Feminismus jako ideologie resp. jako akademická disciplína se v naší zemi vynořil s mnohaletým zpožděním, teprve několik let po převratu.

Na druhé straně v naší společnosti nepředstavuje tak zřetelný zlom v životním stylu lidí a rodin jako v tradičně demokratických společnostech, protože komunistický režim prosadil v padesátých letech řadu jeho požadavků, především výdělečnou činnost matek, resp. povinnost ženy spoluživit nebo živit rodinu. Ještě podle občanského zákoníku platného do roku 1949  připadala povinnost finančně zabezpečit rodinu muži. Vycházelo se z předpokladu, jak to tehdy formulovala jedna z poslankyň, že „výživa rodiny a dětí je povinností obou rodičů: ženina práce v domácnosti a péče o rodinu je vyživovací příspěvek z její strany, a proto zůstává povinností mužovou, aby získával prostředky na živobytí.“

Naprosto se vytratilo povědomí, zřetelné ještě z knih o manželství z doby předválečné a starší, že výdělečná činnost ženy, která je matkou, není její povinnost: jestliže se souhlasem manžela přesto vydělává, jsou získané prostředky pouze její a ona není povinna z nich přispívat na domácnost.  Nedávno se mi svěřila moje známá, mladá  lékařka, matka tří dětí, že si pro své mateřské povinnosti příliš nevydělá a povzdechla si:  „Je mi to trapné, ale mne vlastní živí manžel.“ Byla překvapená mou reakcí, protože jsem jí řekla: „Od toho ho přece máte!“

Emancipační ideologie padesátých let argumentovala ženami v intelektuálních profesích, lékařkami, vědeckými pracovnicemi apod. Skutečností byla ale armáda žen u běžících pásů, žen ve výrobních halách lehkého, ale také zbrojního průmyslu, prodavaček vláčejících těžké bedny se zbožím. Při výbuchu ve zbrojovce Salier-Bellot ve Vlašimi tehdy zahynuly desítky žen, převážně matek rodin.

Rozdíl mezi tehdejší situací a dneškem vyznačuje mj. požadavek rovných příležitostí. Zatímco v komunistických časech se považovalo víceméně za samozřejmé, že žena, i když dělá fyzicky těžkou nebo intelektuálně náročnou práci, zaujímá spíše podřízené pozice, dnes se požaduje, aby měla stejnou šanci získat vedoucí pozici, jako mají muži.

Zní to dobře a je to spravedlivé, jsou tu ale určité vedlejší efekty, které pro život ženy zase tak vedlejší nejsou. Zmíním dva z nich. Tím jedním je představa, že plné rovnosti s mužem dosáhne žena teprve rovným úspěchem v placeném zaměstnání: to, co dělá pro svou rodinu a okolí, se vůbec nepočítá.  Dnešní feministky, stejně jako ideologové padesátých let, snižují tuto její činnost řečmi o „plotně,“ u níž žena „zakrňuje.“ Tím se snižuje úcta k pečujícímu postoji, který je ženě vlastní: ze zkušenosti víme, že žena v rodině často pečuje nejen o děti, ale  i o staré, nemocné rodiče, že se více angažuje ve svém občanském okolí než muž. To se ale nepočítá: počítá se jen ta práce, která je placená. Hodnota lidského života se tak určuje pouze penězi.

Druhým efektem, o němž se u nás zatím ještě mnoho nemluví, ale v západní Evropě i ve Spojených státech je už poměrně dobře zmapován, je odkládání mateřského startu. Mladým ženám je jasné, že dokud nemají děti, nemají v profesním postupu proti mužům žádnou zátěž: a vzhledem k rozvoji antikoncepce, která je dnes poměrně spolehlivá, mohou žít i více nebo méně nezávazným milostným životem, aniž by jim to bránilo v kariéře. Ještě v pětatřiceti letech mívají takové ženy pocit, že jim vlastně nic nechybí: jsou atraktivní, úspěšné, mají peníze a plně disponují svým časem. S blížící se čtyřicítkou se ukáže,  že si vytvořily zásadní nevýhodu proti mužům.  Muž, který před čtyřicítkou usoudí, že je na čase se usadit a založit rodinu, není nijak znevýhodněn: zpravidla si bere mladší ženu a jako finančně zajištěný je i úspěšným otcem. Žena se ocitá v jiné situaci. Zde hraje zásadní roli reprodukční průmysl, který prostřednictvím médií prezentuje šťastný obrázek pětačtyřicetileté rodičky, a zakrývá, že jeho možnosti nejsou vůbec neomezené. Pokusy o pozdní otěhotnění jsou finančně náročné a pro manželský vztah představují značnou zátěž. Žena, která příliš dlouho zůstala bezdětná, už nemá co nabídnout. Publikace, které se tímto jevem zabývají, dokládají, že i ty ženy, které byly ve své profesi mimořádně úspěšné a mají např. špičkové pozice ve finanční oblasti, ve druhé polovině života trpí.

Ideologie rovných příležitostí se na druhé straně vrací ke stereotypům padesátých let v tom, že vyžaduje, aby se ženy věnovaly i profesím, které se pro ně tradičně považovaly za nevhodné. Tento požadavek se šíří poměrně výrazně cestou konzumní kultury. Nekonečné televizní seriály prezentují jako hlavní postavu tu policejní komisařku, která velí mužům, tu záchranářku, která se fyzickým výkonem mužům zcela vyrovná, tu pohotovostní lékařku,  která na soukromý život nemá čas.  Ocenila jsem proto, když se u nás promítal seriál „Hlavní podezřelý“ s Helen Mirenovou v hlavní roli, který prezentoval jako úspěšného detektiva podobnou workoholičku, ale na konci její profesionální kariéry. Stará žena, která nemá manžela, nemá děti, s rodinou i přáteli se rozešla kvůli svému zatížení i velitelským způsobům, a teď stojí před perspektivou důchodu jako před totální prázdnotou. Zbývají jí jen lahve whisky, a tak svůj důchodový život zahajuje návštěvou Anonymních alkoholiků.

Za nejotřesnější důsledek ideologie rovných příležitostí považuji začlenění žen do bojových jednotek  armády.  Varováním by nám měl být výklad amerického vývoje, který pro mne napsal náš rodinný přítel, veterán korejské i vietnamské války.

Zařazování žen do bojových akcí přitom neodpovídá americké tradici. Za 2. světové války pracovaly ženy v komunikační zóně, pokud se v ní aktivně nebojovalo, nebo v podpůrné zóně: v dopravě, ve zdravotní péči, v zásobování. Ženy působily jako zdravotní sestry nebo techničky, udržovaly technická zařízení, řídily auta, pracovaly jako operátorky. Pokud se chtěly takto zapojit, musely být svobodné a nesměly mít závislé děti – jinak by nebyly přijaty. V žádném případě nesměly působit u bojových jednotek, tedy u pěchoty, u tanků a ozbrojených transportérů, u dělostřelectva ani u vojenského námořnictva.

Za války v Koreji byla uplatněna tatáž pravidla, ale ženy získávaly výcvik s malými zbraněmi, které jim sloužily k vlastní obraně. Ještě ve Vietnamu nesměly ženy sloužit u bojových jednotek, ani jako úřednice. Ani tehdy nebylo možné přijmout do armády ženu s dítětem, ať byla vdaná nebo svobodná. Ve Vietnamu sloužilo mnoho žen, většinou zdravotních sester nebo úřednic. Po vietnamské válce přišly feministky s požadavkem, aby ženy mohly létat na bojových letounech včetně helikoptér, ale stále ještě nepodstupovaly bojový výcvik. Pak začaly feministky požadovat pro ženy právo sloužit na vybraných místech bojových jednotek.

První válka v Zálivu ukázala, že americká armáda a její letectvo překračují tyto limity, cvičí ženy k leteckému boji a zapisují je k jednotkám, které přímo podporují bojové jednotky. Zjistilo se to až v okamžiku, kdy kapitánka helikoptéry CH-47 byla sestřelena a zajata Iráčany. Po první válce v Zálivu se feministické požadavky rozjely plnou rychlostí. Na prosazení těchto požadavků se aktivně podílel Bill Clinton, tedy muž, který ženami naprosto pohrdá, a jeho manželka Hillary.  A tak dnes na bojištích nasazují životy  matky malých dětí.

Je zvrácené, když USA, jež dnes nenutí své muže k obraně vlasti,  posílá do bojových akcí matky, které tak opouštějí i zcela malé děti.  Jsem přesvědčena, že této cestě by se měla Česká republika vyhnout.

Příznačné je, že země, která kvůli trvalým bezpečnostním rizikům poskytuje vojenský výcvik i ženám, tedy Izrael, postupuje jinak. Ženy, které mají děti, Izrael na vojnu neodvádí. Hned po válce za nezávislost zastavil Izrael účast žen v bojových akcích  – jednak proto, že zajatou ženu může nepřítel snáze týrat než muže (znásilnění), jednak proto, že reakce mužů, kteří vidí ženu v nebezpečí, nelze vždy předvídat.  Tam, kde nejde o ideologii, snáze převládne zdravý rozum.

Jedním z feministických hesel je „sladitelnost rodiny a zaměstnání.“ To je rozumné, pokud máme na mysli nahrazení tvrdého systému oddělení pracoviště od rodiny měkkým systémem, který obojí pružně spojuje. Svoboda podnikání zde pomohla mnoha ženám přizpůsobit svou výdělečnou činnost potřebám rodiny.  Ve feministickém pojetí však jde daleko spíše o to, že placená práce má přednost a rodina se musí přizpůsobit.

Přitom rodinu a profesi v ženském životě sladit lze: je totiž dlouhý, delší než mužský život. Stačí jen pomoci mladým ženám v tom, aby si uvědomily, že lidská investice do péče o děti se jim dlouhodobě vyplatí,že rozvíjí jejich osobnost a vytváří jim do budoucna pevné zázemí. Žena, která má děti v mladém věku, je po pětatřicítce v pozici, kdy může znovu začít profesní život, a má řadu výhod: především vyšší sebevědomí, protože ví, že obstála v tak náročné situaci, jakou péče o rodinu nesporně je, dále manažerské schopnosti, které péče o děti vyžaduje, a samostatnost: mnoho žen, které působily v zaměstnání, se teprve s prvním dítětem ocitá v situaci, kdy se mohou a musejí samostatně rozhodovat, řídit provoz náročné jednotky, jíž rodina je, kdy jim nikdo neříká, co a kdy mají udělat. To je velká přednost, kterou řada mužů postrádá.

Ženám v tom může společnost pomoci především tím, že různě zideologizované sexuální výchovy nahradí rodinnou výchovou pro obě pohlaví, která by si měla včas uvědomit, jaké role  a jaká rozhodování je v životě čekají.  Dále je potřeba, aby – tak jako jsou zvýhodněny firmy, které zaměstnávají invalidy – byly zvýhodněny školy, zejména vysoké, které budou poskytovat udržovací a doplňující kursy pro matky, aby se jim druhý nástup do profese usnadnil.

Především však je nutné, aby společnost začala znovu projevovat úctu k mateřství.
Ženy by si měly včas uvědomit, že jejich život, na rozdíl od mužského života, stojí na dvou nohách, a ony mohou volit, jak je využijí. Z vlastní zkušenosti tvrdím, že bych jako muž jen těžko přežila otupující dobu normalizace: ale měla jsem rodinu s dětmi, pro něž – a pro širší okolí přátel – jsem mohla svobodně vytvářet vlastní, nezávislý svět.

Navíc se život společnosti stále vyvíjí a mladá žena dopředu neví, jaké možnosti se jí později mohou otevřít. Já jsem např. využila léta s dětmi k intenzivní práci v samizdatu, ale také k nezávislému studiu. Nemohla jsem tehdy vědět, že na sklonku mých středních let bude společnost svobodná a objeví se v ní instituce, které poskytnou zcela nová uplatnění: nevěděla jsem tehdy, co je think-tank, a že právě v jednom takovém think-tanku (Občanském institutu)  uplatním mnoho z toho, co jsem získala v dobách svobodné existence matky s dětmi. Jedna z mých přítelkyň, která také nesměla z politických důvodů  studovat, vychovala šest dětí: za tuto dobu vystudovala v jazykové škole tři jazyky včetně státních zkoušek. Dnes – spolu se svým mužem – vlastní a provozuje  úspěšné nakladatelství.

Chceme-li tedy mluvit o rovnosti šancí, musíme si přiznat, že ženy mají šancí více. Mohou si samozřejmě zvolit cestu soustředěnou jen na profesi, a ta, je-li pojata v duchu mateřskosti a péče, může naplnit celý jejich život. Jedna ze zaměstnankyň úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky, která působí v krizových místech světa a obětavě slouží lidem v nouzi, mi řekla: „No,  já jsem se provdala za svou profesi.“

Ale žena, která se skutečně provdá a má děti, vstupuje na neznámou, dobrodružnou půdu. Samozřejmě se může po několika letech vrátit k profesi, pro kterou se připravovala na střední nebo vysoké škole. Ale je také možné, a často se to stává, že se jí – právě díky péči o rodinu – otevřou nové, nečekané perspektivy.

Ženský život není jednoduchý, ale poskytuje více šancí než život muže.

Příspěvek zazněl na konferenci OI “Rodinná politika a agenda rovnosti žen a mužů” v červnu 2007