Vždy, když dostanu otázku, co se přihodí v příštím roce, desetiletí nebo století, odpovídám, že v tomto jsem marxistou. Samozřejmě nikoli karl-marxistou, nýbrž groucho-marxistou; americký komik Groucho Marx proslul, kromě jiných, i výrokem, že jenom blázen dělá předpovědi, zvláště o budoucnosti.

Totiž budoucnost je vždy otevřená a záleží jen na svobodných volbách lidí, na volbách, jež individuálně nebo kolektivně učiníme; tyto volby pak určí naši budoucnost. A samozřejmě žádný člověk předem neví, jaké volby ostatní lidé učiní. Ale v principu v kterémkoli momentu svého života či dějin mohou učinit volby kterýmkoli směrem, ať už k větší svobodě, nebo k otroctví. Ale budiž, vrhnu se do nejistého byznysu a pokusím se odhadnout, co čeká Česko v roce 2014.

Hnutí, strany a reálné výsledky

Dejme tomu, že ekonomové mají pravdu a hospodářská situace se už zlepšuje, a tudíž v příštím roce nás čeká ekonomické oživení a růst životní úrovně.

Pokud jde o politiku, rozhodně není nutné prezidenta Zemana podceňovat, jak se ukáže, věřím, při jeho „mluvení“ do sestavování nové vlády a jejího personálního obsazení. Představa poslanců a senátorů, že lze beztrestně změnit ústavu, zavést přímou volbu prezidenta a domnívat se, že se tím v našem ústavním systému nic neděje, neboť pravomoci prezidenta papírově zůstávají stejné, byla hodně naivní. Nakonec lze očekávat pokusy o další zasahování do ústavy a přistřižení prezidentových křidýlek.

V květnu se odehrají volby do Evropského parlamentu a standardní politické strany v nich příliš neuspějí. Budou to první evropské volby, v nichž budou kandidovat i TOP a ANO, a jejich výsledek bude důležitý pro další zakotvení těchto formací na naší politické scéně.

V roce 2014 se ANO bude muset rozhodnout, čím vlastně chce být. Zda protestním hnutím, anebo standardní stranou. Protestní hnutí může uspět ještě tak v jedněch volbách, ale pak už ne, pokud je zároveň součástí vládní koalice a má spoluodpovědnost za vládnutí. Pokud by se ANO chtělo stát standardní stranou, bude si muset vybrat, zda středolevou, nebo středopravou. V důsledku nepopularity stran pravice ODS a TOP u svých pravicových voličů ve sněmovních volbách 2013 je pochopitelné, že ANO oslovilo především středopravicové voliče. Ale proti tomu, aby se stalo středopravicovou stranou, svědčí hned několik faktorů: především je součástí středolevicové koalice. V samotném hnutí mnoho pravicových politiků není; nejpravicovější je snad Andrej Babiš samotný, ale všichni ostatní čelní představitelé ANO jsou osobnosti spíše centristické až středolevicové. A nakonec, ve sněmovně jsou už dvě jasně vyprofilované pravicové strany, které, pokud budou chytré, v opozici načerpají síly, obrodí se a začnou opět získávat sympatie svých bývalých voličů. Hlavně pokud vláda a vládní strany budou činit první nepopulární kroky a dopustí se prvních omylů. Což se dopustí.

Především senátní volby na podzim 2014 jsou velkou příležitostí pro re-start či re-loading pravice v Česku. O to více, že ČSSD bude obhajovat posty ve 23 z 27 senátních obvodů, bude tedy v příštím roce velice zranitelná (to je daň za její mimořádný úspěch v senátních volbách 2008, kdy odporem proti 30 korunám u lékaře přemalovala senátní mapu Česka oranžově). A navíc většina senátorů ČSSD, kteří budou mandát obhajovat, je celkem neznámá. Tedy pokud ODS a TOP budou postupovat na základě dohody a nominují i celorepublikově známé nezávislé pravicové osobnosti, mohou pro pravici získat už příští rok v Senátu většinu a zaznamenat tak počátek svého politického comebacku. Klíčem k úspěchu je ale nominace celostátně známých a doposud v politice nezdiskreditovaných osobností.

ČSSD zřejmě tudíž v příštím roce neuspěje hned ve dvojích volbách: těch do Evropského parlamentu a těch senátních. Otázkou je, jak takový neúspěch zamává s postavením současného předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky. Jen pro připomenutí: když ve volbách 2004 do EP sociální demokracie neuspěla, její tehdejší předseda a premiér české vlády Vladimír Špidla přestal být premiérem. Po volbách do EP bude vytvořena nová Evropská komise a ČR bude nominovat svého kandidáta na eurokomisaře. Úkolem eurokomisaře pochopitelně není hájit zájmy své země, ale coby úředník nestranně spravovat agendu v zájmu celé EU (dokonce v tomto smyslu skládá přísahu; tedy požadovat od něj, aby hájil zájmy nějaké konkrétní země, by bylo požadováním od něj, aby porušil přísahu, přísahal křivě).

A rokem 2014 začíná nové programové období 2014-20 pro čerpání fondů EU. Česká republika už nemusí mít nárok obdržet tak mnoho, jak tomu bylo v programovém období současném.

Pěkné místo pro život

Můj názor je, že by nebylo žádnou tragédií, kdybychom už nedostali nic. Eurofondy celkově u nás způsobily více škody než užitku a výrazně přispěly ke korupčnímu prostředí. Ke korupci na úrovni krajů, ke korupci na úrovni resortů a ke korupci i na úrovni „nevládních“ organizací (neboť každý, kdo dostává peníze daňových poplatníků, není nevládním, nýbrž naopak detašovaným pracovištěm státní moci).

V případě eurofondů, stejně jako v případě i jiných peněz, které člověk obdrží lacino, a nikoli vydělané tvrdou prací, dochází ke korupci, když už ne ničeho jiného, tak alespoň ke korupci charakteru.

Jinak Česko i v roce 2014 zůstane celkem milým, hezkým a příjemným místem pro život, alespoň ve srovnání s realistickými alternativami ve světě. Jedním z nejúspěšnějších příkladů úspěšné propagandy nedávné doby byl úspěch té propagandy, která nám v letech 2010-13 tvrdila, že si prý žijeme špatně, že jsme prý v ubohé sociální situaci. Naopak, žijeme si velice dobře, možná až nezaslouženě dobře. Této propagandě se mělo včas a silně kontrovat: žijeme si tak dobře jako nikdy v našich dějinách a současné Česko je tak dobrým místem pro život, jakých je na zeměkouli jen málo.

A touto patriotickou notou bych svá očekávání do roku 2014 uzavřel.

Vyšlo 31.1.2013 v Hospodářských novinách