkký vůči nepřátelům.

Číně a Rusku ustupoval 

Obama zkusil zlepšení vztahů s Ruskem, tzv. reset. V prezidentské debatě ve volbách 2012 názor svého republikánského protikandidáta Romneyho, že Rusko je hlavní strategický soupeř Ameriky, označil za relikt studené války. V roce 2013 vytyčil „červenou linii“, když prohlásil, že použití chemických zbraní ze strany Baššára Asada v Sýrii spustí americký vojenský zásah. Asad chemické zbraně použil – a Obama couvnul, žádný zásah neprovedl. Nechci hodnotit moudrost případného amerického zásahu v Sýrii, ale něčím hrozit a pak to neudělat, je nemoudré, tím se ztrácí kredibilita. Státník nemá slibovat něco, co nebude ochoten splnit.

Rusko zvážilo Obamu a shledalo ho lehkým. Když on není ochoten vynutit ani své „červené linie“, co udělá nám, když mi překročíme hranice zemí jiných? Nic. A v tomto svém odhadu se Rusko nemýlilo, v roce 2014 porušilo územní integritu Ukrajiny, obsadilo a následně anektovalo Krym a vytvořilo separatistická hnutí na východě země. Co udělal Obama? Poslal ukrajinské armádě balíčky jídel, nikoli zbraně.

Hrozbu Ruska začal Obama brát vážně – a uvědomil si, že přeci jen je to strategický soupeř USA – až když se loni v prezidentské kampani ruští hackeři nabourali do počítačů Hillary Clintonové a Demokratické strany.

Čína staví umělé ostrovy v mezinárodních vodách, které si chce přivlastnit a Obama? Odsuzuje to. Slovně, nikoli však skutkem.

Normalizuje vztahy s Kubou, což by samo o sobě bylo správně, ale už za svou vstřícnost žádné ústupky od diktátora Castra nevyžaduje, žádnou liberalizaci či propuštění politických vězňů. Co udělá Castro? Režim ještě více utuží a další disidenty zavře.

Nebo Irán ajatolláhů: za slib, nikoli zrušení a rozmontování iránského jaderného programu, ale jen jeho zmražení, se Obama s Iránem dohodne a sankční režim ukončuje. Irán může od uzavření dohody obchodovat, po pěti letech nakupovat zbraně a po letech osmi i raketové technologie.

Ano, k nepřátelským režimům, jako je ten kubánský, dokázal být Obama štědrý; k těm přátelským, jako je izraelský, už méně.

Vyšlo v LN 19.1.