„Totalitní moc rozšířila sféru politiky na všechno, včetně víry, smýšlení a svědomí jednotlivce: první povinností křesťana i člověka je proto oponovat takovémuto nemístnému nároku politické sféry, ergo vzepřít se totalitní moci.”

Václav Benda – dopis Rogeru Scrutonovi (1985)

Vážený  pane,

především mi odpusťte, že u kolébky tohoto listu stojí vlastně  určitá nezdvořilost: odpovídám na Váš dopis, který  mi nebyl určen a nebyl také označen za otevřený. Vzhledem k povaze Vašich výtek, týkajících se hlavně Charty  77 a jejích postojů k západním mírovým hnutím, jsem však byl s jeho obsahem seznámen. Cítím se povinen připojit několik vysvětlujících poznámek – již jenom proto, že jako jeden z mluvčích Charty 77 v roce 1984 nesu za její oficiální vystoupení v tomto období zvýšenou odpovědnost.

Charta 77 je volným společenstvím lidí nejrůznějších ideových přesvědčení a politických názorů či programů, závazně  spojených jen vědomím spoluodpovědnosti za osud společnosti, nezadatelnosti lidských a občanských práv, nedělitelnosti svobody a důstojnosti člověka. Přitom jednotliví signatáři Charty mají značně odlišné názory i na takové otázky, jako např.: jsou lidská a občanská práva přirozeného či historického původu; zda, v jaké míře a za jakých okolností mohou být oprávněně suspendována; jaké jsou nezbytné meze svobody, ať již diktované odpovědností za společnost jako celek, či tkvící ve svobodě samé; co je vlastním zdrojem důstojnosti člověka a co ji naopak nevyhnutelně ohrožuje. Praxe však přesvědčivě prokázala, že alespoň v československých podmínkách je takováto „minimální“ a v mnoha směrech záměrně nevyjasněná jednota neobyčejně životaschopná a efektivní, že se stala významným faktorem společenského sebeuvědomění a tedy v posledku i politiky. Odkazuji při této příležitosti na Dokument Charty 77 č. 2/1985, který obsahuje mnohem obšírnější a přesnější rozbor dané problematiky.

Charta 77 v žádném případě neupírá svým signatářům právo hájit jednotlivě i ve skupinách mnohem dalekosáhlejší a radikálnější politické programy, pokud respektují tento „minimální prostor“ shody;  ba naopak, podle svých možností takové snahy podporuje, neboť v nich spatřuje základní podmínku pro obnovu svobodného politického myšlení a posléze i politického života vůbec. Nemůže však v tomto směru za své signatáře odpovídat a smí být spravedlivě posuzována jen podle svých dokumentů, podepsaných mluvčími; jen ty vyjadřují naše společné a závazné stanovisko. Nuže: ve svých dokumentech z roku 1984 i z let předchozích Charta vždy zdůrazňovala, že není mírovým hnutím a že se také nehodlá s cíli žádného ze stávajících západních mírových hnutí identifikovat. Kdykoli předkládala konkrétní návrhy na odstranění jaderných zbraní či stažení amerických a sovětských jednotek z Evropy (naposledy v dopise mírovému  kongresu v italské Peruggii), vždy je spojovala se souběžnou likvidací konvenční vojenské převahy jedné strany a hlavně nepokládala za smysluplný žádný krok k míru, který by nezahrnoval větší respektování lidských práv účinnou kontrolu občanů nad počínáním svých vlád a v neposlední řadě také právo na sebeurčení všech evropských národů (včetně národů Sovětského svazu: explicitně jsme se o nich zmiňovat nemohli, nicméně jsme se vždycky bedlivě snažili aby je naše formulace nevylučovaly). V žádném ze zmíněných ohledů tedy nemohu uznat oprávněnost Vašich konkrétních výtek. Odzbrojovací krok, ať již jakýkoli, byl pro nás vždy relativně podružným důsledkem nebo raději řekněme nezbytným průvodním znakem nastolení podmínek skutečného míru, které však  spatřujeme daleko hlouběji.

Jiným problémem je publicita (či zneužívání) materiálů Charty 77 a její kontakty s těmi či oněmi společenskými silami. Pokud jde o to první, je situace poměrně jednodušší: jednak máme jen nepatrnou (vůči domácí moci pak téměř žádnou) možnost uvádět na pravou míru, co se o nás říká, jednak někteří z nás pokládají za zneužití, když se našich stanovisek dovolává třeba prezident Reagan, jiní zase, když totéž činí západní levice či mírová hnutí. Zhruba se však všichni shodujeme, že důsledná věrnost pravdě a setrvávání ve vytčených mezích, neohlížející se na politické kalkulace a možné momentální výhody, jsou naší jedinou zárukou před zneužitím našich materiálů a skýtají nám jedinou reálnou možnost uchovat si svou identitu před sebou i obecným povědomím, ať již domácím, či zahraničním. To druhé je samozřejmě mnohem problematičtější: my jsme však jednoznačně přijali zásadu, že jsme ochotni vést dialog s každým, kdo alespoň formálně respektuje podmínky skutečného dialogu ( tedy např. i velice nerovnoprávný dialog s mocí, pokud by se týkal věci samé, ne však již dialog se Státní bezpečností, jehož jediným a neskrývaným cílem je likvidace partnera). Mnoho velice závažných důvodů nás pak vede k tomu, že mimo hranice naší země preferujeme rozhovor s různými občanskými a neoficiálními společenskými skupinami před rozhovorem s vládami či institucemi. Jaké je převažující politické zabarvení našich partnerů, to už spíše než na nás závisí na tom, kdo má či nemá zájem do dialogu s námi vstupovat.

Tolik víceméně oficiálně a jménem Charty 77, následující  poznámky je naopak třeba chápat jako čistě osobní a vyjadřující výlučně můj vlastní politický  postoj. Na obranu svého přítele Václava Havla (byť vítám, že a jak byly kritické připomínky vysloveny – přispívá to ke tříbení duchů i k celkové rovnováze) musím konstatovat zatím nezměnitelný fakt, že z technických (i bezpečnostních) důvodů nelze vytvořit skutečně vyvážený a uvážený text podobného druhu. Mnohé však nasvědčuje tomu, že přínos takovýchto společných vystoupení zdaleka převažuje jejich nevyhnutelné nedostatky. Ostatně sám to připouštíte, měl byste tedy Václava Havla kritizovat jen podmíněně a Chartu 77 kritizujete už vůbec neprávem (ať již z těch či oněch důvodů, nikdo z jejích stávajících mluvčích zmíněné prohlášení nepodepsal).

Jestliže jsem tedy přesto odmítl připojit svůj podpis pod tento text, nebylo to jen proto, že ho pokládám za špatně napsaný a větu po větě zpochybnitelný: pravda je pro mne živou pravdou a nesmíme jí odmítnout svědectví jen kvůli neobratnosti její artikulace. Měl jsem však tři zcela zásadní námitky. První se týkala nadpisu, v němž se podepsaní označují za členy či příslušníky mírových hnutí. Následující dvě jsou prakticky totožné s Vašimi výhradami. V žádném případě se nehodlám plně a bez výhrad solidarizovat se západními mírovými hnutími, vymezenými jen tím, že o cosi usilují (německá, neméně autentická varianta textu je ještě nepřijatelnější). Pokud jde o větu „Kdo toleruje sociální nerovnost nebo ji dokonce prohlubuje, odpovídá za hlad a bídu“, je do daného kontextu vložena naprosto neorganicky. Převažující evropocentrické zaměření tohoto prohlášení ji usvědčuje ze lží: v Evropě jsou hlad a bída palčivými fenomény v Polsku, Rumunsku a asi v SSSR, tedy v zemích, které vehementně deklarují a násilně prosazují požadavek sociální rovnosti. Posléze a hlavně jsem přesvědčen (zcela v duchu Vašeho argumentu), že popření sociální nerovnosti vždy nevyhnutelně znamená také popření základních lidských i občanských práv a svobod. To není žádná náhoda, způsobená nedokonalostí dosavadních projektů sociální rovnosti či jejich uskutečňovatelů; sociální rovnost totiž představuje likvidaci societas, polis, její přeměnu v beztvarou, nesmyslnou a posléze vždy zotročenou masu jedinců, zbavených svých obecně užitečných svobod, své lidské důstojnosti a hodnoty i svých práv a výsad. Ani v Říši Kristově (nehledě na to, že každá snaha nastolit ji pouze lidskými silami vede ke zhoubným koncům) nebude rovností v tomto smyslu: i tam budou místa po pravici a po levici, na stupních trůnu či opodál – byť se jejich přidělování bude řídit jinými než pozemskými měřítky a poslední budou prvními. Zde však je namístě zdůraznit, že naprosto odlišný je můj postoj k sociální spravedlnosti (Vaše věta „co hájíte, nemá nic společného se sociální rovností nebo socialistickými ideami spravedlnosti“ není při příznivém výkladu nepravdivá, v každém případě ji však pokládám za nebezpečně zavádějící, pokouší se spojit nespojitelné): blahoslavení, kdo žízní po spravedlnosti; fiat iustitia, pereat mundus; vina a trest (či odpuštění!), zásluha a odměna, možnost rozlišování dobrého a zlého, to jsou patrně nejzákladnější svorníky všech lidských kultur i náboženských a filosofických soustav. Spravedlnost je absolutně nezcizitelná: ovšemže je možno ji za výjimečných okolností porušit, nikdy by se to nemělo dít v jejím jménu, nýbrž výlučně na konto osobní viny a odpovědnosti těch, kdo však  jsou v dané chvíli povoláni volit mezi menším a větším zlem. Jsou zajisté situace, v nichž účel světí prostředky (či alespoň omlouvá), povýšením této věty na morální či právní zásadu je však jakýkoli účel definitivně zmařen (to je mimochodem jeden z mnoha důvodů diskreditujících soudobý socialismus ve většině jeho podob). Spravedlnost může nabývat nesčíslných a namnoze neslučitelných forem, každý pokus ji popřít, znásilnit či omezit je však atentátem  na společnost jako celek: smysluplnou koexistenci autonomních bytostí stejně jako jejich transcedenci v řádu, tradici či loyalitě k institucím (používám zde Vašich „konzervativních“ termínů, které pokládám za rozumné, ač ne za jediné myslitelné) mění v pouhou válku disparátních zájmů, postrádající jakékoli hodnotové znaménko i dějinný cíl. Jestliže se církve, státy Západu či vůbec duch novověké civilizace zřekly myšlenky sociální spravedlnosti nebo ji alespoň opomíjely (osobně doufám, že tomu tak bylo a je v mnohem menší míře, než nám s oblibou předhazuje náš společný nepřítel), plně spoluodpovídají za zlo z toho vzešlé.

Tím se dostáváme k problému socialismu. K nelibosti řady svých přátel a úzkých spolupracovníků se celkem ztotožňuji s Vaším míněním že i „socialismus s lidskou tváří“ je hrůzným monstrem, že se zde zápasí o věc špatnou a dávno ztracenou. Neshledávám na socialistických myšlenkách ani zrnko dobrého, ba čím více se v některých ohledech podobají některým jiným rozumným a lidsky oprávněným myšlenkám či pocitům, tím jsou nepřijatelnější a zhoubnější: celkový koncept je totiž natolik zvrácený, že jakékoli prvky pravdy stejně naprosto znehodnotí, využívá však jejich přitažlivosti k oklamání méně zkušených myslí a nejistějších srdcí. Jako filosof zajisté právem diagnostikujete termín „sociální rovnost“ jako pouhý prázdný slogan, jako politický filosof se však šeredně mýlíte, když takto bagatelizujete jeho společenskou účinnost: svedl a je stále schopen svést mnohé k velice efektivnímu a velice neblahému počínání. Musím-li již pro nedostatek místa volit také nějaký slogan, formuloval bych svou pozici asi takto: neúnavně a zcela nesmiřitelně oponovat všem socialistickým myšlenkám a smyšlenkám, zvláště pak preventivně odhalovat každou kamufláž, která by jim mohla umožnit nové povstání z popela (v tom upozorňujete na pravdu, jejíž důležitost jsme asi podcenili) – chovat se však co nejšetrněji a nejtolerantněji vůči všem socialistům (nemám zde ovšem na mysli náhončí či dozorce Gulagu), být stále připraven vyjít jim vstříc dál než na půl cesty, přehlédnout deset jejich nesnesitelných návyků a resentimentů pro jediný lidský moment, který jim třeba jednou umožní probrat se z onoho smrtelného očarování. Oba se jistě shodneme, že celosvětově je duch socialismu (žel zatím nikoli zbraně a mocenské možnosti, označené tímto znaménkem) na nezadržitelném ústupu a že snad bude brzy možno toto bludné vykročení lidského rozumu definitivně odepsat. Nikdy však nesmíme odepsat miliony a stamiliony bližních, kteří tomuto bludu v té či oné míře podlehli – boj o jejich duše bude tou méně viditelnou, ale patrně rozhodující součástí našeho společného úsilí. Nepodstoupíme-li jej, nezbývá nám než přijmout k zavedení pořádku a řádu praktiky nepřítele: pak je však téměř lhostejné, kdo zvítězí nebo podlehne, výsledek bude téměř stejně nesnesitelný a bylo by iluzí doufat, že lepší původ našich hodnot je nadlouho ochrání před degenerací vinou užitých prostředků. Opět, aby nedošlo k nedorozumění: myslím, že moc má být vykonávána, ba že ve svém výkonu není nutně vázána normami individuální etiky (jsem  např. spíš přívržencem než odpůrcem trestu smrti); v bezbřehém a formálně zabsolutizovaném liberalismu spatřuji smrtelné nebezpečí pro svobodu jak ve smyslu jejího ohrožení rozkladnými tendencemi, tak ve smyslu nemožnosti skutečně svobodu provozovat bez existence pozadí, vytčeného pevným řádem; rozhodně zásadně a à priori neodmítám ani existenci zbraní (včetně jaderných), ani jejich případné použití (a to nejen v užším slova smyslu oprávněné sebeobrany, ale též jako faktor, který za určitých okolností stvrzuje a garantuje důstojnost člověka, možnost efektivně ji bránit, odporovat zlu násilím). Jenže všechny tyto společensky nezbytné výsady (moc, právní řád v nejširším slova smyslu, násilí) mají své přísné limity, po jejichž překročení nejsou již ničím než svévolí, jsou neospravedlnitelné, neomluvitelné a zhoubné. A já v předchozím jen konstatuji, že dobro a zlo nejsou rovnocenné a komplementární, že totalitní režim nelze odstranit pouhou výměnou znamínek, že být proti něčemu (sám se pokládám za důsledného antikomunistu) je důležité, zdaleka však ne dostačující.

Málokdo z nás chová nějaké politické ambice a už vůbec nikoho nelze v současné době označit za profesionálního  politika (ani profesionálního revolucionáře)  v běžném slova smyslu. Prostě jen pro každého z nás jednou nastal okamžik, kdy mu jeho svědomí velelo říci ne vší té nespravedlnosti, lži a zlobě okolo nás, kdy přestal být ochoten nečinně přihlížet, jak je národní společnost se všemi svými hodnotami, tradicemi a institucemi postupně a záměrně přeměňována v poušť, v pouhý prach ve větru. Ani tehdy jsme nechtěli dělat politiku, dovolávali jsme se pouze obecně přijatých právních norem a platných zákonů (dokonce přísně v mezích té tvrdé a problematické legality, pod kterou žijeme), dobrovolně jsme na sebe vzali svůj díl lidské a občanské odpovědnosti za neblahý stav veřejných věcí a jeho nápravu; to  teprve moc nás prohlásila za veřejné nepřátele a náš mravní apel za nebezpečné politikum. Koneckonců dalo se to očekávat: kterýpak totalitní stát připustil, aby někdo jen na vteřinu svobodně vydechl, neřkuli aby si osoboval  právo na samostatný úsudek o dobrém a zlém, aby si dovolil zdvořile upozorňovat svou vládu, že porušuje zákony, které sama vydala. Jsme možná politicky nezkušení, nejsme však naivní ani zaslepení: smířili jsme se proto s faktem, že našemu počínání byla vnucena politická dimenze, a naučili jsme se přihlížet (ne však podřizovat se a už vůbec ne bezvýhradně) i k čistě politickému dopadu, který ten či onen náš čin bude mít.

Osobně  si však myslím, že takováto „politizace“ Charty 77 nezůstala jen při pouhém uznání nezbytného, že nebyla jen ctností z nouze: záhy jsme pochopili, že jsme (zprvu asi nevědomky) klopýtli o něco, co má mnohem univerzálnější význam, co úzce souvisí s nadějemi i obavami moderního člověka (i lidstva) jako takového. Zdá se, že toto přesvědčení sdílí stále širší okruh mých přátel, ať již jsou jejich „politické“ názory (podle doposud platného výměru) seberozličnější – abych Vám však mohl alespoň v náznaku vyložit, co míním, budu muset poněkud odbočit.

Rád bych předeslal, že mě nesmírně odpuzuje každý  pokus (a čím je sofistikovanější a rádoby spravedlivější, tím větší dávku lži a nebezpečí v sobě tají) klást Američany a Rusy či jejich vojenskou přítomnost kdekoliv na stejnou úroveň, vidět v politice bloků sám základ světového zla a odpovědnost za ně přidělovat paritně oběma partnerům, dovozovat, že Východ i Západ mají vlastně tytéž problémy, tu i onde je život těžký a lidsky nedůstojný, tu i onde jsou svobody omezovány a práva porušována, tu i onde se zavírá za projevy přesvědčení (bylo by pěkné, kdyby se pár britských mírových aktivistek, nejlépe po předchozím nabytí čs. občanství, pokusilo utábořit před některou sovětskou raketovou základnou na našem území: mezi 14 dny a 14 lety vězení je přece jen jakýsi kvalitativní rozdíl, třeba by za tu dobu aspoň pochopily, že odzbrojit Západ a spoléhat na dobrou vůli Východu není ten nejlepší lék; stejně by ale musely mít to nepravděpodobné štěstí, že by jim někdo umístění základny prozradil a že by byla dána přednost jejich humánnímu odsouzení na limitovanou dobu před zmizením v nenávratnu), či označovat např. Váš dopis za projev stalinismu naruby  (také s takovým soudem jsem se setkal, i od lidí jinak relevantních). Ne, my zde žijeme a velmi dobře víme, že na celém Východě nefunguje nic než upevňování moci a její expanze: ty však fungují s vražednou efektivností. Proto děkujeme Bohu za všechno, co se snaží této moci vzdorovat a omezovat ji, třeba sebenešikovněji. Smysluplná existence lidstva skončí v planetárním měřítku, jestliže se nepodaří tuto expanzi zastavit – a termonukleární zničení je jen jedním z možných konců.

Nejsme však tímto srovnáním očarováni natolik, abychom zaměňovali příznaky choroby s jejími skutečnými důvody a kořeny: v tomto směru naopak existuje rozsáhlá podobnost omylu mezi antikomunismem a pacifismem. Totalitní systémy tohoto století nespadly z nebe, nevstoupily do historie jako nějaký iracionální a nepředvídatelný faktor. Nahodilým a izolovaným jevem nejsou ani stále vražednější války a masová vyhlazování celých národů, dominance amorfních davů či naopak militantních  skupinek a opuštění většiny hodnot, perspektiv i věr, ničení životního prostředí a poprvé v dějinách aktualizovaná možnost globální zkázy, „horké“ či „studené“, vzrůstající bída Třetího světa, ale také jeho zhoubné extravagance, které už jen nenapravitelný optimista může označit za dětskou nemoc a vůči nimž se zbytek lidstva nejen zříká vší humánní i historické odpovědnosti, nýbrž umocňuje jejich zkázonosnost exportem nejstrašnějších zbraní a ideologií (v dobách relativně nedávných potíraly válečné lodi některých evropských mocností otrokářství na všech mořích, aniž se zdržovaly problémy svrchovanosti – bylo to sice zpupné, ale přece jen o něco poctivější; politika dělových člunů je zajisté jedna z nejhorších politik, může-li však náhodou zabránit genocidě, pak chvalme dělové čluny). Ještě mnoho a mnoho příkladů by bylo možno uvést: svět jako celek je v těžké krizi, která nijak nerespektuje hranice bloků – po této bezvýchodné cestě se lidstvo, vydatně stimulováno hesly o automatickém pokroku, vydalo dávno předtím, než něco jako bloky vůbec existovalo, patrně již před několika stoletími. Tato krize vyžaduje zásadní léčbu, na níž je se vší vykalkulovatelnou pravděpodobností již příliš pozdě: život (a evropský život ve formě zvláště vypjaté) má však tu vynikající vlastnost, že se nevzdává za okolností sebebeznadějnějších. Ve vaší zemi, kde demokratické tradice jsou opravdu hluboké a která po jistou dobu byla extraktem novověkého evropského ducha se všemi jeho ctnostmi i nectnostmi, je asi snazší přehlédnout tuto krizi nebo v ní vidět jen pouhý zádrhel na jinak schůdné cestě: nemylte se však, právě evropská civilizace učinila svět jediným a nedělitelným, i vaše instituce a tradice se jedna po druhé vyprazdňují a zvláště vaše myšlení již dnes podléhá oné schizofrenii, která nevyhnutelně ústí do zkázy. Válka o Falklandy byla velikým vzepětím, které celosvětově znamenalo mnoho pro tříbení duchů a které zlomilo vaz panujícímu předsudku, že jediná účinná politika a diplomacie spočívá v permanentní ztrátě cti i rozumu. Připouštím, že po desítkách let nepřetržitých ostudných kapitulací velkých i malých mocností Západu (z nejflagrantnějších připomeňme případ lodi Pueblo či amerického velvyslanectví v Iránu; jedinou světlou výjimkou je stát Izrael, který ovšem bohužel není přímo napodobitelný jak z historických, tak z metafyzických  důvodů) je samozřejmý krvavý odpor hrstky námořních pěšáků a následující neméně samozřejmé nasazení národního loďstva pro znovuzískání vzdálené výspy pozoruhodným vysvědčením zachovalosti Vaší země, jejího lidu, její vlády a jejich vzájemné důvěry. Nicméně málo věřím v různé internacionály, národ a stát jsou skutečnosti natolik svébytné, že se pro ně málokdy hodí cizí řešení. Právě proto se však obávám, že toto před světem slavné vzepětí vaší země je příliš jednoduchou aplikací jejích klasických a nerevidovaných politických tradic (a také stereotypů), než aby bylo schopno nabídnout podobně trvalá východiska ze stávající krize jako třeba americká Moral Majority, polská Solidarita či francouzské hnutí na obranu svobody školství: o tom nechť rozhodne čas.

V této souvislosti Vám ale velice zazlívám Váš výrok „mesianistická a (smím-li to tak říci) fašistická jednota společného zájmu“, vyřčený na adresu mírových hnutí. Jde zde o typické zaměnění příčin a následků, podstatného a nepodstatného. Zajisté existuje jen jediný pravý mesianismus, navíc lidsky neuchopitelný, nezmapovatelný a nepředvídatelný – všechny ostatní jsou od zlého a plodí zlo. Zajisté existují fašistické, komunistické či socialistické „jednoty společného zájmu“: falešné a zhoubné. Ze zjištění, že doposud byly použity výhradně nevhodné léky, však nelze vyvodit neexistenci nemoci. Lidský svět se stal (možná proti naší vůli, ale co na tom záleží) univerzem a jeho krize má univerzální charakter: také k jejímu léčení je proto třeba přistupovat podle jistých společných pravidel, jakéhosi minimálního kodexu, který teprve umožní obnovit rozumnou rozmanitost a rozrůzněnost. A ještě něco, čemu by se také dala náramně snadno přidělit nálepka mesianismu: každý musí začínat doma, před svým vlastním prahem, podle svých specifických podmínek a možností; bylo by však absolutně pošetilé spoléhat na jiná než globální řešení. Separované ostrovy, byť by i měly rozměr poloviny světa, mohou mít trvalejší význam jen jako východisko k útoku, který přinese konečné zúčtování a rozhodnutí. Pokusí-li se pohodlně zařídit ve své pravdě a relativní nevinnosti, příval zla je jednoduše pohltí. Zdánlivě skýtá jistou šanci pouhá obrana, aby však byla dlouhodobě účinná, musí chtě nechtě kopírovat metody zla a stát se nakonec jeho zrcadlovým obrazem: místo jedné říše zla tu prostě budou dvě a jejich rivalita bude jen umenšovat pole budoucích nadějí. Pokud jde o argumentaci, podrobnosti a další souvislosti i problémy, s potěšením zde odkazuji na knihu Pán prstenů od profesora Tolkiena: stěží by se v tomto století našlo odborné dílo, které nastoluje základní otázky společnosti v takové naléhavosti a úplnosti, rozebírá je natolik pronikavě a předkládá řešení tak reálná, netotalitní a vyvážená (mimochodem tato povýtce konzervativní superpohádka usvědčuje ze lži obvyklou tezi konzervativců, že nezbytnou daní za přesnost jejich  analýz a účinnost jejich praxe je slabost a vágnost jejich teorie ).

K zmíněným „společenským pravidlům“ nepochybně patří vzkříšení občanské odpovědnosti za sebe, obec a lidský svět vůbec. Což mimo jiné znamená, že kohokoli druhého budu přijímat především jako bližního, spoluobčana a partnera, a nebudu ho redukovat na  nositele jisté ideologie, na jeho sociální, nacionální či rasovou šifru, na voliče. Nepochybně to sebou nese strašlivá rizika: takto lze poskytnout prostor terorismu či rozvracení státu, takto se můžeme stát ještě bezbrannějšími vůči svévolné a nelegitimní moci (již řecká kolébka demokracie znala tento problém a dosti nešťastně se jej pokoušela řešit institucí ostrakismu). Křesťanství učí, že tato rizika je nutno bezpodmínečně podstoupit, byť současně jasně vytyčuje mez, za níž si Ježíš (a každý, kdo se chce hlásit k Jeho jménu) splétá bič a hlava nehlava čistí dům svého otce, který je také naším jediným pravým domovem. V hrůzných a extrémních podmínkách moderní doby (rád připouštím, že byly doby jiné a pokojnější, kdy řád panoval dosti samozřejmě a alespoň navenek nebylo nutné klást vždy v sázku naprosto vše) se pak ukazuje, že pevný mravní postoj, který se zříká pragmatismu, zjednodušování i slepé nenávisti, je tou poslední zbraní, která proti zlu ještě něco platí.

Teď  tedy konkrétně a speciálně k současným mírovým hnutím na Západě: proč na ně po všem řečeném chci nejen apelovat, ale vidím v nich důležitého spojence a jakýsi prubířský kámen našeho úsilí i já, který jinak hlásám spíše křížovou výpravu než mír kapitulantů a nezúčastněných. Samozřejmě se s Vámi nebudu přít o míře komunistické inspirace a kontroly (byť bych doporučoval pečlivější rozlišování): o těchto metodách jsme poučeni o tolik hlouběji a nelítostněji než Vy, že už je nikdy nedokážeme podcenit. Velmi důležitým motivem těchto hnutí je naprostá nevůle k odporu a vysoce sofistikovaný strach: zvlášť nepochopitelný u těch, kdo si říkají křesťané a jinak vytrvale hlásají, že snaha zachránit svůj život znamená jeho ztrátu, že všechny lidské naděje mají kořenit v očekávání Jeho příchodu a konce časů. Cíle většiny mírových hnutí jsou naprosto nereálné, jsou to vyprázdněná nebo i nemorální hesla, jakož jejich jazyk je spíše jazykem ideologů nebo pomatenců. Přesto přese všechno však v tato hnutí vkládám nemalou naději. Moskva si nemůže koupit miliony (a manipulovat je může jen po jistou hranici), z pouhého strachu nemůže vzejít statečnost a odhodlání k obětem, i fascinace špatnými hesly má své limity. Domnívám se, že u naprosté většiny západních mírových hnutí je ve hře i další faktor, který význam těch doposud zmíněných naprosto zastiňuje. Nazval bych ho reakcí na krizi občanské identity, která zachvátila celou moderní společnost, snahou opět se ujmout jedinečné odpovědnosti, učinit věci obecné lidsky srozumitelnými a smysluplnými. Nejsem historik, zkusmo bych však chtěl upozornit na analogii s prvopočátky socialistického hnutí: naprosté nepochopení autorit světských i duchovních se tehdy vydatně přičinilo o to, že se socialismus stal hlavní hrozbou našeho věku. Nemůžeme si dovolit luxus opakovat stejné chyby. Zajisté je tato spontaneita velice neuvědomělá, špatně artikulovaná a zatím ovládaná spíše silami a hesly nám nepřátelskými. Je na křižovatce: doposud není sterilním pacifismem klasického typu, extremistickým či teroristickým hnutím ani přidruženým článkem kterékoli strany nebo moci – může se však čímkoli  z toho velmi brzy stát. Může se však také uchránit všech  těchto osidel a stát se počátkem: počátkem apolitické politiky nebo lépe řečeno obnovením politiky jako společné věci odpovědných a veřejnému zájmu loyalních občanů, navzájem respektujících svou důstojnost, práva i výsady. Obávám se, že nedozná-li politika takovéto obnovy, nebude už brzy nic jako politika; jen fatální moc nebo neméně fatální smrt. Západní mírová hnutí mají dvě významné přednosti: v masovém měřítku se zde setkáváme s vysokým stupněm osobního nasazení, přičemž jsou poměrně nezávislá na stávajících  politických mechanismech všeho druhu (mnohé z těchto mechanismů je nezbytné uchovat, pouhé jejich uchování bez podstatné proměny však již dnes nepostačí k záchraně světa před doléhající zhoubou). Kritizovat či odsoudit je snadné, v tuto chvíli je však životním zájmem nás všech (tím více pak těch, kdo dobře chápou jejich slabiny a nebezpečí) přičinit se o to, aby tato hnutí pochopila svou vlastní podstatu a zvolila si onu cestu, ve které jediné ještě zbývá nitrosvětská naděje. My jsme značnou část své prestiže vsadili na to, že pro mírová hnutí takové východisko existuje. Vaše názory jsou mi samozřejmě bližší než jejich postoje; jestliže přesto odpovídám na Vaše stručné kritické poznámky takto obšírně a polemicky, činím tak proto, že chci uvažovat reálně politicky – a jedinou reálnou nápravu špatného běhu věcí světa vidím v možnosti domluvit se alespoň s některými kategoriemi idealistů a ideologů.

V úctě

Václav Benda

Roman Joch

Žízeň po spravedlnosti*)

V politickém pohledu na lidskou společnost jsou možné tři pozice. Ta první je utopická a idealistická zároveň. Věří, že politicky lze člověka a společnost zásadně zlepšit a zdokonalit, že lze vytvořit ráj na zemi, utopii; tím je samozřejmě tato pozice idealistická, plná ideálů. Pozice druhá, vůči ní alternativní,  je jejím protipólem. Není utopická, nýbrž realistická. Nevěří, že ráj na zemi lze stvořit – z toho důvodu, že lidé samotní jsou nedokonalí. Zároveň není ani idealistická, nýbrž je přímo cynická: lidé jsou tupé stádo, zasluhující jen vládu tvrdé ruky.

–––––-

*) Předneseno na semináři Václav Benda: křesťan v politice v Senátu Parlamentu ČR 16. 6. 2009.

–––––-

Pozice třetí rovněž odmítá utopismus, představy o možnosti vytvoření ráje na zemi politickými prostředky – je tudíž rovněž realistická. Zároveň však – pro někoho možná paradoxně – odmítá i cynismus pozice druhé a je naopak idealistická v tom, že na člověka nehledí jako na dobytek, nýbrž jako na bytost s vnitřní hodnotou. Uznává, že i nedokonalý člověk je schopen pochopit objektivní normy dobra a zla, pravdy a omylu, šlechetnosti a hanebnosti, spravedlnosti a nespravedlnosti a ve svém životě – ať již osobním či politickém – se o jejich realizaci, byť nedokonale, pokusit. Je-li však schopen se o ně pokusit, má to pak taky za svou mravní povinnost. Byť, opakuji, výsledek – vzhledem k jeho nedokonalosti – dokonalý nebude. Tato třetí pozice je pozicí křesťansko-konzervativní.

Křesťansko-konzervativní  politický přístup ke společnosti je tedy založen na vyhnutí  se Scylle utopismu a Charybdě cynismu. Je konzervativní, tedy není levicový, tedy není utopický. Ví, že království Boží není z tohoto světa, že ráj na zemi nelze vytvořit, a proto se rozchází i s těmi levicovými křesťany, kteří by sice díky své víře měli mít více rozumu, ale přesto pošetile věří, že království Boží lze realizovat na zemi politicky, což je pochopitelně nemožné. Křesťansko-konzervativní politika je tedy realistická. Dokonalá společnost na zemi, společnost bez žádných bolestí, obtíží, slz či utrpení, nikdy nebude. Rozchází se však s těmi realistickými leč cynickými konzervativci, kteří z tohoto faktu zkratovitě a zbytečně vyvozují, že neexistuje ani žádná spravedlnost, že o spravedlnost není nutné usilovat a že je dokonce pošetilé po ní žíznit. Naopak, křesťanský konzervatismus je prostě křesťanský, tj. věří, že i ten nejposlednější člověk je stvořen k obrazu Božímu a Bohu na něm záleží. Člověk je tvor, který oprávněně žízní po spravedlnosti a žíznit po ní má.

Václav Benda byl křesťanským konzervativcem. Málokde lze najít vyjádření  křesťansko-konzervativních principů v jejich krystalické podobě lépe než právě v myšlení Václava Bendy. Pokusím se to ilustrovat na příkladu citací z textů Václava Bendy, které jeho křesťanský konzervatismus obrážejí. Citáty rozdělím do tří kategorií:

- realismus jakožto opak utopismu,

- idealismus jakožto opak cynismu,

- realismus a idealismus v jednom, a to na příkladu studené války, boje za svobodu proti komunistické tyranii.

A) Realismus jakožto opak utopismu

a) Moc a její  nutnost:

„…myslím, že moc má být vykonávána, ba že ve svém výkonu není nutně vázána normami individuální etiky (jsem spíše přívržencem než odpůrcem trestu smrti); v bezbřehém a formálně zabsolutizovaném liberalismu spatřuji smrtelné nebezpečí pro svobodu jak ve smyslu jejího ohrožení rozkladnými tendencemi, tak ve smyslu nemožnosti skutečně svobodu provozovat bez existence pozadí, vytčeného pevným řádem; rozhodně zásadně a a priori neodmítám ani existenci zbraní (včetně jaderných), ani jejich případné použití (a to nejen v užším slova smyslu oprávněné sebeobrany, ale též jako faktor, který za určitých okolností stvrzuje a garantuje důstojnost člověka, možnost efektivně ji bránit, odporovat zlu násilím).“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

b) Svoboda coby odpovědnost:

„Svoboda je však nerozlučně spjata s odpovědností: neexistuje absolutní a zcela neodpovědná svoboda, protože každá taková svoboda se velmi rychle obrací v otroctví. Ještě spíše je otroctvím od samého začátku, protože jenom otrok může pojmout záměr úplně zničit kontury svého vězení; svobodný člověk si cení členitosti domu, v němž se volně pohybuje a v němž odpovědně uskutečňuje svá rozhodnutí. K uchránění svobody nestačí ani její vytrvalá, avšak pouze abstraktní obrana. K úspěchu takové obrany, ke skutečnému sepětí svobody s odpovědností je třeba disponovat něčím, jako je řád hodnot a jejich stupnice, něčím, jako je určitá hierarchie lidských svobod, schopnost rozlišit základní a nezadatelné lidské svobody od svobod odvozených, sekundárních, ne nezbytných.“ Pokorný návrat k parlamentní demokracii, 1990.

B) Idealismus jakožto opak cynismu

a) Žízeň  po spravedlnosti, spravedlnost je nezcizitelná:

„…blahoslavení, kdo žízní po spravedlnosti; fiat iustitia, pereat mundi; vina a trest (či odpuštění!), zásluha a odměna, možnost rozlišování dobrého a zlého, to jsou patrně nejzákladnější svorníky všech lidských kultur i náboženských a filosofických soustav. Spravedlnost je absolutně nezcizitelná: ovšemže je možno ji za výjimečných okolností porušit, nikdy by se to nemělo dít v jejím jménu, nýbrž výlučně na konto osobní viny a odpovědnosti těch, kdo však jsou v dané chvíli povoláni volit mezi menším a větším zlem. Jsou zajisté situace, v nich účel světí prostředky (či alespoň omlouvá), povýšením této věty na morální či právní zásadu je však jakýkoli účel definitivně zmařen (to je mimochodem jeden z mnoha důvodů diskreditujících soudobý socialismus ve většině jeho podob). Spravedlnost může nabývat nesčíslných a namnoze neslučitelných forem, každý pokus ji popřít, znásilnit či omezit je však atentátem na společnost jako celek…“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

b) Potraty:

„Je paradoxní, že právě moderní doba, která natální i prenatální psychice přičítá velkou váhu a ne zcela bezúspěšně se pokouší proniknou do jejích tajů, se tak ochotně stává spoluviníkem všech těch ukrutností. Tatáž věda nám umožnila získat filmový záběr o průběhu potratu. Zárodek na něm vypadá velmi lidsky a také se lidsky chová: cucá si paleček. Technické provedení vraždy je natolik perfektní, že dítě nestačí dát najevo žádnou reakci. To ostatně není v nukleárním věku nic mimořádného, nebo dokonce odlišujícího, stíny těch dospělých, kteří se vypařili v Hirošimě, také nevykazují žádnou vnější známku, že by stačili pochopit svůj osud.“ O problémech nejen morálních, 1985.

C) Realismus a idealismus na příkladu studené války, boje za svobodu proti komunistické tyranii

a) Odpor proti totalitní moci jest povinnost:

„Totalitní moc rozšířila sféru politiky na všechno, včetně víry, smýšlení a svědomí jednotlivce: první povinností křesťana i člověka je proto oponovat takovémuto nemístnému nároku politické sféry, ergo vzepřít se totalitní moci.“ O situaci, perspektivách a smyslu paralelní polis, 1987.

b) Odmítnutí  morální ekvivalence USA a SSSR:

„Rád bych předeslal, že mě nesmírně odpuzuje každý pokus (a čím je sofistikovanější a rádoby spravedlivější, tím větší dávku lži a nebezpečí v sobě tají) klást Američany a Rusy či jejich vojenskou přítomnost kdekoliv na stejnou úroveň, vidět v politice bloků sám základ světového zla a odpovědnost za ně přidělovat paritně oběma partnerům, dovozovat, že Východ i Západ mají vlastně tytéž problémy, tu i onde je život těžký a lidsky nedůstojný, tu i onde jsou svobody omezovány a práva porušována, tu i onde se zavírá za projevy přesvědčení (bylo by pěkné, kdyby se pár britských mírových aktivistek, nejlépe po předchozím nabytí čs. občanství, pokusilo utábořit před některou sovětskou raketovou základnou na našem území: mezi 14 dny a 14 lety vězení je přece jen jakýsi kvalitativní rozdíl, třeba by za tu dobu aspoň pochopily, že odzbrojit Západ a spoléhat na dobrou vůli Východu není ten nejlepší lék; stejně by ale musely mít to nepravděpodobné štěstí, že by jim někdo umístění základny prozradil a že by byla dána přednost jejich humánnímu odsouzení na limitovanou dobu před zmizením v nenávratnu).“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

c) Kritika mírového hnutí na Západě:

„Velmi důležitým motivem těchto hnutí je naprostá nevůle k odporu a vysoce sofistikovaný strach: zvlášť nepochopitelný u těch, kdo si říkají křesťané a jinak vytrvale hlásají, že snaha zachránit svůj život znamená jeho ztrátu, že všechny lidské naděje mají kořenit v očekávání Jeho příchodu a konce časů. Cíle většiny mírových hnutí jsou naprosto nereálné, jsou to vyprázdněná nebo i nemorální hesla, jakož jejich jazyk je spíše jazykem ideologů nebo pomatenců.“ Dopis Rogeru Scrutonovi, 1985.

d) Pád komunismu – zásluha Reagana, nikoli Gorbačova:

„Na událostech ve střední a východní Evropě bije do očí jejich synchronnost a analogie jejich průběhu – to vede k pokušení popisovat je jako důsledek událostí v jediném společném centru, či dokonce jako projev vůle tohoto společného centra. To je pravda jen potud, že státy a národy tohoto prostoru byly svázány železnou vnější obručí a že teprve tehdy, kdy tato obruč praskla (nebo se alespoň uvolnila), mohlo v nich dojít k obnovení chodu dějin ve vlastním slova smyslu. Avšak již sám fakt odstranění této obruče nelze interpretovat pouze jako projev dobré vůle Gorbačova a jeho reformistů či jako fatálně nevyhnutelné zhroucení komunismu právě hic et nunc. Fenomén „Gorbačov“ a fenomén „selhání komunismu“ mohou být totiž pokládány za nutné sub speciae aeternitatis, v řádu času však běží jen o fenomény odvozené a vynucené. Vynucené stejně tak mužnějším a prozíravějším postojem Západu, který nakonec „uzbrojil“ říši zla, jako rostoucí neschopností totality vyrovnat se se stále sebevědomějším vnitřním odporem, od afgánských mudžahedínů až po polskou Solidaritu. V okamžiku, kdy prozíravější politikové Západu pochopili, že se od nich nepožadují nepopulární lidské oběti, ale jen materiální podpora těch milionů mužů a žen, kteří svádějí zoufalý zápas s totalitou, přestal být tento zápas zoufalý a osud totality byl definitivně zpečetěn.“ Pokorný návrat k parlamentní demokracii, 1990.

e) Causa Pinochet – aneb mravní povinnost vojenského převratu, je-li svoboda kriticky ohrožena:

„Provolávání  ‚Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!‘ z roku 1938 je pouhou propagandou, nenásleduje-li konkrétní návod, kde tyto zbraně vzít a pod čím velením jich použít. A existuje-li vůbec nějaké ospravedlnění pro existenci armády, pak se její velitelé ve chvíli zrady civilních politiků a smrtelného ohrožení státu neuchylují k divadelním sebevraždám, ale k vojenskému převratu – čímž zároveň zodpovídají otázku, jakými zbraněmi a pod jakým velením.“ O situaci, perspektivách a smyslu paralelní polis, 1987.

Vyšlo jako bulletin OI č.217